OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Směrem na Potočnici

 

Po lesní cestě vinoucí se směrem k Potočnici klapala kopyta. Klapala pomalu, jezdci zřejmě nikam nespěchali. On na téhle cestě nikdo nespěchal. Nebylo kam a nebylo odkud. Potočnice byla malá ospalá osada, jakých se v Záříčí krčily celé tucty. Tucty ospalých osad, jejichž jediným smyslem existence bylo nakrmit poutníky cestující pohraničím, vytáhnout z nich pár orénů za nocleh a ráno je opět vypustit na další etapu jejich cesty od Jarugy k horám či zpět.

Klap, klap. Klapity klap. Ze zatáčky vyjíždějí dva jezdci. Jeden má na zádech dva meče, druhý loutnu. Jednu.

„Vepřové nožičky s okurkou… Ne ne, to ne. Kachnu. Pořádnou kachnu. Se zelím, krásně fialovým… Ne, už vím. Víš, co si dám jako první? Pořádný korbel piva, jídlo počká. Víno má samozřejmě něco do sebe, ale to se hodí tak na bankety nebo do bordelu. Takže nejdřív pivo. Pak tu kachnu. No, a pak, jestli ho ještě místní mravokárci nezbourali… tak možná i trochu toho vína. Co ty?“ obrátil se první jezdec na svého společníka. Když se nedočkal odpovědi, pokračoval sám. „Já vím, ty na víno nejsi. Stačí ti, když se můžeš večer někam svalit, natáhnout si nohy a za pět minut chrápeš, až se trpaslíci v Mahakamu bojí závalu.“

Klap klapy klap.

Nevrlé ticho pokračovalo, a tak ten s loutnou mlel dál sám. „No jo, já vím, tebe tohle nezajímá. Ale když někam přijedeme, tak se ti moc hodí, že jsem s tebou já. Stačí, když řeknu, kdo jsem, hrábnu do strun… a hned se všichni můžou přetrhnout, aby na nás udělali dojem. Hospodský vyvalí sud, kmáni zaříznou sele, lidi se sejdou, tanec, žranice… Sakra, Geralte, že bychom trochu přidali? Znám to tady, Potočnice je už jenom kousek a já bych jedl, až bych brečel jako želva.“

Klapy klapity klap.

Mluvka se úkosem podíval na svého společníka, ale ten ani teď nepovažoval tlachání svého společníka za hodné odpovědi. Toho se to ostatně nijak nedotklo – zřejmě byl na podobné chování od svého přítele zvyklý a jakákoliv jiná reakce by jej zaskočila.

„No jak myslíš,“ pokrčil rameny. „Hele, víš ty co? Tentokrát si to vyměníme. Vezmeš si mojí loutnu a okouzlíš místní burany, abych se já mohl zadarmo nacpat. Co? Co ty na to? Hm, no tak ne. Stejně by nás spíš počastovali vidlemi mezi žebra a ne medovinou. Tebe jsem slyšel zpívat jenom jednou a docela mi to stačilo. Znělo to, jako když…“

Lesní ticho najednou přeťal dlouhý výkřik. Dlouhý ženský výkřik.

Klap…

Oba poutníci se zarazili. „Znělo to, jako když někoho mordujou!“ vyhrkl ten s loutnou.

Bělovlasý – ten, co měl na zádech místo hudebního nástroje náčiní zcela jiného druhu – vyrazil tryskem vpřed. Muzikant jej po chvilce váhání následoval. Ženský hlas křičel dál. Volal, naříkal, prosil.

„Pomóóóc! Pomozte, lidé dobří! Pomoc! Vražda! Zloděj! Chyťte ho!“

Za další zatáčkou ji spatřili. Ležela u cesty – postarší, pomačkaná, šátek z hlavy stržený, nůše vysypaná. Uviděla, jak se k ní ženou dva jezdci, a rázem zmlkla. Jakmile však seskočili a ona uviděla starost v jejich tvářích, došlo jí, že jí nechtějí ublížit. Že to oni jsou pomoc, kterou volala a ve kterou nedoufala.

„Pomozte mi, prosím. Zloděj, okradl mě! Rychle, chyťte ho, tamhle je!“

A opravdu, po cestě pryč se belhal nějaký trhan. Snažil se zmizet, co to jen šlo, ale když ono to moc nešlo. Jednu nohu za sebou vlekl a v náručí držel jako děcko malý plátěný vak.

„Tak dělej něco, Geralte!“ křikl hudebník na svého společníka. Ten se jen podíval znovu na plačící ženu, na belhajícího lapku, na svého přítele… pak zase na ženu u cesty… Shýbl se, zvedl kámen, potěžkal jej, napřáhl se…

Tuc! Kámen zasáhl prchajícího přímo doprostřed zad. Zavrávoral, došlápl na chromou nohu, ta se pod ním podlomila. Rozhodil rukama, upustil vak a jako prkno se svalil na bok.

Křak.

Ticho. Žena přestala štkát, trubadúr přestal mluvit. Všichni čekali. Čekali, ale ono se nic nedělo. Žena popotáhla nosem.

„Nebojte, matičko, už to je v pořádku,“ otočil se k ní bard. „Tak pojď, Geralte, jdeme se na něj podívat. Nebo chceš počkat, až tam zakoření a vyvede mladý?“

Došli k ležící postavě. Už když byli několik kroků od ní, došlo jim, co se stalo. Jak pod lapkou povolila noha, svalil se na zem a hlavou plnou silou narazil na kámen. Zvětšující se kaluž krve šířící se od zlodějova temene nedávala prostor pro pochybnosti. Zastavili se nad ním a mlčky jej pozorovali. Po chvíli básník promluvil: „Teda Geralte, to ti řeknu – takovouhle ránu jsem už dlouho neviděl. Kolik to bylo metrů? Třicet? Třicet pět? A rovnou mezi lopatky. A je od něj pokoj, od neřáda,“ pousmál se spokojeně a poplácal bělovlasého po rameni.

Jeho přítel stále nic neříkal. Díval se na muže u svých nohou. Na jeho obličej pokrytý boláky. Na pokroucenou nohu. Na propadlé tváře, vyhublé tělo zakryté potrhaným pláštěm. Na temnou krev, která se vsakovala do ukradeného pecnu chleba. Pak zvedl hlavu a podíval se bardovi do očí.

„Víš co, Marigolde?“ začal pomalu, jako by hledal ta správná slova. Pak potřásl hlavou a řekl: „Drž hubu.“

 

Přidat komentář