OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Sněhulkův křest

 

„Tamhle je, chyťte ho!“

„Šlápněte do toho, nebo nám ujede!“

„Fuj, já už do něčeho šlápnul…“

„Nekecej a běž!“

Úzkou zšeřelou uličkou se hnaly čtyři páry kožených škorní a jejich dusot zněl tak hlasitě, že v něm téměř zanikalo zoufalé skřípění osmi rozvrzaných koleček. Robůtek upaloval, co to šlo. Doruda rozpálený kotel na zádech jej se zběsilým pufpufpufpuf vrhal do zatáček takovou rychlostí, že v nich musel chytat balanc mácháním svých teleskopických paží. Ne snad, že by mu to bylo co platné, protože cesta náhle končila u mohutných kovových vrat. Zavřených kovových vrat, pochopitelně. Otevřená by až tak nevadila.

Pronásledovatelé zvolnili a roztáhli se do rojnice, aby kolem nich neproklouzla ani myš. Byli vysocí, ramenatí, bronzové nárameníky i kožené kyrysy jim zdobily tmavé mastné skvrny a v mozolnatých rukách svírali jílce těžkých mečů, jak už se na naftové rytíře sluší a patří.

Tedy, tři z nich tak vypadali. Ten poslední se k nim příliš nehodil. Byl mladší, a to o hodně. Na hrudník byste mu mohli zahrát paličkami veselou melodii jako na xylofon a když se pokazilo špatné počasí, měly jeho uši tendenci chytat protivítr.

A především, jeho zbroj byla naprosto bez poskvrnky.

„Tak jen pojď, drobečku,“ usmál se temně jeden z vojáků na stroj zatlačený do kouta a zkusmo máchl zbraní. „Právě ti vypršela záruka.“

Robůtek před ním zvolna couval, a jak mu chladnoucí motor kuckavě vynechával, zdálo se, jako by se třásl.

„Hele, B-Břitvalde, je to v-vážně zapotřebí?“ pípnul nesměle hubený mladík na konci řady.

„Jak to jako myslíš, Sněhulko?“ pozvedl veterán obočí.

Řeřich Piskalík, ostatními členy jednotky zvaný posměšně Sněhulka, nasucho polkl. „V-vždyť je to jen takový p-prcek,“ vykoktal. „Nemůžeme ho n-nechat jít?“

Břitvald věnoval mladíkovi pohled plný opovržení. „Je to stroj. Vzpomeň si, co nám udělali u Kolomazgradu. Jestli se ti to nelíbí, Sněhulko, požádej si o převelení. A my jdeme na to, chlapi!“

Zatímco trojice ostřílených válečníků vykročila směrem k drobnému robůtkovi, Piskálek zůstal stát se svěšenou hlavou na místě. Proč si na něj velitel tak zasedl? Určitě za to mohla ta jeho zbroj. Zatímco ostatní ji měli pokrytou množstvím naftových skvrn tak zažraných, že je už nikdo nikdy nesmyje, na té jeho zatím za měsíc služby neulpěla ani kapka. Jako by se jí všechna špína vyhýbala.

Pak se však zachmuřil a stiskl rty. Ne! Vždycky si se vším poradil, nikdy před ničím necouvl. Tak s tím nebude začínat ani teď! Trochu neohrabaně tasil z pochvy u pasu meč, mnohem lehčí a kratší než měli jeho kolegové, a rychle se k nim přidal.

Robot zatůtal. Snad doufal v něčí pomoc, snad v zázrak… a ten skutečně přišel. Těžká vrata za jeho zády se s táhlým skřípěním pootevřela. Neváhal, bleskově se otočil na jednom kolečku a plnou rychlostí vystartoval do spásné tmy.

Vojáci se zarazili a vyměnili si podezíravé pohledy. Co je to za čertovinu? Přesto jej po krátkém zaváhání opatrně následovali.

Uvnitř nebylo vidět ani na špičku nosu.

„Kdepak tě máme, stroječku? Pojď ke strejdovi. Pošteluju ti pár převodů,“ zatrylkoval sladce Břitvald. Jedinou odpovědí mu však byl jen jeho vlastní hlas, odrážející se ozvěnou od vzdálených stěn.

Šero dávalo okolním obrysům všemožné fantaskní tvary. Ta hromada jakýchsi zapomenutých součástek, tyčící se do výše několika metrů, vypadala jako obří myš napřahující se k úderu pánví. U protější zdi se zase povalovalo cosi, co s trochou představivosti vypadalo jako tkalcovský stroj zkřížený s ježkem. A všude kolem se černaly další prapodivné stíny. Stíny, na kterých se náhle rozzářily řeřavé uhlíky umělých očí. S vlhkým zakašláním naskočily desítky agregátů a vzduch naplnila vůně spalovaných oktanů.

Vrata za zády vojáků s duněním zapadla a pod stropem se zrodilo slunce, které zalilo celý prostor jasným bílým světlem.

„Vida, vida, kdo se rozhodl poctít nás svou návštěvou,“ ozval se samolibý kovový hlas. „Věhlasní naftoví rytíři.“

Piskalík si dlaní zastínil oči a opatrně zamžoural vzhůru. Na úzké, avšak masivní lávce zavěšené na ocelových lanech stál stroj, jaký ve výcvikových materiálech nikdy neviděl. Vypadal elegantně, byť už trochu omšele. Osmero pavoukovitých noh podpíralo nízké tělo z matného kovu a za širokou, dopředu posazenou hlavou s děrovaným vývodem zplodin se jako límec rozprostírala mříž osazená dvanácti reflektory. V jejich světle si vojáci konečně mohli prohlédnout své okolí. Ne že by bylo na co se dívat – až na několik tuctů krvelačně se tvářících automatonů bylo skladiště prázdné. Jen v jeho středu, přímo pod tajemným robotem, zela veliká okrouhlá jáma o průměru dobrých dvacet sáhů, kterou až ke kraji zaplňovala jakási vazká černá tekutina. Kdoví, kde se tam vzala.

Pavoučí robot nastoupil na nákladní plošinu visící pod stropem a zvolna klesal k temnému jezírku pod sebou. A pokračoval ve svém uvítání: „Ani nevíte, jak jsem rád, že vás sem Ťutík zavedl,“ řekl. „Máme si toho tolik co povídat. Třeba jak se vám teď pomstíme za Kolomazgrad!“

Na ten povel se halou rozlehlo tůrování motorů a roboti jako jeden kovový muž vyrazili kupředu.

Ramenatí naftoví rytíři se ovšem nezalekli. Pozvedli zbraně a s bojechtivým řevem se vrhli na protivníky. I Řeřichovi se radostně zablesklo v očích. Konečně má šanci ukázat, co v něm je. Že je přece jen rozený válečník. Žádný Sněhulka.

Sevřel jílec mečíku a ve své nablýskané zbroji se rozběhl za ostatními. Napřáhl se, aby zasadil ránu robotickému kolohnátovi s ptačím zobákem, jenže jeden z jeho kolegů právě usekl stroji řídicí jednotku a ten se skácel bezvládně k zemi. Otočil se tedy k novému cíli: dvojici klátivých automatonů, kteří dotírali na osamoceného Břitvalda. Rozběhl se mu na pomoc, jenže Břitvald jim širokým obloukem podrazil nohy a oba se zřítili na hromadu dřív, než se k nim Řeřich dostal.

Mladík vztekle zabručel a rozhlédl se, kde by tak našel protivníka, jehož by mu nikdo nevyfouknul přímo pod nosem. Tamhle! Jen kousek od té jámy s černavou kapalinou právě roztáčel své břitvové kotouče nízký krabicovitý robot sahající mladíkovi sotva do pasu. Byl jen jeho!

Nebyl. Vzduchem proletěla utržená robotí hlava, zasáhla Piskalíkova protivníka jen kus nad levý pás a srazila ho do té veliké díry v zemi. Hladina tmavé tekutiny se nad ním hladově zavřela.

Řeřich se zmateně otočil. Zdálo se, že boj už končil, a on si přitom pořád ani jednou nesekl! Tohle přece nemůže být všechno!

A také že ne.

Od vzdálené zdi se odloupnul ohromný kolos a zvolna se prosmýkl kolem řady vysokých regálů. Vzdáleně připomínal člověka, byť drobátko přerostlého. Jenom špetičku. Nohy měl mocné jak mostní pilíře, ruce o velikosti a tvaru nakládacích drapáků a na širokých ramenou mu spočívala drobná hlava, která teď shlížela dolů na Řeřichovu skupinu z výšky dobrých pěti sáhů.

„Co je tohle za potvoru?“ zamumlal Břitvald a bezděky ustoupil o pár kroků.

„To je jeden z nejnovějších vynálezů vašeho milovaného Ozubejdy,“ odpověděl laskavě pavoučí robot na plošině, který si tuto chvíli očividně užíval. „Ani si nevšiml, že mu chybí. Stačilo z toho drobka vyndat pojistku a byl náš. Tak do toho, Ťutíku. Vem si je.“

Zpoza robotovy hlavy se ozvalo potěšené vypísknutí. Teprve teď si Řeřich všiml, že za ní vykukoval malý osmikolový automatonek a své teleskopické paže měl zabořené hluboko do obrovy mozkovny, čímž ho zřejmě ovládal.

Břitvald a jeho dva pobočníci se hned pustili do kovového obra hlava nehlava, čepele se míhaly ve smršti ostré jako páteční chilli a vzduch zhoustl odlétávajícími úlomky mečů. Robot byl sice pomalý a celkem neohrabaný, ovšem z jejich útoků si nic nedělal. Mohli ho zasáhnout stokrát, tisíckrát, a stejně by mu nijak vážně neublížili.

Řeřich věděl, že na to musí jít jinak. Chytře. Stroj měl nesmírnou výhodu díky své výšce, ale kdyby se dostal nějak na něj…

Oči mu padly na řetězy visící z lávky, po které přijel vůdce robotů. To je ono! Vyhoupnul se na jeden z regálů, které se tyčily skoro až ke stropu, a začal po něm šplhat vzhůru. Nahoře se dvakrát nadechl, aby zklidnil srdce tlukoucí jako o závod, ale zjistil, že nemůže otálet. S vojáky dole pod ním to nevypadalo dobře. Jeden právě odletěl stranou, zasažený obřím kopancem do boku, další skončil pohřbený pod hromadou šrotu. Zbýval jen Břitvald a i tomu již docházely síly.

Řeřich nečekal, odrazil se a skočil. V letu se zachytil visícího řetězu a táhlým obloukem zamířil přímo ke kolosovi.

Vzduch proťal Piskalíkův bojový pokřik, poté Piskalíkovo zmatené vyheknutí, když robota minul o několik sáhů, a nakonec Piskalík sám poté, co mu zamaštěný kovový článek vyklouzl z prstů a on setrvačností odletěl po stoupající balistické křivce až pod strop, kde se zapletl do změti lan, sítí a kabelů. Visel v ní hlavou dolů jako lapený v nějaké obří pavučině.

Skvělá práce, Sněhulko, blesklo mu trpce hlavou. Fakt paráda.

Boj dole mezitím spěl k nevyhnutelnému závěru. Velitel vojáků se plnou rychlostí rozběhl proti vražednému stroji, aby mu zarazil zbytek meče do kolene, ovšem než to stihl udělat, špička druhé robotovy nohy jej nakopla do hrudního pancíře a poslala v kotrmelcích k nedaleké zdi. Ťutík natěšeně zatůtal, zanořil paže ještě hlouběji do obrovy hlavy a nechal jej pozvednout jedno mohutné chodidlo, aby Břitvalda vymazal ze světa. Či ho po něm spíš rozmáznul.

Voják v posledním zoufalém pokusu o odpor popadl osamocený břitvový kotouč a vší silou jej mrštil po svém protivníkovi. Se stejným úspěchem ale po něm mohl metat nadávky. Kolos mávnutím ruky odhodil rotující kus kovu stranou…

… kde se odrazil od zábradlí, zabzučel vzduchem a zakousl se přímo do jednoho z kabelů, které poutaly Piskalíka.

Pavučina povolila a mladík se s překvapeným vyjeknutím vydal na nepříjemně rychlou cestu k zemi. Zběsile máchal rukama a nohama do všech stran ve snaze něčeho se chytit – a nečekaně se mu to podařilo. Zaklesl se prsty za pancíř Ťutíka, jenž byl zrovna pod ním. Robůtek zmateně zatroubil a ze všech sil se zapřel, jenže při tom nejspíš zatáhl za něco důležitého. Neporazitelný kolos se zaklonil a s jednou nohou stále pozvednutou se zvolna převážil dozadu. Přímo do oné jámy naplněné černým kapalným hnusem.

A jak padal, vzal s sebou i plošinu s pavoučím robotem.

Kapalina zabublala a konečně bylo jasné, jak je ta díra hluboká: hodně.

Hladina se za okamžik uklidnila a jen prskající Řeřichova hlava označovala místo, kde se všechny tři stroje potopily.

Břitvald natáhl ruku a pomohl Piskalíkovi na pevnou zem. „To nebyl špatné, zelenáči,“ pokýval uznale hlavou.

„M-myslíš, že je po nich?“ zeptal se mladík.

„Těžko říct,“ pokrčil rameny velitel. „Vrátíme se sem a prověříme to. Nejdřív ale musíme vyřídit něco jiného.“

„A co?“

„Půjdeme za Ozubejdou. Ten skřet mizerná mi dluží nový meč. A tobě by měl sehnat taky nějakou pořádnou zbraň, Řeřichu. Nějakou vhodnou pro pravého nafťáka,“ pousmál se Břitvald a poplácal Piskalíka po zašpiněné zbroji, z níž v hustých proudech stékal černý maz.

 

Přidat komentář