OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Špetka štěstí za ušima

 

„Tohle nemůže dopadnout dobře,“ bručel si pod vousy borderák Kubík a čím víc nad Kýnčiným plánem přemýšlel, tím víc se ve svých pochybách utvrzoval. Nebylo divu. Moc dobře si uvědomoval, jak většina nápadů jeho lehkomyslné kamarádky končí. Zato ona si starosti rozhodně nedělala, hopsala vedle něj po pařezech a užívala si odpoledního chládku.

„Prosím tě, co se ti nelíbí?“ ušklíbla se a odrazila se k dalšímu žabímu skoku. „Všechno vyjde, uvidíš. Vždyť jsem nad ním přemýšlela asi celých pět minut. Páni, možná dokonce i šest!“

„Jo, to by tak odpovídalo,“ povzdychl si Kuba a ostražitě se rozhlédl. S přicházejícím podvečerem se stíny pomalu, sotva znatelně dloužily a les nevypadal tak přívětivě jako obvykle. Zvlášť ne tady, poblíž tajemného Mrchového kopce. Navíc se zvedl mírný vítr, skřípěl větvemi oběma psům nad hlavou a něco si spiklenecky šepotal s listy v korunách stromů.

„Láry fáry,“ odbyla Kýnka všechny borderákovy námitky, a to včetně těch nevyřčených. „Bude to brnkačka, uvidíš. Najdeme toho obra, který moje letadýlka v poledne tak vylekal, přemluvíme ho, aby nám pomohl, a pak s ním vyrazíme na pytláky. Co by se asi tak mohlo pokazit?“

„Hm… všechno?“ nadhodil Kubík. Pak nervózně frknul a upravil si za obojkem chomáč vaty, který dostal od oveček pro štěstí. Ne snad, že by věřil v jeho zázračnou moc, ale utěšovalo ho vědomí, že mu doma na statku někdo drží kopýtka.

„Jsi hrozný pesimista, víš to?“ prohlásila fenka, jako by tím odhalovala nějakou jeho charakterovou vadu. „Náhodou to bude žůžo, slibuju. Sami bychom proti těm zloduchům obejďáckým nic nezmohli, ale s tímhle kolohnátem to půjde raz dva. Však oni ještě uvidí, co dokážu. Když jsem lovila pytláky v Africe, zatočila jsem s nimi tak, že tam po mně potom pojmenovali poušť. Kýňahari.“

Borderák na ni pochybovačně pohlédl. Nikdy nevěděl, kdy mluví vážně a kdy ho jenom tahá za fusekli.

„Do takových krajností bych nezacházel,“ zabručel. „Hlavně musíme osvobodit zvířátka. Není nutné hned… pouštět Kýnku ze řetězu.“

„Ale prosím tě, nedělej ze sebe svatouška,“ protočila oči. „Ty bys taky nejradši kousnul někoho do kalhot. Vždyť už teď ses vyparádil jako nějaký apokalypsík. A to jsme přitom ještě ani nezačali.“

Kubík radši mlčel. Před chvilkou zahlédl svůj odraz na hladině potoka a musel uznat, že opravdu vypadá trochu nezvykle. Ale on za to nemohl, vážně! Když Kýnka na dvoře předestřela ostatním svůj plán, začali hned všichni lamentovat, jak je to nebezpečné, a nedali jinak, než že musí borderáka nějak ochránit. Takže kromě amuletu od ovcí mu srst zdobilo válečné malování od Čarnoty, krk měl posypaný zaručeně magickým slepičím zobem – vážně, funguje prý i na čmelíky – a pozadu nezůstala ani Alfička, která mu s překvapivou zručností vetkla mezi ušiska větvičku akátu. Chvíli na něj pak hýkala, frkala a celého ho tím poprskala, ale ať se Kuba snažil sebevíc, ničemu z jejího proslovu nerozuměl. Věděl jen, že teď vypadá, jako by se právě probral v roští, a kdykoliv se pokusil podrbat za uchem, zabodl si jeden z trnů mezi polštářky na pacce. Hrozně ho to pokaždé vylekalo, ale nechtěl být nezdvořilý, a tak si její dárek nechal.

Kýnka pochopitelně žádné amulety nebo talismany nepotřebovala. Prý že si vytváří vlastní štěstí a to jí bohatě stačí. Takže zatímco ostatní dělali z Kubíčka vánoční stromeček, ona seděla na studni a zcela nepokrytě se mu chechtala. V jednu chvíli ho dokonce napadlo, zda to celé nespunktovala sama pro vlastní pobavení.

Teď tu klusala vedle něj, poskakovala nadšeně jako malé chlupaté hříbě a nemohla se dočkat, až tajemného obra najdou a ona si ho konečně bude moci osedlat.

„A proč vlastně myslíš, že se ti podaří ho přesvědčit, aby nám pomohl?“ zeptal se Kubík.

„To dá rozum ne? Jsme postrach okolí, on a já. A ti zlotřilci nám kradou naše svaté právo. Máme děsit zvířátka, aby si pak v norách během bouřek a za kvílení meluzíny měla o kom vyprávět hrůzostrašné příběhy. Jenže když nám je všechna odvezou, co pak? Museli bychom si najít jinou zábavu. Když mu to takhle vysvětlím, určitě pochopí, že jsme na jedné lodi.“

„No jen aby,“ poznamenal Kubík a podrbal se za uchem. Což byla pochopitelně chyba: zapomněl totiž na tu ostnatou větvičku od Alfičky, dnes už potřetí. Táhle zaúpěl.

„Ticho,“ okřikla ho Kýnka. „Slyšíš?“

„Auvajauvaj,“ sykl Kubík a foukal si na tlapku, kam se mu zabodl obzvlášť velký trn. „Co bych měl slyšet?“

Vzduchem se rozneslo divoké zatroubení, jako by se parník dostal do sevření mezi dva ledovce a teď nemohl pryč. Ani vzdálenost neubrala tomu zvuku na síle.

„Blížíme se,“ pochvalovala si Kýnka.

„A to je… dobře?“ tipnul si Kuba.

„No to si piš. Herdek filet, jak já už se těším! Jen si nás představ. On se mnou na zádech, na nebi se blýská, Kýňa v paroží výská… pojedeme do boje jako nějaký kýňtaur.“ Úplně se při té představě zasnila a koutky úst se jí roztáhly v širokém úsměvu, spíš vlčím než bordeřím. Možná kýňtauřím.

Proto ji trochu překvapilo, když do ní Kuba hrubě vrazil, strhnul ji stranou a šup i s ní do hlubokého vývratu.

„Aby tě blecha kopla,“ rozlehla se jámou dutá ozvěna, ale Kubík rychle položil fence tlapku na čumák a zastřihal ušima na znamení, že má být zticha.

Někdo se blížil. Po lesní pěšině skřípaly těžké boty – a to dá rozum, že nebyly samy. Patřily k nim také dva chraplavé hlasy a k těm zase nejspíš nějací lidé. Než bys řekl špek, už se vynořili zpoza zatáčky. Kubík opatrně vystrčil nozdry jako černý periskop, aby si mohl o dvojici udělat obrázek alespoň podle pachu. Ten toho o vás prozradí často víc, než byste sami chtěli. A tihle dva, co dupali lesem, nebyli už na první počuch žádní svatouškové. Pes z nich cítil kouř, zvětralé pivo, zvířecí srst a obavy. Ty vyvěraly především z jednoho z nich. Sice se to snažil před svým kolegou maskovat, ale kam s nějakou přetvářkou na Kubíka! Jeho nos byl nejlepší detektor lží a karbanátků široko daleko.

„Stejně ti říkám, že jsme měli počkat na Pedra. Kdo ví, co se tam chytlo,“ říkal právě ten ustrašený.

„Já ti povím, co,“ ušklíbnul se druhý. „Naše výplata.“

„Aby nás ale nepřišla draho,“ přidaly se k obavám také pochyby. „Slyšel jsi ten rykot, ne? Tohle nebylo normální zvíře. Povídám ti to už od pondělí, v tomhle lese se něco děje. Je prokletý. Straší v něm.“

„Ty a ta tvoje pověrčivost.“

„Nesměj se mi. Vždyť už jsme tu vychytali všechno, co mělo nohy nebo křídla. Zůstali akorát duchové a přízraky. Co jestli se nám teď chytil do pasti některý z nich? Co pak?“

„O to větší vejvar pro nás,“ zamnul si ruce druhý. „Za pořádného bubáka dostaneme mnohem víc než za pár vypelichaných jezevců.“

Ten první něco nespokojeně zabručel, ale přesto pokračoval v cestě. Výsměchu se zřejmě bál ještě víc než strašidel.

„To jsou oni,“ sykl Kubík, když se muži konečně vzdálili z doslechu. „To oni unášejí zvířata z lesa.“

„Pusť mě na ně,“ vyskočila Kýnka z díry a naježila se. „K čertu s nějakým plánem, vyřídíme si to s nimi hned teď!“

Pes měl co dělat, aby ji zastavil. „Neblázni,“ snažil se ji uklidnit. „Nemůžeme je přece jen tak přepadnout jako smečka vlků.“

„Nemůžeme?“ podivila se upřímně. „Ne, máš pravdu. Mnohem lepší bude jít za nimi a podívat se, co s nimi nadělá ten náš kulíšek, kterého chytili. Protože až se mu dostanou pod kopyta, tak jim pořádně vylepší fazónu.“

Kubíček chtěl poznamenat, že tak to zrovna nemyslel, ale nakonec jen mlčky stříhnul ušima a vydal se za kamarádkou. Vlastně měla pravdu. To, co ty lumpy čeká, si rozhodně zasloužili.

Vydali se jim po stopě a za chvíli na ně narazili. Stáli v místech, kde stromy rostly hustěji než jinde, a mlčky valili oči. Kubíček se jim nedivil, i on zalapal po dechu. A kdyby Kýňa uměla obdivně hvízdat, určitě by je teď prozradila. Takhle aspoň na chvíli zmlkla.

„No páni…“ hlesl užasle jeden z lovců – ten pověrčivý. Byl to drobný chlapík s veverčími zuby, který svému kumpánovi, vousatému pořízkovi s holou hlavou, sahal sotva po ramena.

Mezi dvěma stromy tam stál… slovy by borderák ani nedokázal vypovědět, jak ten tvor vlastně vypadal. Byl veliký – ještě větší, než z vyprávění štěňat pochopil. Tyčil se nad pytláky jako nějaký přízrak pomsty, široké boky se mu vzdouvaly, kopyta o rozměrech polévkových talířů bila do země… jenže jinak se tvor nemohl skoro ani pohnout. Oba velkolepé, lopatovité, mechem porostlé parohy se mu zachytily do smyček upevněných za mladé jasany. S těmi pochopitelně udělal krátký proces a nejspíš je jediným trhnutím hlavy vyrval ze země, jenže oba stromky se pak zaklesly do rozsoch mohutných dubů, a to zrovna tak nešikovně, že teď nedokázal pohnout hlavou ani sem, ani tam. Navíc se mu vysoké nohy zamotaly do sítě z pevných lan, která byla nastražená na zemi, a s každým kopnutím se do ní zaplétal víc a víc.

„Hned to tvoje strašidlo nevypadá tak nebezpečně, co? Zapletl se tak, že může sotva koulet očima,“ uchechtnul se vousáč. „Tak tam jen tak nestůj a pomoz mi s ním.“

Střízlík se zatvářil bezradně. Pohlédl na okolní spoušť, na kotouč lana ve své ruce a na svalnatou šíji, kterou by stěží objal oběma rukama, a ztěžka polkl. Pak ke čtyřnohému obrovi roztřeseně přistoupil, rozmáchl se a neobratně mu přehodil smyčku kolem jednoho parohu. Zkusmo za provaz zatáhl, ovšem kolos si toho zřejmě ani nevšiml. Hlava se mu nepohnula ani o píď. Bylo to jako hrát přetahovanou se skalním útesem.

„Hele,“ řekl nakonec, „toho do tábora asi nedostaneme. Jakmile přeřízneme provazy, co ho drží, odtáhne nás bůhví kam.“

Druhý se podrbal na bradě, až to zašustilo. „Máš pravdu,“ přikývl nakonec. „Skočíme si holt zpátky pro náklaďák. A jakmile ho dostaneme k nám, budeme odsud moct nadobro odjet. Víc už toho tady stejně nechytíme. Mám pocit, že tenhleten drobek je poslední, kdo tu bydlí.“

Oba pytláci byli naštěstí tak zaujatí svou kořistí, že přeslechli, jak se z nedalekého křoví ozvalo slabé škytnutí. To v Kubovi právě hrklo.

„Nesmíme jim to dovolit,“ zašeptal naléhavě Kýnce. „Jakmile jednou odejdou, zmizí kdovíkam a nikoho ze zvířátek už nikdy neuvidíme.“

Fenka naklonila hlavu na stranu a zamyslela se. Kubík ani nemusel hádat, co se jí zrovna honí pod těmi obrovskými ušisky – dozajista přemýšlela, jak by se jí líbilo mít celičký les jenom sama pro sebe. A určitě se trefil, protože po chvíli zabručela: „Hm, to by byla hrozná nuda. Jenže co teď? Celý náš plán se opíral o toho ňoumu, který se nechal tak hloupě chytit.“

Kuba se roztržitě podrbal za uchem a chtěl něco říct, jenže místo nějakého bordeřího moudra mu z úst vyšlo jen hlasité, bolestivé zakvílení. Mizerná akátová větvička od Alfičky! Ty ostny snad byly každou chvíli ostřejší a špičatější! Rychle se ovšem vzpamatoval, ztichl a střelil pohledem po pytlácích. Tohle přece nemohli přeslechnout.

A taky že ne.

„Slyšel jsi to?“ pípnul ten menší a každou z těch čtyř slabik oddělovalo nepřeslechnutelné cvakání zubů.

„No… to byl asi vlk, ne?“ nadhodil jeho kumpán, ale i jemu se do hlasu po špičkách vkrádala nejistota.

„A to by mě mělo jako uklidnit?“ šlehnul po něm ustrašený střízlík nevlídným pohledem. „Ale vlk to nebyl, toho přece poznám. Nemluvě o tom, že tady jsme na žádného ještě nenarazili, a kdyby ano, máme ho už dávno pod zámkem.“

„Tak co to podle tebe asi tak mohlo být?“

„Musel to být nějaký duch,“ hlesl.

„Nech už toho pořád! Žádná strašidla přece nejsou,“ okřikl ho vousáč, ale nešlo mu to moc od srdce. „Kdyby tě tak slyšel Pedro, ten by ti už ukázal, jak –“

Jeho proslov náhle přeťalo další hlasité zavytí, před jehož hrůzostrašností by všechny duše v očistci zbledly závistí. To Kýnka se zamyšleným výrazem znovu přitiskla akátový amulet ke Kubíkově uchu. Potřebovala si ověřit, co to udělá. Tomu se říká vědecký postup, víte?

Oba pytláci se k sobě přitiskli zády a menšímu z nich už uprchla z těla i poslední špetka odvahy. Chtěl jen jediné – být zpátky v bezpečí tábora, kde by mohl přihodit na oheň celou náruč chrastí, aby jasné plameny zaplašily všechna strašidla a přízraky, toužící rafnout ho do kalhot.

Kýnka se na borderáka zákeřně usmála. „Napadá tě to samé, co mě?“

Kuba váhavě přikývl. Jasně, že ano. Byl to dobrý plán – dokonce až nekýnkovsky dobrý. Ale přesto se mu do něj vůbec nechtělo. Ovšem neměl na vybranou.

Naštěstí i počasí jako by se rozhodlo jim pomoci. Obloha se zatáhla, na les padl stín a koruny stromů se neklidně zakývaly v nečekaném poryvu větru. Les zešedivěl v jemné mlze, stoupající z provlhlé hlíny.

Strach je pěkný rošťák a kdekoliv se objeví, tam na sebe strhává veškerou pozornost. A má rád společnost. Kdyby byl ten odvážnější z obou mužů v lese sám, možná by si změny v okolí ani nevšiml. A pokud přece jen ano, prostě by si začal pískat, párkrát by zaklel, možná by se zašťoural v nose – kdo ví, jak pytláci zahánějí obavy. Jenže takhle se třas jeho pověrčivého kumpána přenesl i na něj.

Kdesi v houští nalevo od nich zapraskala větvička. Jejich hlavy se tam jako na povel otočily a dech se jim zrychlil. V příšeří, které hvozd přikrylo, se snažili zahlédnout cokoliv, co ten zvuk mohlo vydat… a modlili se ke všem zlodějským bohům, aby nic nespatřili. A když už si mysleli, že se jim jen něco zdálo, něco hlasitě zašelestilo – tentokrát zprava. A pak před nimi. Za nimi. Pokaždé z jiného místa, jako by je něco obíhalo, kroužilo to kolem nich ve stále se zužující spirále.

Pytláci se točili jako na obrtlíku a skoro ani nedýchali.

„Kéž by tu byl Pedro…“ hlesl střízlík.

Potom se to ozvalo zas. To podivné zavytí, které jako by ani nemohlo vyjít z hrdla žádného živého tvora. Couvli na roztřesených kolenou a ten větší při tom div nezakopl o kořen, který mu tam nejspíš schválně nastražil nějaký zlomyslný dub. Kvílení se opakovalo a blížilo, chvíli se přesouvalo na jednu stranu, pak zase na druhou a neustále nabíralo na síle. Ztráceli přehled, z kolika míst se vlastně ozývá. Ukrývá se tam v příšeří mezi stromy jeden protivník? Nebo jich je deset? Nevěděli. Jen pozadu klopýtali k velikému košatému stromu, ke kterému je vytí, aniž si to oni sami uvědomili, nenápadně kormidlovalo.

Opřeli se zády o starý kmen a marně se z něj snažili načerpat trochu klidu a jistoty. Pohledem probodávali houští před sebou a se srdcem v krku těkali očima po podrostu… což byla chyba, protože měli zkontrolovat nejprve onen strom, pod jehož rozsochatými větvemi hledali útočiště. Větévky nad jejich hlavami se totiž opatrně, bez jediného zašelestění rozestoupily, vynořila se z nich Kýnčina hlava, natáhla se k vousatému habánovi a jemně mu zafuněla do ucha.

Chlap vyjekl, prudce se otočil a zjistil, že ze vzdálenosti sotva jedné stopy kouká do zažloutlých očí plných pomstychtivosti. A pod těmi jantarovými jezírky, které mu náhle zabíraly celý svět, se rozevřela tlama plná tesáků a zařvala: „Gulášovápolívka!

To byl panečku fofr. Takhle rychle ti dva snad ještě v životě neutíkali – ani když jako kluci pelášili za zmrzlinářským vozem, ani když o pár let později vykradli uzenářství a cestou domů natrefili na smečku toulavých psů. A jak u toho ječeli!

Kýnka se chechtala tak, že spadla ze stromu jako zralá hruška. Tedy až na to, že zralé hrušky nepadají z dubů, nejsou chlupaté a většinou se smějí jen potichu. Zato Kubíček, který vyšel z nedalekého houští, vypadal nenaloženě jak zapomenutý okurek a ucho měl od akátové větévky celé rozedřené. Hned si také chtěl všechny ty amulety od zvířátek sundat a zahrabat někam hluboko, kde by je už nikdy nenašel, ale Kýnka se rozverně usmála a pravila: „Jen si je nech. Vidíš přece, jak skvěle ti nakonec pomohly. A třeba se ti ještě bude hodit. Slyšela jsem – tomu ani nebudeš věřit – že tady prý straší!“ A spiklenecky na něj mrkla.

Mrzutě zabručel, ale neměl chuť se s ní dohadovat. Jen si tedy přeskládal talismany tak, aby mu co nejméně překážely, a zvolna přistoupil k obřímu tvorovi lapenému v provazech. Ten se do pastí mezitím zamotal tak, že už se ani nemohl postavit. Klečel, kloubnatá kolena se mu zarývala hluboko do země a nedůvěřivě funěl. Marně v jeho pohledu hledal Kuba nějaké stopy vděku nebo radosti. Dva lidi, nebo dva psi – pro něj v tom nejspíš nebyl žádný rozdíl.

Borderák přemýšlel, co říct, vyřešila to však Kýnka. Hupsla vedle něj, posadila se, uhladila si rozčepýřenou náprsenku a řekla: „Dobrý den, velký… velký… já ani nevím, kdo vlastně jsi. Tak prostě dobrý den, Velký. Něco bychom od tebe potřebovali, tady Kubíček a já. Ti dva, co odsud před chvílí pelášili, jako by ve vedlejší vesnici narazili nový sud, unesli se svými kumpány naše kamarády. My tě teď pustíme a ty nám pro změnu pomůžeš osvobodit ostatní zvířátka. To je férový obchod, ne? Co říkáš?“

„Nezdá se, že by zrovna sršel nadšením,“ podotkl Kuba, kterému se obrův podmračený výraz nelíbil ani za vrabčí kost.

„Třeba mi jenom nerozumí. Možná není zdejší,“ mudrovala fenka a hned se toho vysvětlení chytla. „No jo, to dá přece rozum, že není zdejší! Vždyť kdyby nám žil za humny, už dávno bychom si ho všimli.“

Nato se otočila zpátky k oné bytosti a zvolna, s důrazem na každé slovo pravila: „Hele, Velký. My… tebe… pustit. Jo? A ty… pustit… naši kamarádi. Tak co, plácneme si?“

Tvor zazmítal hlavou a jeden mohutný lopatovitý paroh jen tak tak minul Kubíka.

„Já bych si s ním radši neplácal,“ poznamenal pes, zatímco couval do bezpečné vzdálenosti.

„Co se dá dělat, budeme to muset risknout,“ poznamenala Kýnka lehkovážně. „Ty si vezmi tamtu stranu, Kubíku, já se postarám o tuhle. Neboj, Velký, za chvíli budeš volný.“

Provazy, které jako hladové anakondy omotávaly svalnaté nohy a rozsochaté paroží, sice byly pevné a silné, jenže kam s tím na psí zuby! Ty jsou zvyklé drtit kosti, dřívka a gumové hračky, takže nějaká obyčejná lana neměla nejmenší šanci. Stačila chvíle zápolení, vrčení a hryzání – a tu a tam nadšeného mávnutí ocasem – a velikán se mohl opět postavit.

Jakmile z něj spadla poslední smyčka, vztyčil se v celé své impozantní výši a zaryčel jako mlžný roh. Neměl radost. V očích mu hořela zlost rozdmýchávaná touhou po pomstě a teď hledal, na kom by si ji vybil. Zaostřil na Kýnku, která na něj bezelstně hleděla a zvědavě nakláněla hlavu na stranu, jako by neměla nejmenší ponětí, k čemu se schyluje. Obr sklopil paroží k zemi a zafuněl tak, až se koberec z listí rozletěl do všech stran.

V tu chvíli se vzduchem mihla černobílá šmouha a před fenkou přistál Kubík, aby ji zaštítil vlastním tělem.

„Tak to ne, to jsme si nedomluvili!“ vyštěkl ostře. „My jsme tě osvobodili, nevšiml sis toho náhodou? To tamti byli zlí – a jestli se jim chceš pomstít, pojď s námi a pomoz nám.“

Ovšem nezdálo se, že by jeho vysvětlení mělo nějaký efekt. Leda ten, že jím přilákal pozornost na sebe. Rozzuřený kolos k němu udělal jeden krok, pak druhý a v očích mu rudě zablýsklo. Srst na hřbetu se mu zježila, nozdry na ohromném, dolů zahnutém čumáku se mu rozšiřovaly jako brány do pekla… a najednou ztuhnul.

Kuba se neodvažoval byť jen mrknout.

Tvor se nad něj zvolna naklonil, až pes cítil jeho horký dech mezi ušima. Obr hlasitě očichával akátovou větvičku od Alfičky. V hloubi hrdla mu klokotalo temné bručení, ovšem už méně hrůzostrašné. Pak si odfrknul, sevřel větvičku jemně do pysků a s ní v zubech se otočil a odešel. Ani se neohlédl.

„No teda…“ vzpomněl si Kubík konečně, jak se dýchá.

„Moje slova, vzal jsi mi je přímo z tlamy,“ přikývla Kýnka uznale. „Už nikdy se nebudu smát ochranným amuletům.“ Pak vyskočila na nedaleký pařez a vesele mávla ocasem. „Tak pojď, tady jsme skončili.“

Hafan se zachmuřil. „No jo, ale co teď? Celý náš plán přece závisel na tom, že nám pomůže. A to padlo. Vždyť jsme rádi, že nás nezadupal do země. Co teď bude s tím tvým vysněným kýňtaurem?“

„Co by mělo být? Stejně to byl hloupý nápad,“ odfrkla si ledabyle. „Proč bychom se měli dohadovat s nějakým habánem, který neumí ani slovo kloudnou řečí? Zatímco ty ses ho snažil podplatit mizerným žvancem, mě došlo, že ho vlastně vůbec nepotřebujeme. Jeho jsme přece taky zachránili bez cizí pomoci – a jak nám to šlo! Byl by nám akorát na obtíž. A navíc smrděl.“

Přes tvář jí přeběhl úsměv, kterého se všechna zvířátka už dávno naučila bát, a pokračovala: „Na co svaly, když máme mozek? Dáme těm pytlákům něco mnohem hrozivějšího než kýňtaura. Pošleme na ně… hraběte Drákubu!“

Odhodlání a odvaha jsou snad ještě nakažlivější než strach, takže žádný div, že fenčino nadšení přeskočilo během okamžiku i na Kubu. Přestal se durdit a tvář se mu zvolna roztáhla v širokém úsměvu. Hrabě Drákuba! Ano! Už to samotné jméno slibovalo, že pytláci dostanou pořádně za vyučenou.

 

 

< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář