OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Spisovatelský blok aneb Vezměte tu svini lopatou

(psáno pro Recenze od nevrlého dědka na Wattpadu)

 

Všichni to známe. Sedíte před počítačem, nervózně klepete prsty nasucho do klávesnice, z monitoru se na vás nevraživě šklebí prázdný dokument... A nic. Slova, která jste ještě včera dokázali tak skvěle splétat do ladných konstrukcí, se dneska prostě šprajcla a ukazují vám imaginární prostředníček. Že prý máte zase prudit někoho jiného. Dobře, po hodině marného přemlouvání (a čtení zpráv na Facebooku a projíždění videí na YouTube a kontrolování stavu akcií a bůhví jakými dalšími způsoby prokrastinujete) se rozhodnete to vzdát – poznáte přeci porážku, když jí hledíte z očí do očí. Jenže jestliže se to opakuje už čtvrtý den po sobě, je to prostě k pos... ehm... není to příjemné

Nezbývá, než si to přiznat. Je tady. Tvůrčí krize, spisovatelský blok… je jedno, jak tomu budete říkat, ale zkrátka se ocitnete v situaci, kdy nejste schopni cokoliv vyplodit, a čím víc se snažíte, tím větší odpor musíte překonat. Tahle Barbucha všech kreativců dříve nebo později navštíví každého, kdo má co do činění se samostatnou tvorbou, a v některých případech vám dokáže zničit i život. Nebojte, to se vás netýká – to hrozí jen lidem, kteří si psaním vydělávají na chleba. Ale ti už ji většinou dokážou zkrotit, protože za ta léta, co se svému řemeslu věnují, s ní už jsou blízcí kamarádi. U amatérských pisálků nemívá průběh této nemoci tak vážné následky, ale to neznamená, že by to bylo o mnoho příjemnější. Jen se zeptejte nějakého chlapa na „rýmičku“, on vám vysvětlí, jak i drobná lapálie dokáže člověka připravit o chuť do života.

 

Každej jsme ňákej

Na webu najdete hromadu různých článků o tom, jak s tvůrčí krizí bojovat, jak ji zaplašit a zahnat zpátky do klece. Neříkám, že se pletou. Naopak, přečtěte si je, pokud možno všechny. Najdete tam spoustu rad, které se vám budou hodit nejen při zvládání spisovatelského bloku, ale jež využijete i obecně při psaní jako takovém. Nemluvě o tom, že to je super způsob prokrastinace, jelikož při něm máte pocit, že se vlastně učíte. Paráda, co?

Po přečtení deseti patnácti takovýchto článků budete mít v ruce několik tuctů „téměř zaručených rad“, jak svoje psaní znovu nastartovat. Ale klidně se vám může stát, že jich ozkoušíte celou polovinu a nic. Jak je to možné?

On je totiž kapánek problém v tom, že není spisovatelský blok jako spisovatelský blok. U každého z nás ho může vyvolat něco jiného – ztráta motivace, ztráta inspirace, slepá ulička v příběhu, strach ze selhání… A dá rozum, že člověku, který těžko hledá chuť psát, zabere něco jiného než tomu, kdo se bojí psát. Takže když pak otevřete článek s tipy, jež zabraly jeho autorovi a které si pochvalují i vaši známí, neznamená to, že stejné postupy zafungují i u vás. Vy totiž třeba nemáte angínu, nýbrž zánět hrtanu, a tak si musíte uvařit léčivý čaj z trochu jiných bylinek.

 

Ztráty a nálezy

Veliký rozdíl je například v tom, jestli těžko hledáte motivaci, nebo inspiraci. Obojí je poměrně běžné a asi jen málokdo z nás se s některým z těchto dvou typů tvůrčí krize nesetkal. V prvním případě za sebou máte pár povídek nebo knih, mohou mít třeba i úspěch u čtenářů… a vy najednou zjistíte, že píšete jenom z povinnosti. Nechce se vám do toho, musíte se do tvorby nutit, nejde vám to od srdce. Nejste s výsledkem spokojení a říkáte si, že se na to můžete zvysoka vybodnout. (Možná použijete ostřejší výraz, ale přece nenapíšu „vysrat“, no ne?)

V takovém případě se musíte dát od psaní aspoň trochu mentální odstup a zamyslet se nad tím, co vás ke psaní přivedlo, proč vás dřív tak bavilo – a proč tomu tak už není. Neříkám, že to je tak u každého, ale co si všímám, má to u lidí často podobný průběh. Zpočátku tvoří, protože to mají prostě jako koníčka. Nejde jim ani tak o to, aby měli statisíce zobrazení, stačí jim psát si do šuplíku a povídky tu a tam někomu ukázat. A hele, ono to má úspěch, lidem se to fakt líbí. Tak to zkusí dát třeba na Wattpad – no a světe div se, i tady si to po určité době najde čtenáře. A ti chtějí víc a víc. Takže večer co večer usedáte k počítači a vymýšlíte zápletky, předříkáváte si dialogy, smolíte popisy a sypete jednu kapitolu za druhou. Pořád to má úspěch, hvězdičky vám naskakují a fanoušci vás na Facebooku velebí. Jenže ve vás samotných už každá vydaná kapitola nevyvolává onu rozechvělou radost co dříve, cítíte to spíš jako plnění nějaké povinnosti, ke které jste se uvrtali, a ten tlak vás ubíjí.

Co dělat? Poděkujte fanouškům za podporu, a buď si dejte pauzu a věnujte se chvíli třeba lepení letadýlek, nebo pište něco úplně jiného. Místo sci-fi romanci, místo romance horor, místo hororu fan fikci (což je někdy vlastně jen jiný typ hororu, ale i tak…). A pište to jen tak pro sebe, nijak extra to nepropagujte, zkoušejte si na tom nové techniky a postupy, uvolněte se, nelamte si s ničím hlavu. Třeba to pak zveřejníte, možná taky ne. Jde o to, abyste to dělali ne pro čtenáře, nýbrž jen sobě pro radost. A nikomu – a to prosím zdůrazňuji – nikomu se za tohleto rozhodnutí neomlouvejte. Nemáte se za co omlouvat. Máte-li nějaké věrné fanoušky, je slušnost poinformovat je o tom, že nová kapitola nějakou dobu nebude, ale rozhodně před ně nechoďte s kloboukem nervózně žmoulaným v ruce. Jste autor, ne automat, do kterého se hodí hvězdička a vy za odměnu vyprdnete dva tisíce slov plus pointu jako bonus.

Důležité je, abyste znovu měli ze psaní radost. A máloco člověka nadchne tak jako tvorba něčeho nového. K původnímu projektu se tedy vraťte až ve chvíli, kdy se vám po něm začne stýskat. Když pomyslíte na všechny ty scény, které byste mohli ve svém starém světě rozehrát, a v onom místě, kde se stýká hrudní kost s pobřišnicí, vás najednou začne příjemně šimrat. Pak je ten správný čas.

Mně se momentálně například nechce ani do Zapomenutých, ani do Border, ani do recenzí, a tak smolím tenhle článek. Prostě mě k němu ráno napadlo pár věcí, a když jsem si je zapisoval, začalo mě to bavit. A tak jsem pokračoval. A dělám na tvůrčí krizi dlouhý nos.

 

Bratránek Kryšpín učitelem

Úplně jiná situace je, pokud byste k smrti rádi psali, ale prostě chybí námět. Třeba vás napadne nějaká hezká scéna, ale ani za zlaté tele ji nejste schopni dotáhnout do nějaké pointy. A příběh bez pointy… ne, prosím, to opravdu raději ne.

Přiznám se, že já sám se s tím potýkám právě teď. Tu a tam píšu pohádky o borderách, je to pro mě taková příjemná odpočinkovka od depresivnějších věcí, které ze mě padají obvykle. Jenomže jsem se v jenom příběhu před dvěma měsíci zasekl – rozepsal jsem ho, po zveřejnění první kapitoly jsem přestal být spokojený se zápletkou, a tak jsem Bratránka Kryšpína zase radši stáhl. Pro úplnost dodávám, že jsem to nepsal „nablind“, ale měl jsem hotovou osnovu i pointu, jen mi to s odstupem začalo připadat… no prostě lamersky. A ať se teď snažím sebevíc, prostě nejsem štond z toho něco vymáčknout, točím se v kruhu a nedokážu najít cestu ten.

Až psaní tohohle článku, který právě louskáte, mě přimělo k experimentu. Budu si jen tak psát, heslovitě, bez jakékoliv úpravy, bez ohlížení na to, zda náhodou nejsou dvě části příběhu v rozporu… Prostě osekám původní námět na úplnou kostru, nahodím sítě a uvidím, jestli se do ní chytí pointa.

Co mi během deseti minut vzniklo? (Následující odstavec klidně přeskočte, je zde jen pro ilustraci.)

Přijel borderák Kryšpín, protože se chce připravit na novou roli ve filmu. Tady se setká s kočkou Jackoulí (viz Zimní přízrak), která si z něj dělá srandu. Nepadnou si do oka. Kubíček musí odjet na výpasy, takže je musí nechat samotné. Kryšpín si to ozkouší s ovečkami, které to samy dobře znají, takže se nechají vést, Kryšpín jim vlastně jen tak ukazuje, co po nich chce. (Poznámka: až sem je, s drobnými úpravami, příběh už napsaný.) Kubíček je spokojený, nezdá se, že by hrozil průšvih, v klidu odjede. Jackoule trucuje, že to na povel dostal Kryšpín a ne ona. Kryšpín frajeří, pochoduje s ovečkama po vesnici a tak. Pak se odpoledne objeví díra v plotě a na zahradu se dostanou sousedovic slepice. Jackoule to nahlásí Kryšpínovi a řekne, ať s tím něco udělá. K. na ně namachrovaně nastoupí a myslí si, že když umí ovce, slepice budou OK. Slepice ho mají na párku, ignorují ho, dokonce mu jezdí na zádech. K. popadne amok, ale ani zakousnout se mu ty slepice nedaří, vždycky uhnou. Frajersky nastupuje Jackoule a s přehledem ty slepice vyžene, kombinací bordeřího a kočičího stylu. Vyčerpaný Kryšpín padne na zem. Přijde Vendelín, ňufne do něj čumákem a zeptá se, kdy se půjde na pastvu. K. řekne, že je tam povede Jackoule, je v tom lepší a on si potřebuje odpočinout. Cestou na pastvu se Vendelín baví s Jackoulí, ona mu děkuje za vykopnutí té plaňky, aby tam mohla ty slepice nahnat. V. se ptá, proč to dělá. J. říká, že K. chtěl trénovat na roli, tak ona mu ukáže pořádnou přípravu. Že s ním zítra „jakoby náhodou“ zabloudí v lese a potkají medvěda. S Michalem už o tom mluvila, ohromně se na to těší. Konec.

Že to je blbost? Inu, možná, ale na pohádku by to stačit mohlo. Rozhodně zkusím ten nápad rozpracovat a třeba z toho něco vzejde. Ať tak, nebo tak, po tom dvouměsíčním záseku to je pokrok. A trvalo to jenom deset minut. Přitom kdybych si teď nesednul a nezačal si psát tohle shrnutí, nehnul bych s tím ani za půl roku. Co pomohlo? Že jsem se přestal starat o to, co už mám hotové, jakým způsobem to opravím věci, které se mi nelíbí, a hlavně že jsem si mezi větami nedával pauzu na nějaké upravování. V hlavě ten příběh byl, přesněji řečeno asi dvacet jeho různých variant, a tímhle fastrunem jsem tím bludištěm prosvištěl cestou nejmenšího odporu. A ono to zabralo.

Pokud se tedy ocitnete ve slepé uličce příběhu, nebojte se celou stavebnici rozebrat na jednotlivé dílky a složit z nich něco jiného. Udělejte nějaký ten krok zpět, nesnažte se pokračovat dál a dál, i když víte, že ta cesta míří do pekel. Postavte se k tomu jako k úplně novému příběhu (bez ohledu na to, kolik kapitol už máte napsaných) a místo neustálého upravování a ladění už napsaných odstavců začněte s čistým štítem. Třeba něco z už hotových věcí půjde zrecyklovat, třeba ne. Ale pokud jste ve slepé uličce, nemá smysl bušit hlavou do cihlové zdi a doufat, že dříve nebo později sama od sebe zmizí. Nezmizí.

Samozřejmě ten způsob, který jsem nastínil výš, nemusí vyhovovat každému – já jsem po něm sáhl, protože tímhle způsobem obecně píšu. Vy použijte metodu, jež vám je nejbližší.

 

Vražedná dokonalost

A máme tu třetího a čtvrtého zabijáka spisovatelů – snahu o dokonalost a strach ze selhání. Obě tyhle věci mají spoustu společného, takže je spláchnu dohromady. V podstatě jde o to, že už umíte psát, víte, jak má vypadat dobrý text, máte za sebou pár slušných amatérských úspěchů, třeba máte i nakročeno k vydání svojí první knihy… ale to, co z vás momentálně padá, vám najednou přijde jako bláboly puberťáka zhuleného nějakým dobrým modelem. Slovní spojení nedávají smysl, věty jsou afektované nebo naopak příliš holé a vy byste se nejradši hanbou propadli až někam do sedmého kruhu Úlovků. Místo abyste psali s onou lehkostí co dříve, ze sebe všechny řádky potíte pod tlakem.

Skončí to zákonitě tak, že sedíte u otevřené kapitoly, snažíte si v hlavě sesumírovat slova, jež napíšete, ale pokud už čirou náhodou něco nacvakáte, opřete se vzápětí o Delete a začne čistka. Pak zázračně chytíte slinu, odstavce se z vás sypou jeden po druhém… a když se ráno probudíte a přečtete si, co jste večer vyplodili, hrůzou se vám na hlavě zježí ty zbytky vlasů (no dobře, vy na tom možná budete o něco líp než já) a pro jistotu smažete celý dokument, abyste se na ten děs nemuseli dívat ani o sekundu déle. True story.

Víte vy co? Dobře vám tak. Už Zoltan Chivay říkal, že „nad vlastní prdel nevyskočíš“, a vy se tady snažíte na začátku vlastní kariéry psát jako Hemingway? No sorry jako…

Tak hele, poslouchejte. Chcete-li psát jako on, nestačí, když dokážete tu kvalitu rozpoznat. Kurzy a příručky jsou sice fajn, ale nic se nevyrovná zkušenostem, které získáte tím, že nasekáte spoustu vlastních chyb. A teprve až napíšete miliony slov a až váš mozek dokáže na autopilota vytvořit celkem kvalitní tříodstavcovou ódu na slunce vycházející nad korunami jasanů, teprve pak se budete moct soustředit i na ty jemnější věci. Na podtext, souzvuk slov, na vyvolání čistých emocí chytře zvolenou koncovkou… ale do té doby prostě pište a nesnažte se být za každou cenu dokonalí. Nebojte, vaši čtenáři vám to prominou. To jen vy sami na sebe kladete takové nereálné nároky.

Snaha soustavně se zlepšovat je samozřejmě v pořádku. Ale smiřte se s tím, že budete dělat chyby a vaše texty nebudou dokonalé. Ony nebudou nikdy naprosto dokonalé, přinejmenším ne ve vašich očích. Protože čím víc toho budete s jazykem a výrazovými prostředky umět, tím bolestněji si budete uvědomovat, jak dál s nimi šlo čarovat, kdybyste byli o ždibíček lepší. Tak to prostě je.

Existuje jen jedna kategorie lidí, kteří jsou se svým psaním naprosto a bezvýhradně spokojení: ignoranti.

No jo, to se hezky poslouchá, ale co dělat? Je sice fajn si uvědomit, že dokonalost je jen fata morgana, ale vy pořád sedíte u toho debilního dokumentu a nedokážete zlomit onu kletbu, co vám brání napsat jediné slovo!

Klid, klid. Na tohle je jednoduchá rada – potřebujete se jen „dostat do zóny“, neboli chytit slinu. Jakmile napíšete pár prvních vět, už to půjde samo. Všichni ale moc dobře víme, že těch pár prvních vět je nejtěžších (společně s těmi posledními). Jak se tedy nastartovat? Každému vyhovuje něco jiného. Někdo si píše životopisy postav, další vyplňuje „worksheety“, já si odpovídám na otázky. Výhodu to má podle mě v tom, že se nezaměřuju jen na postavy, ale i na okolí a popisy, a na rozdíl od worksheetů nejsem svázaný tím, kam se mě daný checklist snaží nakormidlovat.

Pojďme si to ukázat opět na těch borderách, když tak krásně zafungovaly o něco výš. Psal jsem krátkou pohádku, nic složitého, osnova na pět bodů – kocour se rozhodne vyrazit na cestu kolem světa. Jenže jsem nebyl schopný se do toho zakousnout, chodil jsem kolem toho příběhu jako ovce kolem krtince a prostě to nešlo. Tak jsem si otevřel jiný dokument a začal si psát v rychlém sledu otázky, které mě k příběhu napadaly. Proč šel pryč? Jaké bylo počasí? Odkud foukal vítr? Potkal někoho? Vzal si s sebou něco? Svítilo sluníčko? Bolely ho po chvíli ťapky?

No a pak jsem si začal (zase písemně) odpovídat. A nejen, že jsem po půlhodině konečně kápnul na ta pravá slova („Vábení jara přicházelo postupně. Nejprve těžkými olověnými mraky pronikly první hřejivé paprsky slunce a pohladily kocourka Flíčka po kožíšku. Pak ze země vyrašila drobounká stébla trávy, jež ho při každém kroku lechtala na ťapičkách jako miniaturní zelená pírka. A když mu fousky rozechvěla omamná vůně lučních květů, bylo rozhodnuto: vyrazí na cestu!“). Ale jako bonus jsem měl hotovou stránku dalšího textu, který stačilo jenom seřadit, uhladit a bylo to. Třetina pohádky v cajku, takhle rychle jsem ještě žádnou nenapsal.

Neříkám, že tento způsob je ideální. Zkuste si ho, otestujte si i nějaké další a najděte si ten, který vám bude vyhovovat nejvíc.

 

Nekonečná bitva

Samozřejmě nepočítejte s tím, že by někdy bylo psaní jednoduché. Nebude. Pokud to s ním myslíte vážně a snažíte se vytvořit něco skutečně hodnotného, vždycky to bude boj. Měli byste v něm však mít nad těmi slovíčky navrch a postupně je zdolávat, krotit a zahánět na jejich místa na stránkách.

Nemyslete si tedy, že by vám výše uvedené rady tvorbu povídek a knih usnadnily. To ani náhodou. Měly by vám ovšem pomoci v případě, kdy budete mít pocit, že prohráváte. Tvůrčí krize potká dřív nebo později každého, a většinu z nás opakovaně. A pokud se tak stane, musíte s tím něco dělat. Sama nezmizí a nikdo jiný vás jí nezbaví.

Snad už tedy víte, co máte dělat. Nestěžujte si, že už rok máte spisovatelský blok, a aktivně s ním bojujte. Protože za ten rok mohl být třikrát pryč. A třikrát zase zpátky.

 

Přidat komentář