Spisovatelský blok II aneb Vezměte tu svini krumpáčem

  

Před časem jsem tady na blogu… kecám, to bylo ještě na Wattpadu! No prostě kdysi dávno za krále Klacka jsem napsal článeček o autorském bloku a jak ho dostat (lopatou) na lopatky. Jenže už když jsem ho smolil, bylo mi jasné, že kloužu jen tak po povrchu. Že to, co tam řeším, není vlastně autorský blok jako takový. Že se spíš jedná o nedostatek sebekázně, strach z neúspěchu, špatně zvolený způsob vytváření příběhu… prostě věci, se kterými jsem se sám tenkrát potýkal. Ale článek měl úspěch, některým lidem dokonce prý pomohl, tak proč si stěžovat, že?

Teď si prosím představte lacinou počítačovou animaci, na které divoce rotují ručičky hodinek, odlétávají listy kalendáře a podobně… Zkrátka – přesuňme se do současnosti. Od zveřejnění onoho zmíněného článku o autorském (ne)bloku se udála spousta věcí. Vydal jsem tři knihy, vyšla mi celá řada povídek v různých antologiích, přehnala se přes nás jedna pandemie (mluvím pochopitelně o úspěchu kapely Måneskin)… a prošel jsem si fakt solidním autorským blokem.

Tentokrát to byl ten pravý, nechřipečkový.

Inu, všechno zlé (co se stane někomu jinému) může být (pro vás) dobré. Protože díky tomu se teď té bestii můžu zpětně podívat na zoubek a možná, že v mém následujícím rozumování najdete inspiraci, jak pokořit svoje vlastní autorsko-blokovací démony.

  

Čtvrt roku v pytli

Nejdřív vám s dovolením povyprávím, co potkalo mě, aby vám následující rady zapadly do nějakého kontextu. Rovnou říkám, že takový ten „autorský splíneček“, který řeším v dříve zmíněném, pět let starém článku, se za tu dobu stal mým dobrým kámošem. Už mě nemá čím zaskočit. Ale loni na podzim se chlapec asi rozhodl, že mi ukáže, jaké další trumfy má v rukávu – a přiznávám, že mě dostal na kolena. Aniž bych si uvědomil, jak se to stalo, najednou jsem nebyl schopný psát. A nebyl to žádný takový ten „syndrom prázdné stránky“, ale poměrně nepříjemný psychický stav, kdy pouhé pomyšlení na to, že bych mohl začít něco tvořit, mě roztočil v nepříjemné spirále. Nebudu zabíhat do detailů, ale začínalo to pocitem beznaděje, pokračovalo těžko zvladatelným nutkáním vyházet z komory na dvůr všechny knihy a sledovat, jak je požírají pětimetrové plameny… a občas ty myšlenky zacházely i dál.

Párkrát se už zdálo, že je vše v pořádku, ale jakmile jsem začal přemýšlet nad nějakou zápletkou, rozjel se ten kolotoč nanovo a já byl tam kde předtím.

Co si budeme povídat, zažil jsem už i příjemnější období. Na určité výkyvy nálad jsem u sebe už zvyklý, ale herdek, tři měsíce tohohle jsou fakt dost.

  

Spoiler: nudný happy-end

Asi nebude moc velký spoiler, když vám prozradím, jak to celé dopadlo. Ano, žádný originální tarantinovský plottwist se nekonal – prostě se mi nakonec podařilo tu kletbu zlomit a znovu jsem začal psát, a to se stejnou chutí jako dřív. Pokud se tedy potýkáte s podobným stavem jako nedávno já, třeba vám pomůžou moje zkušenosti a rady, jak postupovat.

Dopředu říkám, ať k následujícím tipům přistupujete se zdravými pochybnostmi. Každý jsme jiný, každý píšeme jinak, každý máme jiné problémy a jinou motivaci… prostě to, co zabralo mně, nepovažujte za nějaký univerzální lék. Možná si budete muset najít svou vlastní cestu, ale třeba vám ty moje ukazatele aspoň pomůžou najít správný směr.

  

Rada 1.: Diagnóza nade vše

Čím začít? Nejprve ze všeho se zamyslete nad tím, zda máte opravdu blok se vším všudy. Ono je populární označovat za „autorský blok“ libovolnou situaci, kdy vám přestanou naskakovat písmenka v dokumentu (u staromilců v sešitu) obvyklým tempem. Jenže ve skutečnosti se jedná o několik různých, zcela odlišných problémů, které mají pochopitelně různá řešení.

Chtěli byste psát, ale nějak vám to nejde? Pak je pro vás určený můj předchozí článek nebo rady, které se válí všude možně na netu (takové ty „tři věty denně“, „autorské ponožky“ apod., však to znáte). Víte, že byste asi měli psát, ale už jen z té samotné představy se vám rolují ponožky? Pak je tenhle text určený přímo vám. Chtěli byste psát, moc byste chtěli, dokonce i víte o čem a jak, ale nemůžete se k tomu dostat? Pak je to prostě jen o prioritách… a musíte si to pořešit sami. A nebojte, není nic špatného na tom, dát například dětem vyšší prioritu než vlastní tvorbě. Těžko vám to bude někdo zazlívat.

  

Rada 2.: Svépomoc je fajn, ale…

Dojdete-li k názoru, že máte skutečně pravý, nefalšovaný blok s velkým blé, zvažte s chladnou hlavou svou situaci a odpovězte si na otázku, jestli to zvládnete sami, nebo požádáte někoho o pomoc. Co si budeme povídat, my psavci často býváme… psychicky nekonformní. Na tom není nic špatného, často v tom spočívá i naše síla. Někde ty nápady brát musíme a vlastní šílenství je zdroj nekonečné zábavy a inspirace, že? Ale zároveň to znamená, že potíže s psaním mohou být vlastně jen projevem nějakých závažnějších problémů, které ovlivňují i další stránky našeho života. Pokud se vám tedy zdá, že to není jen o psaní, zkuste se obrátit na profesionála. Nestyďte se. Není za co.

  

Rada 3.: Kdo hledá, najde

Teď před sebou máte skutečný oříšek: musíte zjistit, co ve vás ten blok vlastně vyvolalo. To nemusí být tak snadné, jak se může zdát. Kdyby byla příčina očividná, už dávno byste se s ní prali, místo abyste se pořád utápěli v černých myšlenkách a hledali moudro na mém blogu. Tak hledejte. A prosím, udělejte si laskavost a rovnou z toho vynechte takové ty běžné podezřelé jako „musím si přiznat, že moje psaní nikam to nevede“, „nic neumím“ a „moje tvorba nikoho nezajímá“. Se stoprocentní jistotou vám můžu říct, že z vás jen mluví splín. Jak to můžu vědět, když ani netuším, kdo přesně tyhle řádky čte? Ze dvou důvodů. Abyste se do téhle autorské krize dostali, musíte už mít něco „odepsáno“. Tutově za sebou máte nějaké úspěchy, ať už na webu, nebo v tisku. A za druhé – když jste psát začínali, určitě jste neměli ani čtenáře, ani takové zkušenosti jako teď. A vadilo vám to? He? Nevadilo, že ne? Já to věděl. Maximálně to pro vás fungovalo jako motor, který vás hnal kupředu.

Takže prosím odložte stranou tyhle sebemrskačské výmluvičky, které vám mají sloužit jen jako ospravedlnění před sebou samými, proč pověsit psaní na hřebík, a pojďme hledat ty skutečné příčiny. Mějte přitom na paměti jeden důležitý fakt: ten okamžik, kdy to začalo jít všechno do kopru, možná identifikujete snadno, ale spouštěč není to samé jako důvod. Posloužím vlastním příkladem. Mně se začalo všechno sypat, když se moje nová kniha ukázala být prodejně úspěšná zhruba jako syrečkové ponožky. Jenže i kdyby se mi ty prodeje podařilo nějakým způsobem zvednout, stejně by mi to nepomohlo, přinejmenším ne dlouhodobě. Komerční debakl Snížka totiž byl jen spouštěč mých problémů, ale ne jejich příčinou. Trvalo mi tři měsíce, než jsem na to přišel.

Když se na to podívám s odstupem, není mi jasné, proč jsem to neviděl dřív. Abyste chápali – nepíšu první ligu a ani nechci, jsem na to moc líný. Baví mě psát „off-meta“ věci a za nejdůležitější považuji, když se líbí mně samotnému. Tak proč by mi mělo najednou vadit, že o knihu není takový zájem, jaký jsem očekával?

To je správná otázka. Proč, sakra?

V odpovědi se skrývá klíč k celému mému bloku. Změnilo se totiž místo, které psaní v mém životě zaujímalo. Dřív jsem psával výhradně proto, že mě to bavilo. Kdybych nepsal, po večerech bych se nudil a zoufale přemýšlel, jaký seriál ještě skouknout, jakou hru si stáhnout, kterou další knižní sérii si přečíst… Díky psaní jsem tohle ale nemusel řešit. Psaní byla skvělá zábava a relaxace. Jenže poslední rok byl pracovně hodně šílený a místo, abych u tvorby relaxoval, horko těžko jsem ji vměstnával do těch dvanácti až čtrnáctihodinových pracovních víkendů. Už to nebyla zábava. Byla to další vyčerpávající povinnost, která mi ubírala síly.

Dělejte to dostatečně dlouho a dopadne to nevyhnutelně: stačí nějaký spouštěč, který s příčinou nemusí mít žádnou přímou spojitost, a nahromaděné problémy vybublají v podobě autorského bloku. Buďte tedy k sobě upřímní a pátrejte po skutečných důvodech.

  

Rada 4.: Vezměte ho krumpáčem

Jak byla předchozí rada dlouhá, tak tuhle vezmu stručně. Ono k ní není moc co říct. Prostě jakmile budete vědět, co potíže skutečně způsobuje, vyřešte si je! Vykřičník! Přestaňte trávit dvanáct hodin denně v práci, změňte sociální prostředí (tj. partu, se kterou chodíte na pivo), zakopejte válečnou sekeru se sousedy… Neodkládejte to a už se k oněm toxickým vzorcům chování nevracejte. Pamatujte, že autorská tvorba je z pohledu psychiky takovým kanárkem v dole: skončí-li nožkama nahoře, znamená to, že kdesi bublají větší problémy, které mohou mít závažnější dopady, než že se vám „nechce psát“. To by měla být dost silná motivace k řešení, ne?

  

Rada 5: Čajíček, nohy v teple a povídka

Pokud to je možné, nevrhejte se po zotavení z bloku hned do rozepsaného románu, při kterém vás onen zmetek přepadl. Je totiž dost dobře možné, že onu nechuť k psaní, která blok tohoto typu provází, máte spojenou i s posledními stránkami či kapitolami toho, co jste měli právě rozepsané. Berte to tak, jako by blok byla chřipka a psaní sport. Když vám opadnou teploty, také si hned nepůjdete zaběhat maratón.

Poražení bloku tedy oslavte něčím malým a příjemným, čím si uděláte radost. Může to být pohádka, povídka, pár drabblů, nějaká moudra na vlastní blog, akční nebo milostná scéna do příběhu, který vlastně ještě nemáte rozpracovaný, ale určitě se k němu během aktuálního solárního cyklu dostanete… Prostě něco, co vás potěší a rychle to přinese kýžený výsledek v podobě radosti z dokončení. Jde o to připomenout hlavě, proč máte psaní rádi. Že to není jen dřina plná splétání osudů pěti panovnických rodů, látání děr v zápletce a nekonečných stylistických úprav.

A teprve když se na to budete opravdu cítit, pusťte se do toho velkého projektu, který se už třese nedočkavostí, až se k němu vrátíte.

  

Rada 6 (bonusová): Kupředu do minulosti

Může se stát, že ať se budete snažit sebevíc, tu pravou prapříčinu svého bloku neodhalíte. Sice se vám vyvrbí pět kandidátů, ale u každého z nich budete podvědomě cítit, že to je ve skutečnosti jen nevinný kolemjdoucí, nebo přinejhorším pouhý spolupachatel. A ten hlavní padouch vám bude dál unikat. V tom případě můžete k odstranění bloku použít takovou drobnou obezličku: pokuste se zreplikovat podmínky, u kterých si vzpomínáte, že se vám v nich psalo dobře. Ne všechno půjde. Třeba od té doby uběhlo několik let a změnili jste práci, narodily se vám děti nebo už naopak vyletěly z hnízda, máte jiný denní rytmus, v krámku na rohu přestali prodávat váš oblíbený čaj… Ale něco určitě půjde. A buď vám to pomůže zresetovat mysl do onoho nastavení, ve kterém se vám dříve dobře psalo, nebo – a to je pravděpodobnější – vám to pomůže s odhalením viníka.

Já to zkoušel. A probíhalo to u mě zhruba tímhle způsobem: „Vždycky jsem si sednul tady do rohu pohovky, na klín si položil notebook, na poličce jsem měl termosku s čajem, a psal jsem, dokud jsem tu termosku nedopil. Hm, no jo, ale když vypiju před spaním půl litru čaje, tak musím jít uprostřed noci na záchod. Jak to, že jsem s tím neměl dřív problém? Aha, já jsem si totiž k psaní nesedal v jedenáct večer, ale v sedm. Hmm… jak to, že jsem měl už v sedm čas na psaní? Ne, ne, ne! Jak to, že jsem si teď zvykl pracovat do devíti do večera a považuji to za něco normálního?!“

Jen tak na okraj, tenhle vnitřní monolog neprobíhal takhle v pár větách během jedné minuty. Rozfázovaně trval něco přes týden. Vím, vypovídá to hodně o mých dedukčních schopnostech (level „Brouk Pytlík na opiátech“), ale zároveň se v tom odráží fakt, že někdy může být ta odpověď očividná, a přesto ji můžete několik dlouhých měsíců přehlížet.

  

Kdo nic nedělá, nic nespraví

Neříkám, že mnou předestřený způsob je jediný správný nebo že je nejlepší. Je prostě jediný, který jsem s úspěchem otestoval sám na sobě. Nemůžu zaručit, že bude fungovat i vám. Je docela dobře možné, že si vymyslíte jiný způsob, který pro vás bude efektivnější. To je v pořádku. Perte se s tím, jak sami uznáte za vhodné, a klidně si ťukejte na hlavu, co že jsem to tu vyplodil za blábol. Hlavně ale dělejte něco. To nejhorší, co můžete udělat, je totiž nedělat nic a čekat, až autorský blok zmizí sám. Ne, on nezmizí. Maximálně se na chvíli schová do stínu, aby na vás mohl zase vybafnout, jakmile se objeví ten správný trigger.

Věnujte tedy čas a úsilí tomu, abyste se úspěšně poprali se skutečnou příčinou. Věřím, že to zvládnete. Hele, poradil jsem si i já. Vy to dokážete taky :).

 

 

Přidat komentář