OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Štěněcí škola

 

V noci se nejspíš někdo vloupal na dvůr a pocukroval ho sedmikráskami. Bělalo se jich tam nepočítaně. Mezi jejich křehounkými kvítky teď dováděl neposedný vánek a hrál si na babu s muškami, které hned musely ten zázrak prozkoumat.

Borderák Kubíček si však jejich skotačení nevšímal. Měl jiné starosti. Seděl u staré deky, kterou roztáhl ve stinném koutu dvora, a netrpělivost s ním jen šila. Podíval se na pečlivě naaranžovaný talíř přikrytý mísou, bezděky ho čumákem posunul o půl tlapy vlevo a pak zase vpravo, hodil očkem na oblohu, aby zjistil přesný čas, a nespokojeně mlaskl. Už tu dávno měli být!

Rezignovaně si odfrknul, postavil se na všechny čtyři a trochu se oklepal, aby ze sebe setřásl mrzutost. Holt se po těch raubířích podívá sám.

Když je nenašel ani v zeleninové zahrádce, ani u rybníčka chytat žabinec, šel skoro najisto. Určitě budou na horní louce, kam ráno vyhnal ovce na pastvu. Jestli je nenechají v klidu najíst, tak jim to pěkně spočítá! Už z dálky ale viděl, že Šňupka, Vendelín i zbytek huňatého stáda popochází sem a tam s hlavami zaujatě skloněnými ke šťavnaté trávě a nikdo je neruší. Že by štěněcí démoni dnes dopoledne řádili někde jinde?

Ale kdepak. Když přišel blíž, spatřil je. Krčili se na mírném náspu, který odděloval louku od prašné cesty, a z trsů vysoké trávy jim Kubíkovým směrem vykukovaly jenom ocásky. Ty se vrtěly sem a tam a očividně se těšily na nějakou rošťárnu. Kubík zvolnil, aby je nevyplašil. Zajímalo ho, co mají za lubem, záškodníci jedni.

Jak se opatrně blížil, s překvapením si všiml, že mají hlavy ověšené trávou a zelenými větévkami, až vypadali jako nějací lesní skřítci. Zaujatě sledovali stádo oveček, které se pomalu šinulo k nim. V čele si to velebně štrádoval Vendelín s obrovskými zatočenými rohy a ostatní zvolna chroust-sun-chroust za ním s vědomím, že kde je on, tam si na ně žádné nebezpečí nepřijde.

Vánek kolébal stébly a kvítky, po nebi se loudaly mráčky, a nebýt otravného datla, který na kraji lesa bušil do stromu hlava nehlava, panoval by všude až nadpozemský klid.

Kubíček se rozhodl, že už radši nebude dál čekat, čím hodlá čtveřice ďáblíků okolní nádheru pokazit, a hlasitě si odkašlal. Štěňata leknutím nadskočila.

„Jejdamane, to jsi ty, Kubíku? Buď prosím tiše, ať to nepokazíš,“ špitla naléhavě Ještěrka, která se vzpamatovala jako první.

„Co tu u všech blech a kostí děláte?“

„Číháme, strýčku, číháme,“ odpověděla stručně a upravila si na hlavě čelenku z trávy.

„Žádné číhání nebude,“ zamítl Kuba. „Zapomněli jste snad, že máte mít dneska školu?“

„Ale vždyť my se přece učíme,“ prohlásil s nevinným výrazem Pulec.

„To by mě zajímalo, co se asi tak můžete učit. A od koho,“ zabručel borderák.

A najednou se směrem k ovcím vyřítil kus nedalekého houští a vykřikl: „Gulášovápolífka!“

Ospalé dopoledne rázem zaplnilo poděšené bečení, dusot tuctů kopýtek a zběsilý úprk jako o život. Prapodivný tvor, který byl tak hustě ověšený trávou, rákosem a větévkami, že opravdu vypadal jako křovisko, hned začal stádo s rozdováděným štěkotem nahánět zpátky dohromady. Nebohé ovečky měly v očích výraz, jako by je honilo strašidlo. Nebo něco ještě horšího: Kýnka.

Když se fenka dosyta vydováděla, zamířila konečně k divákům, vyprovázená hlasitým bečením plným zvučných souhlásek a vyčítavých nesouhlásek.

„Teda Kýnko…“ zavrtěl hlavou Kubík. „Co to mělo být?“

Ta se jen široce zakřenila: „No co by, učím. Dneska je přece škola, ne? Tys nikde nebyl k nalezení, tak jsem se toho ujala sama.“

„Takhle si tedy výuku nepředstavuji. Naším úkolem je ovce pást, ne je lovit!“

„To byla náhodou hrozně důležitá lekce,“ vysvětlovala Kýňa a snažila se odfouknout si z nosu zatoulané stéblo trávy. „Učím děti, jak se plížit. Učím je, že ovce musí mít před psem respekt. A taky je učím, jak je důležité umět se pobavit. To je to nejpodstatnější. No nemám pravdu, mládeži?“

Štěňata zuřivým máváním ocásků dávala najevo souhlas, ale Kubíček byl jiného názoru.

„Kýnko, vždyť jsme o tom mluvili,“ povzdechl si. „Ty tvoje postupy… Jenže dnes jsem s výukou na řadě já, tak zněla dohoda.“

„To je pravda,“ uznala a otočila se ke svým potomkům, kteří už smutně věšeli ouška. „Tak šup šup, caparti, tady jsme skončili. Dneska máte hodinu se strejdou Kubíkem.“

„Ale ne, mami, nám se nechce,“ zakňoural Pulec.

„Hele, žádné odmlouvání, nebo tě vyštěním, že na to do večeře nezapomeneš. Alou domů. Aspoň se uvidí, kdo je tu lepší učitel. Co ty na to, Kubíku? Přijímáš výzvu?“

Borderák se jen blahosklonně usmál. „Kýnko, bez urážky, ale tvoje učební metody se s těmi mými vůbec nemůžou měřit.“

~~~

Kubíček seděl vzpřímeně v koutě dvora, tu a tam házel očkem po přikrytém tácu, který před ním ležel na kostkované dece, a hrdě vystrkoval na odiv svou bělostnou huňatou náprsenku. Na tenhle nápad na svou první vyučovací hodinu byl opravdu pyšný. A právem. Štěňata seděla v půlkruhu naproti němu a čekala, co se z toho vyvrbí.

„Tak, smečko,“ nadechl se zhluboka a přejel po nich pohledem. „Tuší někdo, co budeme dneska probírat?“

„Já, já, já!“ vyhrkla Ještěrka. „Já to vím! Budeme se učit běhat, že ano? Utíkat za míčkem a prohánět kočky a –“

„Houbeles kočky,“ skočil jí do řeči Pulec, který seděl vedle, a drknul do ní ramenem, aby ztichla. „Ovečky budeme prohánět!“

Janek si přezíravě odfrknul. „Prosím tě… to přece už dávno umíme. Kvůli tomu nemusíme chodit do školy.“

„Janek má pravdu,“ souhlasil Kubík. „Dnes se budete učit něco nového, co –“

„Tak je nebudeme prohánět, ale skákat jim po zádech!“ zaradoval se Pulec a obě půlky tváře – ta bílá i ta černá – se mu roztáhly v širokém úsměvu. „Nadél, našíř… to bude panečku psina!“

„Ne, nic takového,“ zavrtěl borderák hlavou. „Mám pro vás něco mnohem důležitějšího. Budeme počítat.“

Udivené pohledy prozrazovaly, že tohle štěňata opravdu nečekala. Čarnota dokonce samým překvapením zapomněla zastrčit jazýček a jeho špička se jí teď růžověla před tlamičkou.

„Strýčku… a k čemu nám to bude?“ osmělil se po chvíli Janek.

„Přece abyste věděli, jestli vám některá ovce nechybí, až je poženete z pastvy.“

Pulec si lehl a zklamaně složil hlavu mezi tlapky. „Ta tvoje škola je teda pěkná nuda. Počítat? Jako fakt?! Když nás učí máma, je to mnohem lepší. S ní děláme věci, abys věděl. Běháme a skáčeme, chytáme nosem pachy a tlamou klacíky, číháme na ovečky a pak za nimi utíkáme po louce, a vůbec to je větší švanda.“

Kubík ovšem přesně tuhle reakci očekával a byl na ni připravený.

„Teorie je důležitá, Pulečku,“ řekl a přistoupil k tácu na dece. „Ale to samozřejmě neznamená, že byste se u toho nemohli pobavit.“

A s těmi slovy vzal do zubů držadlo poklopu a odhalil, co se ukrývalo pod jeho cínovou střechou. Čtyři překrásné kosti.

Štěňatům vyletěla ouška nahoru.

„Ne, to není svačina, nýbrž příklad, který teď budete muset vypočítat,“ zarazil je Kuba. A jelikož se i jemu hned začaly sbíhat sliny, radši se jal přecházet sem a tam, aby přišel na jiné myšlenky. Polkl a pokračoval ve výkladu: „Máme tady jednu kostičku pro Čarnotu, jednu pro Ještěrku, pochopitelně jednu pro Pulce… a kolik jich zbude na Janka? Ví to někdo?“

„Nový pfíklad, pvofím, ftvejdo ufiteli,“ ozvalo se od talíře s kostmi… tedy od talíře, kde měly být kosti. Místo nich tam teď stál Janek a učební pomůcky mu trčely z tlamy v jasné odpovědi, že pokud dojde na dobroty, připadnou všechny automaticky jemu. Tak jaképak počítání?

Kuba nevěděl, jestli se má smát, nebo hubovat. Hladový psík mu sice překazil plán výuky, ale vlastně si za to mohl jen on sám. Domnívat se, že štěňata odolají takovému lákadlu, byla z jeho strany trestuhodná naivita. Až teď mu pomalu docházelo, jaké měl štěstí, že se na něj všichni čtyři nevrhli jako hladové piraně, jakmile ten poklop sundal.

„No dobře,“ podrbal se nakonec za uchem. „Počítání tedy necháme na jindy. Místo toho si zkusíme čtení.“

„A co psát, psát nebudeme?“ zajímalo Ještěrku. „Jsme přece psi, tak musíme psát. To dá rozum.“

„Až někdy jindy,“ řekl Kuba, došel k brance a čumákem odsunul petlici. „Psaní potřebuje větší přípravu, na to se budete muset ráno pořádně napít. Tak šup šup, jdeme ven, tam toho najdeme ke čtení víc než v knihovně.“

Pokud to nevíte, psi mají oproti nám dvounožcům jednu ohromnou výhodu. Mohou totiž číst i se zavřenýma očima, jen nosem. To je skvělá věc, zvlášť když si chcete před spaním dát ještě jednu pohádku, ale víčka vám už tíží únava. Samozřejmě to chce trochu cviku. A tak Kubík na trávníku před domem štěňatům vysvětloval, jak správně nasávat pachy, oddělovat jeden od druhého, listovat v nich jako v knize a dozvědět se z nich víc než obyčejné „byl jsem tady, Kubíček“.

Když je seznámil se základy, přišla na řadu praxe. Každé štěně se postavilo k jednomu sloupku od plotu a snažilo se přečíst co nejvíc. Nejdřív jim z toho šly hlavy kolem, ale po chvíli se jim začalo dařit.

„Nějaký Brok z Olice píše, že se za měsíc bude ve městě konat pouť a že nás všechny zve. Jéé, strýčku, že tam pojedeme, viď?“ zajásal Pulec.

„Tenhle vzkaz je přímo pro tebe, Kubíku!“ ohlásila Čarnota a lysinka na čele se jí trochu nakrabatila, jak si lámala nos nad nezvyklými slabikami. Nakonec ovšem zvítězila a oznámila: „Sousedovic Sára ti píše, že ti tu kost vrátí až za týden, prý ji ještě nutně potřebuje.“

„Hele, a já tady mám něco od mámy,“ vyštěkla vzrušeně Ještěrka. „A je to čerstvá zpráva, ještě voní novotou. Píše, že… že ji někam vle-če ně… ně-jaká psí šera. Uf, to je ale nohopis.“

„Vážně ‚psí šera‘? To je nějaký nesmysl,“ zabručel Kuba, jemně ji odsunul stranou a pustil se do čtení sám. „No jo, ‚psí šera‘, opravdu. Co by to asi tak… Už vím, má to být ‚příšera‘! A hned to má hlavu a patu,“ zajásal, ale okamžitě ztuhl, když mu došel význam toho sdělení. Kýnku někdo unesl!

„Musíme mámě pomoct!“ neváhala Čarnota.

„Ale kde ji hledat?“ hlesl bezradně Pulec.

Kuba se rozhlédl po lukách, polích, pastvinách a lesích, které se táhly až daleko za obzor, a zaposlouchal se. Příroda jako by ztichla v očekávání něčeho zlého. Nebo si to jen namlouval? „Každý půjde na jednu stranu a určitě něco objevíme,“ rozhodl nakonec.

Štěňata i s Kubíkem se ihned rozvinuli před statkem do půlkruhu a s čumáky zaraženými do země se pustili do usilovného čmuchání, až jim z toho poskakovala ouška. Netrvalo dlouho a objevili stopu. Vedla přímo do lesa. Ihned se po ní rozběhli a Kubík měl co dělat, aby malým psíkům stačil.

Když se ocitli pod korunami stromů, zvolnili do chůze. Nemohli riskovat, že ztratí pach, který je vedl.

„Co to asi mohlo být za příšeru, která mámu unesla?“ funěl ztěžka Janek. Poprvé v životě teď litoval, že se nacpal až k prasknutí.

„Určitě nějaká obrovská, strašně veliká a chlupatá. A s osmi chapadly, přinejmenším!“ prohlásil s jistotou Pulec. „Žádná jiná by totiž mámu nepřeprala.“

„Prosím tě, takový nesmysl,“ ušklíbla se Čarnota.

„Proč nesmysl? Vždyť i Šňupka nedávno říkala, že se v lese něco děje. Tak proč by to nemohla být ta moje chapadelnice?“ zadurdil se uraženě Pulec, jako by mu někdo chtěl tu potvoru odepřít.

Kubík se zastavil, rozhlédl se a zamyšleně se podrbal nohou za uchem. „Taky se mi doneslo, že je v lese něco v nepořádku, hlavně kolem Mrchového kopce. Ale od té doby, co jsme odsud loni vyhnali hejkala, jsem tu na žádné strašidlo nenarazil.“

„Já ji možná viděl. Tu příšeru,“ prohlásil váhavě Janek. „Když jsme letěli na tom stanu a přistáli jsme, pozorovalo nás něco zpod stromů. Myslel jsem si, že se mi budete smát, tak jsem radši nic neříkal, ale… ale vážně tam byla.“

„A měla chapadla? Kolik jich bylo? Osm, nebo víc?“ zajímal se Pulec.

„Neviděl jsem žádná… jenže ten tvor se ukrýval ve stínu, takže těžko říct. Byl strašně veliký, sledoval nás a funěl víc než máma ze spaní…“

Jankův hlas se vytratil a všechna štěňata nasucho polkla. Les kolem nich najednou vypadal mnohem strašidelněji než dosud. Ze všech stran k nim doléhalo slabé praskání, šoupání, vrzání a šeptání – běžné zvuky lesa, které vnímáte, jen když zatajíte dech a nastražíte uši. A Kýnčiny děti teď měly uši nejen nastražené, ale také jak se patří vystrašené. Tohle už nebyl háj, na jehož kraj chodily každý den dovádět. Znenadání se z něj stalo neznámé území obydlené kdovíjakými netvory… a jeden z nich jim nejspíš ukradl mámu.

„Pojďme dál,“ řekl Kuba o ždibíček hlasitěji, než bylo nutné. „Ať už se stalo cokoliv, jsem si jistý, že si s tím Kýnka poradí.“

Tvářil se naoko sebejistě, aby tím dodal štěňatům odvahu, ale i v něm už vzklíčilo semínko obav a začalo mu k páteři vyhánět první mrazivé oddenky. Tu a tam v podrostu kolem nich zapraskala větvička, ačkoliv neviděli nikoho, kdo by na ni mohl šlápnout. Napravo i nalevo od nich se chvílemi ozývalo sotva slyšitelné cupitání a zřetelné hihňání a párkrát to zaslechli i z korun stromů, jež se jim klenuly nad hlavami. Snažil se to ignorovat.

Nešlo mu to. Něco je sledovalo a pohybovalo se to rychleji, než by kterýkoliv pes dovedl.

Jedinou útěchou jim bylo, že Kýnčina stopa byla přímá a výrazná, nemohli ji ztratit. Jen ji postupně začal přebíjet jiný pach: starý, zatuchlý a podivně chlupatý. Kubovi se z něj odporem svíral nos a strachem žaludek. A vedlo je to čím dál tím hlouběji do lesa. Dávno už uhnuli z hlavní cesty, kterou tu vyjezdily dřevařské povozy, na úzkou stezku vyšlapanou lesní zvěří. Ačkoliv bylo sotva poledne, v lese panovalo tísnivé příšeří.

Náhle stopa zahnula vlevo mezi stromy, k hustému malinovému houští. Před ním leželo na hromádce chlupaté cosi, co z dálky v šeru nedokázali rozeznat.

Vydali se k tomu. Svět zatajil dech.

Prodírali se vysokou trávou kolem mlází a nikdo ani nepípl – možná proto, že jeden jako druhý měli srdce v krku a kolem toho srdce se nemohl protáhnout ani nejslabší hlásek. Všechny napadlo to samé: Není to Kýnka? A pokud ano, ať je proboha v pořádku!

Kubíček šel vpředu a čtveřice druhdy rozdováděných borderčat se mu vystrašeně lepila na paty. Jak se blížili, už bylo znát, že ten balík ležící pod maliním není Kýňa, ta střelená fenka, kterou unesla „psí šera“. Tak co tedy? Pokračovali opatrně krůček za krokem. Byl to… byl to…

Starý, vypelichaný, smradlavý… kabát?

V okamžiku, kdy se k němu Kubík naklonil, aby ho očichal, křoví před ním ožilo. A kdyby jen ožilo – ono vyskočilo a změnilo se v malou obludku ověšenou chomáči trávy, větévek a listí. Přízrak se rozletěl vzduchem s tlapami roztaženými do všech stran a burácel: „Gulášovápolífka!“

Vyděšený křik čtyř štěňat musel být slyšet nejspíš až do vesnice. A Kubík? Ten křičel ze všech nejvíc!

Když se konečně vzpamatovali, uvědomili si, že se jim ta příšera směje. Válela se po zemi, chechtala se, až se za břicho popadala, a zpod trsů trávy na ně vykukovala její černá hustá srst. Pobavené mňoukavé pohihňávání se jim ozývalo i na větvi nad hlavou. Kubík vzhlédl a zjistil, že tam sedí Jackoule a náramně se baví. Nejspíš to byla ona, kdo kolem nich celou dobu praskal větvičkami a kvůli komu měli nervy napnuté jako struny na houslích.

„Zbláznila ses, Kýnko?!“ vyštěkl, když se mu srdce trochu uklidnilo a už se mu nesnažilo vyskočit z hrudi a utéct někam za kopec. „Co to mělo znamenat? Nafingovat vlastní únos a pak na nás takhle… takhle… takhle nás vyděsit!“

„Co by?“ prohlásila s ďábelsky nevinným výrazem Kýnka, která se konečně vysoukala ze svého maskovacího oděvu. „Říkala jsem si, že ta tvoje výuka bude určitě hrozná nuda, a tak jsem vám připravila menší zpestření. Školu hrou. Tak se to říká, ne?“

Skoro to ani nedopověděla. Štěňata na sebe mrkla a svorně se na ni vrhla, hnána touhou po spravedlivé odplatě. Fenka se smíchem chvíli odrážela jejich útoky, pak se nechala povalit na záda a svou roli kořisti si očividně užívala.

Zato borderák se nebavil. Stál opodál a tvářil se jako bouřka nad hromosvodem. „Škola hrou? Škola hrou?! Já z toho málem dostal psotník… a ty tomu říkáš škola hrou?“

Kýňa setřásla drobotinu, čumákem všem upravila ouška a s bystrou jiskrou v oku odpověděla: „No samozřejmě. Procvičili jste si čtení, spolupráci, odvahu. A já jsem se u toho skvěle bavila. Nebo je snad někde psáno, že škola nesmí být hrou i pro učitele?“

Na to neměl Kuba žádnou odpověď.

„Tak pojď, Jackoule, tady jsme skončily,“ otočila se na svou kumpánku. „A vy běžte domů. Večer se tam sejdeme, vyhodnotíme, jak jste si vedli, a možná dostanete nějakou tu odměnu. Ty taky, Kubíčku, to víš, že jo.“

„Ty ještě nejdeš, mami?“ zeptala se Ještěrka.

„Ne, já mám ještě práci.“

„A jakou?“

„Nic zajímavého. Finanční záležitosti. Musím splatit dluh jednomu drzému jezevci,“ řekla a vsunula znovu čumák do své masky z trávy. Než jí tvář zmizela v houští větévek, zahlédli, jak se jí v očích šibalsky zablesklo.

 

< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář