OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Strážci lesa

 

Tábor na lesní mýtině už dávno spal. Trojice odrbaných stanů se otřásala hlasitým chrápáním a od masivní, železem vyztužené ohrady se neslo zřídkavé zafrkání neklidně klimbajících zvířátek. Měsíc právě vyřizoval cosi důležitého někde za mráčkem, a tak palouk osvětlovaly jen půlnoční uhlíky, které dosud řeřavěly v ohništi a vábily k sobě strašidla z celého lesa.

A duchové opravdu přišli. Dorazilo jich hned několik, schovávali se v houští těsně za hradbou borovic a netrpělivě poklepávali ocásky. Jednomu z nich právě zakručelo v břiše. Byl malý, chundelatý a hnědou srst měl zamazanou od bláta.

„Prosím tě, zkus se ovládat,“ syklo na něj druhé strašidýlko, které se krčilo vedle něj, a rychlým pohledem přejelo okolí, jestli hlasité zaškrundání někoho neprobudilo.

„No co, no. Mám hlad,“ zabručel nespokojeně první huňatý přízrak. „V tom shonu jsem úplně zapomněl povečeřet.“

Jak seděl, bříško se mu rozvalovalo mezi tlapkami jako dobře napěchovaný polštářek.

„Co to plácáš? Večeři jsme přece měli. A ještě jsi vylízal misku po Čarnotě. Dobře jsem tě viděla, nemysli si.“

„Večeři jo,“ zabručelo malé strašidlo. „Ale povečeři ne. Nejsem zvyklý být takhle dlouho vzhůru nalačno.“

„Ty vůbec nejsi zvyklý být vzhůru nalačno. Ale až skončíme, dáme si za odměnu nášup, co ty na to?“

„Čert vem jídlo,“ zahuhlal za nimi třetí tvoreček. „Já bych nejradši nějakou trofej. Pořádnou. Víte, co myslím, ne? Takovou, kterou bychom si pak mohli pověsit nad krb a chlubit se s ní před ostatními. To bych vážně chtěl. To by bylo lepší než všechny povečeře světa.“

Z útrob lesa se k nim neslyšně připlížil další stín, ve tmě k nerozeznání od ostatních, a tiše zavelel: „Nechte toho tlachání a pojďte. Všichni už jsou na svých místech, co nevidět to začne.“

Čtyři mrštné postavičky se odlouply od černé skvrny křoviska a jako přízraky zamířily po zdupané trávě směrem k nejbližšímu stanu. Každá z nich svírala v tlamce košatou březovou větvičku, takže vypadaly jako malé klusající keříky. Tomu se odborně říká kamuflonáž, vysvětlila ostatním předem Čarnota. To aby zmátli případné náhodné pozorovatele. Žádný se sice nedíval, ale to štěňatům nevadilo. Hlavně, že to byla psina.

Lehké cupitání jejich tlapek zanikalo v povrzávání větví a především v hlasitém chrápání, za které by se nemusela stydět ani parta dřevorubců. Přiběhli k prvnímu stanu. Obestoupili ho, každý pěkně k jednomu rohu, a zahryzli se do kolíků zatlučených hluboko do země. Co nevidět začne akce Hrabě Drákuba vyhání zlé pytláky z lesa – a byli to právě oni, Čarnota a spol., kdo měl učinit první krok.

Zpoza stromů k nim dolehlo táhlé zamňoukání. Nijak hlasité, ale stejně dokázalo odsunout zvuky usilovného spánku do pozadí, stejně jako čistý tón trianglu nezanikne ani v tom nejhlasitějším orchestru.

Bylo to tu.

Všechna štěňata naráz zatáhla a vyrvala kolíky ze země. Zatímco uvolněné plátno padalo na nic netušící spáče, pelášila štěnda k dalšímu stanu, aby to zopakovala. A pak ještě jednou. Místo tří přístřešků se tam teď zmítaly jen tři beztvaré hromady, pod kterými se to mlelo a převalovalo jako houf koťat v peřině. Chlapi, kteří doteď spokojeně dřímali, se zuřivě snažili dostat ven, zatím však pod noční oblohu unikaly jen jejich nadávky a občas vykoukla skulinou nějaká ta ruka nebo špička nohy v děravé ponožce.

A tu náhle chladný noční vzduch prořízlo příšerné, děsivé zavytí. Takový zvuk ještě nikdo neslyšel. Znělo v něm utrpení všech osamělých večeří a stesk noci po slunečních paprscích, hlad lesa a pomstychtivost černých stínů, to vše v táhlém kolísavém tónu, ze kterého mrazilo v zádech dokonce i štěňata. Jackoule, sedící Kubíkovi za krkem, se zkrátka činila a drápky jí tančily po jeho uších s temperamentem klavírního virtuosa. Borderák z toho samozřejmě neměl moc velkou radost, ale co naplat – strašit bylo třeba a on a jeho zlomyslná kamarádka spolu tvořili dokonalý tým.

Jedno stanové plátno s hrubým trrr konečně povolilo a vynořila se z něj bledá tvář s veverčími zuby.

„T-to je zase on,“ vykoktal malý pytlák a vyvalenýma očima probodával okolní tmu, která se k mýtině stahovala jako černý sirup na dno výlevky.

Při následujícím zavytí se ze zajetí stanu podobným způsobem napůl osvobodil další pobuda. I jemu čouhala jen hlava, takže vypadal, jako by se navlékl do obrovského ponča.

„Kdo?“ chtěl vědět a nemotorně se snažil vymanit z látkového vězení.

„Ten, co nás pronásledoval dneska v lese, přece. Vždyť jsme vám to s Ríšou říkali. A vy jste nám nevěřili a jen jsme vám byli pro smích. No, tak tady to máte,“ zadrmolil a opět zmizel jako vyděšená želva ve svém krunýři.

„Světlo, světlo!“ zavolal kdosi naléhavě.

„Tady mám baterku!“

Noc proťal žlutavý paprsek svítilny, ovšem její ospalá zář dosáhla sotva k nejbližším stromům. Tmu, která panovala za nimi, rozptýlit nedokázala ani při nejlepší vůli. Přesto však něco odhalila – něco, při čem pobudům ztuhla krev v žilách. Kamkoliv totiž kužel baterky namířili, tam se objevily oči. Matné, bledé, světélkující oči přízraků bez těl. Byly tamhle, za trnkovým keřem. I tam za tou vyvrácenou borovicí. I v houští vedle cesty. Všude. Všude kolem nich, jako by se k nim stáhly hladové duše z celého lesa. A do toho neustále znělo ono děsivé kvílení, které zarývalo své zákeřné drápy přímo do centra strachu.

Muži, kteří už konečně unikli na svobodu ze zbořených stanů, se teď ustrašeně tiskli k sobě v obavách, co přijde dál.

Ještěrka mírně zatahala Janka za ocas.

„Tak co, půjdeme?“ naléhala šeptem. „Ještě přece máme další práci.“

„Počkej, počkej,“ zaprosil psík a párkrát natěšeně švihl oháňkou. „Teď teprve přijde to nejlepší. Jenom na to mrkneme a můžeme jít, slibuju.“

V hloubi lesa, přesně naproti místu, odkud neustále vycházelo kolísavé vytí hraběte Drákuby, se náhle ozvalo praskání větví, dusot, funění, a to vše doprovázené dvouhlasným hýkáním a troubením a dalšími těžko napodobitelnými zvuky. Vyděšení pytláci se prudce otočili vstříc novému nebezpečí. A už tu bylo – z lesa vycválala příšera, jakou ještě neviděli. Mělo to čtyři nohy, na nich bachraté hnědé tělo, koňskou šíji, velikánskou hlavu, na té další čtyři nohy, ve svitu baterky to lačně otevíralo dvě veliké tlamy a řvalo to o sto šest. Uhánělo to přímo na lovce. A jako by to nestačilo, těsně před nimi se to rozdělilo na dvě části – z velké seskočila malá, ale zuřivější. Každá z nich rafla nejbližšího padoucha, pak se zase spojily a zmizely v lese dřív, než lovci zvěře stačili popadnout dech.

Chlapi zaječeli a rozběhli se po cestě, která vedla údolím pryč z prokletého hvozdu, jenže to už byla příšera zpět a naháněla je po mýtině sem a tam jako na nějakém rodeu.

„Máma válí!“ vydechl obdivně Pulec.

„Tak už pojďte,“ naléhala Ještěrka. „Nejsme tady pro zábavu.“

Nemohla si pomoct, ale zmocňovala se jí podivná nervozita. Měla pocit, jako by je ze tmy mezi stromy někdo pozoroval. Pořád se otáčela a snažila se cokoliv zahlédnout, jenže marně. Noc byla hustá jako hrachová polévka, kterou si ovčák vařil za sychravých večerů, a skrz okolní koruny jen tu a tam prosvítalo pár hvězdiček.

Zatímco se Kýnka, Kubíček a ostatní snažili, aby měli pytláci neustále plné ruce práce a hlavně plné kalhoty strachu, čtyři štěňata neslyšně přecupitala k ohradě. Její osazenstvo už bylo pochopitelně také dávno vzhůru a teď neklidně dupalo, naráželo boky do plotu, frkalo a hučelo. Na plot se zvědavě tlačila spousta čumáků a tlam – srnčích, liščích, zaječích, dokonce tam nechyběl ani špičatý nos nějakého jezevce.

Pulec v tom davu zahlédl známá ouška.

„Pssst, Kaštánko, to jsme my!“ sykl ostře.

„Uf, to se mi ulevilo,“ zajásala potichu muflonka. „Vážně jsme si mysleli, že tu straší. Honem, pusťte nás ven!“

„Hned to bude, jen musíme zjistit, jak na to.“

„Na těch vrátkách je takový kus kovu, do toho se strčí jiný, menší kus železa, udělá to cvak a je to,“ vysvětloval Olínek, který se protlačil k sestře.

„Jo, jasně. Zámek,“ přikývl znalecky Pulec. „Už ho vidím. Nevíte, kdo má klíč? Tu malou kovovou věc?“

„No… vždycky ho u sebe měl jeden z nich. Takový vysoký, hubený jako bříza v zimě, srst na bradě docela vylysalou,“ popisovala Kaštánka člověka, jak nejlépe dovedla.

Čarnota těkala očima po vyděšených siluetách, které právě Kýnka s hurónským řevem honila po obvodu mýtiny. „A který z nich to je?“

„Říkají mu Pedro,“ zabečel hluboký hlas. Zvířátka se uctivě rozestoupila a do popředí vystoupil Kilián. Mohutné zahnuté rohy měl celé odřené. Pohled, z nějž vyprchala veškerá bojovnost, upřel na štěňata a pokračoval: „Je to vůdce celého toho jejich stáda. Jenže teď ho tu nenajdete. Odjel někdy před polednem a ještě se nevrátil. A to je dobře, protože s ním se dostat do křížku není nic dobrého.“

„To nevadí, však my si poradíme i bez klíče,“ prohlásil Janek se skálopevnou jistotou. Vždyť přece neexistovalo nic, co by nedokázali!

„Ale ne, už je tady!“ pípla Kaštánka.

Opravdu, do Kubíkova vytí, ječení pytláků a Kýnčina řádění znělo ještě něco. Přicházelo to z dálky, ovšem vzdálenost se rychle zkracovala. Ze všeho nejvíc onen ryk připomínal burácení rozzuřených nosorožců. To ovšem nemohla zvířátka vědět, protože žádné z nich nikdy nebylo tak daleko, aby nějakého spatřilo na vlastní oči. Snad jen Kýňa, jenže ta se teď soustředila na něco zcela jiného. Až po chvíli poznali, co to je: na mýtinu se vřítilo auto s obrovskými koly, s plachtou přes korbu a se sadou oslňujících reflektorů nad kabinou. Smykem zastavilo mezi zbořenými stany a odfouklo si. Bylo to opravdové monstrum.

S plechovým zaduněním bouchly dveře a paloukem práskla čtyři slova: „Co se tady děje?!“

V záři reflektorů stál vysoký hubený muž. Ovšem ne štíhlý a zároveň ztepilý jako topol u cesty, spíš vychrtlý jako strašák v záhonu rajčat. Nezdravě propadlé tváře, které se utápěly v temných stínech lícních kostí, mu propůjčovaly mrtvolný vzhled. A byť vypadal natolik křehce, že by mu snad i Janek dokázal nasadit válečky, něco v jeho postoji jasně varovalo, že zkoušet podobné vylomeniny by nebyl dobrý nápad.

Šel z něj strach.

„Šéfe, konečně jste tady!“ přifuněl k němu jeden z pytláků, hromotluk s mohutným plnovousem. „Dějí se tady hrozné věci! Musíme pryč, tady už nebudeme ani minutu!“

Pedro ho jen zpražil pohledem a chladným hlasem odvětil: „Cože? Nikdo odsud neodjede, dokud neřeknu!“

„Ale tady straší!“ vypískl kolohnát. Vyděšeně těkal pohledem po okolí a nejradši by se asi za svého velitele schoval, byť by na to bylo zapotřebí hned několik Pedrů vedle sebe.

„Je to tak,“ vykoukla ze zbořeného stanu rozčepýřená hlava dalšího lapky. „Přivolali jsme na sebe hněv lesa a on se nám teď mstí!“

Vůdce pytláků se ostře nadechl, nejspíš aby jim řekl něco pěkně od plic, ale nakonec jen zavřel oči a velmi zvolna vydechl, aby nabral ztracený klid.

Kaštánka se otočila k Čarnotě a sykla: „Honem, rychle zmizte, dokud to jde!“

A sotva to dořekla, sama spěšně zacouvala do chumlu ostatních zvířat.

Fenečka se jen ušklíbla. To by tak hrálo, aby utíkali před nějakým člověkem! Místo toho hlasitě vyštěkla: „Mami, vem si ho! Má u sebe klíč!“

„A vezmi nám z něj taky nějakou trofej!“ přidal se Pulec, který si vzpomněl na to nejdůležitější. „Třeba botu!“

Jen to dořekl, zpoza stromů vyrazila na mýtinu Alfička s Kýnkou na zádech. V chladné záři reflektorů vypadaly snad ještě děsivěji než pod milosrdným příkrovem tmy. Jako by nestačilo, že Alfička působila svým vzhledem divně sama o sobě – s velikým převislým čumákem, kloubnatýma nohama a soudkovitým tělem, jež muselo být původně určené pro tvora o pár čísel většího než ona. Ještě navíc jí za krkem seděla fenka, která se na toto představení jak se patří vyparádila. Ze srsti jí na všechny strany trčely větvičky a chomáče slámy, srst si pomazala blátem, chlupy vytupírovala do širokých bodlin a na krk si navlékla kus staré huňaté kožešiny, takže vypadala jako malý zanedbaný lev. Nebo spíš hejkal. No zkrátka, hrůza pohledět.

Aby ten dojem ještě umocnila, vydala z hrdla vítězoslavný válečný ryk, ke kterému se pochopitelně přidala nejen Alfička, ale i Kubík ukrytý na druhé straně palouku. K nebi vyletělo úděsné trojhlasé vytí, ze kterého tuhla páteř a měkla kolena. Všichni pobudové se rozklepali a hledali, kam se schovat.

Až na Pedra.

Velitel pytláků stál jako z kamene. Mírně se rozkročil a s hlavou zvědavě nakloněnou pozoroval onoho děsivého dvojtvora, který k němu uháněl plnou rychlostí. Už už to vypadalo, že ho veliká kopyta útočícího přízraku zadupají do země, jenže on na poslední chvíli uhnul efektně jako toreador. A nejen to – při své otočce popadl Kýnku za kožich a strhnul ji z Alfičky, do které navíc strčil bokem. Chuděra něco takového nečekala a náraz ji vykolejil natolik, že zahučela do nedalekého houští.

Mýtinou se rozlehlo překvapené ticho – umlklo vytí, pytláci přestali bědovat a zvířata zavřená v ohradě ani nedutala. Jen Kýňa naštvaně štěkala: „Dej ty prašivý pracky pryč, ty neřáde kostnatá! To se dělá? Budu si stěžovat!“

Zmítala se v Pedrově natažené paži, jenže marně. Ten mizera měl ve své vyzáblé pazouře překvapivou sílu.

„Mami!“ vykvíkl Pulec, který to vše s otevřenou tlamkou pozoroval, a rozběhl se ke Kýně. Udělal ovšem sotva pár kroků, než ho Janek s Čarnotou dostihli a strhli k zemi.

„Co chceš asi tak dělat?“ sykla jeho sestra.

„Nevím, prostě něco!“

„Nemůžeme se na něj jen tak vrhnout. Musíme počkat na správnou příležitost.“

Pulec zavrčel, ale pochopil, že Čarnota má pravdu. Pokud mají uspět tam, kde selhala ta nejlepší z nejlepších – jejich máma! – potřebují plán.

Kýnka se dál cukala, vrčela a odhalovala zuby, které naháněly strach všem kostem a klacíkům široko daleko, ovšem na Pedra tím moc velký dojem nedělala. Stál s ní poblíž ohniště, tam, kam mířila čelní světla jeho vozu, a s kamenným výrazem ve tváři si ji prohlížel.

„Tohohle jste se báli?“ pronesl chladným hlasem ke svým poskokům. „Jednoho chlupatého psa?“

Ti by se nejradši propadli hanbou na druhou stranu zeměkoule.

„Ale to nebylo všechno…“ hlesl jeden z nich. „Vždyť jsi sám slyšel to kvílení, a navíc ty oči…“

„Jaké oči?“

Pytlák místo odpovědi pozvedl v roztřesené ruce baterku a posvítil s ní do lesa. Modlil se, aby tam byly pořád jako důkaz, že zde opravdu straší, aby ho nenechaly ve štychu jako ten hulákající přízrak, ze kterého se nakonec vyvrbil jen obyčejný pes. Nezklamaly ho. Bledé zářící tečky i nadále stály všude kolem a mlčky je pozorovaly.

Pedro s Kýnkou v podpaží vyskočil na korbu náklaďáčku a namířil otočný reflektor mezi stromy. Jako by se náhle rozednilo.

„To si ze mě děláte srandu?“ vyprsknul. „Vy naděláte tolik povyku kvůli jednomu psovi… a stádu ovcí?!“

Paprsek světlometu byl mnohem silnější než zář obyčejné baterky. Proti jeho síle nepomohla Sivce a jejím ovečkám ani skvělá kamuflonáž, kterou si tak dlouho připravovaly. Stály tam teď jako nahé v trní, přešlapovaly a vyměňovaly si rozpačité pohledy. Snažily se nasadit nevinný výraz, jako by říkaly: My jsme akorát šly kolem na noční pastvu. Ty větvičky zhusta zastrkané do vlny, ty trsy trávy za ušima? No, to jak jsme se prodíraly houštím, víte? Vůbec si nás nevšímejte, jako bychom tu nebyly.

Stejný ovčí výraz měli i pytláci, na jejichž hlavy se teď snášel hněv jejich velitele.

„Tohle všechno,“ máchl Pedro rukou a jedním gestem tak označil zbořené stany, zpřeházenou výbavu a celkový chaos, „udělal jeden pes a stádo ovcí? Co jste to za bandu, když dovolíte, aby si z vás pár čtyřnožců dělalo dobrý den? Vy byste přece měli nahánět hrůzu jim, ne obráceně!“

Pak se zhluboka nadechl a vycenil zuby v širokém žraločím úsměvu. Pozvedl si Kýnku k očím a tiše procedil: „Tak to jsi celé spunktovala ty? A proč? Chtěla ses pobavit? Nebo jsi tím sledovala něco jiného?“

Fenka mu chtěla odpovědět hezky od plic, ale koutkem oka zahlédla něco u ohrady. Nějaký pohyb. Střelila tam pohledem a… no jasně. Kolem dvojice otřískaných vozů, které tam stály zaparkované, se směrem k Pedrovi plížily po vlčím způsobu čtyři drobné stíny. Nepochybovala o tom, co mají štěňata za lubem: obklíčit vůdce padouchů, skočit na něj, strhnout ho k zemi… jenže pak co? Olizovat mu uši tak dlouho, dokud nebude prosit o milost? Nic horšího by její děti určitě nedokázaly.

„No pozdrav klobás,“ povzdechla si a zavolala: „Stůjte! Všechno mám pod kontrolou, uvidíte! Jenom ho tady… sakra… nedosáhnu na něj… No nic, já si nějak poradím. Hlavně nic nedělejte a neriskujte!“

Pedro jí pochopitelně nerozuměl. Se zvířaty sice pracoval dlouhá léta, ale že by se díky tomu mohl naučit jejich řeč, to ho ani ve snu nenapadlo. Hloupý ovšem nebyl a ten její pohled směrem k ohradě mu neunikl. Štěňat si naštěstí nevšiml.

„Aha, tak o tohle šlo? Chtěla jsi pustit ta zvířata ven? No tak to ne, mladá dámo. Dalo nám spoustu práce je pochytat a nenecháme se připravit o výdělek nějakým stádem tupých přežvýkavců a jejich královnou. Spíš uděláme něco jiného. Pěkně tě šoupneme k nim. Ne snad, že bychom za takovou vypelichanou nádheru něco dostali, ale z principu. Když tak moc chceš být s nimi… dopřeju ti to.“

„Na to zapomeň!“ vyskočil z houští Kubík, naježený, zuby vyceněné. Vůbec to nebyl onen přátelský borderák, který se s vyplazeným jazykem nechal drbat od každého, kdo šel zrovna kolem. Vypadal mnohem větší, mohutnější. A nebezpečnější. K tomu svým dílem přispívala i Jackoule, která mu seděla za krkem a prskala a syčela jako natlakovaný papiňák.

„No vida, tak vás je tady přece jenom víc?“ podivil se naoko Pedro. „Chceš jet s kamarádkou, chlupáči? To se dá zařídit.“ A krátce kývl na dva pytláky stojící opodál.

Kuba je poznal. Byli to ti dva, na které dnes odpoledne narazili s Kýnkou v lese, když se snažili odvléct do tábora onoho parohatého obra. Toho, který nakonec málem zaútočil na ně samotné, a zachránila je až malá akátová větvička vetknutá za uchem.

Chlapi drželi v rukou síť z pevných lan a jejich úsměvy se borderákovi vůbec nelíbily. Vycenil zuby a udělal pár opatrných krůčků zpět – na jednu stranu se nechtěl nechat chytit, zároveň v tom ale nemohl Kýnku nechat! Musel něco vymyslet!

„Šéfe, a co s touhle obludou?“ ozvalo se odněkud zprava. Byl to další z Pedrových lapků, tlouštík s holou hlavou, holou bradou a chlupatými pažemi. Přes rameno měl přehozený provaz, na jehož druhém konci byly uzel, smyčka… a Alfička. Zmítala se, sípala a snažila se osvobodit, ovšem čím víc sebou cukala, tím pevněji se jí lano stahovalo kolem krku.

„Uch, taková šereda,“ ulevil si Pedro. „Co to má být? Přerostlý mravenečník křížený s poníkem? Tu ani nebudeme nikam vozit, jenom by nám zabírala místo na korbě a ještě by se nám kvůli ní vysmáli. No podívej na ni, taková potvora odporná. Měli bychom vzít sekeru a rovnou ji –“

Co by ji měli, to se už ovšem nikdo nedozvěděl. V lese kousek za štěňaty něco hlasitě, funivě zabručelo. Ještěrku nejdřív napadlo, jestli se tam náhodou nezatoulala některá z ovcí. Namáhala zrak, ale neviděla v okolní tmě nic než pár hvězdiček, které jí prosvítaly nad hlavou mezi korunami stromů. Najednou si uvědomila, že dvě z nich se kývavě pohybují a rudnou. A pak jí došlo, že to vůbec nejsou hvězdičky, nýbrž oči. Něco vycházelo z lesa. Něco vysokého. A zlobilo se to. Opravdu hodně se to zlobilo. K funění přibyl dusot a praskání větviček, země se začala chvět. Zaburácel řev připomínající titánský lesní roh.

Vzpomněla si, kde už ten zvuk slyšela.

„To je zase on!“ vykřikla a pelášila do úkrytu mezi dva vozy. Dnes už se s oním tajemným parohatým obrem jednou setkala a docela jí to stačilo.

On však o ni ani o ostatní štěňata nejevil žádný zájem. Plnou rychlostí se řítil proti pytlákovi, který držel na lase Alfičku. Když tělnatý padouch zjistil, čemu že to stojí v cestě, ihned provaz pustil a supěl pryč. Byl však k uzoufání pomalý. Jen díky tomu, že na poslední chvíli zakopl a roztáhl se jak široký, tak dlouhý, ho rozzuřený běs nenabral. Kdyby neměl tolik štěstí, kdo ví, jak by to s ním dopadlo.

Alfička zmatku využila a i s lanem kolem krku zaběhla do křoví. Obr řádil dál: když už se jednou pustil do díla, nehodlal s ním přestat. Zastavil – trochu mu to dalo zabrat – otočil se, znovu sklopil hlavu a nabral nový směr. Tentokrát proti samotnému Pedrovi. Teď už i vyzáblý pytlák přišel o svůj klid. Zbledl a jen třeštil zrak. Nic podobného dosud rozhodně neviděl. Když mu došlo, že nebezpečí cválá přímo na něj, odhodil Kýnku a utíkal se schovat za svůj vůz.

Fence vůbec nevadilo, že při tvrdém dopadu na zem udělala dva kotrmelce. Hned vyskočila na nohy, vzrušeně hopsala a jásala: „Tak přece jen přišel, mizera jeden! Podívej, Kubíku, já to přece říkala. Teď sledujte, letadýlka moje! A vy ovce přestaňte přežvykovat a snažte se přiučit, jak vyprášit šupákům kožich!“

Kolos Pedra těsně minul, ale aspoň při tom rozdupal zbytek stanů. Setrvačností proběhl kolem zaparkovaných aut, kde se krčila štěňata, a zastavil až kus za ohradou.

Zaryčel. Nestačilo mu prohánět pytláky jako splašené slepice, on chtěl víc.

A zatímco se většina lovců drala do Pedrova náklaďáku – na sedačky, na korbu, prostě kde bylo místo – dva na sebe mrkli a zůstali stát. Kuba si s překvapením uvědomil, že to byli opět ti dva, které se jim už dnes jednou podařilo vystrašit. Zřejmě když zjistili, že ony přízraky jsou jen ovce a psi, otrnulo jim. A toho obra už přece jednou chytili, tak proč by to neměli dokázat znovu?

Zvedli síť, nahrbili se a čekali.

„No tak pojď, ty přerostlá srnko!“ vykřikl ten menší.

Obr hrábnul kopytem a vyrazil.

Jankovi to došlo jako prvnímu. „Vždyť se nechá chytit, trumbera jeden! Honem za mnou!“

Rozběhl se a jeho sourozenci za ním. Hup na kapotu auta, za kterým se ukrývali, pak na jeho střechu a šup naštvanému obrovi na paroh! Pěkně jeden za druhým – Janek a Ještěrka a Pulec a Čarnota. Všichni mu během okamžiku naskákali na hlavu a opatrně tam balancovali.

Kýnka vytřeštila oči. „Co to provádíte, mezuláni? Vždyť si ublížíte! Padejte dolů… ne, nepadejte, nepadejte! Držte se! Kubíčku, dělej něco! Vždyť jsem jim říkala, ať se do toho nemotají! Ale copak mě poslechnou?“

Jenže štěňata měla plán. Jako provazochodci došla až na samotný konec parohu a tam si všechna naráz poskočila. Rozzuřený kolos si jich nevšímal, ovšem přesto mu jejich hmotnost trochu vychýlila hlavu na stranu a on nevědomky na poslední chvíli těsně uhnul síti, kterou na něj pytláci hodili. A štěňata hned šup na druhý paroh, hlava se naklonila na opačnou stranu a tvor tak vykroužil velký oblouk, díky kterému zahnal vysokého pytláka do trnkového houští. Další zatáčka, rozházet zásoby a nabrat jednou lopatou jeho kumpána za opasek. A pak na Pedrovo auto!

„Ono to funguje,“ podivil se borderák.

„Jasně, že ano,“ zvolala Kýnka nadšeně. „Neposlechli mě, blbroučkové moji, a jak si panečku skvěle vedou! No zírej na to!“

A Kuba zíral. A nejen on, zírala také Jackoule, zírala zvířátka zavřená v ohradě, zíraly ovce, které to měly jako rozptýlení k večeři, zírala Alfička, vykukující z roští… Jenom pytláci zírat nestačili. Ti měli jiné starosti. Obr se vzteky stále nedíval nalevo napravo, ovšem díky tomu, jak jej štěňata řídila, nahnal zbývající chlapy na korbu vozu.

Pedro chtěl ujet, ovšem příliš se mu to nedařilo. Ačkoliv šlapal na plyn, co to šlo, nehnul se z místa. Strážce lesa ho držel obřími zažloutlými zuby za blatník, div že nezvedl zadní nápravu ze země, a ryčel snad ještě víc než túrující motor. Nakonec v autu něco ostře prasklo, plech povolil a náklaďák vystřelil do tmy, aby se v ní rozplynul a už se nikdy neukázal. Na zemi po něm zůstala ležet jen zprohýbaná a na jednom místě prokousnutá poznávací značka.

„Hurá, hurá!“ jásala Kýnka a skákala po okraji mýtiny. Dokonce se jí omylem podařilo jedno salto.

Kubíček se s úlevou posadil a nechal sestoupit Jackouli. Ta se hned velebně uhnízdila vedle něj a začala si čistit kožíšek. Odvedla při hraní na Kubovy uši skvělou práci a moc dobře to věděla. Tak kde je aplaus?

Když auto zmizelo, obr se zastavil, trochu se uklidnil, přestal ryčet a sklopil hlavu, aby mohla štěňata bezpečně seskočit. A aniž by jim věnoval druhý pohled, hned přešel k Alfičce a tiše při tom frkal.

Teprve teď si všichni uvědomili, jak moc jsou si ti dva vlastně podobní. Ano, ona nebyla tak obrovitá jako on, to ani zdaleka, a jeho hlavě vévodily ty mohutné parohy. Oba však měli stejně zahnutý čumák, veliká kopyta, vysoké nohy a sudovité tělo… Byla tam jednoznačná podoba. Opatrně se těmi svými velikými nosy očuchávali.

Na nějaké podrobné studování však neměli Kýnka s Kubíčkem kdy. Rozběhli se ke štěňatům, která jim už také pelášila vstříc. Huňatá fenka nevěděla, jestli jim má vyčinit za to, jak hrozně riskovali, nebo své děti pochválit – ovšem ony ji vůbec nepustily ke slovu.

„To je hrůza,“ lamentovala Ještěrka. „Co si teď počneme?“

Kuba si vyměnil s Kýňou krajně nechápavý pohled. „Vždyť jsme vyhráli, ne? Vyhnali jsme je. O to tu šlo.“

„No jasně, ale nejdřív jsme měli sebrat jejich veliteli klíč od ohrady. Jak teď dostaneme všechny na svobodu?“

Jejich lamentování slyšela Alfička. Hýkla, frkla a dloubla nosem hnědého obra do boku. Ten jen zabručel, došel k ohradě… a za okamžik ohrada nebyla. Pokud tedy za ohradu nepovažujete zbědovanou hromádku sloupků, drátů, pletiva a dalšího šrotu.

To bylo radosti! Zvířátka, která dosud ani nedutala, začala jásat, výskat a poskakovat, vyhrnula se ven a hromadně děkovala – psům, štěňatům, oběma podivným hnědým tvorům, dokonce i na Jackouli a ovce se dostalo. Jen starý jezevec zůstal ležet uprostřed udusaného prostranství. Usnul a teď by ho neprobudil ani výstřel z kanónu.

„Věděli jsme, že je na vás spoleh,“ skotačili Olínek s Kaštánkou a štěňátka je radostně očuchávala, aby se přesvědčila, že jsou skutečně v pořádku.

„Jsme vám nesmírně vděční,“ kývl vážně Kilián. „Nebýt vás, kdo ví, co by s námi bylo.“

„Ale bylo to o vlásek,“ připustil Kuba a ohlédl se za kolosem, který se opět vrátil k Alfičce a něco si s ní povídal tou jejich divnou řečí beze slov. „Nebýt jeho, nedokázali bychom to.“

„A kdo to vůbec je?“ zeptal se Olínek do slabého zadunění. To zrovna Alfička radostně vyskočila, až její kopyta vykřísla z hlíny slabé paloukotřesení. Obr přátelsky frknul a v očích se mu objevila něha, kterou by u něj doteď nikdo nečekal.

„Nevíme,“ připustil Kuba. „Nikdy jsem nikoho jako on neviděl. Kdoví, odkud k nám zabloudil a co ho sem přivedlo. Možná je to náhoda, že se tu objevili oba ve stejnou dobu, a možná také ne. Ale buď jak buď, ti dva patří k sobě.“

Kýnka se na dvojici smutně podívala a protáhla obličej. Alfička jako by to vycítila. Otočila se k ní, volným krokem k ní přistoupila, jemně hýkla a ňufla ji velkým pyskem do měkkých chloupků mezi ušima.

„To nás asi opustíš, že jo?“ povzdechla si Kýnka. „No jo, no… já to chápu. Když někde nečekaně najdeš domov a rodinu, nemůžeš se k nim otočit zády. Kdo jiný by to měl vědět líp než já? Tak upaluj, ty… Alfičko. Ale jestli někdy budeš mít cestu kolem, nezapomeň se stavit, ano?“

Alfička houkla, frkla, podívala se na Kýnku, na obra, pak znovu na Kýnku, ještě jednou ji celou láskyplně poprskala a otočila se k odchodu.

K fence se přitočil Kilián a rozvážným tónem prohlásil: „Žádný strach, my na ně dáme pozor, kdykoliv budou někde v okolí. A oni zase na oplátku dohlédnou na celý les. Tak to bude nejlepší.“

„Já vím,“ řekla Kýnka a nenápadně popotáhla, aby si toho nikdo nevšiml. „Ale stejně mi bude ten její dlouhý nos chybět.“

Ovšem Alfička ještě nezmizela. Místo aby zamířila k parohatému velikánovi, který na ni již čekal na kraji lesa, zastavila se na cestě, po níž kvapně odjeli pytláci. Sklonila hlavu, zvedla ze země utrženou poznávací značku a donesla ji před Kubíka s Kýnkou.

„Na památku?“ usmála se fenka. „Děkuju, budu na tebe myslet. Ale tohle, to patří někomu jinému.“ Pak se podívala na Kubíka a v tichém porozumění na sebe kývli.

„Tak pojďte, caparti!“ zavolala na své děti. „Tohle je vaše. To díky vám to všechno dobře dopadlo.“

Janek mrknul na Čarnotu, ta na Pulce, ten na Ještěrku a pak všichni společně začali radostí skákat a volat: „Hurá! Trofej!“

Takže se přece jen dočkali.

Doma si ten proděravěný a trochu pokroucený kus plechu pověsili nad krb. Tam, na čestném místě, ho mají dodnes. A nevisí nad ohništěm sám, postupně přibyly i další památky. Překousnutá železniční plácačka. Oslintaná dopisní obálka s osmi razítky. Rezavá past na medvědy. A další. Ale o tom zas až někdy jindy.

 

 

< Předchozí kapitola      Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář