OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (epilog)

 

Romana Procházková vyndala ze dna šatníku další tašku a jala se do ní skládat komínek připraveného oblečení. Srdce jí stále bušilo jako o závod a cítila, že jí vzrušením hoří uši. Nejradši by tam všechno naházela, jak jí to přijde pod ruku, ale nutila se ke klidu. Copak je nějaká puberťačka? Jsi sakra dospělá ženská, chovej se podle toho! Zhluboka se nadechla, aby potlačila třas rukou, ale ten široký úsměv z tváře zaplašit nedokázala.

Konečně to udělala! Řekla Davidovi, že odchází. Po těch dlouhých letech, jež spolu strávili v porozumění a byli si navzájem oporou, i po těch ještě delších, kdy vedle sebe jen přežívali a mlčky sebou opovrhovali.

Možná to byla chyba a ona si to uvědomovala. Ale to, co cítila k Jarkovi, to, jak se jí rozklepala kolena, kdykoliv ho spatřila, a jak jejím tělem projel elektrizující blesk, když ji pohladil po šíji… dávno se smířila s tím, že nic podobného už nikdy nezažije. A přesto to přišlo. Ano, třeba toho bude litovat. Někdy později. Ovšem pokud by to neudělala, pokud by svého manžela neopustila a nešla za hlasem svého srdce a své touhy, vyčítala by si to každou hodinu svého života.

Tak. Oblečení by bylo. Co víc potřebuje? Vlastně nic. Jen jedno jediné – pečlivě střežený poklad, sadu propisek ve šperkovnici po babičce. Otevřela prádelník a naklonila se do něj.

Ostrý záblesk světla, který se objevil nad obzorem na severu a jenž srovnal se zemí polovinu Lovosic, tak neměla šanci spatřit.

 

< Předchozí kapitola

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář