OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (I)

 

Svět umí bejt svině, ale stejně je na něm krásně, pomyslel si Bořek Potužík, četař české dobrovolnické armády, toho času neoficiálně mimo službu, oficiálně již druhým týdnem na útěku. Shodil si z ramen ruksak, jehož pečlivě utažené pásky a přezky při tom prudkém pohybu ani nezacinkaly, a sedl si na zem. Ani na okamžik přitom nespustil oči z obzoru. Ten výhled, který se před ním otevřel, jakmile nechal hranici lesa za zády a vyšel na zvolna se svažující louku, ho chytil za srdce. Zarudlé podzimní slunce využívalo jednu z posledních příležitostí předat zemi trochu svého tepla, ale vyčerpané celodenní poutí se už zvolna klonilo k západu. Mírně zvlněná krajina protkaná nitkami cest a ozdobená čtverci lesíků a ladem ležících polí přecházela v dálce ve strmé svahy Českého středohoří. Ty se nemohly měřit se skutečnými velehorami, to ne, ale i tak působily velebně a majestátně.

Voják si stáhl z hlavy pletenou čepici chránící ho před studeným větrem, mozolnatými prsty si prohrábl zrzavou kštici a podrbal se v měkkých, rozčepýřených vousech, které ho jakýmsi podivným způsobem dělaly na pohled mladším, než ve skutečnosti byl. Pak se pohodlně opřel o lokty, zavřel oči, a když nastavil tvář slunečním paprskům a zasněně se pousmál, naskákaly mu na tvářích drobné vrásky. Už dávno se naučil si takovýchto poklidných okamžiků vážit a náležitě si je vychutnávat.

Po chvíli si zhluboka povzdechl, protáhl se, zkřížil nohy, aby se mu lépe sedělo, a přisunul si batoh. Jediným nacvičeným pohybem rozepnul přezku na boční kapse a vyndal z ní malý balíček. Rozložil už stokrát použitý voskový papír a odhalil jeden ze svých největších pokladů – malý špalíček špeku. Se špetkou lítosti si pomyslel, že i tato poslední vzpomínka na erár vezme co nevidět zasvé, ale tak to prostě chodí. Už když se s Patrikem vloupali do kuchyně a brali všechno trvanlivé jídlo, co jim přišlo pod ruku, uvědomovali si, že jim nevystačí navěky.

A pravda, ty první dny se nedrželi nijak zkrátka. Spíš než dezerce to připomínalo veliký flám. Plán ujít od svítání do soumraku pokaždé alespoň třicet kilometrů se rozplynul jako dým už v okamžiku, kdy v kasárenské kantýně narazili na tři lahve samohonky, které si tam museli schovat kuchaři. Tělům odvyklým alkoholu stačilo na parádní opici jen pár loků odporné tekutiny, a oni se u několika střídmých doušků samozřejmě nezastavili. Přesto dokázali každé odpoledne urazit alespoň pětinu toho, co si původně umanuli. Že jim přitom hlava třeští, jako by do ní někdo bušil perlíkem, a že polovinu jídla zase vyzvrací, jim nijak zvlášť nevadilo. Po více než deseti letech se znovu stali pány vlastních životů a ten pocit svobody byl ještě opojnější než kalná kořalka.

Bořek vytáhl z pouzdra svou chloubu, velký ostrý nůž se začerněnou čepelí, a začal krájet špek na malé kousky. Až po chvíli si uvědomil, nad čím vlastně přemýšlí: že kudla zajíždí do uzeného sádla stejně snadno jako včera v noci Patrikovi do ledvin.

Byla to vážně skvělá ocel, předválečná výroba.

Z plátěného sáčku zavěšeného na batohu vytáhl žitnou placku. Těch mu ještě pár zbývalo, už ale byly tvrdé jako staré suchary. Kousek z ní ulomil, ozdobil ji kostičkou špeku a pustil se do večeře. První večeře po dlouhé době, o kterou se s nikým nedělil.

Přemýšlel. Věděl, že by měl cítit nějaké výčitky svědomí, možná také žal a třeba i hanbu, ale nic z toho se nedostavovalo. Snad jen trochu smutek nad ztrátou parťáka, s nímž si prošel dobrým i zlým, ve válce i po ní. Ale především cítil zvláštní klid… a spokojenost sám se sebou. Věděl, že se rozhodl správně a že by se podruhé zachoval stejně. Patrik překročil hranici a Bořek se postaral, aby se to neopakovalo. Tečka. Sice utekl od jednotky, ale v nitru je pořád voják. A dělá to, co je zapotřebí.

Z korun stromů v hájku dole pod svahem poplašeně vyletělo hejno ptáků. Bořek ztuhl a zaposlouchal se. Ano, od silnice se sem nahoru opravdu nesly nějaké hlasy. Spěšně si tedy nacpal do úst zbytek jídla, otřel si mastné ruce o kalhoty, popadl všechny své věci rozložené po trávě a v podřepu zmizel mezi stromy. Teprve tam si znovu pečlivě sbalil ruksak, nadhodil si ho na zádech, aby mu dobře sedl, utáhnul si popruhy na ramenou a vydal se hlouběji do lesa.

Nevěděl, kdo tam dole pod svahem je. Pravděpodobnost, že by narazil na vojáky pátrající po dezertérech, byla sice mizivá, ale i tak se chtěl možnému setkání raději vyhnout. Skupina lidí v podvečer na kraji lesa? Ano, mohlo se jednat o nějaké místní, kteří by ho ochotně vzali s sebou do vesnice, dali mu najíst, napít, uložili by ho do měkké postele a ráno by mu ještě zabalili trochu proviantu na cestu. Slušní lidé ještě nevymřeli. Prozíraví slušní lidé by si ovšem podezřelé neznámé individuum rozhodně nepustili do domu... a zapomínat nemohl ani na možnost, že ti lidé nebudou slušní. A takových se poslední dobou vyskytovalo na cestách víc a víc.

Nemělo smysl pokoušet osud. Rozplynout se v podrostu lužního lesa bylo mnohem jistější.

~~~

Četař Potužík si nedělal žádné iluze. Když vám táhne na třicítku a skoro polovinu té doby strávíte v armádě, iluze nejsou zrovna věc, které byste měli na rozdávání. Ale přesto se chtěl ze všeho nejdřív podívat domů do Hrádku. Tušil, že v jeho rodném městečku na česko-polsko-německém pomezí asi nezůstal po osmileté válce a následném pětiletém drancování kámen na kameni a že jestli vůbec někdo z jeho rodiny přežil, jen těžko ho najde v tom dvojdomku ve svahu směrem na Suchou, který před časem postavil jeho dědeček z materiálu určeného na nový kulturní dům. Nedovedl si však představit, že by jeho první kroky po rozloučení s armádou vedly někam jinam než na místo, kde se narodil. Kde prožil radost i bolest prvních lásek. Kde s tátou chytal ryby na mušky a se svým mladším bratrem po nich střílel ze vzduchovky. A kde jeho život dostal úplně jiný směr, když poprvé na vlastní oči uviděl umírat lidi.

Potužík si na to pamatoval jako včera. Seběhlo se to přesně dva týdny poté, co všechny rozhlasové i televizní stanice opakovaly strohou výzvu občanům: Na území našeho státu budou operovat ozbrojené jednotky zahraničních spojenců. Zachovejte klid, akce probíhá s vědomím vlády České republiky. Nijak nezasahujte a pokud možno nevycházejte z domů. Děkujeme za pochopení a za spolupráci. Zpočátku se veřejnost domnívala, že se jedná opět o nějakou hloupou recesistickou akci. S těmi se v posledních letech roztrhl pytel, jak se různé rádobyumělecké skupiny snažily navzájem trumfovat. Ovšem když začaly ulicemi proudit první abramsy a strykery, nikdo se nesmál. Tohle byla skutečně válka.

Lidí se zmocnil strach – a vystrašení lidé dělají hloupé věci. Během pouhých dvou dnů se třetina Hrádku zvedla a zamířila do Polska či Německa v bláhové představě, že ať se u nás stane cokoliv, ta tenká čerchovaná čára na mapě všechno špatné zastaví. Zůstaly po nich tisíce dočasně opuštěných domů. Domů plných televizí, herních konzolí a počítačů, starožitného nábytku a kávovarů. Domů, které nikdo nehlídal.

Netrvalo dlouho a ti, kteří zde zůstali, si uvědomili, jaká příležitost se jim naskytla. Začalo rabování. A neúčastnila se ho ani zdaleka jen mládež, která v tom spatřovala zábavné povyražení, nýbrž téměř každý. Když však jednoho večera přinesl i Bořek domů dvě zánovní elektrické kytary s překrásnými marshally, aby mohl se svým bratrem Jirkou založit kapelu, otcův oprýskaný kožený řemen mu vysvětlil, že jsou věci, které Potužíkové prostě nedělají.

Skutečné problémy ovšem nastaly zhruba po týdnu. Dodávky potravin se tenčily, jídlo začalo mít mnohem větší hodnotu než elektronika. Až se jednoho dne jako požár roznesla Hrádkem zpráva: Z Liberce pošlou vlak se zásobami! Přiveze masové konzervy, rýži, fazole, zmražený chléb! Dav lidí během několika hodin zaplavil okolí nádraží od hasičské stanice až k poště. Bořek stál s Jirkou zmáčknutý v jedné z bočních uliček a společně s ostatními čekali, až vytoužený náklad konečně dorazí – pokud skutečně dorazí. Přeplněnými ulicemi i náměstím se jako inkoust ve vodě šířila nespokojenost, reptání a nervozita. Co když vlak nepřijede? Nebo hůř – co když přijede, ale zrovna na mě nevyzbude?

V dálce na přejezdu zahoukala píšťala.

Dav se dal do pohybu, i když vlastně neměl kam. Všichni ale chtěli být v přední řadě, až se začnou potraviny vydávat. Z mnoha míst se ozýval dětský pláč. Hlas, nesoucí se z megafonu nad hlavami mačkajících se lidí, se snažil přimět čekající obyvatele Hrádku ke klidu, vyvolal tím však jen vlnu vulgárních výkřiků. O minutu později se už ze zatáčky vynořila lokomotiva táhnoucí pět vagonů a s pískáním kol brzdila ve stanici. Mačkanice zhoustla. Bratři Potužíkové se snažili prodrat ze svého místa do hlavního proudu, jenže jakýsi mladík v kožené bundě zarazil Bořkovi loket do oka a odhodil ho zpět do uličky. Mladšího Jirku to živé moře spolklo.

Vzápětí suše práskly tři varovné výstřely do vzduchu a megafon se jal opakovat svou výzvu, přerušilo jej však ostré štěknutí zbraně odněkud ze strany. Ohromené ticho prořízl pronikavý ženský výkřik. A po pár sekundách se rozpoutalo pravé peklo – místní gangy zřejmě dospěly k názoru, že dokážou s proviantem naložit lépe než armáda a humanitární pracovníci. Z několika stran se spustila palba směrem k nádraží, odkud po krátké překvapené pauze odpověděly dávky z automatických zbraní. Rachot výstřelů co nevidět utonul v řevu vyděšeného davu.

Bořka polil mráz. Jirka!

Během pěti minut bylo prostranství před nádražím prázdné, až na dva tucty mrtvých či smrtelně raněných. Jen pár z nich se přitom stalo přímými oběťmi přestřelky. Většinu životů ukončily nohy splašeného lidského stáda, které ve své panice neznalo slitování.

Tak ulicemi Hrádku poprvé za celou válku tekla krev. A to se přitom ta skutečná bojová fronta stále nepřiblížila na více než padesát kilometrů.

Když pak Bořek našel Jirku doma jen s pár modřinami, úlevou se rozplakal jako malý kluk. Ovšem ona bezmoc, kterou tenkrát cítil, jej poté noc co noc pronásledovala ve snech. A když vojenská jednotka detašovaná v Hrádku vypsala nábor do domobrany, jež měla pomoci se zajištěním pořádku, neváhal a ihned se zapsal. Ačkoliv mu bylo pouhých šestnáct let, o věku lhát nemusel. Nikdo se jej na něj neptal.

~~~

Slunce ještě vyhlíželo nad obzorem, ale lesem už se šířil soumrak. Četaři Potužíkovi – či spíš „bývalému četaři“ – to ovšem až tak nevadilo, jelikož narazil na napůl zarostlou cestu, která ho vedla bez zbytečných zatáček zhruba požadovaným směrem, a tak mohl pokračovat v chůzi, dokud nepadne tma. Přesto když spatřil kousek napravo mezi stromy velké X starého krmelce krytého stříškou, rozhodl se, že dnes už dál nepůjde. Copak mohl pohrdnout takovým pohodlným noclehem, jenž se mu tu přímo nabízel? Do chatrné dřevěné konstrukce dokonce někdo před časem naházel slušnou vrstvu listí a vytvořil si tak pohodlné a suché lůžko.

Vyvlékl se z popruhů a hodil batoh do krmelce. Ozvalo se tlumené vyděšené vyjeknutí.

Potužík odskočil, postavil se do střehu a v ruce se mu se zaklením ocitl nůž. „Vylez, dělej!“ vyštěkl.

Z hromady listí vycházely jen dušené vzlyky.

„Podruhý to říkat nebudu,“ zavrčel voják. „Okamžitě se ukaž.“

Kupka se pomalu rozhrnula a objevila se střapatá hlava.

Je to jen malej kluk, snažil se zklidnit Potužík zběsile tlukoucí srdce, ale ruku s nožem nespustil.

„Slez dolů a postav se tamhle,“ pokynul hochovi. „Ať na tebe pořádně vidím.“

Roztřesený klučina poslechl, stál tam hubený, v otrhané bundě a kalhotách špinavých od hlíny.

Potužík si ho pečlivě měřil pohledem. „Je tady s tebou ještě někdo? Jestli jo, tak ať hned vystrčí čumák. Nemám rád překvapení.“

Chlapec zavrtěl hlavou, ale nevydal ani hlásku.

Voják chvíli přemýšlel. Od tohohle písklete mu snad žádné nebezpečí nehrozí. Kdyby to měla být léčka… tak na koho asi? Uprostřed lesa?

„Jak se jmenuješ, kluku?“ zeptal se a zvolna vrátil dýku do pouzdra u pasu.

„P-Petr,“ vykoktal hoch. „Petr Pekárek.“ A upřel na vojáka zarudlé oči, pod nimiž vedly zašpiněnou tváří světlé cestičky zaschlých slz.

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář