OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (II)

 

Kdyby tou dobou šel někdo podzimním lesem v místech, kde se Ohře přibližuje od západu k Labi a stáčí na sever, aby mohla plynout poslední kus své cesty po boku starší a zkušenější sestry, viděl by zvláštní výjev. V houstnoucím šeru tam u polorozpadlého krmelce stály dvě postavy, které se od sebe lišily jako noc a den. Vysoký voják, sebejistý, ostražitý, ve tváři zarostlé ryšavým strništěm zamyšlený výraz, jedna ruka nedbale položená na rukojeti mohutného tesáku zastrčeného v pouzdře za koženým opaskem. A proti němu vychrtlý hoch, ve všech směrech ještě dítě, s hlavou sklopenou, roztřesený, živoucí ztělesnění beznaděje. Dělí je od sebe jen pět kroků, ale každý z nich jako by dlel v jiném vesmíru.

„Tak tam jen tak nestůj a sedni si,“ vyzval hocha Potužík a sám mu šel příkladem. Zem byla studená a vlhká, pokrýval ji však koberec z jehličí a spadaného akátového listí.

Chlapec jako by ho neslyšel. Netečně tam stál s očima zarytýma do země a ani se nepohnul. Už se ale aspoň tak netřásl.

„No, jak myslíš, vyžle,“ pokrčil rameny voják a odepnul z vršku batohu srolovanou celtu. „Já tě přemlouvat nebudu. Stůj si tam, nebo si zalez do toho svýho krmelce, jak je libo. Nevšímej si mě a já si nebudu všímat tebe. Dneska už každopádně dál nejdu, zapíchnu to tady. Ale jestli se jenom dotkneš mejch věcí, nepřej si mě, jasný?“

Žádnou odpověď nečekal a také žádnou nedostal. Přesto se malý Péťa po chvíli posadil, svými trhanými pohyby při tom připomínal rozbitou mechanickou hračku.

Voják rozhrnul tenkou vrstvu listí ležící na zemi, přiložil dlaň na hlínu a otráveně se zakřenil. Země byla jako houba, dopolední deštík se do zdejší mechem porostlé půdy ještě nestačil vsáknout. Podíval se na chlapce, který dřepěl s nepřítomným výrazem kousek od něj.

„Hele, ty nemluvo,“ oslovil ho a sáhl do plátěného sáčku s proviantem. „Uděláme dohodu, co ty na to? Já si vezmu trochu listí z toho tvýho bejváku, ať neležím úplně na mokrým, a dám ti za to tady jednu placku. To je fér kšeft, ne? Já se líp vyspím, ty si trochu zaplácneš žaludek… vypadáš, že to potřebuješ.“

S tázavým pohledem pozvedl jednu ze svých žitných placek, Péťa ho ovšem nejspíš vůbec nevnímal. Uzavřel se do sebe, možná do nějakého svého vlastního světa, ve kterém netrávil noc uprostřed lesa, bez svých blízkých a o hladu.

„No co, kdo mlčí, souhlasí,“ zabručel si Potužík pod vousy, vstal, přešel až k sedícímu chlapci, položil placku vedle něj, nabral si z krmelce plnou náruč a začal si chystat nocleh.

„Zabil jste někdy někoho?“ přerušil ho nečekaně dosud nemluvný chlapec.

Zběh se prudce otočil a ostře se na něj podíval. Péťa seděl stále ve stejné pozici jako předtím. Kvůli padající tmě mu nebylo vidět do tváře, ale Potužík by se byl vsadil, že v jeho hlase slyší slzy.

„Zabil?“ zopakoval chlapec svou otázku.

„Jasně, že jo,“ potvrdil klidně voják, lehl si na záda a založil si ruce za hlavou. „Většinou v sebeobraně. Občas z nutnosti. Tu a tam v případech, kdy to vypadalo jako nejlepší řešení. Ne, že bych to dělal vysloveně z plezíru, ale díky tomu tady pořád ještě jsem,“ dodal lakonicky.

„Mého tátu někdo zabil. A brášku taky,“ vyřkl Péťa nahlas ta slova, kterých se tolik bál – jako by se teprve jejich vyslovením přeměnila ona noční můra na skutečnost. „Předevčírem. Někdo je oba zavraždil, zbyly po nich jen kaluže krve…“

„Kde se to stalo?“ zeptal se Potužík ostražitě.

„Tady v lese, kousek na jih,“ odpověděl hoch. Nemohl ve tmě vidět, že zrzavému vojákovi přeběhla po zarostlé tváři vlna úlevy. Předevčírem jsme byli ještě někde u Slaného, blesklo Bořkovi hlavou. Takže to nemohl být Patrik.

„Nevím, co na to říct, mladej,“ prohlásil Potužík upřímně. „V životě se dějou i hnusný věci, to asi víš sám. Nikoho dalšího, kdo by se o tebe postaral, už nemáš?“

„Taťka byl tak hrozně rád, když tu chatu objevil,“ pokračoval chlapec, který otázku nejspíš nezaregistroval, a popotáhl nosem. „Zase měl lepší náladu. Nevadilo mu, že tam teklo. Prý, že to nic není, že to spraví, než bude padat sníh. Já sháněl jídlo na zimu, on opravoval dům. Říkal, že začneme znovu. Že to tady bude lepší. Že když nás strejda v Olešku zapřel a vyhnal, poradíme si sami. Že jsme přece Pekárkovi – a Pekárkovi se nevzdávají.“

Voják mlčel a poslouchal. Ten příběh se sice v různých variantách odehrával po celé zemi už několik let dokola a dokola a on přesně věděl, jak bude pokračovat, ale i tak nechal chlapce mluvit. Péťa to potřeboval, musel to někomu říct, podělit se o svůj osud, který se k němu zachoval tak nelidsky.

Hoch zvedl žitnou placku, jež ležela vedle něj, a začal ji bezmyšlenkovitě otáčet v dlaních a zvolna z ní uždibovat. „Včera se mi podařilo najít u jedné cesty pár jabloní, které ještě nikdo neočesal. Bylo to v takovém koutku na kraji lesa. Běžel jsem domů, abych to řekl tátovi. Věděl jsem, že ho to potěší – konečně budeme mít něco pořádného pro Páju. Jenže doma nikdo nebyl. Jen spousta krve. Na podlaze, na stěnách, nejvíc ale pod jedním stromem.“ Hlas se mu zajíkl, přesto však pokračoval. „Tátu ani brášku jsem nikde nenašel. Nejsem hloupý, vím, co se tam stalo. Někdo je zabil. A ukradl nám všechno, co jsme měli. Nářadí, oblečení, dokonce i mámin šátek, který si taťka schovával na památku. Nezbylo tam nic.“

Potužík mlčky pozoroval noční oblohu.

„Už víš, co budeš dělat?“ zeptal se, když Péťa dojedl, ten ale jen zavrtěl hlavou.

„Někam se musíš upíchnout, to je ti doufám jasný, ne?“ ujišťoval se zběh, utrhl stéblo trávy a strčil si ho mezi zuby. „Takhle sám v lese nepřežiješ ani do zimy. A ta je už za rohem.“

„Když já nemám kam jít,“ namítl slabým hlasem hoch. Pak se na okamžik zamyslel, zhluboka se nadechl a osmělil se: „Nemohl bych třeba s vámi? U vás bych určitě…“

„Tak na to rovnou zapomeň, mladej,“ utnul ho voják, posadil se a přehodil si stéblo do druhého koutku úst. „Jak dlouho jste tady vlastně byli? To v okolí neznáš nikoho, ke komu by ses nakvartýroval?“

Péťa se odvrátil a zavrtěl hlavou.

„Tak já ti řeknu, co uděláš,“ prohlásil Potužík rezolutně. „Ráno se sebereš a půjdeš k nejbližší vesnici. Jsi malej kluk, hubenej, kámen by se nad tebou ustrnul. Uděláš smutný oči a chtěl bych vidět, kdo by měl to srdce tě poslat pryč.“

I ve tmě, která už kolem panovala, voják zřetelně viděl, jak si chlapec znovu otírá slzy. „Jenže…“ ztěžka polkl, „oni mě nebudou chtít. Nepatřím mezi ně. Nevezmou mě mezi sebe. Tohle já vím, já…“

Potužíkovy mozolnaté prsty sevřely chlapcovo rameno. „Tak budeš brečet. Naříkat. Škemrat. Přesvědčovat je, že dokážeš bejt užitečnej, že nejsi žádnej darmožrout. Když to nepomůže, zkusíš to zase jinde. A budeš to zkoušet tak dlouho, dokud to nevyjde. Uvědom si, mladej: Jsi v tom sám.“ I když už byla noc, takhle zblízka viděl Péťovy doširoka rozevřené oči a mírně vyděšený výraz. Hoch, který snad ještě ani nevstoupil do puberty, si asi začal konečně uvědomovat plný rozsah toho, co ho potkalo.

„Neboj, to zmákneš,“ usmál se povzbudivě voják a poklepal klučinu po hubeném rameni, za které ho do této chvíle držel. „Teď na to nemysli, nemá cenu se tím zatěžovat. Nech to na ráno. Běž si lehnout.“

Jenže okolní noc byla nasáklá vzpomínkami. Na tátu, na malého brášku, který uměl sotva chodit, na dveře vykopnuté z pantů a podlahu nasáklou krví. Copak mohl Péťa spát?

Zato četař Potužík usnul, sotva zavřel oči.

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář