OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (III)

 

Potužík sebou trhnul a několikrát zalapal po dechu; stejně jako tolikrát předtím ho nad ránem probudila noční můra. S divoce bušícím srdcem si zhrublou dlaní otřel tvář. Byla mokrá. Od slz? Ne, to z nebe padal déšť.

Zhluboka vydechl, znovu si lehl na záda a pokusil se uklidnit. Skrz stromy na východě se prodíraly první paprsky slunce. Byl skoro rád, že svítá, aspoň mohl hned vyrazit. Chladný, čistý vzduch podzimního jitra by mu měl dostatečně pročistit hlavu.

Protáhl se a zívnul, až mu slabě luplo v čelisti. „Tak jo, mladej,“ prohodil směrem ke krmelci a s mírným zafuněním se postavil. „Slunce vstává a ty bys měl taky. Přeju ti, abys…“

Ať už přál zrzavý zběh chlapci cokoliv, ten se to nedozvěděl. Jeho improvizované lůžko totiž bylo prázdné.

Potužík se rozhlédl po okolním lese, ve kterém se všudypřítomná šeď časného rána zvolna měnila na různé odstíny hnědé a zelené, a pokrčil rameny. Jestli se hoch rozhodl odejít ještě před úsvitem, byla to jeho věc. Jestli nemohl dospat nedočkavostí a chtěl se co nejdříve pustit do hledání nového domova, nebo mu prostě jen nebylo příjemné trávit noc vedle naprosto cizího člověka, ze kterého se mohl vyklubat bůhví kdo, vojákovi na tom nezáleželo. Kluk se vypařil a on sám mohl vyrazit znovu na cestu. Pokud by udržel stejné tempo jako včera – ty předchozí dny se stěží daly počítat – měl šanci dorazit do Hrádku za tři dny. Za pět, když se vyskytnou problémy. Takže do týdne. Navíc bude muset sehnat nějaké jídlo. Z proviantu, který ukradli s Patrikem z kasáren, už nezbylo skoro nic, ale to mu starosti nedělalo. Nějak si poradí. Vždycky si poradil, a pokud několikrát bude muset jít spát s prázdným žaludkem, svět se nezboří. Nebylo by to poprvé.

Přezkami pevně stáhl ruksak, roztáhl přes něj provlhlou celtu a vyrazil. Ode dneška bude cesta náročnější než dosud. Rovinatý kraj, kterým šel už od Podbořan, nechá za zády a místo něj ho čekají kopce Českého středohoří. To už nebude taková selanka. Kdyby se mu podařilo dostat se dnes k Úštěku, považoval by to za malé vítězství, ale moc se k té vyhlídce neupínal. Dávno se naučil dávat si jen malé cíle, předešel tak zbytečnému zklamání. Plán pro dnešní den byl tedy jasný: jít na sever a na druhém břehu Labe uhnout na severovýchod. Pak se uvidí.

Stačilo pouhých pár set kroků a ocitl se na kraji lesa. Povznesená nálada ho rychle přešla.

„Počasí pitomý… a líp už asi nebude,“ bručel si pod vousy, zatímco si zvedal límec kabátu. To, co pod korunami stromů vypadalo jako pouhé mžení, se na otevřeném prostranství změnilo na slabý, ovšem vytrvalý listopadový déšť, který svou neodbytností jasně říkal: Já nemám kam pospíchat. Vydržím takhle padat celé hodiny. Dny. Třeba až do prosince, když budu mít náladu.

Nadhodil si batoh na zádech, vrazil ruce hluboko do kapes svého vojenského kabátu a vykročil po cestě, která vybíhala z lesa na severozápad. Nebyl to sice přesně ten směr, kterým se chtěl vydat, ale neměl na výběr. Za ty roky, co zdejší pole ležela ladem, zarostla neprostupným houštím akátů, šípků, trnek a divizen natolik, že připomínala spíš podrost deštného pralesa. Dnes by už nikdo nejspíš nepoznal, že ještě před patnácti lety se tu rozkládaly lány řepky a pšenice.

Zrzavý voják dál zachmuřeně rázoval po štěrkem vysypané polní cestě, a jak byl ponořen do neveselých myšlenek, téměř ten dům přehlédl. Stál stranou v malém hájku a ukrýval se za hranicí stromů, takže si ho Potužík všiml jen díky paprsku světla, který se v pravý okamžik odrazil buď od okenní tabulky, nebo možná od mosazné kliky u dveří. Stačilo se však pozorně podívat a skrz tenké kmínky mladých bříz a habrů bylo možné spatřit bytelný srub s doškovou střechou.

 „Vida vida,“ zabručel si Bořek pod vousy, „snad budou mít místní něco k snědku.“ A zatímco pohledem hledal cestu, kterou by se k domu dostal bez zbytečného prodírání zarostlým polem, přemýšlel, co všechno má na výměnu. Polní lahev, nějaké náhradní košile, jeden svetr, pár onucí, malou lékárničku… vlastně veškerý obsah ruksaku, a to včetně batohu samotného. Těch pár dní si vystačí s celtou, nožem a věcmi, které má na sobě. To by v tom byl čert, aby nevyhandloval jídlo aspoň na pár dní. Škoda, že s Patrikem vychlastali všechnu armádní samohonku, za tu by dostal klidně pytel brambor. No, pozdě bycha honit.

Po chvíli objevil úzkou rozbahněnou pěšinku, která uhýbala z polní cesty směrem k lesíku, a vykročil po ní. Když došel na padesát metrů od domu, zastavil se a hezky od plic zvolal: „Hej, lidi! Jste doma? Šel jsem kolem a rád bych vyměnil pár věcí za něco k jídlu. Můžu dál?“

Odpovědí mu bylo jen slabounké šumění deště a žbluňkání kapek dopadajících do louží.

Voják ještě pár chvil čekal, jestli se někdo neozve, a pak vstoupil mezi stromy. Tam náhle ztuhl, pravá ruka mu vystřelila z kapsy a zcela automaticky vyhákla poutko, které drželo tesák v pouzdru u opasku. V místech, kde byla země chráněná před deštěm korunami stromů, lemovaly cestu kapky krve.

Potužík bedlivě naslouchal a zvolna tasil nůž. Pak druhou rukou sáhl za hlavu, jediným prudkým cuknutím uvolnil celtu přehozenou přes batoh a mávl s ní vzduchem, aby se mu omotala kolem levé paže, čímž si vytvořil improvizovaný štít. Až poté opatrně vykročil vpřed, tentokrát ovšem beze slov. Pokud v domě někdo byl, určitě o něm už ví a připravuje se na něj. A jestli tam nikdo není… Kurva, ať tam nikdo není, pomyslel si voják.

Sešel ze stezky, která vedla od hlavní cesty, a z boku se přiblížil k zastřešené verandě. Snažil se přitom nevšímat si rudohnědých šmouh, jež se táhly po prkenné podlaze od dvojice rozvrzaných schůdků až ke vstupním dveřím, ani krvavých otisků dlaně na dřevěném zábradlíčku a na zárubních. Přitiskl se zády k boční zdi srubu a bleskově nahlédl dovnitř úzkým oknem. Podvědomě čekal, že uvidí spoušť, jako by chatou prošlo tornádo, ovšem spletl se. Celkový pořádek narušovala jen rozbitá židle a převrácený stůl. A výrazný cákanec na protější zdi, který vypadal, jako by někdo namočil malířskou štětku do červené barvy a prudce s ní máchl.

Voják sevřel pevněji tesák a s chladnou hlavou pokračoval tak, jak mu velel dlouholetý výcvik – nejprve zabezpečit perimetr, pak teprve přejít k vnitřním prostorám. Postupovat metodicky, vyhýbat se zbytečnému riziku. Nespěchat. A ničemu nedovolit, aby ti to zatemnilo mozek.

V podřepu se protáhl pod oknem tak, aby ho zevnitř pokud možno nikdo nezahlédl, přešel k protějšímu rohu a nahlédl za něj. Rychlým pohledem přejel přes ohniště ohraničené oblými valouny, hraničku polínek vyskládanou podél zdi a lavici vyrobenou z kmene stromu rozštípnutého vejpůl. Poklidný dojem z idylického zákoutí narušoval jen zakrvácený dubový špalek. Dřív zřejmě sloužil ke štípání dřeva, ale jeho neobvyklá barva naznačovala, že někdy v poslední době našel i jiné využití.

 „Takže takhle, jo?“ zašeptal si pro sebe Potužík, přistoupil ke špalku a špičkou nože z jeho boku vyrýpl dlouhou třísku. Zatímco ji zamyšleně mnul v prstech, pečlivě zkoumal pohledem okolní zem. „Hm. Jestli se nepletu, tak tady někde musí být… No jasně,“ odplivl si a přešel k nedalekému stromu. Krev se zde už dávno vsákla do půdy, ale zanechala na trávě, listech i hlíně černý povlak. A zřejmě jí muselo být opravdu hodně.

Jako na zabíjačce.

Voják chvíli nehnutě stál, těkal očima po tom malém, útulném plácku sevřeném ze všech stran domem, kůlnou a lesem, a klouby na prstech pravačky, svírající rukojeť tesáku, mu zbělaly. Dovedl si živě představit, co se tu odehrálo. Dovedl si to představit až moc živě. Už byl ostatně svědkem horších zvěrstev a dobře věděl, čeho jsou lidé schopní, když povolí uzdu bestii, která se v každém ukrývá – v někom hlouběji, v jiném jen těsně pod povrchem. Vždyť i ten Patrik, jehož znal celá léta… Ne, na to teď odmítal vzpomínat. Ovšem děsila ho ta cílevědomost a systematičnost. Tady neřádil žádný pomatenec ani krví opilá lůza, nýbrž člověk, který moc dobře věděl, co dělá. A nejspíš v tom měl praxi. Fakt, že k tomu podle všeho došlo jen před několika dny, Potužíka nijak zvlášť neuklidňoval.

Přehodil si celtu přes rameno a pevným, rázným krokem zamířil zpět k verandě, přes níž se vcházelo do chaty. Jenže to, že ve dveřích chajdy uvidí záda drobné postavy, vskutku nečekal.

„Kurva!“ ulevil si z hloubi duše, když mu srdce opět začalo bít. „Ty vyžle jedno pitomý! Snad jsem ti to řekl jasně! Máš lízt vidlákům do prdele, ne se za mnou táhnout jako smrad!“

Chlapec ovšem nereagoval. Stál na prahu srubu jako přikovaný a s vytřeštěnýma očima zíral dovnitř.

Voják prudce vydechl, zavrtěl hlavou a prohrábl si levačkou zrzavé vousy. Pak zastrčil nůž zpátky do pouzdra, přistoupil ke zcepenělému chlapci, jemně mu položil ruku na rameno a zvolna ho otočil čelem k sobě. „Takhle to vypadalo i u vás, když ses vrátil z lesa, že jo?“ zeptal se ho tiše.

Péťa přikývl a kostnatou rukou si z bledé, zašpiněné tváře otřel slzy. Zbytečně, jejich místo okamžitě obsadily nové. „P-promiňte,“ dostal ze sebe po chvíli a ztěžka dosedl na prkna verandy. „Já vás nechtěl sledovat. Fakt ne, přísahám. Ale zahlédnul jsem vás na cestě a napadlo mě, že… že…“ Hlasitě polkl a odvrátil pohled.

Zběh si k němu přidřepl, až jeho kožené boty zavrzaly, a řekl: „Víš, mně nevadí, že jsi mě sledoval. To je to nejmenší. Ale marníš čas. Se mnou jít fakt nemůžeš, ani jeden z nás by tím nic nezískal. Chápeš?“

Chlapec jenom přikývl, aniž by zvedl zrak.

Potužík si povzdechl a přes Péťovu hlavu se podíval otevřenými dveřmi do srubu. Byl to zvláštní pocit. Ještě před několika dny tady bydleli lidé, žili tu, připravovali se na zimu. Spali v těch dvou velkých postelích přistavených z obou stran k mohutnému krbu, jedli u stolu, který teď ležel převržený uprostřed místnosti, dávali si věci do skříní a příborníků, jež někdo pozotvíral a vybrakoval. A teď jsou pryč. Zbyl po nich jen chumáč vlasů přilepený krví na krbové římse, zahnědlé stříkance tvořící na zdech a nábytku abstraktní ornamenty a bílý zub ležící na podlaze kousek od prahu. Nic víc.

Přimhouřenýma očima se zadíval na hocha v otrhané bundě a děravých kalhotách, který se tu před ním snažil bojovat s pláčem. No co má sakra dělat?

„Tak vstávej, skrčku,“ plácnul hocha po koleni a sám se také postavil. „Potulovat se tady sám nemůžeš, to je jasný nám oběma. V týhle době to je očividně blbej nápad. Tak to uděláme takhle: půjdu s tebou do nejbližší vesnice a uvidíme, jestli tam bude s lidma rozumná řeč. Platí?“

Péťa k němu prudce vzhlédl, a když mu po chvíli došlo, že to voják myslí opravdu vážně, rozjasnila se mu tvář novou nadějí. Poprvé od oné chvíle, kdy objevil u cesty skupinu neočesaných jabloní.

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář