OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (IV)

 

Trosky nadjezdu vytvářely na dálnici nízkou barikádu, jako by snad zde, uprostřed ničeho, mělo smysl něco bránit. Přesto se tu zrzavý četař Potužík s drobným vyzáblým Péťou na chvilku zastavili. Dělostřelecký granát tady prorazil do asfaltu půlmetrový kráter, jejž teď zvolna plnil déšť. To byla příležitost, kterou nešlo nevyužít. Voda byla čistá a na rozdíl od různých potůčků nehrozilo, že by protékala nějakou oblastí zamořenou bůhvíjakým svinstvem.

Zatímco si voják odepínal od batohu obě své plechové čutory, hoch se usadil na hromadě sutin a zasypával svého průvodce otázkami.

„A vy jste bojoval ve válce? Když tady jezdily tanky a tak? Střílel jste Rusáky?“ zajímal se chlapec a jeho oči rámované temnými kruhy už byly mnohem živější než včera.

„Ne, ani náhodou,“ zabručel Potužík, dřepnul si na kraj jámy a ponořil lahev opatrně tak, aby nerozvířil bahno, které se na dně za ty roky usadilo. Nádoba vodu žíznivě polykala, jako by za sebou měla cestu pouští. „To nebyla naše válka. Když tady chtěli Amíci nahánět Ivany, prosím, užijte si. Ale my se do toho zatáhnout nenechali.“

„A co jste teda v té armádě dělal? Jste přece voják!“

„My nebyli armáda jako tamty dvě,“ snažil se mu vysvětlit zrzavý zběh. Zašpuntoval jednu čutoru, otřel ji kusem hadru, vzal druhou a celý postup zopakoval. „Snažili jsme se jenom udržet trochu pořádku, chránit lidi před těma z východu i ze západu… a vlastně i před jimi samotnými. To bylo občas nejtěžší. Co jsou lidi schopní udělat si navzájem, když ztratí všechny zábrany, tomu bys neuvěřil…“ Ostatně, některé věci dokázal stěží pobrat i on sám, a to je viděl na vlastní oči. Raději změnil téma: „A co ta tvoje rodina? Říkal jsi přece něco o strejdovi.“

Péťovy rysy ztvrdly.

„O něm se nechci bavit,“ řekl po chvíli. „Je to hajzl. Vykašlal se na nás.“

„Jak to? Co se stalo?“

Hoch seskočil ze sutin, vzal kus betonu velký tak akorát do dlaně a zuřivě s ním mrsknul do křoví. Pak se ale přece jen rozmluvil: „Je to tak měsíc, co jsme museli odejít z Blateček. To je kousek od Mšena, asi tři dny odsud. Měli jsme tam dům po dědovi. Naši a pár dalších se tam usadili. Bylo to fajn, jenže pak zemřela máma, zásoby zplesnivěly, brambory se skoro vůbec neurodily a vůbec všechno šlo do kopru. Tak se táta rozhodl, že půjdeme za strejdou do Oleška. To je někde tam,“ mávl neurčitě rukou na sever. „Jenže nás vyhnali. Že prý o nás strejda nikdy neslyšel, nikdy nás neviděl a máme si jít po svých. Taťku to hrozně sebralo.“

„Třeba vás jenom nepoznal,“ snažil se Potužík najít vysvětlení, zatímco si připínal čutory zpátky k popruhům.

„Houby,“ zamračil se chlapec. „Poznal. Ale je zlej. Proč jsou někteří lidé zlí, pane Potužík?“ položil otázku, na kterou hledá lidstvo odpověď už tisíce let.

„Asi lepší nevědět,“ odpověděl neurčitě voják, který neměl náladu na filozofické debaty s ukřivděným desetiletým klučinou. „A tykej mi, prosím tě. Já tobě taky nevykám.“ Pak si nadhodil batoh na zádech, aby mu lépe sedl, a zavelel k odchodu. Vyrazili.

Když se vyškrábali na násep, natrefili na úzkou asfaltovanou cestičku, která vedla mezi zanedbanými poli rovně, jako když střelí. Mlčky se po ní vydali.

Bořek přemýšlel. Celkem chápal, co se Péťově rodině stalo a proč se onen strýc zachoval tak necitelně. Nemusel být zrovna zlý, i když chlapec měl v tomto směru jasno. Vzít si v dnešní době pod střechu další hladové krky není jen tak. Zvlášť, když jeden neví, co vlastně ty lidi vyhnalo na cestu. Jestli netrpí nějakou nemocí, která by mohla ohrozit všechny okolo… Zkrátka, je to risk. Ale do háje, je to taky rodina! Nechat ležet v pangejtu u cesty někoho cizího a jenom lhostejně odvrátit zrak, jasně. To je normální. Jenže vykašlat se na vlastní krev? Co se musí v člověku zlomit, aby dokázal něco takového?

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se, aby přišel na jiné myšlenky.

„Už jenom kousek,“ funěl vedle něj Péťa. „Jakmile vyjdeme tamhle nahoru ke sloupu, uvidíme už přímo na vesnici. Jmenuje se Dvořiště, nebo tak nějak. Já tam ještě nikdy nebyl, drželi jsme se vlastně jenom u srubu. Do okolních osad chodil táta sám, já hlídal brášku.“

Nové Dvory, jak se ves ve skutečnosti jmenovala, zahlédli ovšem ještě o něco dřív, než dospěli k horizontu. Přesněji řečeno spatřili hustý, mastný černý kouř líně stoupající k zataženému nebi. Zároveň s každým krokem sílil halas, který k nim doléhal. A měnil se na něco jiného. Na řev.

Potužík se přikrčil a sykl: „Dolů!“

Pak v pokleku opatrně došel až k místům, kde se hřeben kopce lámal; posledních pár metrů se už plazil s břichem přitisknutým k zemi. Chlapec ho těsně následoval. Hlasy sice zněly zdaleka, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.

Vesnička, která se ukrývala dole pod svahem za skupinami stromů, by za jiných okolností působila malebně. Mezery mezi pečlivě udržovanými domky vyplňovaly bytelné palisády, obdélníková políčka byla na zimu úhledně zaorána a špičaté štíty střech hrdě hlásaly, že tady se i nadále žije, jak nejlépe se dá.

Jenže z oněch střech se teď zvedal kouř, a to nejen z komínů. Po záhonech dupaly desítky nohou. Chladným vzduchem létaly šípy. A dýmovnice. Celé by to možná působilo jako komická napodobenina středověkého dobývání hradu, jenže tady nikomu do smíchu nebylo. Výzbroj a výstroj otrhaných útočníků dávaly jasně najevo, že sem přišli zabíjet.

Téměř u každé části improvizovaného opevnění se krčily dvoučlenné skupinky lidí. S tvářemi začernalými sazemi a s tlustými vrstvami oblečení, jež jim mělo nejspíš sloužit jako improvizovaná zbroj, nebylo poznat, kdo je muž a kdo žena. Bojovníci se nesnažili palisádu zdolat nebo strhnout, místo toho vytahovali z brašen jakési podivné smotky, zapalovali je a házeli co nejdál mezi domy. V metání se střídali – zatímco jeden připravoval dýmovnici, druhý byl ve střehu s dřevěným štítem a mačetou pro případ, že by se nad zašpičatělými kůly objevila hlava nějakého obránce.

Na louce těsně před hranicí malého hájku, bezpečně mimo dostřel luků z vesnice, vyčkával kolem několika povozů další větší houf útočníků. Potužík neviděl, co dělají, všiml si však postav, které neustále přebíhaly od vozů ke skupinkám pod palisádami a zpět. Jedním směrem nejspíš proudily nové dýmovnice a druhým čerstvé informace o aktuálním dění.

To vše doprovázel mnohohlasý křik z tuctů hrdel.

Obránci, kteří se už museli stáhnout do bezpečí, vyčkávali.

Péťa celý výjev sledoval s očima navrch hlavu. „Co teď budeme dělat?“ špitl po chvíli. Hlas se mu trochu třásl strachem.

Voják se kysele zakřenil. „Co by? Tenhle plán nevyšel, budeme muset o dům dál. Nebo radši o dva. Tady je na můj vkus až moc rušno.“

„Cože?“ zeptal se hoch překvapeně. „To jim nepomůžeme? Vždyť jste přece… jsi přece voják. Ty bys určitě mohl –“

„A co bych podle tebe měl dělat?“ zasyčel ostře Potužík, až se chlapec leknutím trochu stáhl. „Promiň,“ omluvil se o poznání mírnějším tónem, když si všiml Péťovy reakce. „Ale zamysli se nad tím. Říkáš ‚pomoct jim‘. Jenže komu? Víš snad, o co tam jde? Kdo je v právu – jestli vůbec někdo?“ Pak se odmlčel, zahleděl se zpátky k oblaku dýmu, jenž byl s každým okamžikem hustší, a suše pokračoval: „A hlavně, proč bys tam měl někomu pomáhat a riskovat vlastní krk? Máš tam někoho, koho bys chtěl chránit? Vděčíš těm lidem za něco? Pomohli vám nějak, když jste to s tátou nejvíc potřebovali?“ Otočil se k hochovi, jestli mu rozumí, a zjistil, že ten na něm visí udiveným pohledem.

„Já myslel, že… když jsi říkal, co jste dělali…“ začal slabě Péťa.

„Nechápej mě špatně,“ povzdechl si zběh a nebylo možné poznat, jestli jsou lhostejnost a rezignace v jeho hlase skutečné, nebo se jedná jen o masku zakrývající zcela jiné pocity. „Mít tady deset chlapů, o něco bychom se pokusili. Jenže takhle?“ pousmál se trpce. „My dva nejsme zrovna úderná jednotka. Takže naše mise se nezměnila, úkol máme pořád stejný: Dostat tě do bezpečí.“

Netvářil se ovšem, že by se chystal k odchodu. Něco mu na tom všem nehrálo. Obránce chápal, jejich postup byl logický. Co jiného měli dělat, než se stáhnout za palisádu a připravit se na boj muže proti muži? Ve vískách jako tato většinou neměli žádné střelné zbraně, kterými by mohli držet vetřelce v uctivé vzdálenosti od obydlí – a pokud ano, už dávno jistě vystříleli všechnu munici na kance a srny. I on by na jejich místě zalezl někam za roh a čekal, až si vetřelci sami přijdou pro ránu sekerou do hlavy. Ale co ti útočníci? I když si vytvořili poměrně slušnou výchozí pozici, jsou přímo u palisády a zahalili vesnici oblaky kouře… na co čekají?

Péťa zatahal Potužíka slabě za rukáv. „Půjdeme už?“ Pohled na obléhání vesničky se mu ani trochu nezamlouval a tady, na stráni jen pár set metrů od všeho toho zmatku, se cítil nepříjemně na očích.

Voják ho ovšem nevnímal, jeho pozornost zaujalo něco jiného. Na vzdáleném konci vesnice, který útočníci neobsadili, se pootevřela bytelná vrata, která zřejmě původně stála u nějaké stodoly, a tryskem z nich vyjela postavička na kole. Mohl to být kluk sotva patnáctiletý, ale takhle z dálky to nešlo určit s jistotou. Potužík ovšem nepochyboval, o co mu jde: jede pro pomoc.

„Co je tamhle?“ ukázal směrem, jímž uháněl jízdní posel.

„To náhodou vím,“ prohlásil Péťa s náznakem pýchy v hlase. Byl rád, že může být užitečný. „Tam jsou Doksany a hned za řekou pak Brozany. To jsou největší vesnice v okolí. Táta říkal, že jsou tady něco jako hlavní město. Žije tam nejvíc lidí a všechno důležité se prý řeší v nich.“

Potužík si nespokojeně odfrkl a poškrábal se na zátylku. Nelíbilo se mu to. Nedávalo to pražádný smysl. Tenhle útok rozhodně nebyla žádná náhodná šarvátka. Někdo to předem naplánoval… a pak nechal volnou cestu směrem, kam lze poslat pro pomoc?

Přemýšlel a pohledem sledoval chlapce, který se ze všech sil opíral do pedálů. Ten mu chvílemi mizel za přerostlým křovím, jež lemovalo silnici, ale pokaždé se o sekundu později znovu vynořil. Projel mírnou zatáčkou, takže z vesnice jej už nemohl nikdo vidět, ale Potužík ho měl ze své vyvýšené pozice stále jako na dlani. A tam se to stalo. Když cyklista míjel dvojici stromů, něco jej prudce vyhodilo ze sedla. Kolo pokračovalo ještě pár metrů v cestě, ale jezdec padl k zemi, jako by narazil do zdi.

Nebo do tenkého, avšak pevného provazu nataženého nad silnicí.

Bořek sotva stačil překvapeně pozvednout obočí, když tu z křovisek, jimiž obrůstal násep na vzdálené straně cesty, vyskákalo několik postav. Ozbrojenci ochromeného jezdce pár ranami dobili a odvlekli jeho tělo z asfaltu, aby nebylo na očích. To vše s hrůzou nahánějící úsporností, rychlostí a promyšleností.

Potužíka zamrazilo. Ztěžka polkl. Už mu začínalo docházet, o co tady jde. Bylo naivní si myslet, že útočníci něco zanedbali. Byl to dobrý plán. Odporný, ale dobrý.

„Do prdele,“ ulevil si šeptem. Pak se obrátil k Péťovi, a zatímco si prudkými pohyby sundával ze zad batoh, naléhavě mu přikázal: „Zůstaň tady. Lehni si a čekej. Ať tě ani nenapadne někam chodit, i kdyby se dělo cokoliv. Pokud bych se náhodou nevrátil, drž se mimo cesty a dostaň se do těch Brozovic, nebo jak že se to tam jmenuje. A řekni jim, co se tady seběhlo. Můžu se na tebe spolehnout?“

Hoch nejprve váhavě, ale poté se vzrůstající rozhodností přikývl. „Ale ty se vrátíš, že jo?“ zeptal se pro jistotu.

Bořek by rád řekl, že ano. Věděl, že to Péťa potřebuje slyšet, i kdyby to měl být jenom planý slib.

Zachmuřeně se podíval na kouř nad vesnicí a na silnici, kde před pár okamžiky tak nečekaně zhasl život mladého posla a s ním i naděje obležené vesnice, že dorazí pomoc. „Uvidíme,“ řekl nakonec polohlasem.

Přikrčený se blížil k domům, kde zatím boj nijak nepokročil. Přes palisádu už létaly spíš jen nadávky než šípy či dýmovnice a situace vypadala na pat. Jak Bořek tušil, to útočníkům nevyhovovalo. Potřebovali obránce vyděsit, přinutit je k logickému kroku, který v době ohrožení musel nastat. Takže dřív nebo později… Ano. Zatímco se Bořek zvolna a nenápadně prodíral podrostem, na louce u lesa se začalo něco dít. Pokřik tam nabral na síle a on viděl, jak odtamtud k palisádě míří asi tucet mohutných chlapů kryjících se za velkými dřevěnými štíty. Na tu dálku sice nerozuměl slovům jejich pokřiku, ale obránci ano. A zřejmě na ně zapůsobil. Za chvíli se totiž váhavě, opatrně otevřela brána na cestu, po které jel prve onen cyklista, a když vesničané zjistili, že je vzduch čistý, potichu jimi jako stíny proklouzly asi dva tucty žen a dětí doprovázených několika muži.

Úsporným klusem vyrazili po cestě, aniž by tušili, že na ní číhá smrt.

„STŮJTE!“ zařval Bořek z plných plic, ale marně. Buď jeho volání ve všeobecném ryku neslyšeli, nebo ho ignorovali. Proč by také měli poslouchat nějakého neznámého pobudu, který stojí na svahu a máváním paží se snaží upoutat jejich pozornost?

Potužík odhodil poslední zbytky opatrnosti a plnou rychlostí se rozběhl směrem k nim, div si ve vysokém podrostu nevymkl kotník. Všechno, co před chvílí říkal Péťovi o zbytečném riskování, šlo stranou.

Už si byl jist, že ví, o co tu jde. Zapadalo to do děsivé mozaiky celého dnešního dne. Tady nešlo o nějaký boj o území nebo loupežné přepadení. Tady někdo chtěl oddělit od stáda slabé a zranitelné kusy, aby se k nim mohl snadno dostat… a sklidit úrodu.

Nemohl to k nim stihnout včas, i když se z kopce hnal ozlomkrk.

„Zpátky,“ hulákal ze všech sil. „Je to past! Běžte zpátky!“

Skupina konečně zaváhala. Zvolnila, udivené obličeje se otočily jeho směrem. Muži sáhli po zbraních a Potužík si všiml, jak jeden z nich natáhl luk. Výborně, aspoň je nepřátelé nezaskočí. Jenže šíp nasazený do tětivy mířil Bořkovým směrem. Byl sice ještě daleko, než aby po něm strážce vystřelil, ale i tak to vojáka přinutilo zvolnit tempo. Věděl, že v rukou zkušeného střelce je luk nebezpečnější než samostříl. Aspoň se mohl víc opřít do volání.

„Číhají tam na vás! Stáhněte se!“

Ale to se už bylo jasné, odkud hrozí pravé nebezpečí. Zpoza zatáčky se vynořili první útočníci s kušemi v rukou. Pochopili, že jim léčka nevyšla, a tak opustili úkryt a jali se kosit kořist, než se zmohla na odpor. Šipky vyletěly ze samostřílů tak nečekaně, že střelci ani nemohli mít čas pořádně zamířit. Jenže to nepotřebovali. Chumel těl uprostřed silnice nešlo netrefit.

Úvozem se rozlehlo úpění a bolestný nářek.

Už jen pár dlouhých skoků a Potužík byl na pevném asfaltu. Prohnal se kolem uprchlíků, kteří se snažili ukrýt v křovinách kolem silnice, a vrhl se na útočníky. Možná by ho potěšilo, kdyby věděl, že těsně za ním ho následují dva z ochránců skupiny; spíš by se ale jen trpce pousmál nad tím, že dvakrát tolik jich radši zůstalo u žen a dětí a přenechalo boj jiným. Ve skutečnosti však nic z toho nevnímal. Plně se soustředil jen na těch šest postav, které stály proti němu – tři vyzbrojené kušemi, tři mačetami a palicemi.

Věděl, že se ke střelcům musí dostat dřív, než znovu natáhnou mechanismus a pošlou jeho směrem další várku smrtících šipek. Ti se však bleskurychle stáhli za své kolegy, kteří byli lépe připraveni na boj muže proti muži.

Voják ještě za běhu tasil svůj masivní nůž se začerněnou čepelí a divokou robinzonádou se vrhl na jednoho z protivníků. Dvakrát se s ním převalil a setrvačností vyskočil na nohy. Nedělal to poprvé. Zato ten druhý, černovlasý špinavec v otrhaném kabátě, zůstal ležet na zemi. Svíjel se na ní s probodeným břichem. Bořek nezůstal stát. Jeho tělo vědělo, co má dělat. Pokračovat kotoulem do strany a uhnout tak dvojici šipek. Sklonit se před ránou, která mu míří na hlavu, a instinktivně švihnout tesákem za sebe. Něco zasáhl. Plášť? Ruku? Břicho? Na tom nesejde, to zjistí později. Teď se musí soustředit na další výpad.

Protivníci naštěstí měli do svých otřískaných kuší, ukradených nejspíš kdysi v nějakých sportovních nebo loveckých potřebách, jen pár šipek, a tak je odhodili do trávy. To bylo fajn. Jenže tasili vlastní mačety. To už bylo horší.

Cítil, jak mu do žil pod tlakem proudí adrenalin, ale několika prudkými výdechy jej dostal pod kontrolu. Čistá hlava je polovina úspěchu. Polovina přežití. Bleskově zhodnotil čtveřici nepřátel, kteří před ním stáli. Zabijáci, řezníci, ale ne válečníci. Nenávist k ostatním, láska ke krvi a pohrdání k ceně života z nikoho ještě nedělá dobrého bojovníka. Dobří bojovníci by okamžitě využili početní převahu, napadli by soupeře z víc stran a během několika sekund by jej zneškodnili. Jenže oni zaváhali, jeho chladnokrevný a hlavně efektní nástup do boje otřásl jejich sebejistotou. Ne moc, ale dost na to, aby se teď mohl ohlédnout a zjistit, jak je na tom ten, kterého sekl poslepu. Opravdu ho zasáhl – ležel na zemi, kvílel a vší silou si svíral rozšklebenou ránu na stehně.

Zbytečná snaha. Potužík, aniž by spustil oči z nepřátel, si zručně přetočil nůž hrotem dolů, udělal tři krátké, téměř taneční krůčky zpět, přikrčil se a prudce bodl k zemi. Zarazil banditovi tesák pod hrudní koš – přesně tak, aby čepel napáchala v těle co nejvíce škod, ale aby se ostří nezaseklo v kosti.

Táhlý skřek umírajícího kumpána jako by útočníky probudil. Konečně se vrhli na toho zrzavého démona, který s chladným výrazem v očích během pěti sekund zabil dva z nich. Ale v tu chvíli už doběhli i strážci skupiny, která se snažila utéct z vesnice do bezpečí. Situace rázem nebyla tak beznadějná, jak se zprvu zdálo.

„Pomóóóc! Bořkůůů!“

Voják se prudce ohlédl. Po zarostlém poli se dolů k cestě řítil vychrtlý Péťa. Velký Potužíkův batoh mu poskakoval na jednom rameni, strhával ho při každém pohybu na stranu a ztěžoval mu běh. A jen kus za ním pádil pár postav se zbraněmi v rukou.

Samozřejmě. Past měla sklapnout jako čelisti. Ti na silnici, to byla jen jedna z několika skupinek. Druhá se ukrývala vedle cesty někde v houští a nejspíš náhodou narazila na Péťu. A jak slyšel, další útočníci přibíhali i z protější strany.

„Pomóóóc! Pomoz mi! Bořkůůů!… Ááá!“ vykřikl hoch, když zakopl o výmol a zmizel v podrostu.

„Péťo!“ zařval Potužík a zkušeným půlobratem se vyhnul bodnutí, které mu mířilo na levou stranu břicha. Dokončil otočku, podmetl soupeři nohy a rychle se stočil pohledem zpátky směrem, kde naposledy viděl hocha. Teď tam místo něj stáli jen dva trhani. Zbraně, které napřáhli k nebi, se matněly zaschlou krví. Když je o sekundu později pozvedli podruhé, byla už čerstvá. A s každým dalším úderem jí přibývalo.

Hráz, která držela Potužíkovu zuřivost na uzdě, povolila jako domeček z karet. Přestal vnímat protivníky, své okolí, přestal přemýšlet. Bestie, kterou doufal, že už nikdy neuvidí, se probudila. Lačně se usmívala. A měla po těch několika měsících hlad.

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář