OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (IX)

 

Oheň praskající za očouzeným sklem krbu trpělivě požíral jedno borové poleno za druhým, i bez něj by však v nálevně bývalé hrobecké hospody panovala dusná atmosféra. David Procházka věděl, že jednání s ostatními starosty okolních vesnic nebude jednoduché, jenže oni tu už seděli půl hodiny a ještě ani nedokázali najít společnou řeč. Jako by každý z nich žil ve vlastním světě, ve svém vlastním soukromém vesmíru.

Někteří stáli za ním. Například Tomáš Bezinka, který si zákeřnost Roudnických ozkoušel na vlastní kůži, a Jiří Nerat, jenž dočasně odložil svou zášť vůči Procházkovi, jen aby mohl pomstít svého vnuka. Rozumná řeč bývala vždy též s Marií Rychetskou, starostkou Hrobců, která seděla vedle něj a navzdory své vizáži hloupé vesnické matróny byla rozená politička, a se starým „Vydrou“ Vyvadilem z Oleška. S ním sice nevycházel zrovna nejlépe, ale pokaždý nad vším pečlivě přemýšlel a dával víc na logické argumenty než na vlastní pocity a předsudky. Avšak s ostatními to už nevypadalo tak jednoduše.

Pohled, kterým ho právě probodával osmahlý starosta Rohatců Kříž, byl plný despektu a opovržení. „No dobře, tak jste Roudnický něčím nasrali a oni vám to teď dávají sežrat,“ drnčelo protivně jeho „rrr“, „ale co po nás vlastně chceš? Abychom ti pofoukali bebí?“

Než se Procházka stačil nadechnout k odpovědi, vložila se do debaty Blanka Votavová, mladá nehezká dívka z Rochova, na kterou správa oné vesničky na západ od Brozan padla vlastně jen proto, že po smrti předchozího starosty se té práce nechtěl ujmout nikdo jiný. „Ty pořád nechápeš, že to je o nás všech?“ máchala rozhorleně jednou rukou, zatímco druhá nehnutě spočívala na vypuklém břichu, v němž rašil nový život. „Jestli padnou vesnice na jihu, myslíš, že se Roudničtí zastaví? Ne, budou plundrovat dál. A tvoje Rohatce se ocitnou hned další na ráně, uvidíš.“

„Hele, ale bojovat s nima, to je blbej nápad,“ nesouhlasil s ní jindy zamlklý Kalina. „Vždyť ani nevíme, kolik jich tam je. Mysleli jsme si, že to je nějaká malá banda, jenže kolik jich šlo na Dvory – padesát? A jakou paseku tam způsobili. A možná jich je ještě víc. Já bych jim radši nějaký to jídlo dal, abychom nepíchali do vosího hnízda.“

Votavová si opovržlivě odfrkla. „Prosím tě, co je tohle za řešení? Dáš jim jídlo jednou, dáš jim ho dvakrát, dáš jim ho desetkrát a oni přijdou zase. A cokoliv jim pošleme, bude chybět nám všem.“

„No tak to brzdi, děvenko,“ zachraptěl plešatý Vyvadil z Oleška. „Jak jako ‚nám všem‘? Proč bychom měli dávat všichni? Pokud vím, je to problém Brozan, maximálně tak Doksan a Dvorů. Ať si to vyřídí, jak chtějí, ale moje lidi nikdo o proviant připravovat nebude.“

„No tak, neblbni, Vydro,“ ozval se stařík, jenž seděl vedle něj – Malý ze sousedních Libotenic. „Musíme si pomáhat…“

„Jo, pomáhat si?“ zvedl olešský starosta udiveně obočí. „A kde byla nějaká solidarita, když se nám loni dala do brambor sněť? Nějak jsem neviděl tebe, Davide, ani tebe, Tomáši,“ oslovil své kolegy z Brozan a Nových Dvorů, „že byste se přetrhli s pomocí. Nechali jste nás v tom, museli jsme se o sebe postarat sami.“

„Já ti přece jídlo poslal,“ připomenul Malý.

„Jo, poslal,“ potvrdil Vydra ledově. „Ale taky jsme si ho u tebe museli odpracovat, nepamatuješ? Kolik stromů že jsme ti to museli pokácet a odtáhnout do vesnice? Sto?“

„Přece jsem ti nemohl dát nic jen tak,“ namítl vůdce Libotenic. „Víš, jak by to skončilo, kdyby se rozkřiklo, že rozdávám z našeho někomu jinýmu? Zvlášť tobě? Všichni by řekli, že mi jsou kamarádi milejší než vlastní lidi. A hned bych letěl.“

„Dobře, fajn,“ zkřivil Vyvadil tvář, probodl pohledem Procházku a zhoupnul se na židli, až dubové dřevo slabě zapraskalo. „Tak co za to? Chceš naši pomoc? Můžeme jednat. Co nabízíš?“

Votavová zrudla. „Tobě fakt přeskočilo,“ vyštěkla na plešatého muže, jenž by mohl být jejím dědečkem. „Tady jde o životy, a ty chceš handlovat?“

„A myslíš snad, že nám loni o životy nešlo?“ zpražil ji Vyvadil. „Chceš vědět, kolik lidí nepřežilo zimu? Chceš jejich jména? Všechna ti je řeknu, klidně teď hned, z paměti. Topinková, Pražák, Šebera s klukem…“ odpočítával na prstech.

„Ne, Vydra má samozřejmě pravdu,“ zakročil Procházka. „Tím způsobem jako dřív to dál nejde. Nemůžeme si hrát každý jen na vlastním písečku. A není správné, že jsme v tom předtím ostatní nechávali plácat. Až bude čas, dohodneme podrobnosti. Rozhodně se to ale musí změnit. Máš moje slovo.“

Vyvadil na Davida mlčky hleděl a zvolna ťukal bříškem prstu do stolu. Po chvíli dospěl k rozhodnutí. „Dobře,“ kývl hlavou. „Pomůžeme. Pokud to, na čem se dohodneme, bude mít hlavu a patu, půjdeme do toho s vámi.“

Mohutná Rychetská se rozhodla kout železo, dokud bylo žhavé. Předklonila se, opřela se lokty o stůl a zeptala se: „A co ostatní? Jste ochotni přijmout to, co navrhuje tady Procházka? Karle? Lojzo? Josefe?“

Každého z přítomných hypnotizovala svýma drobnýma očkama tak dlouho, dokud nekývl. Někteří vyjádřili souhlas ochotně, jiným to očividně nebylo příliš po chuti. Nikdo však neměl odvahu se jí protivit. Jakmile dala najevo, na čí je straně, bylo vlastně rozhodnuto.

S pomocí obou potetovaných rukou si zvedla zrůdně oteklou nohu na připravenou židli a kývla na Procházku. „Tak dobře, Davide. Nepochybuju, že ty už nějaký návrh máš. Měl jsi na přemýšlení víc času než my ostatní. Povídej, co bychom podle tebe měli dělat?“

Vousatý brozanský starosta přejel pohledem zástupce ostatních vesnic. V jejich tvářích se až na výjimky nezračily žádné velké sympatie, ale aspoň mu byli ochotní naslouchat. Od toho se dalo odrazit.

„Votavová má pravdu,“ řekl po chvíli, když si v hlavě urovnal slova. „Přistoupit na podmínky Roudnických nepřipadá v úvahu, akorát bychom tím odsunuli problém na pozdější dobu. A ta by pro nás mohla být ještě nevýhodnější než teď. S někým jako oni prostě nejde vyjednávat. Musíme se jim postavit a bojovat s nimi. Porazit je takovým způsobem, aby ty jejich útoky jednou provždy skončily.“

„A jak si to jako představuješ?“ zeptal se s kyselým výrazem ve tváři Kříž.

Procházka se zhluboka nadechl. Věděl, že to nejtěžší má teprve před sebou. „Musíme využít výhody, které máme, a nedat jim šanci,“ začal zeširoka.

„A jaký výhody jako máme? Já jich teda moc nevidím.“

„Je nás víc,“ ozval Nerat. „I kdyby jich byla třeba stovka, pořád máme obrovskou převahu.“

„Nejsou pitomí,“ namítl z druhého konce stolu Vyvadil. „Když uvidí přesilu, prostě se stáhnou a využijou toho akorát k tomu, aby zaútočili na nějakou nechráněnou ves.“

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ zarazil je Procházka. „Nechci jít do boje tělo na tělo. Asi bychom vyhráli, jenže za jakou cenu? I kdyby se nám podařilo je někde obklíčit a vynutit si střet, neobešlo by se to bez desítek zraněných a mrtvých na naší straně. To ne. Musíme mít výrazně lepší výzbroj než oni. A na rozdíl od nich si ji dokážeme obstarat.“

Vydra se zamračil. „Myslíš pušky?“

David přikývl. „Pušky. Pistole, kvalitní luky, samostříly. A hlavně dostatek munice.“

„A kde je chceš vzít? Jestli si myslíš, že si někdo z nás syslí náboje…“

„Ne, to ne,“ pospíšil si Procházka. „Všichni meleme z posledního, to vím. Budeme je muset sehnat.“

„A jak asi,“ zeptal se kysele Kříž. „Kde je chceš najít? Napískat si je?“

Procházka se ovšem nenechal vyprovokovat. „Zkusíme ostatní vesnice,“ vysvětloval. „Dál na západ nebo třeba i za Labem. V okruhu několika hodin jízdy tady je přinejmenším deset dalších osad. Budeme kupovat. Žebrat. Měnit. Handlovat. Klidně kus po kusu. Hlavně rychle.“

„Máš vůbec představu, kolik taková munice stojí?“ zakroutil starosta Rohatců pochybovačně hlavou. „Za co ji chceš koupit?“

„Za cokoliv, co můžeme postrádat. Za všechno, co má nějakou cenu. Nejsme v situaci, kdy bychom měli na výběr.“

Kříž se nevesele zasmál. „Takže ty nám tady vlastně říkáš, že abychom nemuseli solit Roudničákům, máme radši všechno rozdat? Možná by pak stačilo do Roudnice vzkázat, ať si to sami vyzvednou za Labem, a ani s nima nebudeme muset bojovat. Takhle si to představuješ?“

„Bohužel mě nic jiného nenapadá,“ připustil Procházka znaveně. „Zvažoval jsem všechny ostatní možnosti a tahle je nejmíň špatná ze všech. Jestli máš jiný nápad, sem s ním. Moc rád si ho poslechnu. Vážně. Ale já už jsem s rozumem v koncích.“

Hostinským sálem to začalo hučet. Někteří s návrhem brozanského starosty souhlasili, nebyli to ovšem zdaleka všichni. Intenzita debaty stoupala, takže nikdo si nevšiml, že se Rychetská naklonila bokem k Procházkovi a šeptem prohodila: „Doneslo se mi, že jste měli před pár týdny v Brozanech návštěvu. Prý nějaký komisař od té nové vlády, co se tu snaží uchytit, je to tak?“

Starosta zkameněl. Díval se dál před sebe a tvářil se, že ji neslyšel.

„A prý už od vás neodešel,“ pokračovala tiše objemná žena. „Úplně se po něm slehla zem.“

„Co tím chceš říct?“ prohodil po chvíli Procházka koutkem úst.

„Nic,“ pokrčila Rychetská rameny s tváří kamennou jako sfinga. „Jen to, žes udělal dvojnásobnou chybu. Buď to chtělo tu jeho nabídku přijmout, nebo měli stejným způsobem jako on zmizet i ti chlapi z jeho doprovodu. Pouštět je byl renonc. Jejich výzbroj by se nám teď setsakra hodila.“

Ta část tváře brozanského starosty, kterou neměl zarostlou plnovousem, začala zvolna rudnout.

„Mám jenom jednu prosbu, Davide,“ řekla naléhavě tělnatá žena, když zjistila, že se žádné odpovědi nedočká. „Už nikdy to takhle neposer. Nehraj si na kladnýho hrdinu.“

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář