OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (V)

 

David Procházka, šéf brozanské samosprávy a neoficiální vůdce celého Dolního Poohří, neměl ve své kanceláři příliš útulno a uklizeno už vůbec ne. Ale aspoň tu bylo teplo. Rozklížené okenice sice netěsnily, ovšem díky ucpávkám ze starých hadrů sem nefoukalo a čerstvě roztopená kamínka zvolna vyháněla z místnosti všechnu zimu a lezavé vlhko.

Byl tu jako doma. Ostatně, v posledních týdnech tu skutečně byl doma. Hráz, která mezi ním a jeho manželkou rostla, se stále zvětšovala a události z posledních měsíců všechno jen zhoršily. Za těch patnáct let, co žili s Romanou spolu, si sice prošli dobrým i zlým, čas však všechno dobré odplavil a to zlé naopak jako by v nich zapustilo kořeny. Uvědomoval si, že už jsou spolu jen ze zvyku a že oba akorát čekají na nějakou záminku, aby toho druhého opustili. Smířil se s tím. Tak se de facto přestěhoval sem, ať na sebe neustále nenarážejí. Měl tady svůj klid.

Většinou. Dnes se ovšem o žádném klidu hovořit nedalo.

„Do prdele, Jiří! Copak jste ten kouř neviděli?“ hulákal právě Tomáš Bezinka, kolohnát stojící za stolem pokrytým papíry a neumytým nádobím. Jednou rukou se opíral o jeho dřevěnou desku, druhou měl zavěšenou na pásce a staženou obvazem, skrz který pomalu prosakovala krev. Pohledem probodával druhého hosta, hubeného šedesátníka s rybíma očima, mohutným knírem a řídkými světlými vlasy, který se rozvaloval na židli vedle kamen, s nohama pohodlně položenýma na bedně plné knih.

Ten jen popotáhl nosem a lhostejně odvětil: „Viděli. A zařídili jsme se podle toho.“

„Zařídili? Zařídili?!“ zuřil ramenatý chlap. „Vysrali jste se na nás, Nerate! Nechali jste nás ve štychu!“

„Ale hovno,“ mávl postarší muž rukou s vystouplými žílami. „My udělali všechno správně. Je snad moje chyba, že se o sebe neumíte postarat? Svejm lidem máš utírat zadky ty, ne já.“

Muž s ovázanou rukou si ovšem stál za svým. „Celej tenhle průser padá na tvoji hlavu, Jiří. Jenom na tvoji! Klidně jsi tomu mohl zabránit.“

„Uklidni se, Tomáši, nekřič mi tady,“ zasáhl konečně Procházka a promnul si dlaněmi obličej. Byl unavený. Už několik dní se starostmi pořádně nevyspal a s přicházející zimou ho navíc opět rozbolely zuby. A do toho teď ještě ten útok… „Souhlasím ale, že bychom si v tomhle měli udělat jasno. Máme přece nějaké postupy, na kterých jsme se všichni dohodli. Ne snad, Jirko?“

„Na nějaký tvoje postupy se můžu klidně vysrat,“ odvětil prošedivělý muž chladným hlasem s ostrými sykavkami. „Nejsi žádnej můj šéf, abych ti skládal účty, tak tady na mě nedělej ramena. Doksany jsou moje. Tam jméno Jiří Nerat znamená tolik, že se vám o tom ani nezdá. Já to tam vedl už v době, kdy jste vy dva teprve prděli do plenek, tak si dejte pohov.“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval: „Někdy kolem devátý jsme zahlídli kouř. Tak jsem udělal to, co bylo zapotřebí: poslal jsem kluka na kole, aby zjistil, co se děje.“

„A co ti nahlásil?“ zeptal se Procházka.

„Nic,“ pokrčil Nerat rameny. „Nevrátil se.“

„No vidíš to, Davide?“ obrátil se ohromený Bezinka na svého kolegu. „Spojka se nevrátila, tak to znamená, že je všechno v pořádku, ne? Klidně se budeme tvářit, jako by se nechumelilo. A že lidi chcípají, to tady pána nezajímá.“

„Sedni si na prdel a neotvírej si hubu na starší,“ utrhl se na něj doksanský starosta. „Co jsem asi měl podle tebe dělat, ty chytrej? Jasně, že se klukovi něco stalo. To mi taky došlo. Měl jsem snad poslat dalšího? A pak ještě jednoho? Říkat pak jejich mámám, že jsem prostě byl zvědavej, co se děje? Protože to je v nějakejch postupech? Udělal jsem, co považuju za správný a co taky správný je: nikoho dalšího jsem neposílal a připravil jsem se na to, až ten průser dorazí k nám.“

„Posloucháš se vůbec?“ zvolal rozezleně mohutný Bezinka a máchl zdravou rukou. „Sám říkáš, že ses na nás vykašlal. A ještě se tváříš, že to je v pořádku.“

„A co bys jako udělal ty?“ zkroutil se Neratův knír v opovržlivém úšklebku.

„Já nevím, dal bych dohromady skupiny tak po pěti lidech, rozeslal je v rojnici, a zároveň bych informoval ostatní osady, že se něco děje.“

„Blbost. Lítajʼ ti z huby samý kecy a dobře to víš. Zalezl bys se svejma lidma někam do kouta a doufal, že až vletí hovno do větráku, schytá to za tebe někdo jinej. Ostatně to jste udělali i teď. Jak dlouho jste tam ty Roudničáky měli? Hodinu? Dvě? A za tu dobu jste se nezmohli vůbec na nic. Dřepěli jste na prdelích a doufali, že ten horkej brambor za vás vytáhne z ohně někdo jinej.“

Procházka, který vše poslouchal s hlavou složenou v dlaních, se rozhodl zasáhnout. „Takhle se na to nemůžeš dívat, Jiří. Kdybys –“

„Co kdybych?“ zvedl hlas Nerat. „Neříkej mi, co mám dělat, Davide. Pokud by se něco takovýho stalo u mě, taky nebudu čekat, že mně někdo přispěchá vytrhnout trn z paty. Snažil bych se postarat sám o sebe. A jestli to ty, Tomáši,“ ukázal na zrudlého kolohnáta, „jestli to neumíš, je to tvůj problém. Tvůj a tvejch lidí, ale mě do toho nezatahuj.“

Debatu přerušilo zaklepání na dveře a do kanceláře vstoupila asi čtyřicetiletá žena s dlouhými, mírně prošedivělými vlasy a hlubokými vráskami kolem úst. Rychle za sebou zavřela, plýtvat teplem byl hřích. Venku se zvedal vítr, a ačkoliv ještě nemrzlo, zima už byla nedaleko.

Unavený Procházka byl za to vyrušení rád. Na jednu stranu chápal vztek a křivdu, které doběla rozpalovaly Tomáše Bezinku, energického starostu Nových Dvorů. Nikdo mu nepomohl, když to potřeboval nejvíc, a jen náhodou nedopadl útok na jeho vesnici ohromným masakrem. Jenže kus pravdy byl i na Neratově straně…

Věděl, že z titulu své funkce se bude muset nějak rozhodnout, postavit se na něčí stranu. A že jeho volba bude precedens do budoucna. Proto uvítal, když mu manželčin příchod poskytl víc času na rozmyšlenou. Debata se totiž okamžitě stočila jiným směrem.

„Jak jsou na tom?“ ptal se právě Bezinka Romany Procházkové, která už léta v Brozanech vypomáhala jako učitelka, kronikářka či felčarka – podle toho, co bylo zrovna zapotřebí.

„Udělala jsem, co bylo v mých silách,“ povzdechla si a v hlase se jí jasně zračily stopy únavy. A smutku. „Myslím, že většina bude v pořádku, ale u mladé Marešové... nevím. Šipku jsem našla a vyndala, jenže se bojím, co všechno jí v tom břiše potrhala. Bohužel s tím, co tu mám k dispozici, prostě víc nedokážu.“

„Určitě jsi udělala, co jsi mohla,“ prohlásil Procházka neutrálním hlasem. Mluvit s vlastní manželkou pro něj bylo čím dál těžší; obtížnější než s někým úplně cizím. „A ostatní to zvládnou?“

Romana pokrčila rameny. „Doufám. Ale víš, jak to chodí. Sice jsem se snažila a budu je hlídat, jenže jestli se někomu dostane do rány infekce, máme zaděláno na problém. O děti se ovšem nebojím, u obou to jsou jenom povrchová zranění. A ten... tamten,“ kývla hlavou neurčitě na stranu, „ten utrpěl nejspíš jenom otřes mozku. Proč jste ho sem vlastně táhli?“ probodla pohledem Bezinku. „Prý ten masakr částečně způsobil právě on.“

Kolohnát z Nových Dvorů se ošil a pohlédl na svou ovázanou ruku. Při vzpomínce, jak mu dlouhé ostří vojákova nože rozřezává dlaň a skřípe o kosti, se mu udělalo fyzicky nevolno. Ztěžka polkl. „No... vlastně jo. Ale bez něj by to bylo ještě horší. Varoval nás, snažil se nám pomoct. Jenže pak jako by mu ruplo v bedně. Kdyby ho Cyrda nevzal po hlavě...“

„Měli jste ho tam nechat,“ ulevila si Romana.

„Možná ano,“ vmísil se do debaty její muž. „Ale když už ho tu máme, rád bych mu položil pár otázek.“

„Fajn,“ odsekla Romana. „Ovšem na marodce ho nechci. Dejte si ho někam pod zámek. Jestli začne zase řádit, až se probudí, tak –“

„Postarám se o to,“ utnul ji Procházka. „Doufám, že nám pomůže zjistit, co se vlastně stalo.“

A skutečně v to doufal. Za těch pět let, jež uplynuly od konce války, se lidé v Brozanech a okolí – jeho lidé – naučili vycházet s tím, co jim svět nadělil. Nebylo to snadné, ale našli si rovnovážný stav, ve kterém úsvit nového dne nepředstavoval jen začátek dalšího boje o holý krk, nýbrž prostě jen všední ráno, kdy se nasnídali a šli do práce. Jistě, komfort elektřiny, telefonů a benzinu jim citelně chyběl, ale pro mnohé z nich, kteří se ve zdejších vesnicích narodili, se vlastně až tak moc nezměnilo. Zvykli si.

Jenže svět je pořád v pohybu a neustále se v něm rodí nová nebezpečí. Ten dnešní útok na Nové Dvory byl jasným důkazem. A Procházka věděl, že lidé z Brozan i okolí mají jedinou jistotu: že si s tím vším musí poradit sami.

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář