OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (VI)

 

Divoký rej bílých vloček se postupně zklidňoval. Už nevířily v tom svém děsivém shonu, netrhaly sítnici a nesnažily se protlačit mozek skrz lebeční švy. Jen laškovně dováděly se žaludkem a starostlivě přikládaly na temeno obvaz z rozžhavených hřebíků.

Bolest hlavy, která Bořka Potužíka sužovala od chvíle, kdy se probudil, už začínala být vcelku snesitelná.

Opatrně pootevřel oči a nadzvedl hlavu z polštáře, aby se rozhlédl, rychle toho však zalitoval. Vířící vločky opět nabraly na otáčkách. Některé z nich již ale aspoň získávaly barvy a vytvářely obraz místa, kde se nacházel. Byla to jakási podlouhlá místnost se čtyřmi vysokými okny, jimiž do ní proudilo chladné šedé světlo pozdního podzimu. Obě delší stěny lemovalo několik lůžek stejných jako to jeho – prostá, proleželá, se zažloutlým povlečením.

Nemocnice? Ne, spartánské vybavení poukazovalo spíš na provizorní lazaret vybudovaný v bývalé škole nebo jiné budově s dostatečně velkými prostorami, v níž lze mít všechny pacienty pohodlně na jednom místě. Žádné paravány poskytující zdání soukromí, žádné bílé noční stolky, kapačky a smaltované misky. Jen strohé postele, z nichž se tu a tam ozývalo slabé zasténání nebo dětský pláč.

A někteří z těch pacientů by tu nebyli, kdyby je sem neposlal on. Jistě, pokud by nezasáhl, možná by většina z nich byla stejně po smrti, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že to byl jeho nůž, jenž se zabodával do jejich těl.

Všechno si to vybavoval. Vzpomínky se mu sice přehrávaly jakoby za matným sklem, ale přesto věděl, že pravda není jako minulost. Před tou neuteče.

Dveře v rohu místnosti se otevřely a dovnitř tiše vstoupili tři lidé. Pomenší ramenatý muž s hustým plnovousem a dlouhovlasá, kdysi možná pohledná žena pokračovali jeho směrem. Vysoký kolohnát s rukou na pásce, který vešel jako poslední, se od nich okamžitě oddělil a přispěchal k jedné z postelí, přidřepl si k ní a pevně sevřel drobnou ručku, jež se k němu natáhla.

Potužíkovi byl nějak povědomý. Když však mohutný chlap zvedl hlavu a podíval se vojákovým směrem, Bořek radši rychle uhnul pohledem. Nechtěl vědět, co v jeho očích uvidí.

Návštěvníci mezitím došli až k němu. Tmavovlasý muž si přitáhl židli a sedl si na ni, žena zůstala stát v nohou postele. Ruce měla založené na prsou a tenká linka úst jasně naznačovala, co si o pacientovi myslí.

Četař Potužík si olízl zkornatělé rty a zeptal se: „Kde to jsem?“

Muž si opřel lokty o kolena a zkoumavě se zahleděl vojákovi do tváře. Po chvíli konečně odpověděl: „Jste v brozanské nemocnici. Já jsem David Procházka, jsem tu něco jako starosta. Tohle,“ pokynul odměřeným pohybem ruky, „je moje žena Romana. To ona se o vás postarala. Přinesli vás v bezvědomí, s ošklivou ránou na hlavě. Jestli dovolíte, rád bych se vás zeptal na pár věcí. Pamatujete si něco z toho, co se stalo?“

Z tváře zarostlé divokým plnovousem nedokázal Potužík vyčíst žádné emoce, ale cítil, jak ho ty unavené tmavé oči bedlivě sledují a propalují se mu až do mozku. Došlo mu, že návštěvníkův vzhled je jen maska. Možná neúmyslná, ale přesto dokonalá past na neopatrné cizince, kteří nedohlédnou dál než k výrazným, hrubým rysům tváře, za nimiž se však ukrývá pečlivá, bystrá a pronikavá mysl.

„Byli jsme u nějaké vesnice,“ lovil Potužík z paměti obrazy uplynulých událostí. „Spousta kouře, křik. Bojovali jsme, měli políčeno na ženy a děti na silnici. A pak…“ Odmlčel se a zabodl oči do stropu, pravá ruka položená na dece mu několikrát slabě zaškubala. Stačilo se však dvakrát zhluboka nadechnout a třas zvolna ustal. Pohlédl Procházkovi přímo do očí a tichým, vyrovnaným hlasem prohlásil: „Vzpomínám si na všechno. Mrzí mě to. Jsou v pořádku?“

V místnosti plné nemocničních lůžek bylo zbytečné se ptát, o kom mluví. Vůdce brozanské samosprávy stočil pohled ke své manželce. Ta jen nenaloženě zkřivila koutek úst, cukla jedním ramenem a šla si odložit kabát na věšák. Pak si vyhrnula rukávy až ke špičatým loktům a začala se bez dalšího slova věnovat ostatním pacientům. Procházka se otočil zpět k vojákovi a tlumočil: „Ti, co máte na svědomí vy, budou v pořádku. A vy také.“

„To jsem rád. Já… tohle nechtěl. Opravdu ne.“

„Chápu,“ řekl ne zcela po pravdě David. „Jeden nikdy neví, jak se v podobné situaci zachová, dokud skutečně nenastane, že?“

Potužík se jenom trpce pousmál, až ho z toho bodlo za očima. Jasně, jeden neví. Jak by přece mohl. „Co se to tam vlastně stalo? O co tam šlo?“ zeptal se místo toho nahlas.

Huňaté obočí se mírně pozvedlo. „Zvláštní, že to nevíte, a přesto jste se v tom tak… jak bych to řekl… angažoval.“ Starosta si propletl uzlovaté prsty a přemýšlel, jak začít. „Víte, jsem možná idealista, ale věřím v lidské dobro. Takové to obecné. Jistě, jsme sobci, lháři, podvodníci a zloději. Nevěrníci. To je v každém z nás, někdo s tím bojuje líp, někdo hůř. Ale všichni v sobě máme určitou sílu, která nám nedovolí překročit hranici, za níž čeká absolutní zlo. Není to žádné naše vědomé rozhodnutí. To naše setrvávání na straně „dobra“, byť jakkoliv šedého, je základní podmínkou naší existence. Z představy, že bychom onu čáru překročili, nám je fyzicky špatně, a pokud to náhodou někdo pod tíhou okolností udělá, často za to zaplatí vlastním rozumem. Jenže v některých lidech se prostě něco zlomí. A pak k sobě jako černá díra přitahují další, kteří jsou jako oni.“

Těžce si povzdechl a zadíval se z okna. Holé větve stromů zvolna mávaly v chladném větru a po nebi se hnala těžká šedá oblaka. Jen malý světlý flíček kousek nad obzorem prozrazoval, kde se právě nachází slunce. S melancholií počasí ostře kontrastoval veselý smích skupinky dětí, které právě s halasem proběhly po silnici za nějakou zábavou.

Procházka se nadechl a s pohledem upřeným za skotačící drobotinou pokračoval: „Roudnice bývala krásná, ale boje na ni dopadly velice tvrdě, ostatně jako na každé město s letištěm. Miny a rakety ji postupně srovnaly skoro celou se zemí, a koho nedostaly kazetové bomby, ten měl co dělat, aby utekl před plynem. Už od poloviny války byla naprosto neobyvatelná. Přesto jsme před pár lety zjistili, že tam někdo žije. Nevíme, jestli se tam stáhli odjinud, když střelba utichla, nebo zda tam byli celou tu dobu a teď jen vylezli z děr. Ani netušíme, kolik jich vlastně je. Doteď jsme si mysleli, že sotva pár desítek, ale asi jich bude víc. Zato bezpečně víme, čím se živí.“

„Lidmi,“ prohlásil s jistotou Potužík.

Těžko říct, jestli starostu víc překvapila správnost odpovědi, nebo klid, s nímž pacient to slovo pronesl.

„Ano, přesně tak,“ souhlasil Procházka po chvíli. „Víte, začalo to před několika lety. Dřív lovili jen zřídka, a to akorát na cestách a v lesích. S tím se dalo svým způsobem žít, stačilo si dávat pozor. Oproti tomu, co dělala na konci války stahující se vojska, jsme s nimi vlastně neměli až takové problémy. Jenže postupem času začali být troufalejší. Přepadávali početnější skupinky, rabovali na samotách. Nikdy tu nebylo vyloženě bezpečno, to rozhodně ne, jenže v posledních měsících už šlo do tuhého. A takový útok, který dnes provedli na Nové Dvory, jsme tu ještě neměli.“ Odmlčel se a vojákovi se zdálo, že na starostově tváři zahlédl náznak hrdého úsměvu. „Naštěstí si na nich vylámali zuby. Ta past jim nevyšla, a jakmile k nám dorazila skupina, kterou jste pomohl zachránit, vyslali jsme asi stovku chlapů, aby šli Dvorům na pomoc. Vzali si s sebou i pár pušek, Roudničtí neměli šanci. Taky jim to hned bylo jasné. Jak uviděli, co se na ně valí, vzali do zaječích.“

„Oni ale přijdou zase,“ konstatoval Potužík.

„Asi ano,“ usmál se smutně muž sedící na židli. „Chtěl bych si ovšem myslet, že se po tomhle neúspěchu vrátí zase k tomu, co dělali dřív. Nebo ještě líp, že potáhnou k čertu. Nevím, jak bych dokázal každé ráno vstávat s vědomím, že mým lidem hrozí kdykoliv takové nebezpečí jako dnes Novým Dvorům.“

To voják naprosto chápal. Strach a pocit bezmoci dokázaly po určité době člověka sežrat zaživa. Raději stočil řeč jinam: „Když jste se vraceli k té vesnici… nevzali jste pak zpátky i toho kluka, co tam byl se mnou?“

Procházka na něj vrhl mírně zmatený pohled. „Tak o tom nic nevím,“ zavrtěl hlavou. Pak se ohlédl a mávl rukou na dlouhána, který přišel s ním a jenž pořád seděl u jednoho z pacientů. „Tomáši, můžeš sem na chvíli?“ houkl na něj. „Tys u toho byl. Když jste utíkali z Dvorů, viděl jsi tam nějakého kluka, co patřil tady k…“

„Potužík,“ představil se voják konečně. „Bořek Potužík.“

„… tady k Bořkovi?“

Vysoký Bezinka se krátce rozloučil s osobou na posteli a zvolna došel k oběma mužům. Voják si konečně vzpomněl, odkud toho člověka zná. I kde přišel ke svému zranění. Kolohnát se ovšem netvářil, jako by k němu choval nějakou zášť. „Ne, na silnici nikdo další nebyl,“ řekl rozhodně po krátkém zamyšlení.

„On nebyl na silnici,“ snažil se vysvětlit Bořek, kterého opět začínala trápit bolest hlavy. Ten rozhovor na něj byl už dlouhý. „Čekal na mě nahoře na svahu. Ti útočníci ho tam našli, běžel dolů k cestě, jenže to nestihl. Nevzali jste ho náhodou s sebou? Tedy… jeho tělo.“

Procházka, jenž seděl vedle postele, věnoval svému novodvorskému kolegovi tázavý pohled, ten však jen bezradně zakroutil hlavou. „Byl tam hrozný zmatek. Já fakt žádného kluka neviděl. A když jsme se pak vraceli s lidmi z Doksan, abychom Roudnické zahnali, ani nás nenapadlo se po nikom takovém dívat. Jestli tam byl, tak tam nejspíš leží doteď.“

„Teď už asi nemá cenu tam někoho –“ začal brozanský starosta, ale ztuhnul. Potužík ležel na posteli se zavřenýma očima, čelo měl orosené potem a celým tělem mu škubal krátký třas. „Romi, honem, pojď sem!“ zavolal na svou manželku, která právě o několik lůžek dál kontrolovala stav ženy s tržnou ranou na stehně.

Romana Procházková ihned přispěchala, ale to už bylo jasné, že ležící voják nemá žádný záchvat. Tiše se smál a z koutků křečovitě stisknutých očí mu vytékala osamělá dvojice slz. Ve zhmožděné hlavě mu dunělo.

Rychlým pohybem si otřel obličej a slabým hlasem ze sebe dostal: „Nic se neděje, jsem v pořádku. Jen mě dostala ta ironie.“

„Promiňte, ale teď nechápu,“ poznamenal David.

„Péťa se jmenoval. Péťa Pekárek,“ vysvětloval Potužík dutým hlasem a ani nevnímal, jestli ho někdo poslouchá. „Hledali s tátou útočiště v jedné vesnici tady v okolí, jenomže jejich vlastní strýc je prý zapřel a vyhnal. Tím je zabil. Přežil akorát Péťa, a ani tomu jsem nedokázal pomoct. Stejně skončil tak, jak tenkrát určil ten chlap: s rozmlácenou hlavou někde ve škarpě,“ prohlásil trpce a překryl si oči předloktím. Samotného ho překvapilo, proč se ho chlapcův osud náhle tak dotkl. Nebylo to přece první dítě, které viděl umírat, a nejspíš ani poslední. Snad doufal, že se odchodem z armády všechno změní, že když nechal svůj starý život za zády, čeká ho nějaký lepší. A až teď si uvědomil, jak naivní to byla představa.

Výraz starostovy manželky se měnil. V její tváři pomalu zrálo poznání, až ji nakonec uhodilo jako kovadlina. Zaryla prsty svému muži do ramene.

„Co je?“ zeptal se jí překvapeně.

„Já… já vím, kdo to byl,“ zašeptala.

„O čem to mluvíš?“

„Ten kluk. Před měsícem dorazili do Oleška za starým Vydrou. Jenže je nepustili dál – sám víš, jak na tom jsou. Poslal je pryč.“

„Jak to víš?“ zachmuřil se Procházka.

Jeho žena nasadila zpět svůj kamenný výraz. „Tak… doneslo se mi to,“ odpověděla neurčitě.

„Jarek,“ odtušil kysele David a podíval se jí do očí. „To on ti to řekl, že mám pravdu?“

Neuhnula, chladně mu jeho pohled vracela. „Jarek,“ kývla po chvíli hlavou a v těch dvou slabikách bylo vyřčeno víc než v hodinové hádce. „Vážně to chceš řešit právě teď?“

Náhle se rozrazily dveře a vpadla do nich asi třicetiletá tmavovlasá žena s popelavou tváří. Přejela pohledem místnost, a jakmile uviděla Procházku, rozběhla se k němu.

„Davide, tohle… musíš to vidět. Honem. Tam venku. Já…“ Hlas se jí zlomil pláčem, a kdyby ji Romana nesevřela v náručí, nejspíš by se skácela na zem.

Starosta na okamžik zaváhal, ale tón v hlase té ženy jasně naznačoval, že ať už se ve vesnici děje cokoliv, nesnese to odkladu. Vstal ze židle, podíval se naposledy na svou manželku a beze slova odešel.

Tmavovláska ztěžka dosedla na kraj vedlejší postele, otřela si slzy a zvedla hlavu. „Ty bys asi měla jít taky, Romčo. Budou tě tam potřebovat.“

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář