OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (VII)

 

Když David Procházka opouštěl ostrým krokem nevzhlednou budovu brozanské školy, ukazovaly hodiny na jejím oprýskaném průčelí téměř osm hodin. Ne snad, že by to něco znamenalo. Od chvíle, kdy se jejich ručičky s vypětím sil pohnuly naposledy, uplynulo už víc než deset let.

Zvedl si límec bundy, zarazil ruce hluboko do kapes a rychle se rozhlédl. Nemusel dlouho přemýšlet, kterým směrem se vydat: jindy téměř liduprázdnou ulicí klusalo několik obyvatel Brozan za roh k palisádě, jež zahrazovala úzkou stezku směrem na Hostěnice. Nikdo ale nepanikařil, nikdo nesvolával chlapy a ženské k obraně. Takže o útok, kterého se v koutku duše obával, se nejednalo. Alespoň zatím.

Hlouček postávající poblíž branky v dřevěné hradbě byl poměrně početný a s každou chvílí narůstal, jak se zpráva šířila dům od domu a postupně přibíhali další a další zvědavci. Všem se ve tvářích zračilo napětí. Jejich zaražené, bezhlesé mlčení přišlo Procházkovi snad ještě horší než jekot útočících Roudnických.

Lidí se v úzké uličce tísnilo tolik, až se bál, že se bez pomoci loktů do centra dění nedostane, ale jakmile si ho ostatní všimli, sami mu uvolňovali cestu. A už přece jen něco uslyšel. Tichý pláč a tenký nářek plný bolesti.

Uprostřed davu stál malý nízký čtyřkolák s chybějícím čelem, ze kterého několik mužů právě vykládalo… Starostovu mozku chvíli trvalo, než pochopil, co se mu to oči snaží povědět. Ale ano, byla to děsivě pokroucená a zmrzačená mrtvá těla. A na dně pod nimi ležel úpějící hoch. Ramena a hlavu měl vysunutá před vozík tak, aby se mohl odrážet rukama od země a tím s ním pohybovat, jenže každý kontakt se zemí pro něj musel představovat nesmírné utrpení. Všechny prsty do jednoho měl usekané. Zbyly mu jen holé, do krve rozdrásané dlaně. To ovšem nebylo to nejhorší. Místo jednoho oka mu v obličeji zela díra plná krvavého šlemu, jenž mu zvolna tekl až na bradu.

Na vozíku ho kromě halabala poházených mrtvol drželo i několik kožených popruhů, které mu znemožňovaly pohyb čímkoliv jiným než pažemi, on se ale ani nesnažil vyprostit. Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, co se kolem něj děje.

Na krku měl připevněný kus papíru. Vzkaz.

Několik mužů se již pustilo do jeho osvobozování a opatrně odstraňovali hrůzný náklad tak, aby mu pokud možno ještě víc neublížili. Procházka se cítil jako v nějaké noční můře. Těla byla čtyři, samé děti. A pod nimi deset hlav v různém stadiu rozkladu. Některé z nich ještě stále poznával.

Potlačil nutkání zvracet.

„To je hrůza, že jo?“ hlesl starý Kopřiva, který se vedle něj opíral o hůl a s pokleslou bradou hleděl na tu káru smrti.

„Co se tu stalo?“ zeptal se ho tiše Procházka.

„Asi před čtvrt hodinou houkla z věže hlídka, že se z lesa u náhonu vynořila skupina Roudničáků,“ referoval stařík a ztěžka přešlápl, aby ulevil bolavé noze. „Mysleli jsme si, že tam kujou nějakou čertovinu. Chlapi se začali chystat, jenomže pak se ti hajzlové zase stáhli mezi stromy a zůstal tam po nich jenom tenhle vozejk. A dal se do pohybu, i když jsme neviděli nikoho, kdo by ho tlačil. Stejně se po chvíli zastavil, moc daleko nedojel. Blažek popadnul pušku, vzal si ještě pár mužskejch a šli se podívat, co to má bejt.“ Kopřiva se na chvíli odmlčel a upřel na chlapce pohled plný soucitu a lítosti. „Chudák,“ povzdechl si. „Ještě ráno si čutali s naším Jindrou. Jenomže pak ho z Doksan poslali zjistit, co to jde z Dvorů za čmoud… a takhle dopadnul. Hajzlové zkurvený,“ ulevil si s gustem.

„Jděte mi z cesty, sakra!“ ozvalo se za nimi a skrz dav čumilů se prodrala Procházkova žena. Při pohledu na sténajícího chlapce zbledla jako stěna, ale vzápětí už klečela u něj a s mateřskou něhou prohlížela jeho rány.

„Tak sebou hněte, do háje!“ utrhla se na chlapy, kteří už vyčistili kárku od jejího děsivého obsahu a nyní se snažili opatrně přeříznout popruhy, jež chlapce poutaly k podlážce a bočnicím. „A otočte ho na záda, takhle pro něj nemůžu nic udělat. Honem!“

Ten úkol byl ovšem mnohem obtížnější, než kdo čekal. Okem a prsty totiž chlapcovo zmrzačení nekončilo. Jen co se ho pokusili nadzvednout, rozdrcená kolena se mu prolomila jako hadrové panence. Tenký nářek se na nekonečně dlouhou sekundu proměnil v hlasitý řev, jejž umlčely až mdloby.

Konečně se jim to podařilo. Hoch ležel na zádech s jediným okem obráceným v sloup a i v bezvědomí byla jeho dětská tvář stažená v bolestivé grimase. Jeden z Romaniných pomocníků se opřel o bočnici vozíku a vyzvracel se na vozovku. Ne kvůli oněm nohám, jež držely vlastně jen na svalech a šlachách. Mohla za to ta rozšklebená díra v dětském břiše.

„Do prdele,“ vydechla Romana. Pak vstala a vší silou nakopla kolo vozíku. „Kurva!“ zakřičela z plných plic.

Procházka vedle sebe zaslechl zalapání po dechu. Teprve teď si uvědomil, že tam stojí doksanský starosta Nerat. Vytřeštěnýma bledýma očima visel na chlapci a rty se mu bezhlesně pohybovaly. Pak se podíval na Procházkovou, která stála opodál s rukama ve vlasech a očima lesknoucíma se bezmocí.

„Romano, myslíš že…“ zašeptal.

Ta mu však věnovala jen krátký pohled a zavrtěla hlavou.

Nerat chápavě přikývl. Jako by tím jediným pohybem říkal, že ji z toho neviní, že ona za to přece nemůže. Přikročil k vozíku, dřepl si a jemně hocha pohladil po vlasech slepených prachem a krví. Pak vzal jeho hlavu do dlaní, políbil jej na čelo a prudkým trhnutím mu zlomil vaz.

To křupnutí bylo slyšet až na konec ulice.

Procházka položil Neratovi ruku na rameno a tiše prohlásil: „Je mi to líto, Jiří.“

Stařec se toporně postavil a s očima zarudlýma slzami zmizel v zaraženém davu.

David neměl doksanského starostu nikdy v lásce. Nevycházeli spolu, ale tohle si prostě nezasloužil. Rád by ho nějak utěšil, řekl mu, aby si to nevyčítal. Vždyť když Nerat ráno posílal toho klučinu zjistit, co se děje, nemohl přece tušit, jak to s ním dopadne. S jeho vlastním vnukem.

Romana přistoupila k Procházkovi a mlčky mu podala krasopisně napsaný vzkaz, který měl hoch pověšený na krku. Stálo na něm: „Do dvou dnů nám vozík vraťte plný jídla. Přivezte ho tam, odkud vyjel. Když neuposlechnete, pošleme další.“

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář