OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (VIII)

 

Potlučený, pomačkaný a nahrubo zalátaný četař Potužík ztěžka dosedl na postel, až péra zavrzala, a musel se pevně opřít o obě ruce, aby chytil stabilitu. Shýbnout se pro ten vak s oblečením, jejž si nechal donést, byla chyba. To už mu bylo jasné. Hlava se mu zamotala, že chvíli nevěděl, kde je nahoře a kde dole, a to, že udržel obsah oběda v žaludku, mohl právem považovat za malé hrdinství.

Tak ještě jednou. Tentokrát se nepředklánět, nýbrž si hezky dřepnout. Ano, to je ono. Rázem to jde.

Koutky se mu mírně zvedly ve spokojené grimase. I takováto drobná vítězství mu dokázala udělat radost, svět byl rázem přívětivější. Navíc ani rána na temeni už tolik nebolela a nekrvácela. Ta hubená vysoká žena s kostnatou tváří se o ni postarala dobře, a to navzdory zdejším spartánským podmínkám. Musela si sice vystačit s rybářským háčkem a režnou nití namočenou v nějakém bylinném odvaru, ale za výsledek by se nemuseli stydět ani felčaři od jeho jednotky. Možná díky tomu, že starostova žena ošetřovala své pacienty střízlivá.

Znovu si sedl na kraj postele, zhluboka se nadechl a začal se zvolna převlékat. Poháněla ho touha co nejdřív odejít, nechat tenhle dům sténání a šepotů daleko za sebou. Ten poslední den pro něj byl jako v pekle. Nemohl za to ani otřes mozku, ani rozbitá hlava s pěti velkými stehy, nýbrž sžírající, otupující nečinnost. Každá minuta, kterou strávil v posteli, mu přišla jako věčnost, stěny se k němu přibližovaly a on měl sto chutí se rozeřvat z plných plic, jen aby je zahnal.

Teď už to ale bylo o poznání lepší. Bolest hlavy, závratě, žaludek na vodě? S tím se vypořádá. To není nic, co by neznal. Ovšem vlastní bezmoc je mnohem zákeřnější nepřítel.

„Ahoj, ty jsi Bořek, že jo?“ ozvalo se mu za zády.

Překvapeně se otočil. Stál tam vysoký usměvavý mladík s hnědými střapatými vlasy.

„Jo, to jsem,“ potvrdil váhavě Potužík.

„Paráda, tak jsem tě našel,“ řekl návštěvník spokojeně a natáhl k zrzavému vojákovi ruku. „Já jsem nějakej Jarda Hlinomaz. Ale všichni mi říkají Jarek.“ Mohlo mu být tak dvacet let, ovšem měl v sobě stále něco chlapeckého. Těžko říct, jestli to způsobovaly ty zarudlé jizvičky po akné, nebo trochu nemotorné pohyby člověka, který nečekaně rychle vyrostl a tělo si na to ještě nestačilo zvyknout.

„Tys mě hledal? A proč?“

„No… slyšel jsem, že ses zapojil do tý mely u Nových Dvorů. A že tam s tebou byl nějakej kluk. Péťa Pekárek? Tak se jmenoval?“

Potužík se zachmuřil. „Jo, přesně tak. Pekárek.“

Jarek si odfoukl. „Ty bláho. Náhoda je fakt vůl. A nevíš, co se stalo s jeho rodinou? Měl tátu a malýho brášku. Neříkal, co s nima je?“

„Mrtví. Oba,“ řekl voják suše, jako kdyby odpovídal na otázku, kolik je hodin, a dál zápolil s knoflíky košile.

„Do prdele,“ povzdechl si mladík a zatvářil se ztrápeně. „Já věděl, že to takhle dopadne.“

„Zvláštní. Jsi první, komu to není úplně u zadku.“

Jarek pokrčil kostnatými rameny a posadil se na postel. „No jo, no. Vždyť víš, jak to chodí. Když někoho neznáš, je ti ukradenej.“

„A tys Pekárkovic znal?“ Knoflíky na rukávech Potužíkovým ztuhlým prstům úspěšně vzdorovaly, tak si manžety jen ohrnul, aby mu neplandaly.

„Trošku,“ připustil vytáhlý mladík. „To já je tenkrát přivedl do Oleška za Vydrou… Teda, Tomášem Vyvadilem, to je náš starosta,“ vysvětloval. „Dělám tady totiž spojku, každej den strávím skoro celý odpoledne na kole. Jezdím mezi vesnicema, převážím zprávy a hlavně kontroluju, že je všude všechno v pohodě. To je totiž taková blbá věc. Když se někde něco stane, nikdo se to nedozví, víš? A klidně by se k tobě mohl ten průser blížit, a ty si budeš pořád v klidu vegetit v představě, že by tě přece ostatní varovali. Jenže jak, že jo, když je třeba už po nich? No, takže když nějaký hajzlové vyrubali na severu Nučničky a my se to dozvěděli náhodou až po týdnu, zavedli jsme tenhle systém. Jezdím, čekuju, že je všechno v cajku, a když někdo potřebuje předat zprávu nebo nějakej balíček, postarám se o to. Dva dědkové přese mě dokonce hrajou šachy, věřil bys tomu? No a při jedný cestě jsem narazil právě na Pekárkovic. Franta Pekárek, táta těch kluků, mi přišel jako fajn chlap, i když na svůj věk možná trochu naivní. Ale férovej, to zase jo.“

„Ne že by mu ta férovost byla moc platná,“ odtušil Potužík. „Věřil, že mu tady pomůžou, a místo toho se k němu všichni otočili zády.“

Mladík pokrčil rameny. „Hele, nehodlám Vydru hájit. Jenže ani nebudu zpochybňovat jeho rozhodnutí. To on má zodpovědnost za celou vesnici, ne já, a já to respektuju.“ Pak si promnul bradu a připustil: „Ale jo, sere mě to. Dodneška kvůli tomu mám výčitky. Řekneš mi, jak jste se s Péťou setkali? Víš něco o tom, jak se jim vedlo?“

Vojákovi ho bylo trochu líto. Ten habán sice věděl, že Péťův příběh nekončí dobře, ale stejně ho chtěl slyšet. Nebo možná ani ne „chtěl“, jako spíš „potřeboval“, napadlo Potužíka, když věnoval mladému Hlinomazovi zkoumavý pohled. Jarek tu seděl vedle něj na posteli, nevěděl, co s rukama, a bylo vidět, že je nesvůj. Neptal se z nějaké perverzní zvědavosti. Byl si jist, že to, co uslyší, se mu nebude líbit, ale přesto byl odhodlaný do toho kyselého jablka kousnout. Kvůli nějakému sebemrskačství? Nebo si snad chtěl vtlouct do hlavy, že každé rozhodnutí má své následky? Ať už měl důvody jakékoliv, Potužík se rozhodl, že mu vyhoví. Odvyprávěl mu vše – od jejich večerního setkání u krmelce až po Péťův zběsilý úprk ze svahu u Nových Dvorů.

„Jeho tělo jsem neviděl,“ přiznal na konec, „ale nedělej si plané naděje. Určitě to nepřežil. Nemohl.“

Jarek Hlinomaz vypadal, že za těch pár chvil zestárnul o několik let. Možná to však bylo jen tím, že mu z tváře zmizel ten jeho chlapecký úsměv.

„Já vím,“ pokýval hlavou. „Viděl jsem jeho tělo. Aspoň teda myslím, že to byl on, ono to nešlo tak docela... ale jo, určitě to byl on.“

To Potužíka překvapilo. „Tak oni tam pro něj nakonec přece jenom šli?“

„Co?“ zamračil se nechápavě Jarek. „Kdo kam pro něj měl... ahááá,“ protáhl, když mu konečně došla podstata nedorozumění. „Ne, to ne. To oni ho sem poslali. Roudnický svině. A s ním ještě pár dalších mrtvejch. Plus jednoho napůl vykuchanýho kluka, chudák ještě žil. Že prý máme navalit jídlo, jinak budou takovýhle zásilky na denním pořádku.“

Voják se na okamžik zamyslel a pak se nevesele uchechtl. „Jo, už tomu rozumím. Oni si z vás prostě udělají zásobárnu tak jako tak. Nemůžou prohrát. Sklizeň jim nevyšla, ale stejně se to snaží otočit ve vlastní prospěch. Teď na vás tlačí, abyste jim dali dobrovolně to, o co by jinak museli bojovat. A sázejí na to, že se radši podvolíte, abyste neriskovali životy. Hergot, kdo tohle vymyslel, má docela za ušima. Dokáže se přizpůsobit. Improvizovat.“

Mladík se znechuceně zakřenil. Zřejmě mu nebyl po chuti Potužíkův obdiv k tlupě, která se neštítila ani těch nejhorších zvěrstev. „No, to asi jo,“ připustil nakonec. „Ale naši taky nejsou žádní pitomci. Teď zrovna mají v Hrobcích poradu všichni starostové z okolí. A určitě vymyslí, jak to těm parchantům osladit.“

To Bořka zaujalo. „Proč v Hrobcích?“ zeptal se. „Slyšel jsem… Péťa říkal, že všechno důležité se řeší tady, v Brozanech.“

„To jo, ale Rychetská, šéfka Hrobců, je nějaká chabrus na nohy a dostat ji sem při tom jejím metráku by byl problém. Tak se všichni přesunuli za ní. Ona je to ale baba prohnaná, takže určitě na něco přijdou.“

„A jak to, že jako spojka nejsi tam? Neměl bys pak ostatním rozvézt zprávu o tom, na čem se dohodli?“ zajímalo Potužíka.

 „Co bych tam dělal?“ podivil se Hlinomaz. „Je tam celá rada, všech deset starostů. To si zase nemysli, že tady máme nějakou novou republiku – jsme jenom pár vesnic, který od sebe leží, co by kamenem dohodil. Já tady dneska jsem… hm… mám tady prostě něco jinýho na práci. A když je čistej vzduch…“

Vojákovi to konečně sepnulo. Jarek. Už si vzpomněl, kde to jméno slyšel a za jakých okolností. Pozvedl obočí. „Počkej, ty a starostova žena…“

Dlouhán se rozpačitě podrbal za krkem a trochu zčervenal. „Víš, jak to chodí. Někdy si nevybereš, no.“

Potužík jen pokrčil rameny na znamení, že to není jeho věc. Co na tom, že by Procházková mohla být mladíkovou matkou a že je navíc vdaná? Každý má právo žít si po svém a on rozhodně nehodlal nikoho soudit. Zvlášť ne člověka, kterého vidí poprvé v životě a nejspíš také naposledy.

Shýbl se pro batoh – jeho poklad, jenž ho doprovázel na cestách a při různých přesunech už déle než pět let – a moc nechybělo, aby se skácel na podlahu. Ne, hlava ještě nebyla docela v pořádku. Než se stačil rozhoupat k druhému pokusu, Jarek mu ruksak ochotně podal. Jemu bylo hej, toho žádný otřes mozku netrápil.

„Díky,“ zabručel Potužík, načež začal zavazadlo systematicky vybalovat a rozkládat obsah po posteli. Nešlo jen o kontrolu, zda mu místní neulehčili od něčeho, co on sám před pár týdny štípnul eráru. Před každou cestou bylo prostě nezbytné prověřit, že nic nechybí a že je všechno v pořádku. To byl základ.

Mladý Hlinomaz jeho počínání se zájem pozoroval a uznale hvízdl. Pozornost si zasloužila především malá oprýskaná skládací lopatka, ovšem když voják otevřel plechovou lékárničku a začal přepočítávat obvazy a křehké lahvičky, poklesla Jarkovi údivem čelist.

„Panečku, ty jsi teda nešel nalehko,“ prohlásil, aniž by se mu podařilo skrýt závist v hlase. Nebo se o to možná nesnažil. „Kam máš vlastně namířeno? A odkud? Jsem se ještě ani nezeptal.“

Bořek zaváhal. Jízdní posel toho zdejšího prapodivného vesnického svazku mu byl sice sympatický, ale některé věci mu rozhodně říkat nechtěl. Třeba ty, na které sám nebyl příliš hrdý. „Když jdeš kydat hnůj, vždycky skončíš od hoven,“ říkával s oblibou Potužíkův děda a na něj se jich za těch třináct let v armádě nabalilo víc, než mu bylo milo. Nakonec tedy jen pronesl neurčitě: „Vyrazil jsem kousek od Varů. A jdu k Liberci, do Hrádku. Domů.“

„No jo, tak to chápu, že jsi celej žhavej vyrazit, i když ještě vypadáš jako něco, co vytáhli krávě z huby,“ pokývl hlavou Hlinomaz. „Jak dlouho jsi tam nebyl? Co koukám na tu tvoji výbavu, připravil ses na pěknejch pár tejdnů. Nebo měsíců?“

„Přes deset let,“ vyvedl ho z omylu Potužík a začal vše zase pečlivě skládat.

„Deset let? Panečku, to se ti ten vejlet kapku protáhnul.“

„Možná jedenáct,“ pokrčil rameny Bořek nevzrušeně. „Ale určitě to byl březen. Pamatuju si, že Rusko zrovna chystalo po zimě protiofenzívu a naši jednotku stáhli z Hrádku do Liberce. Podle Bratislavský úmluvy sice měly armády nechávat civily na pokoji a neútočit na rezidentní čtvrti, ale po tom, co se stalo v Boleslavi, tomu už nikdo nevěřil. Takže ochrana byla na nás.“ Trpce se pousmál. „Sranda byla, že po nás jako první začali střílet Amíci. Nějaký pitomec jim vydal rozkaz pálit po všech ‚neoznačených jednotkách‘... no a my byli dobrovolníci, že jo. Trvalo dva dny, než se to vyjasnilo. Teprve pak nás milostivě nechali odejít a evakuovat město. Když pak začal Krieger budovat vlastní armádu na západě, přidali jsme se k němu. Domů na sever jsem se pak už nedostal.“

„Aha, takže voják, to vysvětluje hodně,“ pokýval hlavou Hlinomaz, který ho se zájmem poslouchal. „Takže ses po všech těch letech rozhodl říct: ‚Sbohem, armádo!‘ a jít domů. Tomu jde rozumět, taky by se mi stýskalo. Asi nemá cenu ptát se, proč jste se ty a uniforma rozhádali, že ne?“

Potužík pevně utáhl řemeny batohu a odpověděl: „Už byl čas na změnu.“ Co jiného také říct? Že se velení ujala skupina lidí, kteří strávili celou válku v bezpečí za mořem a teď v armádě viděli jen prostředek k ukojení své touhy po moci? Že se už nechtěl dál podílet na jejich „spravedlivém přerozdělování zdrojů“? Že ho začalo urážet, když ho všude vítali s opovržením namísto s respektem, na který byl za ta dlouhá léta služby zvyklý? Po tom všem, čím si prošel, to vůči sobě cítil jako zradu. Ale možná měl pravdu Patrik, který tvrdil, že se jen svět vrací do normálních kolejí a on se s tím nedokáže smířit.

Jarek si zamyšleně zaklepal prstem na bradu. „Hele, a nemyslíš, že je blbost razit na sever do hor teď, takhle na zimu?“

„Jak to myslíš?“

„No, jestli by nebylo lepší přečkat mrazy někde v teple a vypravit se tam, až sleze sníh,“ vysvětloval mladík. „Nic ti neuteče, ne? Co tam v Hrádku je, to do jara počká. A co tam už není, to ti přes zimu nezmizí. A někdo jako ty – voják, co má fakt něco za sebou – by se nám tady hodně hodil. Zvlášť teď.“

Voják mu věnoval tvrdý pohled a odtušil: „Upřímně? Ani kdybyste mi za to platili.“

„No tak, neblbni,“ naléhal Jarek. „Vždyť ani nevíš, jestli nějakej Hrádek ještě vůbec existuje. A tady budeš mít svý jistý. Jídlo, teplo, klidně vlastní barák. Ženskou si tu najdeš. Co ty víš, možná dokonce založíš rodinu. Hele, už kvůli Péťovi a kvůli tomu, co se mu stalo.“

„Fakt ne,“ odmítl Potužík návrh hlasem, který nepřipouštěl žádnou další debatu. „Právě už kvůli Péťovi. A kvůli tomu, jak se k němu zdejší lidi zachovali. Tohle je váš boj.“

Vstal z postele, nadhodil si batoh na zádech a vydal se ke dveřím. Po dvou krocích se mu ale zamotala hlava, vrazil kyčlí do vedlejšího nemocničního lůžka, neudržel rovnováhu a skácel se na zem. Jarek k němu okamžitě přiskočil, pomohl mu na nohy a posadil ho.

„Jasně, já tě chápu,“ řekl a v hlasu se mu místo pobavení nad komičností situace odráželo vlastní zahanbení. „Nebudu ti to rozmlouvat. Máš pravdu, že tohle je naše věc a tys toho pro nás už udělal dost. Ale hele, dneska nechoď. Zůstaň tady ještě aspoň den. Sám vidíš, v jakým jsi stavu. Chceš risknout, že sebou švihneš ve chvíli, kdy v lese narazíš na bandu roudnickejch sviní?“

„Asi máš pravdu,“ vydechl Potužík, kterému se tep jen zvolna vracel do normální rychlosti, a natáhl se oblečený zpátky na postel. „Kvůli jednomu dni se svět nezboří.“

Zavřel oči a uvolnil se. Celkem ho překvapilo, že ho ty okolní stěny už neděsí, netlačí se na něj tak jako předtím. Možná nebylo zapotřebí okamžitě odejít, ale aspoň se k tomu odhodlat. Rozhodnout se. Mít zase plán, nějaký cíl.

Nebo to prostě jen znamenalo, že následky otřesu mozku postupně odeznívají.

 

 < Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář