OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (X)

 

Klikaté serpentiny, jimiž cesta prudce klesala k Labi, jako by chtěly Jarku Hlinomazovi vynahradit všechno to stoupání, které se mu v nohách nastřádalo za celý den. Pousmál se a ještě víc se naklonil nad řídítka svého lehounkého silničního bicyklu, aby snížil odpor vzduchu. Věděl, že riskuje; v padajícím soumraku by mohl snadno přehlédnout nějaký výmol a při takovéto rychlosti by z toho asi nevyvázl jen s pár odřeninami. Ale o to přece šlo, sakra! Pořádně si užít!

Před další, obzvlášť prudkou zatáčkou raději trochu přibrzdil, ale jen co ji měl za zády, opět několikrát silně šlápl do pedálů, aby tělu dopřál dlouho odpíranou adrenalinovou lázeň. Tohle byla jiná káva než ta trasa, kterou doma projížděl den co den. Na té ho čekal jediný kopeček, jenž navíc nestál skoro za řeč.

Chtělo se mu zpívat. Sám nevěděl, z čeho měl větší radost – zda z toho, že po týdnu přestalo pršet a skrz mraky občas vykouklo i slunce, nebo že dostal úkol, který konečně naboural ubíjející každodenní rutinu. Nejspíš ale působila kombinace obojího. Rozvézt dopisy podepsané všemi deseti starosty Dolního Poohří, to byla samozřejmě maličkost, i když kvůli tomu nejprve musel projet pruhem spálené, liduprázdné a válkou totálně zdevastované země, který se táhl od Loun na severovýchod přes Třebenice a Lovosice, aby se pak za Labem stočil k severozápadu na Ústí. Důležité bylo, aby adresáty přiměl se těmi vzkazy skutečně zabývat. A to byla práce pro výřečného Jarka jako stvořená.

Pravda, šlo to sice o něco pomaleji, než počítal: zatím měl za sebou teprve dvě vesnice z celkem třinácti vytipovaných míst. Ale vypadalo to dobře. V Chotiměři mu přislíbili pomoc téměř okamžitě. Tamní starosta, pajdavý zachmuřený chlapík, nebyl žádný lidumil, ale rychle si uvědomil, že „brozanský bazar“ se mu vyplatí – zvlášť, pokud dorazí mezi prvními. Potvrdil, že hned zítra pošle někoho s náboji do kulovnice a s přesnými pokyny, co za ně chtít. To v Dobkovičkách takové štěstí neměl. Tam chtěli dopis s prosbou rovnou hodit do kamen a Hlinomaz je musel dvě hodiny přesvědčovat a umlouvat, aby z nich stejně nakonec nedostal víc než jen mlhavý příslib, „že si to promyslí“. Ale aspoň mu dali najíst.

Sečteno a podtrženo, nebylo to zlé. Jarek však měl ještě jeden důvod, proč si vychutnávat každý nádech, každý paprsek slunce, jemuž se podařilo prodrat listopadovými mraky. Byla to vzpomínka na Romanu, na ten vlhký odlesk, který měla v očích při jejich letmém rozloučení za domem.

Už delší dobu si všímal, že je nějaká jiná. Veselejší. Otevřenější. Vláčnější. Už to nemusel být pokaždé on, kdo hledal nějaké záminky k setkání, ona sama teď často přicházela s nápady, kdy by na sebe mohli „náhodou“ narazit. Bylo to pro něj nezvyklé. On měl samozřejmě ve svých citech k manželce starosty Brozan naprosto jasno. Miloval ji. Tečka. Věděl, že ji nikdy nebude mít celou, že Romana má svůj vlastní život a své závazky. Navzdory všemu, co si o nich dvou nalhával, se smířil s tím, že je pro ni jen milým rozptýlením.

Nebo ne? Kam se poděl ten její dřívější odstup, jejž si navzdory všem intimnostem udržovala?

Ten její pohled, to, jak při rozloučení pevně propletla své dlouhé štíhlé prsty s těmi jeho…

Srdce mu bušilo jako o závod a sám nevěděl, jestli to je tou rychlostí, s níž se hnal dolů z kopce, nebo vzpomínkou na Romanu.

Opatrně, s citem stiskl obě brzdy, aby zpomalil, zpoza stromů se totiž vynořily první domy. Nebyl to ovšem ještě cíl jeho dnešní cesty, nýbrž Litochovice. Přesněji řečeno to málo, co z nich zbylo. Nikdo tu prý nebydlel už dobrých pět let, všichni se přesunuli buď nahoru do Chotiměře a Dobkoviček, nebo dál po proudu do Prackovic. Do těch ostatně mířil i on. Doufal jen, že ho tam nechají přespat. Slunce už viselo těsně nad obzorem a plahočit se za tmy do nějaké další osady? To by byl hodně hloupý nápad. Jistě, mohl by se vyspat někde v lese, natahat si pod sebe chvojí a zabalit se do celty, kterou měl právě pro tyto případy v batohu i s jídlem na několik dní, ale tak zněl až plán B. Nebo spíš F. Nocování pod širákem nikdy nemiloval.

Před lhostejnými pohledy slepých oken opatrně projel pobořenou vesnicí, přenesl kolo přes sutiny, jež zbyly z železničního nadjezdu, a nasedl znovu do sedla. Spokojeně kývl. Konečně pořádná silnice! Bývalý hlavní tah z Lovosic do Ústí kopíroval klikatý tok olověného Labe, které mu líně plynulo po pravici. Byla to solidní, široká cesta, navíc bez žádného stoupání – ideální projížďka na závěr dne.

Jel sotva minutu a už před sebou na úbočí kopce po levé straně rozeznával mezi korunami stromů první střechy. Nemohl se dočkat, až sleze z kola, protáhne si nohy a stráví večer hovorem s místními. Jen tak, o životě, o rodinách, o blížící se zimě a o jaru, které přijde po ní. Jednání nechá až na ráno, aspoň bude mít záminku vynutit si nocleh. Co slyšel v Chotiměři, lidé z Prackovic byli fajn. Sice se s okolím moc nestýkali, ale to bylo vinou spíš odloučené polohy, než že by se cíleně stranili ostatních. A několikrát do roka vypravovali malou obchodní karavanu, která putovala krajem a čile směňovala zboží s každým, kdo měl zájem. Jarek si od této návštěvy sliboval hodně.

Jenže s každou sekundou, s každým uraženým metrem v něm narůstal podivný neklid. Nejdřív to byl jen instinkt, který mu říkal, že něco není v pořádku. Až po chvíli pochopil, co je špatně. Ani z jednoho komína nestoupal kouř. Teď, koncem listopadu?

Zvolnil tempo a zostražitěl. Snažil se zaslechnout nebo zahlédnout cokoliv podezřelého dřív, než mu to ublíží. Všude však panoval klid, dokonce i ta řeka kousek pod ním tekla naprosto tiše. Akorát vítr šuměl v dubovém listí a skřípěl suchými větvemi stromů.

Šíralo se. Pořád sice bylo vidět daleko, ale svět už začínal dostávat onen unavený nádech, kdy se barvy postupně ztrácejí a rozplývají v nadcházejícím večeru. Proto chvíli trvalo, než si všiml, že na cestě něco leží. Nějaká silná větev nebo nafoukané listí? Možná. A tamhle o kus dál je další. A další. Uvědomil si, že silnice je těmi podivnými věcmi celá posetá. Jel už sotva krokem, připravený kdykoliv kolo otočit a zmizet. Vůbec se mu to nelíbilo.

K první hromádce dorazil za chvíli, jemu to však přišlo jako věčnost. Srdce mu bušilo jako o závod. Už věděl, že to nejsou ani větve, ani listí. Byly to kosti. Lidské. Kam až oko dohlédlo, se povalovaly kostry. Že by se Prackovičtí zbláznili a udělali si ze silnice hřbitov? Jenže pohřeb bývá upravená, spořádaná záležitost, která má svá pravidla a důstojnost. A tady? Některé ostatky ležely sbalené v poloze nenarozeného plodu, další naopak s roztaženými pažemi a podivně zkroucenýma nohama. Jako by tělo nechali ležet tam, kde ho pohodili.

A všechny kostry do poslední na sobě nesly stopy ohně.

Rozhlédl se. Jednotlivé dílky do sebe zapadly a on si konečně uvědomil plný rozsah zkázy, jež se tu musela odehrát. Střechy domů, které vyhlížely nad křovím obrůstajícím cestu, měly propadlé krovy a z mnohých zbyly jen očouzené štíty. Svodidla nad řekou se zkroutila žárem a na některých místech se kosti dokonce zapekly do asfaltu, jenž se roztekl, hladově je polkl a opět ztuhnul.

Jako by na zem sestoupilo samo peklo a ztrestalo Prackovice za všechny jejich hříchy.

Jarek potlačil nával paniky, který mu velel nasednout na kolo a co nejrychleji zmizet. To však byla jen iracionální, podvědomá reakce na přítomnost smrti. Pokusil se uklidnit.

Klid, vole. Mysli!

Nervózně si dřepl k jedné hromádce kostí a pořádně si ji prohlédl. Ať už se tu stalo cokoliv, nemohlo to být v poslední době. Déšť omyl všechen popel i saze, zůstaly tu jen zčernalé, ohněm sežehnuté kosti. Musely tu ležet už řadu týdnů, možná dokonce měsíců. Ale určitě se to seběhlo letos, protože v Chotiměři ani a Dobkovičkách neříkali nic o tom, že by se Prackovice nezvykle dlouho odmlčely.

Co se tu mohlo stát? Vždyť kdyby ve vesnici propukl požár, snažili by se ho lidé uhasit, a pokud by se jim to nepodařilo, odešli by. Nezemřeli by jen tak na silnici, kde pak žár strávil jejich těla.

Vstal a zvolna začal obcházet jednotlivé hromádky povalující se na silnici, dokud mu na to zbývalo ještě trochu světla. Jelikož věděl, co má hledat, netrvalo mu to dlouho. Ano, v téhle lebce zeje průstřel po kulce. A kolem se válí další. Jarek našel celkem sedm přesvědčivých důkazů, že někdo postřílel celou vesnici a pak ji vypálil. Jistě, mohlo to být jinak. Oheň mohl přijít dávno poté, co se těla rozložila, a ti lidé ležící kolem něj mohli zemřít postupně během několika let, ne všichni najednou. Instinkt mu ovšem říkal, že se jen zbytečně snaží nevnímat pravdu, která tu před ním defilovala v celé své hrůznosti.

Bezradně se rozhlédl po okolí, po silnici vinoucí se podél řeky, po kopcích svírajících koryto, jež si tu během tisíciletí vyhloubilo hladové Labe, po ohořelých domech i po němých obětech masakru. Cítil, jak v něm opět narůstá strach, který na chvilinku dokázal pohřbít, odsunout do skladiště zakázaných myšlenek, a jenž se znovu vracel s neztenčenou silou. Šel z toho děs. Uvědomil si, že se tu vyskytl mnohem větší problém než nějaká krvelačná tlupa z Roudnice. S těmi alespoň mohli bojovat, bránit se jim a dokonce nad nimi zvítězit. Ale tohle? Tady byl někdo, komu nečinilo problémy jen tak zlikvidovat vesnici. Kompletně. Se všemi jejími obyvateli. Co by se asi stalo, kdyby si za svůj příští cíl vzali Oleško? Brozany? Celé to jejich slavné Dolní Poohří?

Sundal si ze zad batoh, dřepnul si a třesoucíma se rukama z něj vyndal ohmatanou mapu. Byl to jeho poklad – průvodce okolním známým světem, jenž se smrsknul na okruh několika desítek kilometrů. Těkal očima po vybledlém papíru pokrytém spoustou křížků, koleček a poznámek a přemýšlel. Co dál? Zpátky do toho kopce, z nějž prve plnou rychlostí sjížděl, se mu nechtělo. Už jen při té představě ho rozbolely nohy. Přes Labe se nedostane, jediný známý přívoz je daleko na východě. Původně chtěl ráno pokračovat podél koryta řeky dál na sever, ale ten nápad zavrhl. Na sever ho nikdo nedostane. Ne, když neví, co tam na něj čeká. A neexistuje žádná síla, která by ho mohla přinutit zamířit tam teď, na noc. Takže musí zpátky.

Pokud mohl věřit mapě, až do Lovosic by neměl narazit na žádnou překážku. A jestliže se mu podaří najít nějakou rozumnou cestu skrz ně, bude to pak mít do Brozan zkratkou přes pole slabou půlhodinu.

To plánování ho trochu uklidnilo, přivedlo ho na jiné myšlenky. A navíc se mu to řešení zamlouvalo. Mělo samé klady. Dorazí do Brozan a podá zprávu o tom, co se mu podařilo domluvit a hlavně co našel v Prackovicích. Ať si s tím láme hlavu někdo jiný. No a protože se bude moct vymluvit na to, že po cestách se teď určitě potulují Roudničtí, nepojede už domů do Oleška a zůstane tam. Romča bude překvapená… A po sladce probdělé noci pak vyrazí na východ.

Srdce se mu znovu roztlouklo rychleji, tentokrát to však nebylo kvůli strachu nebo panice. Rychle si sbalil věci, nacvakl dynamo, nasedl na kolo a vyrazil. Když to půjde dobře, bude za hodinu a půl u Romany. Maximálně za dvě. Záleží na tom, jak vypadá to město před ním.

~~~

K Lovosicím se Jarek dostal až za tmy. Nemělo smysl si nic nalhávat: bál se. Neznal vlastně nikoho, kdo by je v posledních letech navštívil, a tak netušil, co ho tam čeká. Jenže všechny cesty vedly skrz město. Dokonce i nájezd na dálnici postavil nějaký chytrák tak, že bylo zapotřebí projet téměř centrem.

Co slyšel, neměly Lovosice nikdy výjimečně dobrou pověst, ale žít se tu dalo. Před válkou. Avšak vysoká koncentrace chemického průmyslu v kombinaci s leteckým bombardováním způsobila, že se staly městem duchů mnohem dřív než většina ostatních sídel na severu Čech. V době, kdy pak krajem v třiadvacátém prošla ničivá fronta, jež semlela vše od Loun až po Ústí, tu dávno nebylo ani živáčka.

Všechny ty divoké příběhy o žíravém oblaku, čpavkové mlze a studnách plných jedu se samozřejmě odehrály před dávnými lety. Teď už byly chemikálie bezpečně rozložené v zemi nebo je vítr a déšť demokraticky roznesly do širokého okolí. Ale stejně z toho neměl Jarek ani trochu dobrý pocit. Rozhodl se tedy, že nebude riskovat a pokusí se dostat co nejkratší cestou na dálnici, která ho zavede skoro až do Brozan. Sice si trochu zajede, ovšem protne podlouhlé Lovosice napříč, místo aby se jimi prodíral od začátku do konce.

Jenže jakmile dospěl k prvním domům, rozpadl se jeho plán na kusy. Silnice vedoucí do zástavby Lovosic se změnila na jedno velké zbořeniště pokryté troskami panelových i cihlových domů, vyrvaných kusů asfaltu velkých jako člověk a rezivých koster automobilů. Co na tom, že by to nemělo být víc než pět set metrů, s bicyklem na rameni a v houstnoucí tmě by se tou změtí trosek plahočil alespoň půl hodiny. Tou dobou by už přitom mohl mít Brozany na dohled. A s nimi i Romanu.

Vytáhl z batohu mapu, postavil bicykl na řídítka a roztočil přední kolo, aby si na ni posvítil. Po chvíli studování pokýval spokojeně hlavou. Ano, to by šlo. Když se kousek vrátí, narazí na silnici, která obíhá skoro celé Lovosice ze severovýchodu skrz park. Ta by snad mohla být průjezdná.

Otočil velociped zpátky na kola, naskočil na něj a zvolna se rozjel. Po několika desítkách metrů zatočil vpravo do parku. A i když mu holé větve jasanů němě se vzpínající k nebi připomněly hostinu, kterou si smrt dopřála v Prackovicích, působilo na něj okolí méně strašidelně než mrtvé noční město. O trochu. Nadechl se, zatnul zuby, aby se mu nerozcvakaly zimou a napětím, a vyrazil.

Za deset minut už byl u konce Lovosic. Po levici sice silnici ještě stále lemovaly rozvaliny všemožných chemiček, ovšem na druhé straně už ležel širý úhor, který se táhl až někam k černému horizontu. Byl venku. Na okamžik zastavil, aby se uklidnil, vyplavený adrenalin si vybíral svou daň. A tentokrát ho měl v krvi snad ještě víc než po oné divoké jízdě z prudkého kopce.

Zaklonil hlavu a usmál se. Opět měl nad hlavou volnou oblohu plnou hvězd. Miliony lampiček, které mu teď zářily na cestu z nebe, jež se po několika dnech konečně zbavilo mraků. A vida, tamhle vlevo před ním, kousek nad obzorem, je také nějaké silnější světlo. A hned vedle něj další, celá sada. Chvilku mu trvalo, než si dal vše do správné perspektivy. To nebylo žádné výjimečně jasné souhvězdí. To za polorozpadlou zdí v jedné z budov poničené továrny, jen kousek před železničním náspem, svítilo několik oken.

Jarek věděl, že to je hloupý nápad. Že má nasednout na bicykl a vyrazit. Že není nic důležitějšího, než aby byl co nejdřív v bezpečí Brozan, kde bude moci zaťukat Romaně na okno, zlehka ji políbit na krk a zeptat se ji na to, na co on sám myslel celý den… Jenže si nemohl pomoci. Bylo to silnější než on.

Tak tiše, jak to jen šlo, dojel až k místu, kde za zdí zářila do noci čtveřice oken v druhém patře placaté budovy, jež jakýmsi zázrakem unikla všeobecné zkáze. Opatrně, zvolna položil kolo do příkopu u cesty a přikradl se k díře ve zdi, která obíhala celý zdejší průmyslový areál. Chtěl zjistit, co mají ta světla znamenat.

Jenže po ráně, kterou schytal do zátylku, všechna světla zhasla.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář