OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (XI)

 

Vědomí se k Jarkovi vracelo zvolna, jako by se probouzel po proflámované noci. Cítil, že ho někdo drží z každé strany pod paží a někam ho vleče, ale nedokázal zaostřit zrak. Svět jako by byl zastřen mlžným oparem, který se jen neochotně zvedal. Malátně zakýval hlavou. Bolela ho jako střep.

„C-seto… seto ď-je?“ zamumlal ztěžka a nekoordinovaně zamrkal každým okem zvlášť. Nohama v oprýskaných kožených botách, jež za sebou táhl po zemi, vyrýval v napadaném listí nepravidelné brázdy. Opile se rozhlédl. Vlekli ho mezi sebou jacísi dva pořízkové a mířili s ním k nedalekému světlu.

Jarek zatřepal hlavou, pomalu začínal opět vnímat. Ta zář, k níž kráčeli, byly otevřené dveře do jakési montážní buňky stojící před budovou, jejíž rozsvícená okna jej do tohoto maléru nalákala. A malér to rozhodně bude, o tom už vytáhlý posel z Oleška nepochyboval.

„Hele, lidi, nechtěl jsem bejt nějak vlezlej, fakt ne,“ dostal ze sebe s námahou. „Byl jsem jenom trochu zvědavej, to je všechno. Omlouvám se, dobrý?“

Jeho proslov ovšem neměl na tajemnou dvojici žádný efekt. Přistoupili ke dveřím, vhodili ho dovnitř a sami vešli ihned za ním.

Jarek se na podlaze setrvačností překulil a bolestivě si narazil rameno o roh jakési bedny. Zmateně se rozhlédl kolem. Vnitřek buňky byl zařízený jako nějaká provizorní kancelář. Nebo strážnice, uvědomil si. Dvě židle, stůl. Pár skříní. U stropu slabě poblikávající žárovka. Monitor, který se sám od sebe probudil a teď zaléval prostor před sebou modravým světlem.

Zalapal po dechu. To se mi jenom zdá, ne?

Pohledem se vrátil k lidem, kteří jej přivlekli. Byli to dva muži celí v černém. Neviděl sice žádné výložky, ale nepochyboval o tom, že to jsou vojáci. Křičelo to z jejich postoje, z každého jejich pohybu. A ty samopaly, jež se jim na popruzích houpaly přes ramena, samozřejmě také prozrazovaly hodně. Oba měli brýle pro noční vidění. Jeden si ty svoje sundal a položil na stůl, druhý si je jen zvedl na čelo, načež vytáhl kapesník, hlasitě se do něj vysmrkal a pečlivě si otřel řídký knírek.

„Chlapi, já nevím, o co se tady jedná, ale určitě to půjde nějak vysvětlit, ne?“ ozval se ze země Jarek.

Ten, co si odložil noktovizor na stůl, pozvedl zbraň, namířil ji na něj a vyštěkl něco v jazyce, kterému mladý Hlinomaz nerozuměl.

Teprve teď si všiml, že oba muži mají voskově nažloutlou pleť a šikmé úzké oči.

Do čeho jsem se to kurva namočil? blesklo mu hlavou.

Muž svůj příkaz zopakoval a doprovodil ho cuknutím automatu směrem k židli, která stála u zdi. Jarek pochopil a sedl si na ni. Druhý voják mezitím sňal z nabíječky malou vysílačku a pronesl do ní pár huhňavých slov, na jejichž konci i rodák z Oleška jasně rozeznal otazník.

Odpovědí však byl jen praskot statické elektřiny.

Ozbrojenec svou otázku pronesl ještě jednou, tentokrát pomalejším a netrpělivějším hlasem. Přístroj byl stále němý. Voják s ním dvakrát prudce udeřil do zárubně dveří – spíš ve snaze spojit vadný kontakt, než aby tak dal průchod své rozmrzelosti. Jenže i třetí pokus vyšel naprázdno.

Popotáhl nosem a něco prohodil ke svému kolegovi. Tomu se daný návrh asi nelíbil a chtěl protestovat, ovšem ostře vydaný rozkaz jasně ukázal, že ten s rýmou tu má vyšší hodnost. Nebo alespoň větší respekt.

Jarek a huhňavý voják osaměli. Asiat v černém vojenském mundůru svého zajatce ani na okamžik nepustil z mušky samopalu, ticho rušilo jen občasné popotahování a tikot sekundové ručičky kulatých nástěnných hodin. Bylo půl sedmé.

Hlinomaz usilovně přemýšlel. Ať má tohle všechno znamenat cokoliv, nevypadá to pro něj dobře. Když vás někdo omráčí a míří na vás zbraní, nechce vás pozvat na kávu. Určitě se bojí, jestli neviděl něco, co vidět neměl. Skrývají snad něco? Do háje, jen se mrkni na to vybavení. Elektřina, počítače, vysílačky… Ti tu nejsou na výletě! A nelíbí se jim, že do toho strkáš frňák.

Bylo mu jasné, že jestli chce utéct, musí to udělat teď, dokud je v místnosti s ním jen jeden voják. Dva by určitě nezvládl, ale jednoho… pokud bude mít štěstí…

Po očku vyhlédl ven. Za oknem se rozléhal větší otevřený prostor, jejž slabě ozařovala dvojice reflektorů: buď byly schválně stažené na nízký výkon, nebo neměly dost energie. Ať tak, nebo tak, jejich oranžový přísvit jen stěží rozháněl okolní tmu. Přímo pod jedním z nich stálo několik podivných motocyklů ověšených bachratými oplechovanými boxy, jinak ovšem bylo nádvoří liduprázdné. Mezi trojicí montážních buněk a budovou, v jejímž druhém patře se stále ještě svítilo, nezahlédl ani živáčka.

Teď je ideální chvíle, pomyslel si Jarek. Ještě chviličku počkat, jestli si ten žluťák třeba znovu nesáhne pro kapesník a nepoleví v pozornosti, a pokud ne, tak prostě vyrazit. Hodit po něm židli, proskočit oknem a rozplynout se ve tmě. Popadnout kolo, které snad ještě pořád leží u cesty, a zmizet někde mezi poli.

Nervózně si poposedl a olízl si rty. Ruka se nenápadně sunula k noze židle, připravená mrštit ten kus nábytku na věznitele.

Místností zaburácel krátký, nesrozumitelný rozkaz a pojistka samopalu výhrůžně cvakla.

Jarek okamžitě pozvedl obě dlaně v uklidňujícím gestu a vyhrkl: „No jo, v pohodě, jen klid. Jen klid. Hlavně nestřílej. Už je to dobrý, jo? Ruce mám tady, kde na ně hezky vidíš.“ Tak tohle nevyšlo. A možná to bylo dobře. V témže okamžiku totiž klaply dveře a do strážnice vstoupil druhý voják v doprovodu někoho dalšího. Drobná, shrbená, šedovlasá postavička v bílém plášti by vedle dvojice černých ozbrojenců vypadala komicky a neškodně, tvrdý pohled úzkých očí a úsporné, energické pohyby však vyzařovaly velitelskou autoritu.

Postarší muž prohodil pár slov s Jarkovým hlídačem a lhostejně se na zajatce podíval, jako by to byl kus inventáře.

V Hlinomazovi se probudila jiskra naděje. „No sláva, konečně někdo kompetentní,“ pokusil se o úsměv. „Vy to tady máte na povel? Hele, tohle je fakt nějakej renonc. Omlouvám se, jestli jsem vám způsobil komplikace, ale…“

Stařík se zamračil a něco vyštěkl, takže Jarek radši okamžitě zmlknul. Bílý plášť k němu pod bedlivým dohledem dvou samopalů přistoupil a řekl něco dalšího. Z tónu bylo znát, že se jednalo o rozkaz, vytáhlý posel však netušil, co se po něm chce. Muž jej tedy s nespokojeným a netrpělivým výrazem chytil za zápěstí levé ruky a přitáhl si jeho paži. Hlinomaz mu ji instinktivně vytrhl. To byla chyba. Jeden z vojáků k němu přiskočil a pažbou zbraně jej udeřil pod žebra.

„Kurva!“ zaúpěl na židli bolestí zkroucený mladík. „Řekne mi do prdele někdo, co se tady děje?“

Člověk v plášti jej znovu vzal za ruku, vyhrnul mu rukáv a nastavil dlaň, do níž mu jeden z jeho podřízených neprodleně vložil rukojeť nože. Jako břitva ostrá špička nařízla Jarkovi kůži na předloktí.

„Auvajs!“ sykl překvapeně, ale vycuknout se už radši nesnažil a nechal starce, aby mu na ranku přiložil kousek jakéhosi savého papírku. Jakmile proužek celý zrudnul, vytáhl vrásčitý muž z kapsy malý přístroj, papír do něj zespoda zasunul a chvilku sledoval displej.

Ozvala se dvě slabá pípnutí.

Velitel se podíval na huhňavého vojáka s knírkem, pronesl několik úsečných slov a odešel ze strážnice, aniž by věnoval Jarkovi druhý pohled.

„Tak co, už můžu jít?“ zeptal se mladík roztřeseným hlasem ozbrojenců, kteří ho obestoupili z obou stran. „Slibuju, že už mě tady nikdy neuvidíte, vážně.“

Jeden z vojáků se postavil za Jarka a položil mu dlaně na ramena, druhý se nad něj naklonil a vší silou mu zarazil pěst do žaludku. A zatímco překvapený posel bezmocně lapal po dechu, ten za jeho zády mu zkušeným pohybem spoutal ruce zdrhovacím umělohmotným páskem. Celé to netrvalo déle než tři sekundy.

„Hajzlové… zasraný…“ sípal Hlinomaz, ty dva to ovšem očividně nezajímalo. Muž s noktovizorem na čele jej chytil za spoutané paže a vyvrátil mu je nahoru, čímž jej přinutil v předklonu vstát. Druhý si hodil samopal na záda a otevřel dveře, aby mohli vyjít do noci.

Jarka se zmocnila panika. Tohle začalo nepříjemně vypadat jako příprava na popravu. Ale to je přece blbost, přece ho nemůžou zabít! Vždyť nic neudělal, ani neví, o co tu jde, jenom nakouknul dírou ve zdi! Čím víc v něm narůstal strach, tím rychleji drmolil ve snaze obměkčit své věznitele, přesvědčit je, aby ho pustili. Jenže ti mu nejspíš vůbec nerozuměli, a i kdyby ano, sotva by mu vyhověli. Byl pro ně akorát obtížný hmyz.

Ostrým tempem, kdy při každém kroku projela Hlinomazovi rameny bodavá bolest, prošli kolem napůl zabarikádované vrátnice k silnici, po níž před slabou půlhodinou přijel. Uplynulo pouhých třicet minut, a jemu se během nich změnil celý život. Výrazně se zkrátil.

Zatímco kráčeli podél zdi směrem k železničnímu náspu, Jarek zmlkl. Uvědomil si, že veškeré jeho snahy jsou k ničemu. Jak se to sakra mohlo stát? Jako by plul po řece a jeho člun z ničeho nic strhly peřeje, jež ho teď vlečou kaňonem s příkrými stěnami přímo k vodopádu. Ví, že se za okamžik zřítí do smrtící hlubiny, jenže už tomu nemůže nijak zabránit.

Napravo za nimi, v poli hustě zarostlém křovisky, plevelem a hladovými akáty, se náhle ozvalo zapraskání následované dusotem. Oba vojáci se prudce otočili. Ten huhňavý s rýmou, který Hlinomaze vedl, si nasadil noktovizor, zapnul ho a pohledem pečlivě pročesával okolí. I on zřejmě tušil, že se jednalo nejspíš jenom o kance, srnku nebo jiné zvíře, ale když už tu měli jednoho narušitele, zřejmě nechtěl zbytečně riskovat.

Mezi oběma ozbrojenci proběhla krátká, poněkud vyostřená debata. Nakonec si ten nachlazený strhl z hlavy brýle pro noční vidění a vrazil je do rukou druhému muži, jenž si ty svoje nechal na vrátnici, a jasným pokynem jej poslal prověřit zdroj hluku. Vojáci se rozdělili – huhňavý s knírkem dál vedl Hlinomaze k železniční trati, ten druhý zmizel někde za nimi.

Kurva, Jarku! Teď, nebo nikdy!

Mladík prudce cuknul pažemi, aby se osvobodil. Cítil, že se mu to povedlo, sevření povolilo… jenže vzápětí inkasoval tvrdou ránu pažbou mezi lopatky. Ztratil rovnováhu, a jelikož měl ruce spoutané za zády, nemohl nijak zbrzdit pád. Jen tak tak se stihl neobratně stočit bokem, aby nekřísl hlavou o asfalt, i tak se mu ovšem ústa zalila krví z prokousnutého rtu. Do ramene jako by mu někdo zarazil ocelovou jehlu.

Voják ho kopancem a nadávkami přinutil postavit a odvlekl ho ke zdi. Zřejmě už byli dostatečně daleko od hlavní brány, aby se jim Jarkova mrtvola nerozkládala přímo pod nosem.

Úder do podkolenní šlachy podlomil Hlinomazovi nohy.

„Kurva, kurva, do prdele,“ vzlykal Jarek potichu, jako by to snad byla modlitba, která by ho mohla zachránit. Vždycky doufal, že ze světa odejde jako chlap – se zatnutými zuby a hlavou vztyčenou. A teď tu klečel s třesoucími se rameny a očima plnýma slz. Bylo mu to jedno.

Ozbrojenec o dva kroky poodstoupil a zamířil. Ve světle měsíce svého zajatce viděl dobře i bez noktovizoru. Pojistka tiše cvakla.

Rána, jež se ozvala, ovšem nebyla ta, kterou Jarek očekával. Strážný kýchl. Možná ta prosba směrovaná k božstvu dohlížejícímu na všechny, kdo jsou po uši ve sračkách, nakonec zabrala. Hlinomaz ani na okamžik nezaváhal, pootočil se a jako na péru vyskočil, přičemž zarazil rameno vojákovi těsně pod hrudní kost, na solar. Muž jen vyhekl, naprázdno zalapal po dechu a zavrávoral. Konečně vyšel výstřel ze zbraně, projektil však odletěl neškodně někam k Labi.

Spoutaný mladík se ani na moment nezastavil a bez ohledu na trýznivou bolest v ramenou a zápěstích se tryskem rozběhl k poli, jež se během let změnilo v neprostupnou houštinu. Divokou robinzonádou se vrhnul do trnité náruče svobody a několikrát se překulil. Nad hlavou mu s bzučením proletěla krátká dávka ze samopalu doprovázená hlasitým klením. Okamžitě se zvedl do podřepu a v předklonu utíkal pryč. Nevnímal větve švihající ho do obličeje, ignoroval bodání v kotníku, celé jeho vědomí se soustředilo jen na to, být co nejdál.

O něco zakopl a svalil se na zem. To jako by ho přivedlo zpátky k rozumu. Kolik mohl uběhnout? Padesát metrů? Nebo sto? To je málo. Musí dál. Jenže pokud bude dělat hluk, odhalí tím svou pozici a ten voják ho hned dožene. A ani jej nemusí chytat, stačí mu naslepo pokropit oblast, ve které se uprchlík nachází. Některá ze střel si ho už určitě najde.

Pokusil se zklidnit dech a zaposlouchal se. Zdálo se, že jeho pronásledovateli se do té nizounké džungle nechce. Na co čeká?

Směrem od Lovosic se náhle ozval další hlas a dusot nohou po silnici. Do prdele! zanadával Jarek v duchu. Jasně, ten druhej – na toho čeká! Má noktovizor!

Polila ho mrazivá hrůza. Ani zdaleka nemá vyhráno. Jestli se postaví, díky nočnímu vidění ho nepřátelé okamžitě spatří, budou ho mít jako na dlani. A pokud mají v přístroji i termovizi a on zůstane dlouho na jednom místě, prozradí ho tepelná stopa.

Neměl na výběr, zvolna se začal soukat dál. Snažil se postupovat co nejrychleji, ale zároveň i nejtišeji. Hned po dvou krocích ovšem zjistil, že to nejde skloubit – šelestění trávy a praskání větévek jasně říkaly, kterým směrem míří. Jeho pronásledovatelé na tom naštěstí nebyli o nic lépe, takže i on měl představu o tom, kde se nacházejí. Ne snad, že by měl nějaký důvod k radosti. Blížili se.

Najednou do něj vší silou něco vrazilo, podmetlo mu to nohy a s hlasitým dusotem zamířilo hlouběji do divokého rumiště, ve které se pole dávno změnilo. Vyděšenému Jarkovi na pár sekund snad přestalo tlouct srdce. Až po chvíli si uvědomil, že to nejspíš bylo to samé divoké prase, jež vojáky vyrušilo prve – a že mu možná právě zachránilo život. Ozbrojenci se totiž rozběhli za ním, aniž by tušili, že svou pravou kořist při tom minuli jen o pouhých pár metrů.

Jakmile se zvuky honičky dostatečně vzdálily, vydal se Hlinomaz zvolna, v podřepu, krůček po krůčku na jihozápad – pryč od Lovosic, ale zároveň kolmo na směr, jímž divočák odlákal jeho katy. Nechtěl riskovat, že na ně náhodou narazí.

Pozdě si uvědomil, že když kdysi dávno, před tisícem let a jednou hodinou studoval mapu ve snaze najít jinou cestu skrz město, všiml si, že je v těchto místech zakreslená odvodňovací strouha. Našlápl do prázdna, a jelikož neměl kvůli spoutaným rukám jak udržovat rovnováhu, se slabým šplouchnutím se do ní svalil. Měl co dělat, aby nevykřikl bolestí: opět si narazil totéž rameno jako při pádu na silnici a navíc dopadl kolenem přímo na nějaký kámen. Chladná voda, které bylo v korytu sotva do půli lýtek, alespoň trochu ztišila bolest ve zhmožděných zápěstích.

Když po několika minutách konečně sebral síly, aby se ze zapomenutého potoka vyhrabal, ztuhnul. Kus nalevo od něj někdo byl, zvolna se prodíral houštím a snažil se natropit co nejméně hluku.

Jsou tady zase!

Tichounce se přikrčil a pokusil se co nejvíc ponořit do stojaté ledové vody. Utíkat nemělo smysl, jeho jedinou nadějí bylo doufat, že v nenápadném rigolu unikne pátravým pohledům svých pronásledovatelů.

Proč toho ti zasranci ještě nenechali?!

Kroky se po nekonečně dlouhé době vzdálily a utichly.

Jarek přemýšlel. Je už vzduch čistý? Může konečně odejít? Ne, lepší bude ještě počkat. Nemůže riskovat, že jeden z vojáků třeba stojí opodál, čeká a on se mu vynoří přímo před nosem. Tak půl hodiny to tu ještě bude muset vydržet. To by mělo stačit.

Adrenalin mu z těla pomalu vyprchával a místo něj se vlády ujímal lezavý chlad. Jarek se však bál byť jen pohnout. Co když ti vojáci s hledáním nepřestanou, dokud ho nechytí? Vzburcují ostatní, aby jim pomohli s pátráním? Určitě tam přece nebyli jenom dva, to dá rozum. Anebo nad tím mávnou rukou a nebudou do toho nikoho dalšího zatahovat, aby se jejich nadřízený v bílém plášti nedozvěděl, že nesplnili jeho rozkaz? To nejspíš záleží na tom, proč ho vlastně měli zabít. Protože něco viděl? Jenže proč mu tedy brali krev? Příkaz k jeho popravě přece vyšel až poté, co se ten stařec dozvěděl výsledek testu – ať už byl pozitivní, nebo negativní.

Když nad tím tak zpětně přemýšlel a vzpomínal si na detaily, měl pocit, že vrásčitý střízlík nemohl říct nic jiného než: „Zbavte se ho.“ To by mohlo být dobré znamení. Jestli vážně chtěli jen odstranit svědka, každý normální voják by se v téhle situaci tvářil, jako že úkol splnil, a nečeřil by dál vodu. Musí se modlit, aby to tak skutečně bylo.

Uplynula už půlhodina? Soudě dle zimy, která se do něj dala, určitě ano.

Jenže co když si to jenom nalhává? Nemá žádný přehled o času, třeba tu leží teprve pět minut. Musí ještě vyčkat.

Kousl se do prasklého rtu, aby ho neprozradilo cvakání zubů, a začal v duchu počítat. Jenom tak bude mít jistotu, že nepodlehne zbožnému přání a že uplyne opravdu doba, kterou si stanovil. Jedna… dva… tři…

Při osmi stech šedesáti devíti to vzdal. Tělo se mu křečovitě třáslo podchlazením, ze svázaných zápěstí mu vystřelovala pulzující bolest a cítil, jak mu nadvakrát naražené rameno otéká. Radši ať ho zastřelí, než aby v té ledové vodě strávil ještě dalších „jednadvacet – dvaadvacet“!

Opatrně si kleknul a nastražil uši, jestli něco neuslyší. Všude panoval mrtvolný klid. Zvolna se vysoukal ze strouhy, a i když se to neobešlo bez trochy bolestivého sykání a skřípění kamene o kámen, v okolí nic ani nešustlo. Stále naprosté ticho. Zvednout hlavu nad podrost si ovšem i tak nedovolil. Stačil by jediný pohled s noktovizorem od brány, krátce zamířit, stisknout spoušť… Jarek se při té představě otřásl a v hlubokém předklonu se potácivým krokem vydal směrem, kde tušil železniční násep. Jakmile se dostane za něj, bude mít napůl vyhráno.

Jenže to by nesměl být jak opilý. Znenadání se mu zatmělo před očima, udělal pár vrávoravých kroků stranou a zřítil se do křoví. Bolestí mu vyhrkly slzy. Ne, takhle to nepůjde. Pomalu se posadil a zatřásl hlavou, aby si ji pročistil, jenže to nepomohlo. V uších mu hučelo a v zorném poli se mu divoce míhaly mžitky.

Vydrž, vole! Přece to po tom všem nevzdáš! Vstávej, sračko! Dělej!

Aniž by si to uvědomoval, posledních deset metrů šel k náspu zcela vzpřímeně. Fungoval už jen jako automat, nepřemýšlel. Že ho někdo uvidí? A koho by měl vidět? On tu přece není, on vůbec není, neexistuje.

V polovině štěrkového valu padl na rozdrásaná kolena, už nemohl dál. Přesto se s vypjetím sil vydrápal až nahoru, jen aby se hned bezvládně skulil do pole na jeho druhé straně. Tam zůstal ležet. Aspoň chvilku si odpočinout, jenom minutu! Ale ne, na to není čas. Ještě má před sebou dlouhou cestu. Moc dlouhou.

Potácivě se postavil na vratké nohy a potlučený, podchlazený a polomrtvý vyčerpáním vykročil na východ. K Brozanům. Alespoň doufal, že zvolil správný směr.

~~~

Paprsky časného rána jej přes zavřená víčka nemilosrdně bodaly do očí. Neměl ale ani dost sil, aby odvrátil hlavu. Z nekonečné dálky, snad až z druhého konce galaxie se k němu nesl dusot přibíhajících nohou.

„Proboha, podívejte se na něj! Ten je zřízenej.“

„Bože, tý krve…“

„Sakra, vždyť to je Jarek!“

„Honem, nůž! Přeřízněte mu ty pouta!“

Okolní shon vnímal jen jako ve snách. Cítil, že mu někdo konečně uvolnil ruce, že ho zvedli za paže i nohy a někam ho nesou. Ale to se nedělo jemu, to jen dírou po vypadlém suku v ohradě života sledoval osudy někoho cizího. Svět není, svět dávno zmizel společně s bolestí, kterou už ani nebyl schopen registrovat.

„Uhněte mi, pozor! Z cesty, sakra!... Jarku, Jarečku, co ti to udělali? Bože můj, bože…“ Tenhle mírně chraptivý alt ale poznával. I ty paže, které ho sevřely tak pevně, že z něj vymáčkly poslední dech. Ty rty, které mu přede všemi zvědavci slíbávaly z tváří krev a bláto. Romana.

Tak přece to zvládl. Byl doma.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář