OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (XII)

 

„Bože, vy dospělí jste taková nemehla,“ povzdechla si drobná dívenka sedící opřená o polštáře a protočila obrovská kukadla způsobem, jímž to umí jenom sedmileté slečny.

„Promiň, Petruško,“ zabručel četař Potužík, který měl jednoduchým přebráním oka vytvořit drahokam, ale místo toho mu už potřetí vzniklo… cosi.

„Tak znova,“ zavelela holčička v bleděmodré noční košili a zručně naněkolikrát provlékla prsty a dlaně smyčkami asi metrového kousku provázku, čímž vytvořila základní pozici pro přebírání. „Začátek znáš. Zvenčí to chyť tam, jak se to kříží, pak ven a zespodu dovnitř…“

Bořek se řídil pokyny a svými zhrublými, mozolnatými prsty udělal dopis, který Petruška záhy přeměnila na vodu. Jejím drobným ručkám, jež ostře kontrastovaly s vojákovými odřenými tlapami, to šlo nesrovnatelně lépe. Potužík usilovně přemýšlel, jak je to dál, jenže paměť ho nechala na holičkách – a Petruška mu poradit očividně nehodlala. Jen ho sledovala s temným úšklebkem na princeznovské tváři. Možná to byla z její strany záludná pomsta za to, že ji před několika dny při útěku z Nových Dvorů tak ošklivě pořezal a ona tu teď musela ležet, místo aby venku dováděla s ostatními dětmi.

Potužík tuto hru samozřejmě znal a matně si ji vybavoval. Kdysi dávno mu ji ukazovala babička. Snažila se ho ji naučit, jenomže on tenkrát mnohem raději střílel nemrtvé nacisty nebo s bratrem běhal za balónem. Ani ve snu by ho tenkrát nenapadlo, že zatímco na hrad Wolfenstein se už nejspíš nikdy nepodívá, obyčejná přebíraná zažije v době bez elektřiny takovou renesanci.

Než si ke své malé trýznitelce přisedl, chvíli pozoroval kouzla, jež s provázkem z dlouhé chvíle prováděla. Na jejích hbitých prstících vznikala houpací síť, hvězda, běžící pes… to on nedokázal ani pořádně přebrat tu mizernou vodu. Ne snad, že by mu to vadilo. Docela dobře se bavil a hlavně tím mohl zabít čas, než se vrátí starostova manželka.

Měl už sbaleno a byl připravený odejít, jenže Procházková brala svou úlohu místní zdravotnice nesmírně vážně. Dost jasně mu dala najevo, že jestli odejde bez jejího výslovného souhlasu, postará se o to, aby se mu stalo něco hodně ošklivého. To ho pobavilo, ale nechtěl zbytečně čeřit vlny, zvlášť když se zdálo, že ta vysoká přísná žena své práci skutečně rozumí. Naneštěstí ji někam odvolali dřív, než mu stačila zkontrolovat stehy.

„Ach jo,“ povzdechla si Petruška. „A tohle je prosím tě co za figuru?“

„To je pavouk invalida,“ odpověděl voják bez zaváhání. „Vidíš jenom pět nohou, protože jednu si sežral v zimě, když měl moc velký hlad, a ve dvou drží mouchu, kterou právě chytil. To je tenhle uzel, vidíš?“

Holčička se hihňavě rozesmála, ale pak s provinilým výrazem zakašlala a rychle zalehla zpátky pod deku. Potužík zaslechl, jak se mu za zády otevřely dveře. Vysvobodil ruce z provazového vězení a otočil se.

Do místnosti právě vcházela Romana Procházková. Než však stačil cokoliv říct, všiml si, že není sama. Hned za ní ztěžka kráčeli dva muži, kteří mezi sebou nesli kohosi třetího. Tomu se malátně kývala hlava ze strany na stranu, zjevně nebyl příliš při smyslech. Krev z mnoha drobných šrámů, nosu a rozbitého rtu vytvářela ve spojení s nánosem bahna podivnou africkou masku, pod níž Potužík až na druhý pohled poznal toho vytáhlého veselého mladíka, který se tu s ním předevčírem bavil. Toho, co znal Péťu.

Vrátil se ke své posteli a sednul si vedle pečlivě sbaleného a pětkrát překontrolovaného batohu, jejž zbývalo jen přehodit přes ramena. Teď se ovšem do odchodu nijak nehrnul. Pozoroval, jak téměř bezvědomého Hlinomaze opatrně položili na volnou, čistě povlečenou postel, a jak se starostova žena s napjatou systematičností pustila do ošetřování. Bylo znát, že když nenašla žádné vážnější zranění, spadla jí z ramen neviditelná tíha.

Po chvíli vykázala z lazaretu všechny pomocníky i čumily, přitáhla si k mladíkově posteli židli a usedla na ni. Držela Jarka za ruku, jemně ho palcem hladila po prstech a utrápeným pohledem se vpíjela do jeho tváře, nyní již omyté, ošetřené a pokryté změtí drobných ran a oděrek. Potužík si s překvapením uvědomil, že navzdory věkovému rozdílu vůbec nevypadají jako matka se synem, nýbrž skutečně jako pár. Měli mezi sebou neviditelné pouto, kterého si předtím mezi ní a jejím právoplatným manželem vůbec nevšiml.

Vojáka nechtěně bodl osten žárlivosti. Kdy naposledy držel někdo takto za ruku jeho? S takovým rozechvěním, takovými obavami, tak cituplně? Už si ani nevzpomínal. Možná nikdy.

Potichu k Procházkové přistoupil a zeptal se: „Jak je na tom?“

Trhla sebou. Nejspíš si ani nevšimla, že za ní stojí. Rychle si otřela slzy, zvedla hlavu a překvapivě klidným hlasem prohlásila: „Vlastně docela dobře. Je podchlazený a vyčerpaný, ale jinak je snad až na ta zápěstí v pořádku.“

„Kdo mu to udělal? Ti z Roudnice?“

„Netuším,“ zavrtěla mírně hlavou. „To nám bude muset říct on. Ale… kdo jiný, že?“

„Jestli ho chytili, měl ohromné štěstí, že se mu podařilo utéct,“ poznamenal Potužík.

„To rozhodně. Ale nepřekvapuje mě to. Jarek se narodil pod šťastnou hvězdou,“ pousmála se a sevřela mladíkovu ruku. Pak zhluboka vydechla, vstala ze židle a otočila se k vojákovi. „No nic. Tak že bychom se podívali na tu vaši hlavu?“

„A nechcete být radši s ním?“ kývl Bořek k ležícímu Hlinomazovi. „Já můžu počkat. Nebo odejít i bez té kontroly. Vždyť vidíte, že už jsem v pořádku.“

„S ním?“ zarazila se Procházková a Potužíkovi se zdálo, že trochu zčervenala. „Proč bych měla… jak to myslíte?“

Lhostejně pokrčil rameny, aby ji zbavil rozpaků. „Jarek mi o vás dvou řekl. A i kdyby ne, nejsem přece slepý. Na první pohled je jasné, že mezi sebou něco máte. Ne snad, že by mi do toho něco bylo.“

„Také že není,“ odtušila suše Romana. „Tak ukažte.“

Rázně ho obešla, nesmlouvavě ho vtlačila do uvolněné židle a opatrně mu odmotala obvaz, zpod kterého trčely neposlušné ryšavé vlasy. Poté z rány odstranila savý polštářek vytvořený z kousku látky a naklonila Potužíkovu hlavu tak, aby na ni oknem dopadalo co nejvíce světla.

„Hojí se vám to hezky,“ pronesla po chvíli spokojeně, „stehy vám nehnisají a kůže se začíná zatahovat. Dám vám na cestu jeden další obvaz a tři sterilní polštářky. Jsou vyvařené, čisté. Chraň vás ruka Páně je používat víckrát, to už si tam radši připlácněte vypranou onuci. Po převázání je rovnou zahoďte, rozumíte?“

„To s tou onucí mu radši neříkej dvakrát,“ ozval se z postele slabý hlas.

Procházková, která se právě chystala Potužíkovi ránu znovu zakrýt, mu jen vtiskla do ruky nové obinadlo a prohodila: „Zavažte si to sám. Ať získáte praxi.“ A už byla u Hlinomaze.

Ten ji zesláble pohladil po tváři a usmál se na ni. „Chvíli jsem se bál, že tě už neuvidím, Romi.“

„Došla bych si pro tebe až do Roudnice, a kdo by se mi postavil do cesty, ten by poznal peklo,“ prohlásila Procházková tvrdě, a i když to jistě myslela v nadsázce, Potužík nepochyboval, že by toho byla schopná.

„To nebyly svině,“ namítl malátně Jarek. „Máme větší problém, Romano. Můžeš prosím skočit pro manžela? Tohle se musí David dozvědět.“

„Co se stalo?“ zajímal se zrzavý voják a přisedl si k posteli z druhé strany.

Hlinomazovi se sice vyčerpáním trochu motal jazyk a špatně artikuloval, ale i tak jim dokázal v kostce vypovědět, co všechno se včera stalo. Jak dorazil do vyvražděné vesnice. Jak ho vlastní zvědavost uvrhla do zajetí. Jak mu stařec v bílém plášti testoval krev a jak pak stěží unikl smrti. A že ať už ti, co se usadili na sever od nich, dělají cokoliv, neváhají jít přes mrtvoly.

Rozhostilo se ticho. Až po chvíli Potužík prohlásil: „To je vážně průser.“

„Já vím,“ povzdechl si Hlinomaz s únavou zavřenýma očima. „Kdybych tak jen věděl, o co tam vlastně šlo. Pořád si říkám: Skončíme jako Prackovice? Nebo nás nechají na pokoji? Nemůžeme si říkat, že se nic neděje, máme je vlastně za humnama.“

„Tohle se musí dozvědět rada,“ souhlasila Procházková a vstala. „Jdu za Davidem.“

„Já taky, když dovolíte,“ oznámil Potužík a natáhl se pro plátěný kabát, jejž měl přehozený přes pelest své postele.

„Proč?“ zajímala se starostova žena.

„Možná bych mohl pomoct.“

„Vy?“ pronesla hlasem plným pochybností. „A jak, prosím vás?“

„Romčo, tady Bořek je voják,“ řekl Hlinomaz. „Má s takovými věcmi zkušenosti.“

„Voják?“ pozvedla Procházková levé obočí.

„Česká dobrovolnická armáda,“ potvrdil Potužík.

„Hm. Aha. To vysvětluje hodně.“ Nechala obočí zase klesnout a zamyslela se. „Tak pojďte,“ pronesla nakonec chladně a otočila se ke dveřím.

Za nepříjemného mlčení vyšli z budovy bývalé školy a zamířili na náměstí k betonové krychli, ve které měl David Procházka svou kancelář. Četař Potužík si nebyl jistý, o čem by se měl se starostovou ženou bavit, aniž by jako slon v porcelánu nezabředl do nějakého nepříjemného tématu. Navíc měl pocit, že jakmile se dozvěděla o jeho vojenské minulosti, výrazně v jejích očích klesl… a to přitom nezačínal nijak vysoko. Poznal, kdy je lepší mlčet.

Když už stáli přede dveřmi do úřadu, chtěl na ně Potužík zaklepat, ale Procházková jej gestem zastavila. Z kanceláře se právě ozýval unavený hlas jejího muže.

„Už toho prosím nech, Josefe. Možná si myslíš, že si můžeš respekt vynutit arogancí, jenže tak to nefunguje,“ říkal právě.

„Strč si svoje rady za klobouk,“ odpověděl mu jedovatě s drnčivým ráčkováním jakýsi starší muž. „Rohatce vedu já, nemáš mi do toho co kecat. A zrovna ty mě máš co poučovat o respektu. Vždyť se ti všichni smějou za zády. Jsi slaboch. Stará se ti kurví s nějakým cucákem a co ty – uděláš s tím snad něco? Prdlajz. Akorát si zalezeš tady k těm svejm papírům a tváříš se, jako že se nic neděje. No nemám pravdu, Jirko?“ otočil se mluvčí k dalšímu člověku v místnosti.

Místo něj se však znovu ozval hlas vousatého brozanského starosty, ve kterém nebyla ani známka po jakýchkoliv emocích. „Víš, Pepo, kdybys aspoň polovinu energie, kterou vynakládáš na snahu mě urazit, zaměřil na starost o svoje lidi, ušetřil by sis spoustu zklamání. Uhodneš, proč je mi jedno, co si o mně myslíš? Nejde jen o to, že někdo jako ty mi je u prdele. Ale kdy že budou ty vaše volby? Za půl roku? A já vím, že po těch šesti měsících se tady už budu bavit s někým jiným. Už tě nikdo nechce. Tak co, máš něco konstruktivního, nebo si na mě ještě jednou plivneš?“

Potužík si všiml, že se starostově ženě neznatelně pozvedl koutek v trpkém úsměvu. Vztáhla ruku ke klice.

„Vážně tam chcete jít taky?“ zeptal se voják trochu překvapeně.

„Pochopitelně. Proč by ne?“

„No… Po tom, co tam teď o vás padlo…“

„Není to nic, co bych nečekala,“ pokrčila Procházková lhostejně rameny. „Nebo si snad myslíte, že když jsem si s Jarkem začala, tak jsem netušila, jak to jednoho dne skončí, pokud to včas neutnu? No, ten den je tady. Nemá cenu strkat hlavu do písku. Vybrala jsem si – a nelituji.“

Stiskla kliku a bez zaklepání vstoupila do přetopené kanceláře. Sedělo v ní pět lidí, všechno starostové okolních obcí. Kancelář byla očividně zamýšlena pro tři, možná čtyři osoby, takže teď už se v ní pomalu nedalo hnout. „Nerada vás ruším, pánové… a Blanko. Ale tohle musíte vědět.“

„Teď prosím ne, Romano,“ povzdechl si její muž, opřel se lokty o stůl a přetřel si obličej dlaněmi, jako by se snažil vmasírovat si do něj trochu života. „Řešíme Roudnici, musíme se dohodnout na postupu. A moc nám to nejde.“

„Tohle je důležitější,“ trvala si na svém. „Už víme, co se stalo Jarkovi.“

Kříž, sedící u okna, se uchechtl. Procházkovi zlostně blýsklo v očích, ale ovládl se. Jen zatnul zuby a procedil: „Tak povídej. Rychle.“

„Chytili ho lidi, co se usadili v jedné chemičce v Lovosicích, prý tam…“ začala jeho žena, on ji však ihned přerušil.

„Promiň, ale na nějaké Lovosice teď vážně nemám čas ani náladu,“ pronesl rázně. „Dostal po hubě, bezva. Nebudu se tvářit, jako že mi to vadí, ušetřil mi tím práci. Ale teď tu máme fakt napilno, takže když dovolíš…,“ nechal viset ve vzduchu výzvu k odchodu.

„Vážně si nechcete poslechnout, co tam Hlinomaz objevil?“ založil si Potužík ruce na prsou. „Nezajímají vás lidi se samopaly, počítači, možná plamenomety, granáty, nějakými těmi odstřelovacími puškami? Lidi, kteří se zabydleli slabých deset kilometrů od vás a už nejspíš vyvraždili jednu celou vesnici nedaleko… jak se to tam jmenovalo?“

„Prackovice,“ sdělila do ticha Procházková.

„Ano, Prackovice,“ kývl hlavou. „Zbyly tam prý jenom ohořelé zdi a silnice posetá mrtvolami.“

Starosta trochu zbledl. „Cože? Jak se to stalo? Co jsou zač?“

„To netuším, Jarek říkal, že snad nějací Asiaté. Co konkrétně tady dělají, to bohužel nezjistil.“

„Žluťáci?“ podivila se těhotná žena sedící u kamen. „Co tady proboha dělají?“

Procházka se zamyšleně podrbal na bradě zarostlé divokým plnovousem a pokýval hlavou. „Jasně, dává to smysl. A dalo se to čekat. Začínají si nás rozebírat.“

„Jak ‚rozebírat‘? O čem to mluvíš?“

„Ty to nechápeš, Blanko?“ pousmál se smutně. „Podívej se kolem. Co z Čech a vlastně z celé Evropy zbylo? Obrovský lán volné půdy, který je každému u zadku a kde si může každý dělat, co se mu zlíbí. Jediný důvod, proč nás ještě nikdo neprohlásil za svoje území, je ten, že nemáme vůbec nic, co by někdo mohl chtít. Kromě prostoru jako takového.“

„Ale sám říkáš, že tady nic není…“

„A to se právě může někomu hodit. Potřebujete místo na věci, které nemůžete nebo nechcete dělat doma? Pojďte do největšího testovacího polygonu na světě, Evropa vás vítá,“ rozpřáhl paže v ironickém gestu. Pak mu neupřímný úsměv pohasl a dodal: „Takže bylo jenom otázkou času, než si nás začnou parcelovat. My tady máme žluťáky, a co já vím, u Drážďan třeba dělají jaderné pokusy Australani. Nebo Eskymáci.“

„No a? To je problém?“ zapochybovala těhotná žena. „Ne snad, že bych z toho měla radost, ale proč hned malovat čerta na zeď?“

„Je to problém, a veliký,“ pronesl zachmuřeně Potužík. „Když to srovnám s Roudnicí, tak s tou si dokážete poradit. Jenže tihle lidé, to je úplně jiná liga. Pro ně jste jenom otravný hmyz, a pokud jim budete překážet, prostě vás zašlápnou do země. Jako to udělali s Prackovicemi. Klidně můžete být další na řadě – a vůbec nic s tím nenaděláte.“

„Co je to vůbec za chlapa, tohleto?“ ozval se jedovatě od okna rohatecký starosta Kříž a mávl směrem k Bořkovi. „Proč nás tady straší? Najednou se tady objevil a chce rozdávat rozumy?“

„Nestraším vás, informuju,“ odvětil Potužík hlasem, na jehož okrajích se srážela jinovatka. „To, co říkám, je fakt. Strávil jsem třináct let v armádě a říkám vám, že s výzbrojí, jakou mají oni, bych to tu s pětičlenným družstvem dokázal srovnat se zemí během jedné hodiny. A oni to dokážou taky.“ Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po těch několika tvářích, které už znal – po Procházkovi, jeho ženě a Bezinkovi z Nových Dvorů. „Nemusíte mě poslouchat, jestli nechcete. Vím, že jsem se tu před pár dny neuvedl zrovna v nejlepším světle. Chtěl jsem to napravit tím, že se pokusím vám pomoci najít nějaké řešení téhle situace, která – co si budeme nalhávat – stojí za hovno. Jestli o to ale není zájem, stačí říct. Sbaleno už mám a loučit se nemusím.“

Brozanský starosta si zamyšleně skousl spodní ret. Po chvíli kývl hlavou a řekl: „Cením si toho a děkuji vám. Mluvte. A ty, Josefe,“ otočil se na Kříže, „buď drž hubu, nebo zmiz z mojí kanceláře.“

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář