OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (XIII)

 

Že prej nevstoupíš dvakrát do stejný řeky, usmál se trpce Jarek Hlinomaz a jednou rukou se přes prsty vysmrkal na cestu, která pod ním ubíhala rychleji, než mu bylo milé. Ha! Tak co tady zase sakra dělám?

Rázně se opíral do pedálů robustního kola s širokými pneumatikami a s každým okamžikem se blížil k lovosickému železničnímu náspu, za nímž se rozkládala bývalá průmyslová zóna plná polorozpadlých továren a lidí, kteří se jej snažili zabít. Ale možná se ta řeka skutečně změnila, ačkoliv koryto zůstávalo stejné. Tentokrát totiž věděl, do čeho jde, a nebyl na to sám. Za sebou spíš tušil, než slyšel další tři dobrovolníky, kteří měli stejně jako on nervy napjaté k prasknutí a doufali, že z této bláznivé akce vyváznou živí. A stejně jako on vezli i oni na zádech malé, avšak těžké batůžky pevně opásané řemením.

Plán, který dal dohromady ten zrzavý voják s Romaniným manželem, byl šílený. Nemohl vyjít, už z principu ne. I když se všechno snažili několikrát pojistit a Potužík strávil celý včerejšek obhlížením okolí, sledováním lovosické chemičky a zakreslováním do mapy, pořád tam zůstávala spousta otazníků. Spousta nejasností, spousta věcí, co se mohla pokazit. Hlavně ze strany Roudnice, to byla jedna velká neznámá. Ale přesto – nebo možná právě proto? – nedokázal Jarek tomu vábení odolat. Neexistovala síla, jež by ho udržela za palisádou, zatímco kluci pojedou do Lovosic. Po celodenním odpočinku se cítil jako znovuzrozený, a že ho tu a tam bodne v koleni nebo mu zacuká v rameni? Přece není žádná slečinka, hergot pes! Akorát s Romčou se kvůli tomu trochu chytli, ovšem ta hádka pro ni byla předem prohraná a ona to věděla.

Snažil se vyhnat si starosti z hlavy, teď už stejně nic nezmění. Zářivé slunce vystoupalo nad prokřehlý obzor a jinovatka, která zdobila okolí, pod jeho paprsky nezadržitelně tála. Vzduchem se linula jemně kořeněná vůně tlejícího listí a blížící se zimy a jeho ještě hřála vzpomínka na včerejší noc.

Fajn den, tak jen to neposrat.

Nepochyboval, že touto dobou je už museli z chemičky zahlédnout. Potužík tvrdil, že kromě dvou strážných, kteří v nepravidelných intervalech obcházejí okolí obsazené budovy, drží ještě jeden člověk hlídku na vrcholu nedaleké vysoké válcovité nádrže. Ten by musel být slepý, kdyby si nevšiml čtveřice kol, blížících se svižným tempem po rovné silnici směrem od Terezína. Škoda, že se ranní mlha už zvedla; museli holt doufat, že strážný nebude mít lehký prst na spoušti a nezačne střílet, dokud nezjistí, co mají za lubem.

Jakmile projeli pod železniční tratí, z pole se s nahněvaným krákáním zvedlo k nebi asi stohlavé hejno havranů.

No paráda, blesklo hlavou Hlinomazovi. Tak teď už o nás vědí natuty. Ale snad je to i dobře.

Mávl rukou na své parťáky, všichni společně zatočili směrem ke zdi a zmizeli tak možnému odstřelovači ze zorného pole. Jarek měl srdce až v krku a napětí mu svíralo měchýř ocelovou pěstí, ruce sundavající ze zad batoh se mu však ani nezachvěly. Věděl, že nemohou otálet, během minuty sem určitě přiběhnou vojáci ze strážnice – pokud náhodou nejsou zrovna někde poblíž na obchůzce. To by byl pech.

Každý z jezdců vymotal z batohu kus látky. Jarek je všechny zapálil. Když se oheň rozhořel, strčili je zpět, vaky opět utěsnili a těsně převázali popruhy.

Ať už Potužík použil cokoliv, čadilo to úděsně. Ze čtveřice ruksaků začal stoupat hustý, páchnoucí, nažloutlý kouř, který dráždil ke kašli a jen zvolna stoupal vzhůru. Mladíci se napřáhli a mrštili improvizované dýmovnice přes zeď tak, aby byla clona co nejširší.

Během pár sekund se z prostoru za zdí začalo ozývat spěšné rojení. Jarek si vzpomněl na oblíbené rčení svého strýce: „Když už chceš píchnout do vosího hnízda, dělej to hodně dlouhým klackem. Nebo si nazuj tretry.“ No, tretry oni měli. Jakmile dým zastínil obří nádrž s hlídkou, všichni čtyři záškodníci vyskočili do sedel a ozlomkrk se rozjeli zpět. Zakrátko uhnuli ze široké hlavní silnice na úzkou cestičku, která se od ní odpojovala v ostrém úhlu a vedla do divokého houští křovisek a mladých stromků na jihu, kde již byli opět v relativním bezpečí.

Ujeli ovšem sotva padesát metrů a Jarek mávnutím ruky celou skupinu zastavil.

„Co se děje, vole?“ sykl nervózně mladý Karlík Ševců, na kterém bylo znát, že by se nejraději viděl někde hodně daleko. „Musíme padat, za chvíli tu budou!“

„Slyšíš snad něco?“ zapochyboval Hlinomaz.

Sotva patnáctiletý výrostek se zaposlouchal a pak si skrz mezeru mezi zuby odplivl do pangejtu. „No to mě poser. Nic. Vždyť jsi přece říkal, že tam mají motorky. A že za náma pojedou. Chceš říct, že jsem si dělal do trenek zbytečně?“

„Jasně, že tam mají mašiny, viděl jsem je na vlastní oči,“ odsekl podrážděně Jarek, jemuž se nelíbilo, jak se akce komplikuje hned na začátku. „Velký stroje, mnohem větší, než na kterých se tady za války proháněli Amíci.“

„A kde je jako máš? Celej tenhle plán stojí za hovno, to ti teda povím…“ zatvářil se kysele Karlík.

Hlinomazovi se to ovšem nezdálo. Jasně, neslyšeli žádné burácení motorek, žádné pronásledování. Žádnou reakci, kterou chtěli vyvolat. Jenže když tu byl předevčírem, naháněli ho jak… no jako to divoké prase. A teď si nechají líbit, když jim někdo takovýmto způsobem vysloveně plivne do tváře? To je přece nesmysl.

 „Hele, počkejte tady,“ řekl ostatním. „Omrknu to.“

Už nasedal zpátky na kolo, když tu přece jen něco zaslechl. Slabé svištění doprovázené hlubším bzučením. Jako by…

„Padejte!“ zařval. „Jedeme, honem, honem!“

Sám nečekal, jestli ho ostatní tři poslechli, a tryskem vyrazil kupředu. Kvílení pneumatik, které za sebou zaslechl, zatímco mohutné stroje vybíraly smykem zatáčku, potvrdilo jeho obavy. Očekávali, že ty veliké motorky jezdí na benzín nebo naftu, že jejich motory uslyší už z dálky, jenže…

Zasraný elektriky! nadával v duchu Jarek skloněný nad řídítky, zatímco ze všech sil šlapal na ten nejtěžší převod, který na kole měl.

Bleskově se ohlédl. S uspokojením zjistil, že všichni tři kluci už také jedou plným tempem jen kousek za ním, jenže do zpěvu mu rozhodně nebylo. Dva bachraté motocykly, které se před chvílí vyhouply z ostré zatáčky, už se zlověstným hvízdáním nabíraly na rychlosti. Na každém z nich seděli dva vojáci v tmavých pracovních uniformách a se samopaly přehozenými přes záda. Ti na zadních sedadlech měli v rukou pistole s dlouhými hlavněmi a už soustředěně mířili.

Zatáhnul hlavu mezi ramena a pokusil se ještě zrychlit. To sykání tlumičů si nejspíš jen představoval – v uších mu rozprouděnou krví hučelo tak silně, že tak slabý zvuk přece nemohl zaslechnout. Ovšem ten výkřik, který se ozval jen kousek za ním, ten se mu určitě nezdál.

Do prdele. Kurva!

Vybavil si mapu okolí se všemi cestičkami a pěšinami, které tu Bořek Potužík během včerejšího průzkumu objevil. Někde to tu přece musí být, silnice se mírně stáčí vlevo a k nebi vyčítavě trčí pahýl nějakého sloupu. Tady! Prudce strhl kolo doprava na sotva znatelnou stezku, kterou málem přehlédl. Radost mu však téměř okamžitě zkalilo svištění gum zatáčejícího motocyklu. Do háje, to jsou přímo za mnou? A kam se sakra poděli kluci? Přece je už všechny nedostali?

Vyhnal si z hlavy myšlenky, na které teď neměl čas. Musel se soustředit na jízdu. Tady, mezi stromy na klikaté stezce, léta udržovanou jenom lesní zvěří, měl trochu výhodu. Jeho bicykl byl mnohem obratnější a ovladatelnější než ten tunový plechový kolos, který sice asi dokázal hravě projet křovisky, jež Hlinomaz musel objíždět, ale rozhodně se v případě potřeby nedokázal otočit na pětníku. A to tady bylo cennější.

Uvědomil si, že už chvíli za sebou neslyší žádný praskot, s nímž se ten dvoukolový leviatan prodíral podrostem. Přece ho nesetřásl, ne? To by byla fakt smůla, po tom všem! Ohlédl se. Motocykl stál asi padesát metrů od něj, chromované trubky se ostře leskly v dopoledním slunci, jehož paprsky se hravě prodíraly prořídlými listopadovými korunami stromů. Jeden voják se krčil nad širokou vidlicí řídítek a Jarek by přísahal, že i na tu dálku vidí jeho jedovatý úsměv. Ten druhý klečel vedle něj na jednom koleni a zbraň, s níž pečlivě obouruč mířil, vypadala kratší než prve. Až s ostrým štěknutím pistole si Jarek uvědomil, že si střelec odmontoval tlumič, aby měl lepší mušku.

Kulka lízla kmen stromu vedle Hlinomazovy hlavy a s divokým bzukotem odletěla dál do lesa. Další pokyn Jarek nepotřeboval. Naskočil na kolo a uháněl dál.

A já blbec si ještě lámu hlavu s tím, jestli jsem jim neujel!

Kdesi vlevo za ním se ozval táhlý výkřik plný bolesti, ze kterého mu přeběhl mráz po zádech. Ještě horší ovšem bylo to, jak nečekaně a náhle skončil. Jarek netušil, jestli to byl Karlík, Lukáš, nebo Pavel, ale každopádně zbyli z celé skupiny už jenom dva. V lepším případě.

Zběsilá honička musela trvat alespoň půl hodiny. Jarek ovšem tok času vůbec nevnímal a nebýt adrenalinu, už by určitě dávno padl únavou. Celý svět se scvrknul jen do snahy dostat se k další prudké zákrutě, která mu zajistí pár dalších sekund života. Usilovně se soustředil na mapu, kterou si před několika hodinami tak pečlivě vryl do paměti, a podle záchytných bodů kontroloval, že jede správně. Potok. Veliký balvan. Křížení s polní cestou, na kterou na chvíli vjede a po padesáti metrech ji zase opustí. A celou tu dobu se za ním ozýval onen zlověstný bzukot a praskot, někdy blíž, jindy dál. Většinou ale o dost blíž, než by se mu líbilo. Jeho jedinou útěchou bylo, že nikde na větvích nezahlédl žádný kus červené látky. Znamenalo to, že jinak jde všechno podle plánu. Nebo že se všechno totálně podělalo a nikdo neměl čas jeho skupinu varovat.

Vyjel z lesíku po úzké silničce, jejíž asfalt se rozpadl už dávno před válkou. Po pravé straně se táhlo pole, po levé zpovzdálí nesměle vykukovaly střechy několika domů. A přímo před ním stál na cestě a kolem ní široký půlkruh osob. Asi dva tucty trhanů ve špinavých montérkách, potrhaných kožených kabátech a v zabahněných botách tu nervózně svíraly své nože, rukojeti mačet nebo madla samostřílů, vpíjely se očima do velkého vozíku naloženého až po okraj jídlem a sledovaly brozanského starostu, který v doprovodu několika dalších lidí z Roudnice právě prováděl pečlivou inventuru a zvolna si odškrtával jednu položku po druhé. Jarek věděl, že Procházka by dokázal tímto způsobem protáhnout handlování klidně i na hodinu. Naštěstí to nebylo zapotřebí.

Takže to vyšlo, vydechl si úlevou Hlinomaz a s bušícím srdcem se vybičoval k poslednímu spurtu.

Zatím si ho nikdo nevšiml, pozornost všech se soustředila na onen čtyřkolák, jehož náklad měl hodnotu celého jmění; větší než lidský život. Ovšem někdo přece jen zaslechl buď povrzávání jeho bicyklu, nebo hučení motocyklu pronásledovatelů, a ohlédl se. Rychle upozornil ostatní a rázem se na Jarka upíraly desítky překvapených pohledů. Tomu to však bylo jedno a s hlavou zaraženou mezi ramena pokračoval v cestě. Nikdo mu nebránil. Z vytřeštěných výrazů dvojice, kterou právě míjel, jasně poznal, kdo se to právě vynořil z lesa za ním. Takový stroj jste dlouho neviděli, co?

Nechal půlkruh Roudnických za sebou a smykem zastavil před Procházkou, vedle nějž stál jakýsi zjizvený hromotluk s podivně zdeformovanou lebkou a drobná blondýna, jejíž jemný obličej hyzdil zelenočerný monokl. Skoro kvůli němu neviděla na jedno oko.

„Tihle dva… a ještě… jeden pár,“ lapal vytáhlý posel po dechu s pohledem upřeným do starostovy vousaté tváře. Poté spíš spadl z kola, než že by z něj sesedl, a ztěžka se svalil na zem. S uspokojením si však všiml, že zatímco otrhaní lapkové zaraženě přešlapují na místě a přemýšlejí, co dál, těch pár členů Procházkova doprovodu zvolna ustupuje. Věděli, co dělat.

Vojáci na motorce, kteří Hlinomaze pronásledovali až na místo předání proviantu, zastavili asi dvacet metrů od půlkruhu, jehož konce se teď zvolna stahovaly jejich směrem. Takovýto vývoj je očividně zaskočil. Rozhlédli se kolem sebe po zarostlých, zašpiněných tvářích, zubatých čepelích a rzí pokrytých tyčích. Řidič směrem k davu něco vykřikl, ale nikdo mu samozřejmě nerozuměl. Nezdálo se, že by mu to vadilo. To, co měl on i jeho kolega v očích, rozhodně nebyl strach. Oba sesedli ze stroje a nacvičeným pohybem si sňali ze zad automaty. Na podobné situace byli zvyklí reagovat jen jediným způsobem.

A stejně tak i Roudničtí.

„Kdo je dostane, může si nechat tu motorku!“ zavelel chladným dopolednem zvučný hlas. Jako by někdo mávl praporkem: dav se hnul dřív, než vůbec začal myslet. A jakmile udělal první krok, samopaly se rozštěkaly. V tu chvíli už bylo jedno, jestli někomu došlo, že je do nerovného boje poslal brozanský starosta. Ten sám nelenil, překvapenému hranatému kolohnátovi stojícímu vedle sebe, který se ho pokusil chytit za rameno, zarazil nůž do ledvin a rychle se vrhl do příkopu u cesty.

Roudničtí sice byli v početní výhodě, proti automatickým zbraním ji to však nebylo nic platné. Oba Asiaté se za mohutným tělem motocyklu kryli před šipkami ze samostřílů a krátkými kontrolovanými dávkami rozsévali smrt. Hromadný útok se během několika okamžiků rozpadl, na silnici a v jejím okolí zavládl chaos. Někdo zaslepeně utíkal vstříc bzučícím kulkám, jiný se snažil utéct, pár odvážlivců se pokoušelo vojáky obejít a vpadnout jim do zad. Blondýna s monoklem se krčila za čtyřkolákem a něco křičela na ostatní, v oné kakofonii výstřelů, křiku a bolesti ji však nikdo neposlouchal.

O výsledku bitvy bylo rozhodnuto vlastně už předtím, než se zpod klenby stromů vynořil i druhý stroj a do bitvy se zapojila také jeho osádka. Necelé dvě minuty stačily vojákům k tomu, aby zůstali na nohou jen oni čtyři. Kdo včas nezalehl nebo neutekl, ten už nemohl svůj omyl napravit.

BENG! zaduněl náhle od lesa nový výstřel. Toto byl jiný kalibr, který do boje dosud nepromluvil.

PRÁSK! odpověděla mu další puška, tentokrát od domů vlevo. Jeden z vojáků padnul. Zbývající tři se zmateně rozhlédli a instinktivně zalehli.

Beng! Beng!

Nebylo jim to nic platné. Rány šly od trouchnivého posedu na kraji lesa, střelec je měl ze své vyvýšené pozice jako na dlani.

Prásk! odpověděla na jeho výzvu kamarádka z vesnice.

Poslední zbývající voják se marně snažil krýt za motocyklem a opětovat střelbu, v křížové palbě však neměl o mnoho větší šanci než před chvílí útočící Roudničtí.

Beng! ozvala se z posedu naposledy lovecká kulovnice, kterou si Potužík půjčil od místních. Trefil ozbrojence přímo do hrudi a ukončil tak celé tohle představení. A spotřeboval přitom sotva pětinu nábojů, které ráno dorazily z Chotiměře.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář