OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (XIV)

 

Motocykly už na první pohled udivovaly svou robustností. Každý z nich musela po úzké cestě směrem k Brozanům tlačit dvojice mužů, jeden by to nezvládl. Dobrovolníků se na to ovšem našlo víc než dost. Z Brozan a Doksan sem už dorazil početný rozjásaný dav a každý se chtěl těch zázraků techniky aspoň dotknout, na chvilku si na ně sáhnout, pohladit si jejich ladné křivky, pod nimiž se ukrývalo tolik spoutané síly. Nikdo z nich dosud neviděl nic, co by se těmto úžasným strojům alespoň zdálky vyrovnalo. Za doširoka rozevřenou vidlicí se klenulo mohutné tělo, o které se mohl řidič opřít hrudníkem. Na dlouhý sedák se pohodlně vešli dva lidé, počet stupaček však prozrazoval, že osádka mohla být až trojčlenná. A podél zadního kola se z obou stran nadouvaly veliké oplechované boxy, které zřejmě sloužily jako úložný prostor a zároveň jako ochrana nohou cestujících.

Těžko říct, jestli motorky budily větší rozruch mezi dětmi, nebo jejich otci.

Kdo se nedostal k motorkám, ten alespoň obdivoval ukořistěnou výstroj, která teď ležela na vrcholu čtyřkoláku s proviantem. Na zakrvácených uniformách bylo vyskládané všechno, co se mohlo lidem Dolního Poohří hodit. Samopaly s prodlouženými zásobníky i čtveřice pistolí s tlumiči. Taktické řemení ověšené ze všech stran sumkami plnými granátů, munice, světlic a zdravotnického materiálu. Spolehlivé mechanické hodinky vybavené buzolou. Kvalitní vojenské nože s pevnou čepelí. Vysoké šněrovací kožené boty. To vše spočívalo na vozíku jako nějaká obětina bohům vítězství. A zcela právem.

Těla vojáků samozřejmě nevezli. Kdo by se s nimi tahal a pohřbíval? Jen je nanosili na jednu hromadu společně s mrtvými Roudnickými, aby je později spálili. Ovšem až zítra. Dnes se slaví!

Povznesená nálada jako by se vyhýbala pouze dvěma lidem, kteří celý ten rozjásaný zástup uzavírali.

„Vyšlo to přesně podle plánu,“ konstatoval Bořek Potužík a pohlédl na Procházku. „Pech, že pláchla ta blonďatá mrcha, ale i tak to dopadlo dobře.“

Ve tváři brozanského starosty zarostlé loupežnickým plnovousem se ovšem příliš velká radost nezračila. Zachmuřeně se mračil a zvolna si mnul pravou ruku, jako by se z ní snažil odrolit neviditelné bahno.

„Jen škoda kluků z té Hlinomazovy skupiny,“ pokračoval voják klidným hlasem, nevšímaje si duševního rozpoložení svého společníka. „Jeden prý možná ještě žije, i když jak to Jarek popisoval, moc bych na to nespoléhal. Ale věděli, do čeho jdou. Úspěch celé téhle akce je z velké části jejich zásluha.“

Procházka nepřítomně přikývl.

„Jsem si jistý, že jim to tvoji lidi nezapomenou,“ poznamenal Potužík, kterému ani moc nevadilo, že musí zastávat obě strany rozhovoru. Často mluvil sám se sebou a toto bylo něco podobného. „Jen podívej na to jejich nadšení. Tohle potřebovali – uvědomit si, že nejsou bezbranní, že když jde o hodně, dokážou se bránit. Myslím, že Roudničtí vás už nechají na pokoji. Přinejmenším na nějaký čas, z téhle rány se jen tak nevzpamatují. A vědí, že teď máte i zuby.“

Zdvořile se usmál na jakéhosi mladíka, který se oddělil od davu kolem motorek, aby jim mohl v rychlosti pogratulovat, a pokračoval: „Jenže tohle byl teprve první krok. Druhá část nás ještě čeká a myslím, že u té se zapotíme o dost víc.“

„Žádná nebude,“ řekl konečně Procházka.

„Cože?“ pozvedl Potužík udiveně obočí.

„Přemýšlel jsem o tom,“ prohlásil starosta tichým, ale rozhodným hlasem, „a na tu druhou fázi se vykašleme. Nejdeme do toho.“

Bořek se na něj ostře podíval. „Chceš vycouvat?“

„To ne. Naše dohoda pořád platí. Jedna z těch mašin je tvoje, zasloužil sis ji. O to mi vůbec nejde, nechci tě oškubat. Ale pokračovat už nebudeme. Nezaútočíme na tu chemičku, zbytek plánu se ruší.“

Voják nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Možná to vypadá nebezpečně, ale víš, co je ještě víc o hubu? Nepokračovat. Myslíš snad, že si smrt svých čtyř lidí nechají jen tak líbit? Zítra tu budeš mít všechny, pěkně celé trestné komando z Lovosic. A tentokrát je už nezaskočíte. Rozemelou vás na kaši.“

„Ne, to se nestane,“ odporoval mu Procházka. „Vždyť nevědí, co a kde se stalo. A pro případ, že by ty čtyři hledali, můžeme jejich těla odtáhnout blíž k Roudnici. Ať si to vyžerou oni. Třeba bychom pak od nich měli pokoj natrvalo. Ale spíš si myslím, že to nebude nikdo řešit. Jak tomu říkáte vy v armádě? ‚Přijatelné ztráty‘, to je ten výraz.“ Podíval se na Potužíka, kterému se v tváři zračil nesouhlas. „Hele, hlavní cíl jsme splnili – sám jsi řekl, že by se teď od nás měla Roudnice držet dál. To je to nejdůležitější, o to nám šlo přece od začátku především. A co se Lovosic týče, budeme si na ně dávat pozor. Rozmístím hlídky a nedáme se překvapit. Ale věřím, že když je necháme být, nebudou si všímat ani oni nás. Tak jako doteď.“

„Myslíš tak jako si nevšímali Prackovic?“

Procházka zvolna zavrtěl hlavou. „Nevíme, co se tam stalo. Třeba je nějakým způsobem vyprovokovali. Sám jsi tvrdil, že kdyby nás chtěli ti z Lovosic vymazat z mapy, mohli to udělat kdykoliv. A přesto tady pořád jsme.“

Potužík po chvíli pokrčil rameny. „Dělej, jak myslíš. Je to tvoje věc. Já si vezmu motorku a pojedu dál na sever.“

„Nerozmyslel sis to? Mohl bys tady zůstat, aspoň do jara,“ pokusil se Procházka vojáka naposledy přemluvit.

Ten se však jen nevesele zakřenil. „A nechat se tady uškvařit společně s váma, až si přijdou žluťáci vyrovnat účty? Ne, děkuju pěkně. Mrknu se domů. Jakmile se dostanu přes Labe, budu tam za pár hodin... a pak uvidím, co dál.“

Všimli si, že se k nim rychlým krokem a se širokým úsměvem ve tváři blíží dvoumetrový habán s puškou pověšenou přes rameno a jednou rukou omotanou obvazem. Tomáš Bezinka, starosta Nových Dvorů, byl oním druhým střelcem schovaným ve vikýři jednoho z domů a na rozdíl od nich dvou zářil nadšením.

„Hergot, chlapi, to byla akce!“ pochvaloval si spokojeně a poplácal je oba po ramenou. „Dvě mouchy jednou ranou. Co dvě... dva tucty! Fakt to klaplo naprosto parádně. Tak co dál? Máme čtyři uniformy. Už jsi přemýšlel, Davide, kdo bude ve které skupině? Šel bych dobrovolně do té první, jenže při mojí výšce? Na to by asi neskočili. Holt to budu jistit zezadu. Stejně jsem lepší s puškou než se samopalem.“

„Neboj, o nic nepřijdeš,“ uklidnil ho Potužík a ani se nesnažil skrýt své rozčarování. „David chce tu další část odpískat.“

„Vážně?“ zarazil se vysoký Bezinka. „Chlape, neblbni. Druhou takovou šanci už nedostaneme.“

Procházka se zamračil. „Druhou šanci? Spíš se bojím, že už nebudeme mít takové druhé štěstí. Byl zázrak, že to vyšlo.“

„Ale vyšlo. A to je přece to, co se počítá!“ namítl zaníceně dlouhán. „A musíme to dotáhnout do konce. Mysli na budoucnost!“

„To budeme řešit pak, ale věřím, že nás nechají být,“ stál si za svým Procházka.

„O tom nemluvím,“ namítl Bezinka. „Ale tobě je snad jedno, co všechno můžeme získat? S tou technikou a energií, co tam mají, bychom mohli konečně přestat žít jako ve středověku. Stačí tam jenom jít a vzít si to. Vždyť s tou výzbrojí, kterou se nám podařilo teď získat, a s momentem překvapení to tam vystřílíme jedna dvě. A ty tu příležitost klidně hodíš za hlavu? Tohle jsi přece vždycky chtěl – vytvořit místo, kde bychom mohli začít odznovu, postupně vracet všechno do starých kolejí. Přestat přežívat jako švábi a konečně se s tím pokusit něco udělat. Teď tu šanci máš, tak se jí prosím nevzdávej. Kvůli nám všem.“

„Prostě jsem se rozhodl, konec diskuse!“ vyštěkl Procházka a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Jeho kolega z Nových Dvorů překvapeně zmlknul.

„A kdy ses takhle rozhodl?“ zeptal se do nastalého ticha zrzavý Potužík.

„Záleží snad na tom?“

„Vlastně ne,“ pokrčil voják lhostejně rameny a pak, aniž by se na brozanského starostu podíval, řekl: „Každý na to reaguje jinak. Pamatuju si, že já s nikým tenkrát dva dny skoro nepromluvil, a když už, akorát jsem křičel a nadával. Málem mě to sežralo. Poprvé to je vždycky nejhorší. Ne snad, že by to pak bylo snazší, ale zvykneš si.“

„O čem to...“ nadechl se zmateně Bezinka, ale Potužík pokračoval.

„Já tě chápu, Davide. Zastřelit někoho, to je hračka. Je to čistý, neosobní. Nejsi to ty, kdo toho člověka zabil, ty jsi jenom stisknul spoušť. Jenže udělat to vlastníma rukama, to v tobě nechá stopu. Zůstane to v tobě roky a straší tě to, dokud se s tím nesrovnáš. Tady ale nejde jenom o tebe. Rozhodni se, jak nejlíp umíš, jen se nenech ovlivnit tím, co se stalo před chvílí. To, jak ses zachoval, bylo správný. Kdybys toho chlapa nechal žít, mohl zabít on tebe.“

Kráčeli vedle sebe v zaraženém tichu, ostrůvek mlčení v moři okolního jásotu a smíchu.

„Nemáme na nic takového právo,“ řekl konečně Procházka. „To, co jsme naplánovali, je špatné. Přemýšlel jsem o tom... a přemýšlel jsem o tom už včera,“ střelil podmračeným pohledem po Potužíkovi. „Nedopustím, aby se z nás stali lidi, co si jdou za svým přes mrtvoly. Nedopustím, aby se z nás stali... Roudničáci. My jsme přece jiní.“

„Ale tohle přece nemůžeš srovnávat...“ namítl dlouhán, který vedle něj kráčel z druhé strany.

„Musím! Právě že musím! Když to nebudu srovnávat já, tak kdo?“ zvýšil vousatý starosta hlas, až se z chumlu před nimi jejich směrem tázavě ohlédlo několik lidí. Nadechl a jeho hlas byl opět klidný, vyrovnaný. „Máš pravdu, Bořku. To rozhodnutí ve mně vážně uzrálo potom, co jsem zabodl nůž do té gorily z Roudnice. Otevřelo mi to oči. Jedna věc je bránit se a druhá prolít něčí krev jenom proto, že mi to za daných okolností přijde jako dobré řešení. To je cesta, kterou se odmítám vydat. Jen se rozhlédni,“ máchl rukou a tím jediným pohybem obsáhl vše – špinavé děti v otrhaných šatech, oprýskané zdi nedalekých domů obehnané palisádou i k obzoru se táhnoucí pole, která už drahně let ležela ladem. „Sám vidíš, kam nás to dohnalo. Takhle jsme kvůli tomu dopadli.“

Bezinka se otočil k zamyšlenému Potužíkovi. „Co ty, Bořku? Ty s tím souhlasíš?“

„Je v tom kus pravdy,“ připustil voják. „Musíš mít nějaký zásady, řídit se určitými morálními pravidly. Bez nich není člověk o moc víc než zvíře. A jakmile uděláš jednu výjimku, následuje druhá. Třetí. Než si to uvědomíš, z výjimek se stane pravidlo.“ Na chvilku se odmlčel. „Bývaly doby, kdy tohle říkávalo překvapivě hodně lidí. Odmítali dělat věci, s nimiž se nedokázali vnitřně srovnat. Jenže to má jeden háček, Davide. Víš, proč už na ně v dnešní době nenarazíš? V tomhle světě, ať se ti to líbí, nebo ne, silnější požírá slabšího. Takže se buď přizpůsobili, nebo je to rozemlelo. Tak to prostě je a nezmění se to, dokud nebude pro ty silný jednodušší zajistit si přežití jinak. Pak zase nastane čas pro morálku, pro soucit, nebudou jen zbytečným přepychem. Přiznám se, že nevím, jestli jsme už tak daleko. Rád bych si to myslel. Na mně ovšem nesejde, tohle je tvoje volba. To ty si na tuhle otázku musíš odpovědět. Uvědom si ovšem, že nerozhoduješ jenom za sebe.“

Procházka mlčel a bylo vidět, jak si kouše ret.

Voják si povzdechl a rozhlédl se po davu kolem motorek, po všech těch veselých tvářích a očích zářících nadšením. Zračila se v nich radost smíšená s úlevou. Naděje, že se věci zase zlepší. Víra, že se vše obrací k dobrému konci.

Chtěl s nimi ty pocity sdílet. Ale nějak se mu to nedařilo.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář