OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Supové nad Ohří (XV)

 

„Hergot, nedrž se mě jako klíště a povol trochu,“ houkl za sebe Potužík na Romana Skálu – vousatého pořízka natěsnaného do ukradeného oblečení, jenž seděl za ním na motorce a drtil mu žebra medvědím objetím. Oba měli tváře zahalené černými šátky; zdánlivě jako ochranu proti lezavému chladu, skutečným důvodem však bylo, aby tak zakryli své výrazně neasijské rysy. Žádný z vojáků, které ráno zabili, neměl mohutný plnovous, a ani jeden z nich rozhodně nebyl zrzavý. Zblízka to maskování sice nemohlo fungovat déle než pár sekund, ale víc ani nepotřebovali.

Tlapy kolem vojákovy hrudi na okamžik uvolnily svoje sevření, to se však za moment zase vrátilo. Bývalý četař dobrovolnické armády procedil přes zuby šťavnatou nadávku. Sice měl sto chutí shodit svého spolujezdce do příkopu, ale vlastně se mu ani moc nedivil. I on sám měl nervy na pochodu. Srdce mu bušilo rychleji, všechno kolem znělo jako z megafonu a žaludek se mu svíral napětím. Jistě, v armádě už zažil i horší akce. Daleko nebezpečnější, daleko zoufalejší. Jenže to měl po boku parťáky, kterým věřil, mohl se na ně spolehnout a věděl, co od nich může očekávat. Ale teď? Za zády mu sedí vesnický rváč, který držel samopal v ruce poprvé před hodinou a právě do tichého hučení motoru šeptá slova nějaké modlitby. Nebo možná kletby.

„Fakt myslíš, že tam těch vojáků bude jenom pár?“ zakřičel mu do ucha Skála zbytečně hlasitě.

Potužík jen nepřítomně kývl a dál se věnoval řízení. Neměl co odpovědět. Uvědomoval si, že tohle byl nejslabší článek celého plánu, a pokud se v něm spletl, udělali by nejlépe, kdyby se na místě otočili a radši hned odjeli co nejdál. Už dávno se ale naučil důvěřovat svému instinktu a ten mu říkal, že se neplete. Že dobře vycvičení profesionální vojáci tvoří opravdu jenom menší část skupiny, která se v Lovosicích usadila, a zbytek jsou lidé, kteří dělají především to, kvůli čemu sem přijeli – ať už to bylo cokoliv. A jelikož čtyři členy ostrahy zneškodnili už ráno, vycházely počty docela dobře.

Když probíral podrobnosti s ostatními, viděl jim v očích obavy. Uvědomovali si, že stačí, aby se v bývalé chemičce nacházelo o polovinu víc lidí, než si mysleli, nebo aby i tamní „civilisté“ měli zkušenosti s bojem, a rázem by to změnilo poměr sil natolik, že by už akci nemohla zachránit ani jejich druhá skupina, která se teď plížila pod ochranou železničního náspu směrem od Lukavce. Všichni to věděli, ale nikdo to neřekl nahlas. Možná si mysleli, že když to nepřivolají, nestane se to.

Takhle to ale nechodí, to Bořek moc dobře věděl. Nevěřil v osud nebo ve štěstí. Věřil v sebe, ve svůj odhad a zkušenosti. A do jisté míry i v tu bandu vesničanů, s níž teď mířil do bitvy. Co těm chlapům a dvěma ženským chybělo v drilu, to doháněli zápalem a motivací. Poháněl je cukr a bič v jednom: Vidina, co všechno mohou získat. Strach z toho, co se stane, když selžou. A závist spojená s pocitem křivdy: Jak to, že oni mají všechno, a my sotva živoříme?

Druhý motocykl srovnal tempo s tím jeho a zařadil se vedle něj. Potužík hodil pohledem po osádce. Za řídítky seděl drobný rtuťovitý chlapík – ostatně všichni členové téhle „přepadové“ skupiny museli být malého vzrůstu, jinak by se do ukořistěných oděvů nevešli. I on měl šátek, který zakrýval jeho ostře řezaný evropský obličej. Zezadu se k němu tiskla dívka, sotva dospělá, jejíž ženské tvary se dokonale ztrácely v teplém polovojenském oblečení. Na tváři jí pohrával jemný úsměv, přivírala oči a opírala se řidiči hlavou o rameno. Jak tak projížděli klidnou krajinou pod prvními štíty Středohoří, vypadali jako milenci. Nebyli. Co Bořek slyšel, vždycky měla podobný zasněný výraz, než někoho přetáhla lopatou nebo mu úderem čela přerazila nos. Karolína, vzpomněl si na její jméno. Ostatní z Brozan se od ní drželi dál, ale když se přihlásila do skupiny jako první, viděl v jejich tvářích souhlas. Neprotestoval tedy a vzal ji s sebou. Zřejmě nebyla taková křehotinka, jak by se mohlo zdát.

Oba stroje za slabého hučení motorů dorazily až k polorozpadlé vrátnici. Skrz suť sice vedla úzká vyklizená cestička, po které by mohli projet dál, přesto raději sesedli, postavili stroje na stojánky a za zeď se vydali volným krokem po svých.

Potužík se marně snažil uklidnit rychle tlukoucí srdce. Tyhle okamžiky byly nejhorší.

„Zastrč to!“ sykl ostře na Skálu, který vytáhl z pouzdra pistoli, aby ji měl připravenou ke střelbě.

„Já myslel –“ zaprotestoval tiše ramenatý chlap, ale zrzavý voják ho utnul.

„Chovej se nenápadně, sakra. Přirozeně!“

Pomalu mířili k trojici obytných kontejnerů a zaujali mírně roztaženou kosočtvercovou formaci. To, co mělo působit dojmem neuspořádané skupinky lidí, byl ve skutečnosti bojový útvar s krytými boky.

Dveře prostřední mobilní buňky, která k nim byla nejblíže a uzavírala malé nádvoříčko před hranatou budovou, se otevřely a rázným krokem z nich vyšla jakási postavička – drobný mužík v černém overalu a s vlněnou čapkou na hlavě. V ruce se mu něco zalesklo… ovšem než stačil Potužík nebo někdo jiný udělat něco nepředloženého, došlo všem, že to je jen vysílačka. Něco na ně halekal, rozčileně gestikuloval a ukazoval na přístroj ve své dlani.

Bořek nápadně rozhodil rukama do strany a nedbale na mluvčího mávnul, že k němu jde. Po očku se rozhlédl. Nikoho dalšího neviděl.

„Běžte k těm kontejnerům, schovejte se za ně,“ prohodil koutkem úst. „Ať na vás není vidět z té cisterny vpravo.“ A sám se vypravil k vojákovi.

Ten na něj pořád něco brebentil, a i když už byl Potužík jen kus od něj, neubíral na hlasitosti. Najednou se zarazil a přimhouřenýma očima se na něj zadíval.

Ruka s vysílačkou mu vyletěla k ústům, ale to již Potužíkův tlumič slabě sykl a z Asiatova krku vytryskl krvavý gejzír. Bořek ho sice chtěl trefit do těla, jenže střelba od boku nikdy nebyla jeho silnou stránkou.

Nezměněným, poměrně klidným tempem došel až k ležícímu vojákovi, který na něj třeštil bulvy a nekoordinovaně cukal nohama, a lhostejně ho odtáhl ke stěně buňky, aby nebyl tak na očích. Zároveň mu z pouzdra vyndal pistoli a zastrčil si ji za opasek. Riskovat se nevyplácí a náboje navíc se vždycky hodí.

Ohlédl se. Nikoho dalšího ze své skupiny neviděl. Bezva – znamenalo to, že jsou na svých pozicích a kryjí mu záda. Nebo v to aspoň doufal.

Vstoupil do buňky, ze které ten muž umírající opodál před okamžikem vyšel. Bleskovým pohledem přejel vnitřek strážnice a stejně rychle i zastřelil dalšího vojáka. Tomu jen poskočila hlava a zhroutil se na počítač, u nějž právě seděl. Potužík se rozhlédl. Ano, přesně takhle to Hlinomaz popisoval. Stůl, pár židlí, skříň se zbraněmi. V malé bedničce hezky vyskládané náboje, zásobníky a několik granátů. Pár si jich vzal, ale většinu nechal na místě. Až dorazí druhá skupina, budou se jim hodit.

Vše šlo podle plánu, té nepříjemné nervozity ho to ovšem nijak nezbavilo.

Náhle se z dvora ozval rozčilený pokřik utnutý krátkou dávkou ze samopalu. A vzápětí dvojice velice hlasitých výstřelů odněkud shora. To ovšem nebyl žádný samopal nebo pistole, nýbrž pořádná ráže. Ostřelovač na cisterně. Ještě ani nestačila utichnout dunivá ozvěna a podzimní vítr přinesl salvu od železniční trati. Bezinka a jeho lidé měli toho parchanta už dávno na mušce a jen čekali na nějaký signál.

Paráda. Snad toho hajzla aspoň někdo trefil, když už takhle plýtvají municí, pomyslel si Potužík. Uvědomil si, že je najednou klidný. Tak to bylo pokaždé. Dokud všechno vycházelo, běžel mu mozek na plné obrátky a přehrával mu veškeré možné scénáře, kdy někdo udělá chybu a ostatní za to zaplatí životem. Teprve když začalo jít skutečně do tuhého, ujaly se vlády instinkty a výcvik a on mohl hodit veškerý strach za hlavu. Rázem bylo vše v pořádku.

Rychle, ale ne ukvapeně vyhlédl ze dveří. Provizorní nádvoří lemované montážními buňkami zelo prázdnotou, kolem třímetrového sloupu s dvojicí reflektorů, ukotveného ocelovými lany, nebylo vidět ani živáčka. Z budovy ovšem slyšel poplašené hlasy. Vysílačka, která vypadla z ruky mrtvému vojákovi opřenému o zárubeň, ožila a ozývalo se z ní jakési naléhavé brebentění. Snažil se jej ignorovat.

V mírném předklonu se rozběhl ke kontejneru nalevo, který stál dál od cisterny. Musel při tom překonat asi deset metrů volného prostranství, kde jej nemělo co krýt před pohledem odstřelovače, ten však buď zemřel, nebo čekal na vhodnější příležitost.

Vzal za kliku, dveře se ale ani nepohnuly. V pořádku. Jestli jsou zamčené, nevadí. Důležité je, aby z nich nikdo neočekávaně nevyběhl a nestřelil ho do týlu. Najednou za sebou uslyšel tiché kroky. Prudce se otočil, byla to však jenom Karolína.

„Roman to koupil,“ oznámila tiše a ostražitým pohledem kontrolovala okolí. „Kvér jsem vzala, ale víc jsem nestihla.“

Potužík uznale kývl hlavou. Nejprve si o ní myslel, že to je nějaká nafrněná slečinka. Pak že je bláznivá psychopatka, jenže i v tomhle směru se pletl. Jestli skutečně byla psychopatka, pak rozhodně ne bláznivá. Dokázala zachovat chladnou hlavu, když to bylo zapotřebí, a myslela na věci, které by většinu zelenáčů vůbec nenapadly.

Na druhé straně prostranství se objevil poslední člen jejich skupiny, ten malý chlapík, který jel na motorce s Karolínou. Obezřetně se postavil do dvora tak, aby ho kontejner kryl svou masou před případným střelcem z cisterny, a vzal za kliku.

„Jak to vypadá?“ zavolal na něj Potužík.

To už se nedozvěděl. Hlavně pušky, jež se objevila v jednom ze slepých oken v druhém patře budovy, si vůbec nevšiml. Tu ránu však nešlo přeslechnout. Muž zavyl a padl k zemi. Svíjel se, křečovitě se držel za bok a zpod prstů mu prýštila krev. Snažil se nohama odsunout mimo palebný úhel za montážní buňku, ovšem s pramalým úspěchem.

„Kryj mě,“ vyštěkl Bořek na Karolínu. Počkal, až dívka pošle vzhůru první krátkou dávku, a rozběhl se přes dvůr. Z domu sice vyšlo několik střel, všechny se však neškodně odrážely od rozbitého asfaltu daleko od něj; jeho mladá spolubojovnice odváděla dobrou práci a v různých intervalech pálila do oken, aby nedopřála protivníkům klid. Každý podezřelý pohyb bez milosti trestala.

Doběhl k muži, chytil jej za tmavou bundu z pevného plátna a táhl ho do bezpečí. Ty dva metry urazili během pouhých pár sekund. Když už si mysleli, že mají to nejhorší za sebou a Potužík opřel raněného o stěnu kontejneru, něco vedle nich kovově cinklo o zem. Život zrzavému vojákovi zachránil jen dlouholetý výcvik: aniž by nad tím přemýšlel, odskočil dozadu a rychle se překulil se za roh. Výbuch, který postřeleného vesničana roztrhal na kusy, tak Potužíkovi neublížil, jen se při něm udeřil do hlavy, přímo do sotva napůl zhojených stehů. Zařval a bolestí se mu zatmělo před očima.

„Vy kurvy mizerný!“ zařvala Karolína, jejíž ledový klid jako by se výbuchem roztříštil na tisíce kousků, a pokusila se pokropit budovu jednou dlouhou dávkou. Závěr zbraně však téměř ihned cvakl naprázdno. I přes závoj bolesti slyšel bývalý četař, jak mladá žena na druhé straně nádvoříčka horečnatě přebíjí za doprovodu gejzíru nadávek. „Parchanti zasraný! Matka vás měla potratit a utopit ve sračkách. Ale jen počkejte, tohle si ještě odserete.“

„Šetři náboje!“ zavolal na ni Potužík, který se mezitím dal trochu dohromady. Žil, a to se počítalo. Odstřelovač byl očividně ze hry, protože mu už půl minuty ležel přímo na mušce. A okolí jeho skupina nejspíš vyčistila. Když to vzal chladným kalkulem, navzdory padesátiprocentním ztrátám dopadla tahle první část jejich akce úspěšně. Zbývali akorát lidé v budově.

Jenže ti se netvářili, že by dali svou kůži lacino. Potužík samozřejmě nerozuměl ani slovo z toho, co na sebe křičeli, ale podle všeho se už vzpamatovali z překvapivého útoku a zorientovali se. Mohl jen doufat, že dosud nezjistili skutečný počet útočníků; jestli jim dojde, že troufalý výpad přežili pouze dva, nic by jim nezabránilo převzít iniciativu. A to se nesmělo stát.

Jeden z hlasů byl slyšet víc a častěji než ostatní. Vydával rozkazy, organizoval.

Nesmělo se to stát, ale očividně se to dělo.

„Připrav se, Kájo, půjdou po nás!“ zavolal přes dvoranu uzavřenou stavebními buňkami. Jeho spolubojovnice klečela asi dvacet metrů od něj krytá rohem jednoho z kontejnerů, přes mušku samopalu hleděla na dveře a už zase se zasněně usmívala.

Potužíkovi přeběhl mráz po zádech. Znal takové jako ona. Takové, kterým pod maskou klidu bublá zběsilá zuřivost, v jediném záchvatu vzteku se vybije a opět se nad ní zavře voda, jako by nikdy neexistovala. Věděl, čeho byli schopní.

Karolína se najednou bleskově přesunula ke vzdálenějšímu rohu svého krytu a poslala krátkou dávku na něco, co Bořek neviděl.

„Kryj si záda!“ Hlas se jí při té radě ani nezachvěl.

Do háje, jasně! Přece nejsou tak hloupí, aby lezli ven dveřmi, jim přímo na mušku. A ještě by mohli chodit jeden po druhém, že?

Opatrně vykoukl za druhý roh a opravdu – v podřepu se jeho směrem potichu plížily dvě postavy, kryly prostor hlavněmi a opatrně našlapovaly, aby mu mohly vpadnout do zad. Než však stačil vystřelit, ozvala se salva a oba nepřátelé padli mrtví. Kavalérie dorazila! Od silnice přibíhali skrz pobořenou zeď členové druhé skupiny. Nemohli se přiblížit dřív, dokud okolí kontroloval odstřelovač, protože tím by celou akci překazili. Teď už jim ovšem nic nebránilo zapojit se do boje. Na jejich zarudlých, zpocených obličejích bylo znát, že celou dobu od náspu utíkali ze všech sil. Potužík si nemohl pomoci, navzdory bolavé hlavě se mu koutky úst zvedly v mírném úsměvu. Potěšilo ho nejen to, že dorazili včas, ale hlavně fakt, že se v nich nezklamal. Karta se obrátila.

V čele skupiny běžel vytáhlý Jarek Hlinomaz a nějaký ramenatý pořez v odřené kožené bundě. Oba svírali v rukou čerstvě nabroušené mačety, pušky jim visely na popruzích přes rameno; na ty dvě salvy zřejmě padly všechny jejich náboje, ale to nevadilo.

„Honem, v prostředním kontejneru jsou zbraně, vemte si je! Karolíno! Dej někomu ten druhý samopal a zajisti svou stranu!“

 Vyhráno ovšem zdaleka neměli. Podle Potužíkových propočtů sice dostali možná polovinu obránců, jenže jakákoliv radost by byla předčasná. To věděl bývalý voják naprosto jasně. Míč teď měli na své straně hřiště oni. I když se nově příchozí narychlo ozbrojovali vším, co se tu povalovalo – jak od svých padlých kolegů, tak od nepřátel nebo ve strážnici – teprve následující fáze měla být rozhodující. Čekalo je dobývání neznámého prostoru obsazeného neznámým počtem protivníků s neznámým výcvikem a neznámou výzbrojí… noční můra každého stratéga. Za normálních okolností by se na celou akci nejspíš vykašlal a neriskoval životy svého týmu.

Tohle ovšem nebyly normální okolnosti.

Opatrně, po dvojicích, se zbraněmi namířenými do temných oken se přesunuli ke vchodovým dveřím. Panoval podezřelý klid. Potužík se zhluboka nadechl. Boje v budovách a jiných stísněných prostorech nikdy neměl rád. Za každým rohem mohl číhat nepřítel, každé schodiště se měnilo ve smrtící past. Bylo by to těžké i s družstvem ostřílených veteránů, natož s partou odhodlaných, avšak zcela nezkušených vesničanů. Ale už se do toho jednou pustili, teď nemohli couvnout a odejít. Museli jen doufat, že veškerou ochranku už zlikvidovali a proti nim stojí akorát obyčejní lidé jako oni.

Očekával bludiště chodeb a místností, jenže to se spletl. Dřív zde možná bývaly kanceláře s recepcí, většina příček však vzala už dávno zasvé a volný prostor narušovaly jen podpěrné sloupy, masivní schodiště do dalšího patra a hromady suti. Vypadalo to tu spíš jako v nějakých garážích. Bořek se ovšem nenechal zdánlivou přehledností okolí oklamat. I tak se zde nacházely desítky míst, kde se mohli protivníci ukrývat a nachystat léčku. Nejprve tedy se svými lidmi pečlivě prozkoumal celý sál, umístil na vhodně chráněnou pozici dvoučlennou hlídku a teprve poté se vydal o patro výš. Jak že to říkal jeho poručík? „Když nevíš, co je před tebou, a nemáš ani zajištěnou ústupovou cestu, rozdej menáž kámošům. Sám totiž budeš večeřet v pekle.“

Další podlaží bylo zachovalejší. Některé místnosti měly dokonce i dveře, byť třeba jen nahrubo opravené. Předpokládal, že většina nepřátel se nachází ve druhém, nejvyšším patře, ale nemohl si nechat nekrytá záda. Zajištění pozice teď bylo důležitější než rychlý postup, každá chyba se mohla šeredně vymstít. Pár mužů nechal hlídat schodiště a zbytek rozdělil na dvě části: on s Karolínou se vydali doleva, Jarek a poslední dva členové přepadového komanda vpravo. Kontrola perimetru byla prostá. Vykopnout dveře, se zbraní připravenou k výstřelu vběhnout společně dovnitř, zády k sobě zkontrolovat prostor a pokračovat dál. Nezdálo se ovšem, že by tu na ně někdo číhal. Z podlouhlých kanceláří už dávno zmizelo veškeré vybavení, jen tu a tam se válela nějaká zapomenutá bedna nebo hromada plesnivějících hadrů. Ať už tu ti šikmoocí vetřelci dělali cokoliv, prováděli to jen v nejvyšším patře.

Ze zajišťování prostoru se zakrátko stala rutina. Vykopnout dveře. Vběhnout do místnosti. Zkontrolovat pohledem všechny rohy, zatímco se od holých stěn ještě odráží dusot jejich nohou. Zpátky na chodbu. Vykopnout dveře. Vběhnout dovnitř. Zkontrolovat –

PRÁSK!

Výstřel v uzavřeném prostoru Potužíka málem připravil o sluch. Instinktivně padl na koleno, bleskurychle se otočil a vyslal dávku do míst, odkud střela vyšla. Útočníka sice dostal, ale pro Karolínu už bylo pozdě. Ležela na zemi ve zvětšující se kaluži krve a ústa měla otevřená v němém výkřiku. Tak přece jen tu někdo číhal.

Bořek neměl čas přemýšlet. Ta rána jako by byla signálem, na který protivníci čekali. Od schodiště se ozval ohlušující rachot výstřelů, hvízdání odražených projektilů, nesrozumitelné povely v cizím jazyce a české jadrné nadávky. Dvojice, která měla hlídat přístupovou cestu z horního podlaží, se pozadu kvapem stahovala směrem k Potužíkovi a snažila se alespoň trochu opětovat palbu. Jeden ovšem padl po pár krocích k zemi… a ten druhý jej záhy následoval.

Zrzavý voják zalehl ve dveřích, aby pro nepřátele představoval co nejmenší cíl, a připravil se ke střelbě. Jeho pozornost ovšem máváním upoutal Jarek, jenž se krčil na protějším konci chodby. Několika gesty naznačil, co má v plánu. Potužík kývl, přitáhl si Karolíninu zbraň, aby nemusel ztrácet čas přebíjením, a spustil krycí palbu. Vysoký Hlinomaz si zastrčil pistoli za opasek a plížil se z druhé strany podél zdi jako nějaký podivný vyzáblý krab. V očích měl pomstu. Když už byl u rohu, sáhl do kapsy, vytáhl v pěsti kovový balíček smrti, plavným pohybem jej přehodil přes zábradlí na podestu a okamžitě se vrhl do nejbližších vykopnutých dveří.

Vzpomínka na předchozí střelbu laskala oproti výbuchu granátu jako ukolébavka. Bořek na nic nečekal – věděl, že protivníkům nesmí nechat ani sekundu na vzpamatování. Pověsil si samopal na záda, ignoroval tepající bolest hlavy a vyrazil plným tryskem kupředu. Třemi skoky se ocitl na odpočívadle, dalšími třemi na posledním stupni druhého ramene schodiště a prudkým máchnutím obou paží hodil po jednom granátu do obou stran. V následujícím okamžiku už padal o podlaží níž, div že si nezlámal nohy, a nacvičeným parakotoulem skončil v místnosti vedle kryjícího se Jarka.

Dvojice výbuchů otřásla budovou.

Potužík byl potlučený a trochu dezorientovaný, ale věděl, že nemá času nazbyt. S namáhavým funěním znovu vyběhl po schodech připraven dodělat samopalem to, co začal, ale už nebylo třeba. V chodbě se válely kusy těl, z jedněch otevřených dveří trčela bezvládná ruka a ve vzduchu se vznášel štiplavý pach střelného prachu. Přesto s hučením v uších probíhal nejbližšími místnostmi a ani nevnímal, jestli jej zbytek jeho lidí následuje. Už si myslel, že nikdo nepřežil – stačilo pistolí umlčet sténání raněných – když tu u vzdáleného konce chodby zahlédl krvavou šmouhu vedoucí k dvoukřídlým dveřím, jimiž chodba končila. Rozběhl se k nim a rozrazil je. Velký sál, který se musel táhnout podél celé jedné stěny budovy, byl plný stolů, židlí, počítačů a beden s všemožným vybavením, toho si ovšem Bořek nevšímal. Měl oči jen pro šedovlasého staříka v kdysi možná bílém, nyní krví zkropeném plášti, který namáhavě pajdal ke vzdálenější stěně. Vláčel za sebou levou nohu, vrávoral, roztřeseně se opíral o sloupy a nábytek a zanechával na nich rudé otisky.

Muž zaslechl, že za ním do kanceláře někdo vběhl. Otočil se k Potužíkovi a začal něco nadávat tou svou podivnou hatmatilkou, u níž dokonce i jednotlivé souhlásky a samohlásky zněly cize. V jeho hlase se zračila naléhavost a možná i trochu strach, především však notná dávka výčitek. Nezdálo se ovšem, že by představoval hrozbu. Dokonce se ani nesnažil sáhnout pro zbraň – pokud vůbec pod tím svým pláštěm nějakou měl. Otočil se znovu zády k ryšavému vetřelci a zvolna se potácel k jakési prosklené červené krabičce navrtané do zdi, od které vedla k podlaze dvojice silných drátů v oranžové izolaci.

Bořek zamířil a jedinou ranou jej zabil.

Konečně přiběhl i zbytek ostatních, z očí jim zářila euforie. Zřejmě si začali uvědomovat, že to přece jen zvládli.

„Jak to vypadá?“ zeptal se zadýchaně Jarek Potužíka, který zamyšleně pozoroval onu malou, zářivě rudou krychličku s prosklenými dvířky.

„Chtěl nás vzít s sebou, hajzl,“ odplivl si voják znechuceně. Nápisy na skříňce a cedulkách kolem ní byly převážně v korejštině a ruštině, ovšem nechyběla ani angličtina. Od chvíle, kdy bývalý četař použil tento jazyk naposledy, sice uplynulo již drahně let, a spíš než ve škole se jej učil z počítačových her a seriálů, ale termínu „Self-destruct“ rozuměl dokonale.

„Ty bláho, chlapi, vidíte, kolik toho tady mají?“ žasl jeden z mužů, špinavý blonďák se zlomeným a nakřivo srostlým nosem. „Hele, tadyta bedna, to bude energocentrála, ne? Na co myslíte, že jede? Na vodík? To by bylo hustý. Z toho bychom dostali šťávu tak na –“

„Konec debat,“ utnul ho Potužík. „Ještě nemáme hotovo. Už tady asi nikdo další nebude, ale nehodlám riskovat. Nechci, aby nás někdo nachytal v nedbalkách. Nejdřív zajistíme patro, ještě jednou projdeme budovu i okolí a teprve potom se podíváme, co nám tady pánové nechali.“

Členové vesnického komanda z toho nebyli příliš nadšení, chtěli si vychutnávat radost z vítězství a hlavně z kořisti. Nikdo ovšem nahlas neprotestoval. Chápali, že i když se jim to nelíbí, má pravdu. Stačilo by, aby se někde ukrýval ještě další ozbrojenec, kterého přehlédli. Třeba by s sebou dokázal vzít jenom jednoho z nich… jenže co kdyby ten Černý Petr padl právě na ně?

V žádné z místností však už žádného nepřítele nenašli. Zato byly plné roztodivných přístrojů, generátorů a terminálů s neobvyklými klávesnicemi. Podél stěn stály vyskládané komínky beden a krabic, a když do nich nahlédli, našli všemožnou směsici zkumavek, baterií, nářadí, chemikálií a bůhví čeho dalšího. V jednom rohu narazili dokonce na dva masivní trezory s mechanickým zámkem.

Nevycházeli z překvapení. Léta strádání je naučila využívat na maximum vše, co se jim podařilo získat nebo opravit, a tady před nimi najednou v krabicích ležel majetek, který měl větší hodnotu než celé Dolní Poohří dohromady. Opatrnost šla postupně stranou a každé další dveře rozráželi se stupňujícím se nadšením. Byli jako děti v továrně na cukrovinky.

Rozlehlý sál na pravé straně chodby je však uvrhl zpět do reality.

„Kurva, to mě poser! Co to do prdele je?“ vyvalil oči Ondřej Jursa, kolozubý střízlík středního věku s pletenou čepicí na hlavě. Samopal zapomenutý na zádech se mu rázem ocitl zpátky v rukou a mířil na velikou krychli z poloprůhledného měkkého plastu, která zabírala dobrou polovinu rozlehlého prostoru. Zvolna se nepatrně nadouvala a zase vyfukovala a působila tak dojmem nějakého obřího spícího zvířete. Skrz její stěny však bylo vidět lůžka a přístroje, jednalo se o jakousi oddělenou místnost v místnosti. Potužík a jeho skupina k ní pomalu zamířili a pod nohama jim slabě křupaly střepy zkumavek, které zřejmě shodila na zem síla předchozích explozí.

Jursa otevřel dvojitý průchod, který v tlusté umělohmotné zdi vytvářel úzkou přechodovou komoru. Jedna z postelí byla obsazená.

„Ty vole, to je přece Honza Plašil! Honzo, co se ti stalo? Proboha, ty vypadáš… hrozně…“ Poslední slova již Jursa skoro šeptal. Pohled na tu vychrtlou postavu s pergamenovou kůží, které z paží a krku vedly hadičky ke stojanům s různými infuzemi a jež byla napojena na celou sadu varovně pípajících přístrojů, opravdu nebyl pro slabé povahy. A mělo to být horší. Živý kostlivec, který tu před nimi ležel, nejspíš zaznamenal jejich příchod a otevřel víčka, místo očí však měl jen krvavě rudou kaši. Chraplavě se rozječel, začal se křečovitě zmítat, a kdyby nebyl přivázaný k posteli, určitě by spadl. Následně se dávivě rozkašlal, kapénky krve létaly všude kolem.

Záchvat trval jen pár sekund. Pak Plašil buď vyčerpáním omdlel, nebo zemřel. Soudě dle zmateného signalizování přístrojů si ani ony nebyly jisté, která z těchto možností je blíže pravdě.

„Do háje... to byl Honza,“ mlel vytřeštěně Jursa, zatímco ho ostatní rychle táhli pryč. „Od nás, z Rochova. Zmizel před týdnem. Šel jenom na dřevo… mysleli jsme, že ho dostali Roudničáci, a oni přitom tihle… Hajzlové. Svině! Co mu to udělali?“

„Drž kurva hubu!“ okřikl ho Potužík, kterému běžel mráz po zádech. Zhluboka se nadechl, promnul si oči a přejel pohledem po ostatních mužích. Předchozí rozjaření z nich rázem vyprchalo. „Jarku, pročesejte zbytek patra, jestli tu není nikdo další. Já se mezitím… porozhlídnu se tady.“ A aniž by se ohlédl, vydal se směrem, kterým přišli.

Zatímco Hlinomaz se svým trojčlenným doprovodem kontroloval zbytek patra, Potužík horečnatě přebíhal z jedné vyčištěné místnosti do druhé, otevíral bedny, šuplíky a šanony a zuřivě hledal cokoliv, co by vyvrátilo nebo potvrdilo jeho obavy. Všechny dílky do sebe začaly zapadat – všechno, co o téhle skupině cizinců věděl, jejich chování, jejich samotná přítomnost zde, v mrtvém srdci Evropy… a výsledný obraz se mu ani trochu nezamlouval.

Uspěl až ve velké kanceláři, v jejímž středu ležel jako nějaká avantgardní lovecká trofej mrtvý stařec v zašpiněném laboratorním plášti. Na jednom stole našel jakési desky, v nichž byly jedny a tytéž materiály v šesti různých jazycích. Nalistoval angličtinu. Oči mu přelétávaly po slovíčkách, která tolik let nepoužíval, ale jež přesto při spatření spínala patřičné neuronové spoje. Četl znovu a znovu, snad aby se přesvědčil, jestli se nespletl, snad v naději, že se písmena přeskupí do jiného, méně hrůzného významu.

Ani si nevšiml, kdy do místnosti vešli ostatní.

„Je to dobrý, barák je čistej,“ usmíval se zeširoka Jarek a nadšeným pohledem těkal po okolním vybavení. „Tak co, mám poslat někoho k našim, ať nám s tím pomůžou? Bude to trvat dny, než tohle všechno přebereme a odvozíme.“

„Nikoho nevolej,“ zarazil ho Potužík a s prázdným výrazem ve tváři se opřel o hranu stolu. „Tohle je… byla to chyba. Obrovská chyba.“

„Co říkáš? Jak to myslíš?“ zeptal se habán nechápavě.

„Čti sám,“ pronesl voják tiše a otočil složku tak, aby na ni Hlinomaz viděl.

Ten do ní jen krátce pohlédl a zachmuřil se. „Hm… nerozumím ani slovo. Co se tam píše?“

„Že jsme v prdeli,“ shrnul to Potužík. Jarek se na něj podíval, jestli nežertuje, ale v té tváři zarostlé zrzavým plnovousem nezahlédl ani špetku pobavení.

„Jak to?“

„Víš, co tady dělali? Hledali lék na nějaký virus. Zabíjí naprosto spolehlivě, úmrtnost pětadevadesát procent během dvou týdnů. Přenáší se vzduchem. Prováděli testy na lidech –“

„A našli ten lék?“ zeptal se bledý Hlinomaz.

Četařova tvář se stála do trpké grimasy. „Ty jsi zapomněl, co jsme před chvílí viděli? Vypadá takhle podle tebe vyléčený člověk?“

„Tak co tady ještě děláme?“ vyhrkl Jursa. „Padáme odsud, než bude pozdě!“

„Nikam!“ zavelel Potužík. „Nikdo odsud nepůjde.“

„Blbneš? Ten pitomej Plašil mě celýho poflusal! Nebudu tady už ani minutu!“

„Stát! Tohle se nesmí dostat ven. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby se tím nakazili ostatní? Do pár týdnů by tady v celém okolí nezbyla živá duše.“

„A co mi jako uděláš, když tě neposlechnu? Zastřelíš mě?“ zvedl muž vyzývavě bradu a vycenil svých pár zubů. Když se od Potužíka nedočkal žádné reakce, ušklíbl se. „Víš co? Seru na tebe. Seru na tohle všechno! Strčte si to celý do prdele, já odsud mizím.“

Otočil se na podpatku, ale moc daleko nedošel. Voják vytáhl z pouzdra pistoli, krátce zamířil a střelil vesničana z pěti metrů do týla. Jursovi jen cukla hlava a sesunul se k zemi.

„Do prdele,“ hlesnul Hlinomaz. „Kurva, Bořku! Hráblo ti? Co to… Ty ses pomátl!“

Potužík svěsil ruku s pistolí, nacvičeným pohybem dal prst ze spouště, ale nespouštěl zrak z ostatních a bedlivě sledoval jejich ruce. Pak hluše prohlásil: „Tobě to nedošlo? Odsud už nesmíme odejít.“

„Dobře, chápu. Jasně. Nikdo odsud neodejde,“ snažil se Hlinomaz o smířlivý tón. „Tak co budeme dělat? Zavřeme se tady do karantény a počkáme… já nevím, měsíc? To by mělo stačit ne? Určitě někde v papírech najdeme, jak dlouhou to má inkubační dobu, znásobíme to pro jistotu dvěma, a třeba budeme mít kliku.“

„Ne.“

„Co ne?“

„Nemůžeme riskovat. My jsme už nejspíš nakažení. Všichni jsme byli v té místnosti s Plašilem, a třeba to nebylo jenom tam. A nejde jenom o nás. Myslíš snad, že nás nepřijde nikdo hledat, když se do večera neukážeme? Přijde sem a chytne to taky. A co když to zavleče někam dál? Vezmeš si to na svědomí? Ne, musíme udělat to, co chtěl ten dědek,“ řekl a významně se podíval na červenou krabičku na zdi.

„Sakra, Bořku, vzpamatuj se!“ zanadával Jarek a vztekle mrsknul samopalem na stůl. „To všechno jde přece vyřešit. Něco vykoumáme. Neříkám, že s tím svinstvem nemáš pravdu, ale vždyť ani nevíme, co to je. Třeba to není tak hrozný, třeba –“

Oni to věděli,“ ukázal Bořek bradou na starce ležícího na podlaze. „Věděli to – a pro jistotu vypálili celé Prackovice, když to bylo zapotřebí. Tohle není žádná rýma, kurva! Chápeš to? Je to něco, kvůli čemu to jeli testovat na druhý konec světa, a když měli podezření, že se něco mohlo stát, podnikli adekvátní opatření.“

„Ty vole, ty s nima nakonec ještě souhlasíš?!“

„Pokud je riziko moc velké, je nutné ho minimalizovat veškerými –“

„Do prdele, tobě ty roky v armádě totálně vymyly mozek!“ rozohnil se dlouhán. „Ty to možná nechápeš a je ti to u prdele, ale my, normální lidi, chceme žít. Máme tu svoje blízký, svoje životy, svoje rodiny… A dokud je nějaká šance, nevzdáme se. Naděje přece umírá poslední.“

„Jasně, naděje umírá poslední,“ přikývl chladně Potužík. „A chceš, aby těsně před ní umřeli i všichni ti blízcí, o kterých jsi mluvil? Chceš, aby skutečně umřela poslední?“

„To nemá smysl se s tebou bavit, tobě prostě přeskočilo,“ rozhodil Jarek bezmocně pažemi. „Místo abys hledal způsoby, jak se z toho dostat, upnul ses jenom na to, jak tady velkolepě chcípnout. Hráblo ti? Chceš bejt mučedník? Svatej Potužík?“

„Poslouchej, sakra –“

„Ne, nebudu tě poslouchat. My na rozdíl od tebe máme pro koho a pro co žít. A nevzdáme se. Něco vymyslíme.“

„Jarku, nenuť mě… prosím…“ řekl napůl varovně, napůl prosebně voják.

„Víš co, Bořku? Naser si,“ pronesl Hlinomaz s mrazivým vztekem, tasil pistoli, a než stačil Potužík zareagovat, vystřelil.

Střela trefila vojáka do nohy. Bolest ho ochromila, kulka nejspíš trefila kost. Jarek ani ostatní na nic nečekali a za půl sekundy byla místnost prázdná. Jen na její podlaze ležela dvě těla: mrtvý šedovlasý vědec a svíjející se voják, který se snažil popadnout dech a oběma rukama si svíral silně krvácející ránu na stehně. Chtělo se mu řvát bolestí… a řval. Řval ze všech sil.

Hlinomaz mezitím bral schody po třech a běžel, co mu síly stačily.

Potužík se nikdy moc nebál smrti jako takové, ale v koutku duše ho vždycky děsilo umírání. Ta zbytečná snaha prodloužit si život alespoň o jeden okamžik, byť by měl být vyplněný jen zoufalstvím a utrpením. A teď to bylo tady. Pohlédl na nohu. Jakmile trochu povolil stisk, vyvalil se další proud krve. Přerývaně dýchal. Aspoň, že to bude rychlé.

Ne, ještě nesmí umřít! Ještě musí něco… Musí… co? Bylo to důležité…

Kurva, vzpomeň si!

Matnoucí pohled mu padl na červené tlačítko na zdi.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář