OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Temný plamen

 

Lerkis si odříhnul tak silně, až kolem něj zavanul puch natráveniny, a pak s gustem plácnul po zadku vyděšenou dceru hostinského, která před něj právě položila nový korbel piva. Boubelatá dívka měla na krajíčku. Vypomáhala sice v otcově šenku už druhým rokem, ale jak už to v malých osadách tady na konci světa chodí, i ti největší místní opilci se k ní vždy chovali jako k členovi vlastní rodiny. To o těchto čtyřech přespolních neplatilo. Byli hrubí. Oplzlí. Zlí. A jí přitom táhlo teprve na třináct let.

„Nech ji bejt, Chromajzle,“ zachraptěl ramenatý pořízek, na jehož lesklé holé lebce se svíjela vytetovaná chapadla jakési obrovské mořské příšery. „S čím kdo zachází, s tím taky schází, pamatuj na moje slova. Ještě nasereš jejího fotra a ten tě vezme po palici obuchem. Hele, jak se na tebe mračí, hrdina.“

Další ze stolovníků, vytáhlý a osmahlý Shuriman s orlím nosem, se zakřenil a vrhnul na hostinského pohled plný opovržení: „Jen ať si to zkusí, zmetek. Křivě se podívá a vyřežeme mu úsměv od ucha k uchu – pěkně přes krk. Jako včera tomu ševci z Modrý naděje. No nemám pravdu, chlapi?“

„Jasně, a ještě z toho kápne možná i větší škvára než z toho prťáka,“ přisadil si poslední z pobudů, šlachovitý mladík se studenýma očima, jehož výrazné lícní kosti a protáhlá úzká tvář jasně prozrazovaly, že se narodil zde, v řídce osídlené oblasti jižně od Velké bariéry, na divokých pláních kraje zvaného „země Vúdú“.

Kromě těch čtyř byla malá venkovská hospoda prázdná. Zatímco každý jiný večer by tu na hrubých lavicích u dubových stolů posedával zhruba tucet hostů, již by si sem přišli odpočinout po celodenním lopotění, dnes tu nebyl nikdo z nich. Stačil jim jeden pohled ode dveří na skupinku cizinců, které do jejich vsi zavál bůhvíjaký prokletý vítr, a hned všichni dospěli k názoru, že dnešní večer raději stráví doma se svými rodinami... a nějakým kusem ostrého železa při ruce.

„Nic nebude!“ zchladil hlavy svých kumpánů hřmotný plešatec, který měl nejspíš v celé partě hlavní slovo. „Ožralové pitomý. Včera se nám poštěstilo – kdo by čekal, že si nějakej mizernej švec u toho svýho verpánku vydělá tolik? Ale dneska se zabíjet nebude, dneska chlastáme. A kdo by nám nalejval, když byste vykuchali hospodskýho?“

„Ta malá by mohla,“ roztáhl Lerkis rty v odporném úšklebku a odhalil tak své zkažené zuby. „A když by jí to nešlo, mohli bychom jí ukázat, jak se to dělá. Zaškolit ji.“

„Říkám ti naposledy, Chromej, dej si pohov – a tý malý taky,“ pronesl šéf bandy s temným varováním v hlase. „Takhle si akorát koleduješ o průser. Tady si nemůžeš dělat, co chceš. Nejsi tu na žádný samotě, kde ti nikdo nebrání kuchat chlapy a prznit ženský i dobytek. Tady v Leirathu jsi v civilizaci. Mají tu svatyni, starostu, dokonce prej i stráž. Tak si sedni na prdel a dej tý holce pokoj.“

Vychrtlému Lerkisovi zlostně blýsklo v modrých očích, ale svůj hlas měl pod kontrolou. „Vždyť to byla jenom sranda, Craggu. A stejně, znáš můj vkus, ne? Na mě je moc…“ odmlčel se a vrhl na dívku hodnotící pohled, „… hm, moc stará.“ Navzdory svému prohlášení však cítil, že už jenom při pomyšlení na ni, na to její měkké, poddajné tělíčko, se v něm probouzí ten démon, který nikdy neusíná, ten černý spalující plamen, jenž ho pokaždé připraví o rozum, dokud…

Z krátkého zasnění ho probudilo drknutí do ramene od Shurimana, jenž seděl vedle něj. „Po pár pivech na tom stejně nesejde, ne?“ ušklíbl se Lerkise. „A vůbec, hospodo, kde vázne to jídlo? Máme se snad ožírat nalačno?“

Děvče spěšně vzalo z police za pultem proutěnou ošatku, naskládalo do ní nakrájený chléb a hrudky sýra a chtělo vše odnést ke stolu, na rameno jí však dopadla otcova těžká ruka. Překvapeně k němu vzhlédla. Mírně zavrtěl hlavou, jídlo si od ní převzal a kývnutím ji poslal pryč. Neváhala. Odvázala si zástěru, pověsila ji na skobu vedle naraženého sudu a za okamžik už za ní zapadly dveře.

Šenkýř přistoupil ke stolu s nepříliš vítanými hosty, rázně položil na stůl chléb a sýr a zavrčel: „Budete tady dlouho?“ Pak jako by si uvědomil, co vlastně řekl, o odstín zbledl a o něco méně jistým hlasem se opravil: „T-teda… chtěl jsem říct… zdržíte se tady? Mám připravit pokoje? A na kolik dní?“

Šéf bandy se na něj zkoumavě zadíval, poté ale mávnul rukou. „To nebude nutný. Jenom procházíme. A do rána si vystačíme tady.“

Hostinskému se po tváři rozlila úleva, kterou se snažil zamaskovat tím, že rychle posbíral prázdné korbele a odspěchal je znovu naplnit do relativního bezpečí za pultem.

Larkis se zakousl do sýra, opatrně válel sousto po patře a se sykavkami pískajícími na děravých zubech poznamenal: „Stejně si myslím, že je kravina odsud odjíždět. Je nám tady dobře. Co nám chybí?“

Holohlavec práskl korbelem o desku stolu, až kalné pivo vyšplíchlo na všechny strany, a zaryčel: „Už mě sereš, Chromej! Probírali jsme to snad stokrát a já už o tom nebudu dál debatovat! Jestli se ti to nelíbí, vezmi si svejch pět švestek a běž si, kam chceš, sral na to pes. Ale vidíš snad, že nám tady začíná hořet koudel za prdelí. Ještě pár přepadnutejch povozů a vypálenejch srubů a už nebudeme moct nikam – všude pro nás budou mít akorát připravenou oprátku.“ Pak zafuněl, zhluboka se napil a klidnějším hlasem pokračoval: „A slyšeli jste to sami. Gangplank šel ke dnu. Mám v Bilgewateru pár dobrejch kámošů, a když se tam teď konečně můžu vrátit, dostanu nás do nějaký posádky. Garantuju vám, že vás čeká spousta srandy i peněz – mnohem víc než tady. Partiček, jako je ta naše, si tam určitý lidi náramně považujou.“

Zbývající dva lapkové pokyvovali souhlasně hlavami, ovšem na Larkisovi bylo znát, že názor šéfa bandy nesdílí. Pokrčil rameny, natáhl špinavou ruku s olámanými nehty pro další krajíc chleba a prohodil: „Přijde mi prostě jako kravina táhnout se přes půl světa kvůli nějakýmu ‚možná‘.“ Snažil se tvářit lhostejně, ale pod tou maskou se ukrýval rozhodný nesouhlas.

Shuriman se nad jeho poznámkou uchechtl: „Heh. Říká někdo, kdo pelášil z Demacie přes Velkou bariéru až sem. Zrovna ty bys na to měl bejt zvyklej, ne?“

Lerkis ho probodl pohledem. „Tohle je něco jinýho,“ pronesl kysele a odplivl si na podlahu. „Vždyť víš, že jsem neměl na výběr. Bylo to buď sem, nebo si nechat umrznout zadek někde na severu. Jako by snad byla moje vina, že oficíři nerozuměj legraci a nechápou, že se voják chce trochu pobavit.“

„Jo, moc dobře známe tu tvoji představu o zábavě,“ přisadil si čtvrtý z party, mladý místní rodák, a zhluboka si přihnul. Jazyk se mu už trochu pletl. „A nejenom my. Všichni, všichni tady okolo ji znajʼ. Prej tebou ženský strašej svoje děcka. ‚Jestli nesníš mrkev, přijde si pro tebe Prasák Lerkis.‘ A prej že už nejen holky, ale i chlapečky tím děsej. Na ty to funguje ještě líp – ale to ty víš určitě sám.“

Kolem stolu se rozezněl hlasitý smích, Lerkis ovšem všeobecné veselí nesdílel.

Věděl to. Věděl o sobě, že je zvíře. Že se v něm ukrývá monstrum, které nad ním občas získá absolutní moc. Nenáviděl se kvůli tomu, kvůli své slabosti, kvůli své neschopnosti postavit se oné zrůdě obklopené temnými plameny chtíče. Ale to byla jeho věc. Žádná záminka ke všeobecnému obveselení.

Natáhl paži, popadl mladíka za temeno hlavy a prudce mu přirazil obličej k desce stolu. V místnosti náhle zavládlo ticho rušené jen bolestivým skučením a houkáním sovy někde za oknem. Cragg i jeho shurimský parťák ztuhli v očekávání, co udělá Lerkis dál. Ten si je však jen přeměřil pohledem, natáhl se pro svou berli a s námahou se postavil.

„Jdu se vychcat,“ oznámil jim. „Než se vrátím, vysvětlete tady Golatovi, že ze mě si žádnej usmrkanec prdel dělat nebude.“ A aniž by se jedinkrát ohlédl, vypajdal zadními dveřmi na dvorek.

Veselá nálada, která v šenku do této doby panovala, vzala zasvé. Hřmotný Cragg se s mračením díval do svého korbele, bolestí sykající mladík si mnul naražený nos a vysoký Shuriman nechápavě kroutil hlavou. „Stejně to je hazjl,“ řekl nakonec bývalému pirátovi z Bilgewateru. „Divím se ti, že ho u sebe vůbec trpíš. Měli jsme se ho dávno zbavit, zmetka jednoho.“

„Jo, je to svině,“ souhlasil Cragg bez váhání. „I morovou ránu mám radši než jeho. Ale viděl jsi, jak včera z toho ševce dostal, kde má ukrytý prachy? Tohle chce skutečnej talent.“

Znovu zahoukala sova. Znělo to hodně blízko – skoro jako by byla někde přímo za dveřmi. Lapkové ovšem neměli čas se nad tím podivovat. Vzápětí se totiž rozrazily hlavní i zadní dveře a v dosud poloprázdné hospodě bylo najednou plno. Dovnitř se nahrnuli čtyři ozbrojenci s tasenými meči.

Cragg se instinktivně převalil z lavice na záda a odkulil se do rohu, tím ovšem přirazil stůl na Shurimana, jež seděl proti němu. Ten se tak ocitl v pasti, jelikož seděl přímo u zdi. Než se mu podařilo vstát, bleskurychlé seknutí ho téměř připravilo o hlavu. Golat, který byl dosud ochromený bolestí ze zlomeného nosu, se nezmohl ani na jediný pohyb, a než se vzpamatoval, rána jílcem do hlavy ho poslala do říše snů.

To vše se událo během pouhých několika úderů srdce.

Holohlavý pirát, náhle osamělý, couvl do rohu, vycenil zuby a tasil od pasu dlouhý, jako břitva ostrý nůž.

„Jen si pojďte, hajzlové,“ zavrčel a křivě se usmál na vojáky, kteří se k němu zvolna stahovali.

„Už je po všem Craggu, jestli sis toho náhodou nevšiml,“ ozval se od hlavních dveří samolibý hlas.

Do nálevny vstoupil muž ve středních letech, jehož prosté, avšak čisté a na pohled kvalitní oblečení bylo ve zdejším kraji známkou přepychu. Pevným krokem došel doprostřed místnosti, přeletěl pohledem hostinského krčícího se u pultu, mrtvolu u zdi i omráčeného mladíka a nakonec se zahleděl do očí jedinému z lapků, který zůstal na nohou.

„Škoda,“ prohlásil, „chtěl jsem vás všechny tři živé. Ale na tom vlastně až tak nesejde, stejně bude ráno poprava. Důležité je, že jsem chytil živého tebe, Craggu. Tady toho tvého kumpána jenom oběsíme, ale na tobě si spravedlnost spraví chuť za všechno, co jsi kdy udělal. Na to ti dávám svoje slovo starosty Leirathu.“

Zvedl ze země korbel, došel s ním k sudu a načepoval si do něj trochu piva. Lokl si a znechuceně se zakřenil. „Fuj, čím to ředíš, Tomasi?“ prohodil směrem k hostinskému. „Kozlíma chcankama?“

Na odpověď ovšem nečekal a obrátil se k vojákům: „Chyťte ho.“

Pirát byl odhodlaný bojovat, neměl však nejmenší šanci. Rána mečem naplocho do předloktí mu vyrazila tesák z ruky a pak už bylo dílem okamžiku, než mu dva ozbrojenci zkroutili paže za záda, takže se nemohl ani pohnout.

Starosta se k němu vydal volným krokem přes místnost. „Stihne tě exemplární trest za všechny tvoje zločiny, ale hlavně za to, co jste udělali včera. Víš, že mám dceru, Craggu? Ne, jak bys to mohl vědět.“ Zastavil se těsně před ním s neproniknutelným výrazem ve tváři. „Je to už dospělá žena. Před časem si vzala jednoho ševce, takový zakřiknutý trouba to je, ale šikovný. Lidi ze širokého dalekého okolí si u něj nechávají šít boty. Žije v osadě Modrá naděje. Počkat,“ nadechl se a vší silou zarazil lapkovi pěst do břicha, „už tam nežije. Včera ho někdo oloupil. Předtím mu ale rozřezal obličej k nepoznání a nakonec ho podřízl jako podsvinče. Neříká ti to nic? Ale teď padla kosa na kámen.“ Další rána, bezmocný Cragg se svíjel bolestí v sevření strážných a naprázdno lapal po dechu.

Znovu se otevřely dveře a vpustily dovnitř trochu nočního chladu. S klapáním berly vstoupil Lerkis. Ke Craggovu údivu však napůl chromý bandita naprosto ignoroval vojáky v kožených zbrojích a zamířil rovnou ke starostovi.

„Tak se zadařilo,“ zašklebil se Lerkis a vycenil svůj zažloutlý chrup. „Já říkal, že se na mě můžete spolehnout, že vám ho sem přivedu. Tak co moje odměna?“

„…Ale… ale… to on…“ snažil se Cragg popadnout dech.

Jeho bývalý parťák mu věnoval jen krátký chladný pohled, pak v širokém oblouku máchl svou berlí a tvrdě udeřil bilgewaterského piráta do hlavy. Ten zůstal bezvládně viset v sevření strážných.

„Přece se jím nenecháme rušit, když máme obchodní jednání,“ usmál se zle na starostu. „Tak kde jsou moje prachy?“

Odpověď ho ovšem zaskočila. „Žádné nejsou a nikdy nebyly,“ odtušil muž. „Myslíš si snad, že jsem hloupý? Běž. Běž, odkud jsi přišel. To je tvoje odměna – že tě nechám žít. Nemysli si, moc dobře znám tvou pověst. Jsi Lerkis. Chromej Lerkis. Prasák Lerkis. Zmiz. Díky tobě si zítra spravedlnost přijde na své, a tak ti dovolím odejít. Ale nemysli si. Jestli se nezměníš, dříve nebo později si najde i tebe. Té neutečeš.“

Lerkis chtěl něco říct, několikrát naprázdno otevřel a zavřel pusu, očima těkal ze starosty na vojáky a zpět. Nakonec však jenom jedovatě zasyčel, popadl ze země svůj ranec, vybelhal se z místnosti a práskl za sebou dveřmi.

~~~

Zvlněná pláň se táhla od obzoru k obzoru jako nehybné moře. Domy a obdělaná políčka nechal Chromý Lerkis daleko za sebou a teď pajdal po stezce, která se vinula kolem křovisek, nízkých kopečků a mělkých údolíček. Neměl kam jít, žádný konkrétní cíl, ale to ho netrápilo. Vždycky se nějak protloukl. Přesto běsnil.

„Svinskej starosta,“ plival kolem sebe nadávky a rázoval tak rychle, jak mu to berla a zkroucený kotník umožňovaly. „Tak já mu ho prásknu, dovedu mu ho až frňák, a jak se mi odvděčí? ‚Nechám tě žít, to je tvoje odměna.‘ Hajzl jeden. Ale já ti to dám jednou sežrat, to se neboj. Ze mě si nikdo prdel dělat nebude.“

Nadhodil si tornu na zádech a přemýšlel, kde udělal chybu. Žádnou nenacházel. Všechno to měl dokonale promyšlené. Že se jeho a Craggova cesta rozdělí, to mu bylo jasné už od okamžiku, kdy bývalý pirát přišel s tím šíleným nápadem vydat se do Bilgewateru a nechat se naverbovat do nějaké posádky. Takhle si Lerkis život nepředstavoval. Ovšem když mu včera onen švec mezi jednotlivými výkřiky prozradil, kdo je jeho tchán, zrodil se v jeho mysli skvělý plán. Domluví se se starostou Leirathu a naláká Cragga do hospody. Pak už jen počká, až dají ozbrojenci signál, vytratí se, aby nedošel k úhoně... a shrábne odměnu. A kdyby se mu ještě podařilo stopit všechny peníze od toho ševce, byla by to paráda.

Nic z toho nevyšlo.

„Zasran jeden pojebanej!“ ulevil si z plných plic.

Cítil, jak mu vlna vzteku a nenávisti zvolna zatemňuje rozum. Jeho nitro opět spaloval ten černý plamen, který už tak dobře znal, tentokrát ho však neměl čím uhasit. Byl tu jen on sám na nekonečné pláni, sám se svým vnitřním zvířetem, které bušilo do klece jeho příčetnosti a snažilo se osvobodit. Co se stane, když té bestii nepředhodí žádnou oběť? Pohltí jeho samotného, připraví ho o zbytek rozumu? Nebo se časem unaví a padne vysílením?

V hlavě Lerkisovi bušilo, prsty mu cukaly v drobných křečích, z rozdrceného kotníku mu vystřelovala nezvladatelná bolest. A vše se stupňovalo.

Tak moc se soustředil na sebe a na vlastní boj, že ji málem přehlédnul. Seděla kousek od cesty v místě, kde terénní vlna vytvářela mělký dolík, a fascinovaně hleděla do ohně obklopeného malými ožehlými kostřičkami. Vztahovala ruce k plamenům a ty jako by ji vítaly, nakláněly se k ní a jejich světlo pableskovalo na jejích rusých vlasech, jež jí padaly na ramena.

Byla dokonalá. Nádherná. Mohlo jí být tak šest, možná sedm let.

Lerkisovi se rozbušilo srdce a náhle byl opět schopný se soustředit. Myslet.

„Ahoj, maličká,“ řekl sladkým hlasem a naklonil se nad ní, opíraje se o berli. „Jakpak se jmenuješ?“

Jen na něj krátce upřela své zelené kočičí oči a dál fascinovaně hleděla do ohně. Na drobounkých rtech jí pohrával slabý úsměv. Lerkis jím byl doslova hypnotizován.

„Nechceš se mnou mluvit? Mě se nemusíš bát. Chci být tvůj kamarád. Jmenuju se Lerkis. A ty?“

Tentokrát k němu ani nezvedla hlavu, jen slabým hláskem pronesla: „Rodiče mi říkali, že se nemám bavit s cizími lidmi.“

„To mají pravdu a ty jsi hodná holčička, že je posloucháš,“ pochválil ji. „Ale už jsem se ti představil, takže nejsem cizí. Se mnou si klidně můžeš popovídat.“ S námahou a heknutím si k ní přisedl. „Máš ráda oheň? Já moc.“

Mlčky se na něj dlouze podívala. Pohled těch velikých očí ho znervózňoval, jako by mu viděla až do duše... ale zároveň ho rozechvíval. Cítil, jak se bestie olizuje.

„Ti tvoji rodiče, ti jsou někde tady?“ zeptal se a promnul si zpocené dlaně.

„Ne, museli pryč,“ sdělila mu holčička bezelstně. „Za pár dní se vrátí.“

„A to tě tu nechali samotnou?“

„Já nejsem samotná,“ namítla. „Mám tu kamaráda. Stará se o mě.“

Lerkis pozvedl obočí. „A kdepak je? Nikoho nevidím.“

„Blízko,“ ujistila ho. „Vždycky je blízko. Ale většinou není vidět, víš?“

„Aha, chápu,“ usmál se bandita, zhluboka se nadechl a párkrát rychle zamrkal. Zrůda se svíjela chtíčem.

„Víš, že jsi krásná?“ zašeptal a zvolna se k ní naklonil. „Jak ti ten oheň tančí v očích a ve vlasech, tvoje hebká kůže, tvoje vůně...“

Holčička se znechuceně zakřenila a pokusila se odtáhnout. „Fuj. Smrdíš. Běž pryč. Nemám tě ráda.“

„Ale no tak,“ naléhal a pokusil se ji pohladit po vláscích, po těch nádherných rusých vlasech, které mu braly dech. „Vždyť co ti to udělá? Ukážu ti věci, o kterých se ti ani nesnilo. Na které do smrti nezapomeneš.“

„Nech mě být,“ řekla, ale místo strachu znělo v jejím hlase varování.

Lerkis se jenom zasmál. Tohle už slyšel tolikrát. A nikdy ho to nezastavilo. Plamen v jeho nitru vyšlehl plnou silou. Popadl ji za obě zápěstí, prudce je sevřel a přitáhl si ji k sobě.

„Jen klid, maličká. Slibuju, že si to užiješ,“ vyrážel ze sebe přerývaným dechem a třesoucí se rukou ji hladil po ramínkách.

Do očí se mu zabodl její ostrý pohled, který vůbec neodpovídal jejímu věku. „Máš v sobě oheň temný jako hluboká noc,“ zašeptala s napjatým výrazem ve tváři. „Cítím, jak z tebe sálá.“

Lerkisovi se náhle za zády ozval ohlušující řev. S trhnutím se otočil a zjistil, že hledí přímo do očí obřího medvěda, kolem kterého jako nějaká přízračná aura tančily plameny temného ohně. Šelma znovu zaburácela a z žáru, který z ní vycházel, naskakovaly Lerkisovy puchýře na obličeji.

„Ale ten můj je silnější,“ pronesla dívka. „Vem si ho, Tibbersi.“

 

Přidat komentář