OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Tulák

 

Vábení jara přicházelo postupně. Nejprve těžkými olověnými mraky pronikly první hřejivé paprsky slunce a pohladily kocourka Flíčka po kožíšku. Pak ze země vyrašily drobounké lístečky trávy, jež ho při každém kroku lechtaly na ťapičkách jako maličká zelená pírka. A když mu fousky rozechvěla omamná vůně lučních květů, bylo rozhodnuto: musí vyrazit na cestu!

Flíček snil o této chvíli dlouho. Na statku se mu líbilo, o tom žádná, ale začínalo mu tu být těsno. A nudil se. Bože, jak hrozně se nudil! Kotě, které Kubík v zimě našel, prohánělo všechny myši v okolí tak urputně, že se radši houfně odstěhovaly na druhý konec vesnice až k nádraží. Místní psi byli až příliš velcí dobráci a už si ho vůbec nevšímali, i když se jim producíroval přímo pod nosem a šimral je svým ocáskem na nozdrách. A ovce… škoda mluvit. Ty nemají vůbec žádný smysl pro humor.

Poslední kapku tomu dal drozd Jindřich. Ten jako každý rok trávil zimu na francouzské Riviéře a teď se nehorázně chlubil, jak poletoval nad pláží, jedl jen ty nejvybranější plže a vůbec se skvěle bavil, místo aby si tu nechal umrznout zobák jako nějaká hloupá sýkorka. No prostě se naparoval, až to hezké nebylo.

Tak, a dost, řekl si Flíček. Ať mi nikdo nepovídá, že tohle je nějaká spravedlnost. I ten Jindřich viděl světa kraj, a já mám sedět pořád doma? To tedy ne!

Rozhlédl se po dvoře, nebyl tu však nikdo, komu by své rozhodnutí sdělil. No jak také jinak. Každý se někde baví, jen on jako hlupák hlídá celý statek. Ale s tím je dnes konec. Nemůže však jen tak odejít, to by si ovčák dělal zbytečně starost. A když ne on, tak Kubíček určitě. Hm. Bleskl okem na ptáčky cvrlikající na stromech, rychle ovšem ten nápad zahnal. Moc dobře věděl, že při vyřizování vzkazů na ně není spolehnutí – buď zprávu vůbec nevyřídí, nebo ji naopak vyštěbetají úplně každému. Ne, bude se muset poohlédnout po někom jiném. Protáhl se pod vraty a nakouknul do ovčína. V něm našel akorát Vendelína; zatímco beránkův harém byl už na pastvě a pečlivě zastřihával lístky trávy na předepsanou délku, on sám tu mlsně chroustal zbytky sena od zimy.

„Dobrou chuť,“ řekl Flíček zdvořile a posadil se na práh.

Vendelín prudce zvedl hlavu a na tváři se mu rozlil provinilý výraz, s přežvykováním však ani na okamžik nepřestal.

„Já tady jenom… to… dělám pořádek. Uklízím,“ zamumlal beránek s plnou tlamou. „Ale hned jdu za ostatními na trávu, vážně!“

„Mně to nevysvětluj,“ mávl Flíček nonšalantně ocáskem. „Jestli nechceš před stříháním vlny zhubnout a být fešák, tvoje věc. O něco bych tě však chtěl poprosit. Můžeš vyřídit vzkaz Kubíčkovi a ostatním?“

„Jasně,“ souhlasil Vendelín a zase zarazil čumák do hromádky sena.

„Rozhodl jsem se, že se trochu porozhlédnu po okolí,“ informoval beránka strakatý kocourek. „Tak ať si nedělají starosti.“

„Dobře, dobře, vyřídím,“ pokýval Vendelín hlavou. „A vrátíš se na večeři?“

„No, chci to vzít kolem celého světa, takže na tu dnešní asi ne,“ ušklíbl se Flíček a vyhopsnul na zeď, která oddělovala ovčín od zahrady. „Ale na nějakou určitě. Ať mi zatím nikdo neleze do pelíšku na seně! Já to poznám!“

Naposledy mrsknul ocáskem, seskočil na druhou stranu a byl pryč.

 

~~~

 

Cesta Flíčkovi pod ťapkami krásně ubíhala. Sluníčko ho hřálo do pravého ouška, ptáčkové mu zpívali do kroku a on si s nimi také pobrukoval. Už to bylo dávno, co se pořádně toulal po okolí a do této chvíle si ani neuvědomil, jak hrozně mu to chybělo. Nechal za sebou políčka, na kterých už zkusmo vykukovala první stébélka pšenice, jako malý bengálský tygřík se prosmýkl mlázím na kraji lesa a po placatých kamenech opatrně přehopkal přes potok, jímž proudila ledová voda z roztátého sněhu z nedalekých hor.

A kam dál? No přece rovnou za nosem! A nos ho vedl přes pole a louky, přes štěrkové silničky a pýrem zarostlé úvozy až k malebným střechám z červených tašek, které se znenadání vylouply za nízkým kopečkem. Hm, proč ho nos zavedl právě sem? Flíček zavětřil. Aha! Někdo tu peče buchty. A tvarohové!

Flíčkův nos vůni tvarohových buchet miloval, ovšem to nebylo nic proti tomu, jak bláznivě jejich chuť miloval Flíčkův jazýček.

Zakručelo mu v břiše.

Jak dlouho je již na cestě? Celou věčnost… minimálně hodinu! Nejvyšší čas se najíst.

Mlsně se olízl a tryskem vyrazil kupředu, jako by odpovídal na volání o pomoc. Nebojte se, buchtičky moje, už běžím!

Stačilo se prosmýknout pod dvěma ploty, zakličkovat před jedním překvapeným hafanem, jemuž se objevil přímo před nosem, a byl tam: před drobnou chaloupkou, jejíž sněhobílá omítka ostře kontrastovala s hnědými rámy oken a z jejíhož komína stoupal tenký pramínek světlounkého dýmu. Ovšem tohle všechno vnímal Flíček jen jako kulisu, jako pozadí pro hlavní hvězdu dnešního dopoledne: pekáč buchet, který tak vábivě voněl na parapetu!

Kocourek se opatrně rozhlédnul, jestli je vzduch čistý, a začal se tvářit, jako by sem na dvorek patřil. To nebyla žádná jeho superschopnost – tento prastarý trik ovládají všechny kočky už od útlého věku. Schválně se někdy na nějakou podívejte, až vám poleze do kytek. A Flíček v tom byl virtuos. Nonšalantně ťapkal, hodnotícím pohledem pana domácího si měřil upravené záhonky… a nenápadně se blížil k oknu. Ještě jeden krůček, tak je to správně, ještě jeden, teď se přikrčit a hop! Jsme tam!

„Ahoj krasotinky,“ zavrněl kocour a blýskl okem. „Můžu vám dělat společnost?“

„Jedeš, ty potvoro jedna!“ vykřikla z kuchyně stará Horáčková, která si nápadníka svých buchet všimla na poslední chvíli.

Flíček nečekal, až za oním zvoláním prosviští vzduchem i pantofel, a bleskově se přesunul na nedalekou střechu dřevníku. Tam se posadil a smutně se zahleděl na své vyvolené.

„Promiňte, dámy, ale osud nám nepřeje,“ povzdechl si sklesle. „A přitom bychom si tak rozuměli…“

Kocourek věděl, že tady ho už žádné štěstí nepotká, ta nepřejícná baba ho totiž sledovala zpoza okna jako ostříž. Ani na okamžik z něj nespustila oči. Jenže nedokázal odejít. Prostě to nešlo. Byla to taková vůně!

A pak se stalo něco nečekaného. Stará Horáčková vyšla z domu, v jedné ruce hůl, o kterou se ztěžka opírala… a ve druhé misku.

„Tak pojď, ty hladovče,“ usmála se na Flíčka a položila kameninovou nádobu na zem. „Ty bys ty buchty opravdu moc chtěl, viď? Bohužel ti je nemůžu dát, přijedou vnoučata a moc se na ně těší. Ale zbyla mi trocha tvarohu. Sice jsem si ho chtěla dát ke svačině, ale koukám, že tobě asi přijde k duhu víc.“

Kočičák opatrně seskočil a úkosem se na Horáčkovou podíval. Není to nějaká léčka? Stará paní se však netvářila, že by měla za lubem něco nekalého. Poodešla k lavičce u okna, aby Flíčka nerušila, s tichým heknutím se posadila a sundala si z hlavy šátek, aby svým stříbřitým vlasům dopřála trochu slunečního polaskání.

Kocour na nic dalšího nečekal a pustil se do systematické likvidace misky s bílou dobrotou. Tvaroh, mlíčko, žloutek, citronová kůra, vanilkový cukr – všechno tam bylo! Aj! Flíček si přál, aby tahle chvíle trvala věčně, ale ve skutečnosti bylo za minutu po všem. Avšak ta minuta, ta stála za to! Naposledy si otřel ťapkou vousky a podíval se na starou Horáčkovou, která se na něj laskavě usmívala.

Nemusela to dělat, blesklo mu hlavou. A co se v takových chvílích sluší? Ano, Tygříska svého syna vychovala dobře, a tak věděl, co se od něj očekává. Přešel k Horáčkové a vděčně se jí otřel o nohy. Ona se sklonila a podrbala ho za uchem. Šťastnému zapředení, které mu při tom zarezonovalo celým tělem, by nemohl zabránit, ani kdyby chtěl. A když ho pohladila od hlavy až po špičku ocasu, otočil se a laškovně ji kousl do prstu. Pak jí vyskočil na klín, nechal se vískat po svém různobarevném kožíšku a vrněl jako starý motocykl.

A jak tam tak spolu seděli a vychutnávali si blížící se poledne, kocourek se rozhodl, že nikam dál už nepůjde. Cesta kolem světa se odkládá. Jistě, plnit si své touhy a jít si za svými sny je důležité. A až Flíček najde touhu silnější, než je jeho láska k tvarohovým buchtám a drbání za ušima, možná to znovu zváží.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář