OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Zloděj piškotů

 

Žluté světlo tancovalo po stěnách. Vesele skotačilo, laškovalo se stíny a hřálo jako vzpomínka na letní večery. Za okny však leželo sněhu na tři tlapky a vládl mráz tak silný, že z větví letitého smrku visely rampouchy jako nějaké křišťálové šišky. Dokonce i kočka Jackoule opustila své běžné místo ve stodole, rychlými skoky přehopsala dvůr, protáhla se pod brankou a šups do ovčína, kde se zavrtala do vlny beránku Vendelínovi, jenž se už zvolna ukládal ke spánku.

Ovšem vevnitř v domě bylo příjemně. Sem nemohla ani zima, ani vítr zpívající v korunách stromů o zamrzlém severu, zato tu vzduchem voněl med, skořice a sladký tabák z dýmky. Kromě bukového dřeva, tiše praskajícího v krbu, osvětlovalo místnost jen několik svíček – jedna na poličce, druhá na masivním stolu z mořeného dubu a třetí na okenním parapetu, aby její světlo zvalo dovnitř všechny dobré duchy, kteří by se v tomhle nečasu potřebovali ohřát.

Ne snad, že by tady v podhůří vypadl proud, ale ovčák měl rozverné světlo voskovic raději a k dnešnímu večeru se rozhodně hodilo víc.

Přihodil do kamen další vyschlé poleno a pohrabáčem vyslal do komína snop jisker. Pak se vrátil do svého rozvrzaného houpacího křesla, pohodlně se v něm opřel, potáhl z dýmky a nasál vůni linoucí se z hrnku. Usmál se pod vousy a podrbal za ušima borderáka Kubíka, který slastně přimhouřil oči a zafuněl. Pak se ohlédl na fenku Kýnku, ležící opodál na huňaté dece, jestli něco nepotřebuje. Ta však byla spokojená. Rozvalovala se na boku, slabě škubala nohama a občas z hloubi dřímoty kníkla a cvakla zuby. Nejspíš se jí zdálo, že loví pěvecký sbor létajících klobás.

Večery tady na severu byly často nádherné, ale ten dnešní se obzvlášť vyvedl. Vánoce si pro svůj příchod zkrátka nemohly vybrat lepší čas.

Náhle se z předsíně ozval děsivý rachot, jako by se tam hroutily prvohory. Pootevřené dveře na chodbu se prudce rozrazily a dovnitř se vevalila velká voda složená z tlapek, ocásků a nezbednosti. Sváteční klid vzal rychle nohy na ramena a vyletěl komínem. Dobře věděl, že se čtyřmi štěňaty v jedné místnosti zkrátka být nemůže.

O většinu hřmotu a rámusu se starala drobná Čarnota. Vlekla po podlaze proutěný koš dvakrát větší než ona sama, zápolila s ním, chvíli se koulela přes něj a chvíli zase on přes ni, zkrátka to vypadalo na remízu. Sourozenci Janek, Ještěrka a Pulec jí samozřejmě ani tlapkou nepomohli, to by nebyla zábava. Místo toho kolem ní poskakovali, hafali, ňafali, nepozorností vráželi do nábytku a střídavě fandili jí i jejímu proutěnému protivníkovi.

Nakonec černočerná fenečka dotáhla vzpurný košík až k hořícímu krbu. Postavila ho vedle něj, výhrůžně na něj zavrčela a ostře štěkla, jako by mu říkala: „A zůstaň!“ Pak zavrtěla ocáskem a s úsměvem se rozhlédla po místnosti, aby zjistila, zda ostatní náležitě oceňují její triumf.

Kubík s vousáčem ji tázavě pozorovali a čekali, až jim vysvětlí, co to tu setsakra tropí. Zato Kýnka zachovala klid. Pootevřela jedno kávově hnědé oko, a když zjistila, že se po ní nic nechce, zase ho zavřela a vrátila se ke sladkému dřímání. Ona si toho se svými rozdováděnými ratolestmi užila za celý den už víc než dost a teď si zaslouží odpočinek, tak se starejte zase někdo jiný, děkuji mnohokrát.

„A já ti říkám, že to stejně nebude fungovat,“ provokoval Čarnotu Janek a námahou funěl, jak se snažil vydrápat ovčákovi do klína.

„Co by to nefungovalo?“ ohradila se, toho večera zřejmě ne poprvé. „Mám to náhodou vykoumané. Do detailu, abys věděl. Ty stejně akorát závidíš, že jsi na to nepřišel sám.“

„O co se jedná?“ zeptal se vousáč, vzal si hnědého Janka do náruče a natáhl se ke košíku, aby z něj vyndal Pulce. Ten tam totiž v nestřeženém okamžiku za sestřinými zády vhupsnul a teď testoval, jestli proutí dostatečně chroupe.

„Čarnota prý ví, jak dostat spoustu kostí, ovčáku!“ hlásila černobílá Ještěrka a vylezla na malý bulánek potažený chundelatým rounem. To bylo její místo a nikdo jiný na něj nesměl.

Při zmínce o kostech Kýnka nastražila slechy. A Kubíček taky.

„Opravdu? A jak?“ položil ovčák otázku, kterou viděl oběma dospělým psům na uších.

„No dneska jsou přece Vánoce, ne?“ vysvětlovala Čarnota. „A já slyšela, že kdo byl celý rok hodný, najde pod stromečkem spoustu dárků. Naopak kdo zlobil, ten dostane kosti. Chápete? Tak jsem se celý rok moc a moc snažila a ať mě kotě kopne, jestli to nevyjde!“ Pak se zarazila a zamyšleně si přeměřila koš pohledem. Kolem čumáčku se jí krabatily náhlé pochybnosti. „Tak si říkám… ten rok byl vážně dlouhý. Neměla jsem si přinést větší košík?“

„I kdyby sis přitáhla z komory prádelák, stejně by ti byl malý,“ zabručela Kýnka, zívla a protáhla se, až jí luplo v pravé přední. „Ani vyspat mě nenecháte, chuligáni jedni. A to je přitom tak báječná noc, jako stvořená k lenošení. Snad nejkrásnější v roce.“

„Máš pravdu Kýnko,“ přikývl ovčák, usrknul horký čaj a vyhlédl z okna, na kterém tančilo žluté světlo svíček. „Je tam opravdu nádherně. Mrzne, až praští, všude leží sníh a obloha je jako posypaná diamanty.“

„Vyměň diamanty za piškoty a možná mě to bude zajímat,“ ušklíbla se fenka. Stejně ale vyskočila na parapet, aby také pokochala pohledem. Přitiskla černý čumák na okenní tabulku a jak funěla, tvořily se na skle mživé obláčky. „No jo, opravdu,“ hlesla okouzleně a všechen výsměch byl rázem pryč. „Jeden drahokam vedle druhého, hotová pokladnice. Za to by se dalo pořídit oveček. A míčků. A piškotů!“

Zasnila se nad tím nečekaným bohatstvím, které se jí tu urodilo na obloze, ale pak náhle zpozorněla. „No jo, ale takovou cennost tam přece nemůžeme nechat bez dozoru, takhle všem na očích,“ vyhrkla naléhavě. „Ještě nám je někdo ukradne!“

„To by byla tragédie,“ pousmál se pod vousy ovčák. „Hele, vidíš to taky? Tamhle jedna hvězdička zhasla. A tamhle další sotva pomrkává. Nic naplat, někdo nám je asi už loupí.“

Chuděra Kýňa si nevšimla, jak mu při těch slovech vesele jiskří v oku.

„Tak to ne,“ naježila se a seskočila z parapetu na zem. „To jsou moje diamanty na moje piškoty. Nikdo mi je krást nebude!“

S těmi slovy se vyhrnula do předsíně, skočila na mosaznou kliku venkovních dveří a za okamžik se už ze zasněženého dvora ozývat hlasitý štěkot, jak se malá chlupatá borderka snažila vyplašit neviditelného zloděje, jenž jí šmatá po hvězdičkách.

Plamínky svíček se zatřepotaly v závanu studeného vzduchu.

Kubík šel rychle zavřít, aby drahocenné teplo neutíkalo zbůhdarma do noci, a když se vracel, loupnul pohledem po ovčákovi. Ten se ani nesnažil zakrýt, jak se mu ramena otřásají tichým smíchem. S pobavenými vějířky vrásek kolem očí právě usrkával z voňavého kouřícího šálku a poznamenal: „Být Kýnka stejně chytrá jako roztomilá, mohla by od minuty někam do výzkumného ústavu.“

„S tou svojí inteligencí by tam mohla i teď – jako želé do Petriho misek,“ zabručel borderák, když se znovu skládal na své vyhřáté místo před krbem. Dával si ale dobrý pozor, aby ho nezaslechla štěňata. Přeci jen by nebylo hezké, takhle si před nimi utahovat z jejich mámy.

Prckové si ho ovšem nevšímali a dál se škorpili.

„Povídám ti, že to je nesmysl,“ stál si za svým Janek. „Kdo to kdy slyšel, aby někdo jen tak rozdával kosti?“

„Náhodou, já o tom taky četla,“ zastala se sestry Ještěrka. „Dvounožci na to mají svého člověka. Svěří mu všechny svoje dárky a on pak o Vánocích chodí dům od domu a všechny je roznáší.“

„Jééé, to by mě bavilo,“ vyskočil nadšením Pulec, kterého do této chvíle nezajímala hádka ani zdaleka tolik jako špalíky dřeva vyskládané vedle krbu. Teď z něj ale nadšení sálalo z každého rozčepýřeného chloupku. „Až budu velký, taky chci dělat tohohle vánočního dárkonoše! Dovedete si to představit? Tolik balíčků. A toho balicího papíru! To by se to trhalo a cupovalo…“ rozplýval se.

„Tys to asi špatně pochopil, bráško,“ snažila se ho Ještěrka vyvést z omylu. „Ty dárky bys měl doručovat ostatním. V pořádku a nepoškozené. A hlavně zabalené.“

Pulec se zamyslel. Naklonil hlavu na stranu, zvedl oči ke stropu a usilovně přemítal nad tím, co mu právě sestra sdělila. Z tlamky mu přitom trčela špička růžového jazýčku. Nakonec rázně zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, takhle by to asi nebylo.“

„Ty jsi úplný postrach Vánoc!“ obvinila ho. „Nemůžeš brát cizí dárky a hrát si s nimi, to je proti pravidlům!“

„Prosím tě, ty a ta tvoje pravidla…“

„Nechte už toho,“ broukl trochu otráveně Kubíček. „Děláte, jako by dárky byly na celých Vánocích to nejdůležitější.“

V místnosti zavládlo ticho rušené jen slabým povrzáváním houpacího křesla a čtveřicí překvapených štěněcích pohledů.

„A o čem jiném by měly být, strýčku Kubíku?“ osmělil se konečně Janek.

„No přece… jak bych vám to…“ zarazil se borderák. Vlastně o tom nikdy moc nepřemýšlel. On a ovčák se prostě obešli bez dárků – dokud na statek nedorazila Kýnka a její štěňata, ani jim nepřišlo na mysl, že by nějaké potřebovali. Nemuseli si navzájem nic dávat. Vánoce byly prostě onen kouzelný čas, který by Kuba nikdy ani za nic nevyměnil a na který se těšil celý rok. Což bylo hrozně dlouho, protože v psím počítání to bylo sedm let, víte? A přesto to čekání pokaždé stálo za to. Jenže jak to vysvětlit těm čtyřem výlupkům, tomu pekelnému Čtverberosovi, strážci všech neplech a rošťáren? „Vánoce jsou prostě doba, kdy si můžete krásně posedět v teple před krbem, vyprávět si příběhy a dobře se najíst. Načuchat se svátečních vůní, až máte v nose jako v pelíšku. A pak vyběhnout na dvůr a řádit ve sněhu, pořádně si užít příchod zimy a koukat na měsíc v nejdelší a nejkouzelnější noc v roce. Není to zkrátka jenom o nějakém chlapovi, který jezdí na saních a rozdává dárky, to ani náhodou, kdepak!”

Kubík se dostával do ráže a byl by pokračoval, jenže ho přerušil zuřivý štěkot, který dovnitř doléhal ze dvora skrz zavřená okna. To nebylo žádné varovné hafání, které mělo držet dál od domu zvědavce a podomní obchodníky. Znělo to, jako by Kýnka dopadla padoucha, jenž přírodě zamítl nápad na klobásovníkové aleje, a teď mu za to chtěla dát co proto. Ve stavení nebylo přes její hulákání slyšet vlastního slova.

Po několika hlasitých věčnostech ten virvál konečně utichl. Kubík si s ovčákem vyměnili tázavé pohledy, ale než stačil někdo z nich promluvit, otevřely se dveře. Stála v nich Kýňa, ocásek pyšně zvednutý nahoru, trojúhelníky uší vztyčené. V zubech svírala kus silné, teplé a výrazně rudé látky.

Vyplivla ho na zem.

„Tak jsem ho dostala, lumpa jednoho,“ oznámila hrdě. „Schovával se za komínem, zmetek zlodějská. Krčil se tam s tím svým pytlem a myslel si, že ho nevidím. Ale na mě si nikdo nepřijde. Jen škoda, že se mi nepodařilo sebrat mu ten vak. Měl ho pěkně nacpaný, určitě si do něj už napěchoval celé souhvězdí! No co, hlavně že jsem ho zahnala. Ten se tu už určitě neobjeví. A všechny piškoty budou moje!“

Nebohý Kuba na ni zíral s otevřenou tlamou a zapomněl mrkat i dýchat. Opravdu byl na střeše někdo v červeném, s pytlem přes rameno a čekal, až v domě utichne všechen ruch? A vážně ho ta potrhlá huňatá bordera vyplašila a nadobro vyhnala!?

Z houpacího křesla se ozval tichý smích a ovčák zahalený voňavým dýmkovým kouřem poznamenal: „Ještě že nejsou Vánoce jen o dárcích, že ano, Kubíčku?“

Borderák neměl slov.

Ale nebojte. Čarnota svou kostičku přece jen dostala. A ostatní také. Byly přece Vánoce a jedny natržené kalhoty na tom nemohly nic změnit.

 

 << Zpět na obsah

 

Přidat komentář