OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Vejce nadivoko

 

Starý sýček, jenž v okolí zastával roli ponocného, bral svou povinnost velice vážně. Usedl na větev věkovitého dubu a tichým táhlým zahoukáním ohlásil půlnoc. Nikdo sice jeho práci neocenil, jelikož všichni už dávno spali, ale to mu nevadilo. Šlo o princip.

Na bezmračné černé obloze visel měsíc téměř v úplňku a jeho chladné světlo barvilo svět do různých odstínů modré. Zářil tak silně, že vrhal po pastvině ostré stíny a… Hm, že by byl přece jen někdo ještě vzhůru, pokročilé hodině navzdory? Zřejmě ano. Některé z těch stínů, které na zemi a oprýskané zídce vykreslovaly bledé měsíční prsty, se totiž pohybovaly. Opatrně se po všech čtyřech plížily vysokou trávou a jen tu a tam jim pod nohama zašelestil lísteček nebo nespokojeně cvrknul cvrček probuzený ze snu zahoupáním stébla.

Silueta v čele skupiny se znenadání zarazila a zvednutým ocáskem dala ostatním signál, aby se zastavili. K večeru trochu sprchlo a před nimi teď ležela malá louže, která se ještě nestačila vsáknout do země. Chlupatá postavička k ní přistoupila, namočila tlapku do bláta a rychlým tahem si zamázla úzkou bílou lysinku na čele. Pak do řídkého bahna ponořila světlou náprsenku – opatrně, aby se neozval ani čvacht – a nakonec si stejným způsobem začernila i zářivý prapor na špičce ocasu.

Rázem byla skoro neviditelná, i samotný měsíc na obloze měl potíže ji spatřit.

„Zamaskujte se taky,“ sykla tmavá skvrna.

„Nepřeháníš to už trochu, Čarnoto?“ obrátil oči v sloup další stín. Noc dávala jeho napůl černé a napůl bílé hlavě strašidelný výraz, ale veselé oči prozrazovaly, že tohohle strašidýlka by se měly bát leda tak jitrnice pověšené v komíně.

„Takhle vás někdo uvidí, spustí poplach a nám nezbude než vzít do zaječích,“ prohlásila napjatě černočerná fenečka.

„Zbytečně plašíš, všichni už šli dávno na kutě.“

Pulec měl pochopitelně pravdu. Kromě štěňat nebyla za domem vzhůru živá duše. Ovečky spaly na vzdáleném konci loučky pod střechou ovčína, slepice hnípaly ve svém dřevěném domku za garáží a Jackouli zahlédli před chvílí, jak s ocasem zdviženým jako stožár kráčí směrem do vesnice provést nějakou neplechu starostovi do růží.

Statek i okolí patřily jen jim, nikdo je nemohl rušit.

„S vámi taky není žádná hra,“ zabručela Čarnota, ale dál nenaléhala a pokračovala v chůzi. „Jestli to ale pokazíte, tak si mě nepřejte.“

Opatrně došli až ke kurníku, ze kterého se v tuto noční hodinu ozývalo jen tiché odhvizdování a tu a tam nějaké kvoknutí. Černočerná čubinka počkala, až Ještěrka s Jankem zaujmou strážní pozice po stranách přístřešku sbitého z hoblovaných prken a starých trámků, a společně s Pulcem opatrně vystoupala po úzkém žebříčku až k dvířkům. Stará petlička kropenatá rzí se starala o to, aby slípky nebloumaly v noci venku a noc naopak nechodila na návštěvu za nimi.

„Tak dělej,“ syknul na ni netrpělivě malý psík.

Fenečka si ho nevšímala. Chvíli soustředěně funěla na západku, aby ji zahřála a navlhčila svým dechem – nesmělo je prozradit ani to nejslabší zavrzání. Teprve pak ji zvolna nadzvedla a odsunula.

Z pootevřených dvířek se na ně vyřinula sladká vůně slámy a zemitý pach slepic.

Jako dva duchové proklouzli dovnitř a opět za sebou přivřeli, aby opeřené spáče neprobudil chladný proud vzduchu. Společně s lezavou zimou sice nechali venku i měsíční paprsky, ale obešli se bez nich. Psi se stejně orientují především čichem a zde, v uzavřeném prostoru, se opravdu bylo podle čeho orientovat.

Většina slepic se k sobě tulila na hřadu, těch si však štěňata nevšímala. Ihned zamířila ke kukaním, které lemovaly kurník po obou stranách. Pulec se vydal k těm napravo, Čarnota vlevo. Chlupaté čumáčky začaly šmejdit po zemi, opatrně nadzvedávat slepičí zadky a hledat… cosi.

„Máš něco?“ zeptal se psík z dvoubarevnou hlavou své spolulupičky.

„Hm… možná,“ odpověděla neurčitě. „Ale nejsem si jistá, jestli to správné.“

„Jak by vlastně mělo vypadat?“

„Vím já?“ povzdechla si Čarnota. „Všechna jsou hnědá, kulatá… Podobají se sobě jako vejce vejci.“

Pátrání tedy pokračovalo. Dřímající slípky vůbec netušily, že mezi sebou mají vetřelce, kteří kolem nich čenichají a brousí si zuby na lup.

A pak ho Pulec uviděl. Právě zvolna zajel čumákem pod jednu mladou hempšírku, aby zkontroloval její snůšku, a tam bylo. O něco větší než ostatní, bílé jako čerstvě padlý sníh a teplé od slepičího pozadí. To muselo být ono!

Když chtěl svůj nález radostně oznámit, slepice se náhle zapopelila a vykvokla: „Čokočokodát!“

Ztuhnul jako solný sloup a uši se mu sklopily skoro až na záda. Ale nic se nestalo. Tomu hloupému ptákovi se nejspíš jen zdál nějaký hodně sladký sen.

Čarnota se dvěma hbitými skoky přesunula ze své strany kurníku, přejela vejce pohledem a souhlasně kývla: „To bude určitě ono. Taková nádhera! Bereme ho a mizíme.“

Počkala, až Pulec nadzvedne slepici tak, div že se ta nebožačka nesvalila na bok jako přetížená váza, a vydrkla čumákem vejce z vyhřátého důlku. Když pak spící pták dosedl zpátky do svého hnízda a se slabým „kvok kvok čokodát“ pokračoval ve snění o cukrkandlovém zobu, přišla nejtěžší část celé operace. Museli dostat kořist k dvířkům a poté ven do noci. Jenže kukaně nebyly na úrovni země, nýbrž o několik stop nad ní, přesně podle nejnovější drůbeží módy. Kdyby tedy štěňata svalila vajíčko na podlahu, nepochybně by se rozbilo na tisíc kousků a jeden žloutek.

Ne snad, že by se chlupatí lupiči nechali takovou prkotinou zastavit. Měli to už předem vymyšlené. Pulec si lehl dole na záda a roztáhl tlapky do všech stran. Pak počkal, až mu Čarnota skulí vejce na břicho, a obratně ho zachytil. Dopadlo jako do plyšového pelíšku. Pak ho co nejjemněji položil na zem pokrytou slámou a mohli jít k východu.

Tam už na ně čekal Janek a nervózně si okusoval špičku ocásku.

„Tak co, máte ho?“ zeptal se napjatým šeptem, jakmile se dvířka se sotva postřehnutelným zavrzáním otevřela.

„Že váháš,“ ušklíbla se Čarnota.

Oči mu zazářily nadšením. „A je fakt krotké?“

„Krotší už ani být nemůže.“

„Paráda! Nemůžu se dočkat, jak se bude máma tvářit, až ho najde! Tak honem, honem, ať už jsme pryč.“

Chladný noční vánek byl po kurníku vysloveně osvěžující. Ne snad, že by to tam páchlo, ale tamní vzduch zkrátka překypoval drůbeží. Zato tady měli nad hlavou čisté nebe, listy v korunách stromů si tiše šeptaly svoje tajemství a měsíc zvolna putoval oblohou při své noční stráži nad spící krajinou. A podobně jako se on velebně valil oblohou, kutáleli ocáskatí zloději na trávníku pod ním bělostné vejce.

A to náhle udělalo: „Píííp!“

Všichni čtyři ztuhli a jako jedno štěně překvapeně zatajili dech.

„Co jste to u všech blech sebrali?“ vzpamatoval se jako první Janek. „Tohle má být podle vás krotké vejce?“

„Třeba to právě ta krotká dělají, co ty víš?“ namítl nejistě Pulec.

„Píííp píííp,“ pokračoval zajatec.

„Měli bychom ho vrátit a vzít nějaké jiné, tohle nám bude k ničemu,“ stál si za svým největší ze sourozenců.

„Teď na takové dohadování nemáme čas,“ zasáhla Čarnota, která díky svému válečnému malování téměř dokonale splývala s okolní nocí. „Vyměnit ho už nemůžeme, tím pípáním by probudilo celý kurník. Musíme doufat, že máme správné. Honem pryč.“

Na protějším konci zahrady se náhle pohnul stín. Byl drobný, rtuťovitý, a kdyby okolí nezalévalo jasné měsíční světlo, nejspíš by si ho vůbec nevšimli. Bleskurychle se míhal z jednoho temného kouta dvora do druhého. Letěl jako střela podél obvodové zdi, pak vyskočil na garáž, zmizel za vikýřem, aby se objevil znovu na zemi kousek od kurníku... a od štěňat.

Byla to lasička. Mrštná jako had, podlouhlá, hbitá, s tvrdýma očima jako malé korálky. Zlé korálky, které rády mučí ostatní zvířátka.

Janek, Ještěrka a Pulec se naježili a vytvořili živý štít před vajíčkem, které rázem strachy ani nedutalo. Čarnota se k nim však nepřidala. Místo toho udělala dva kroky vzad a rozplynula se ve tmě.

„Vida vida,“ usmála se kolčava a mlsně se olízla. „Zrovna jsem si šla pro něco na zub a koukám, že už se mi to nese. Skvělý servis, jen co je pravda. Ale jak to, caparti, že pro mě máte jenom jedno vejce? Dala bych si přinejmenším dvě.“

Janek pokročil vpřed a prohlásil: „To je naše. Ani se ho nedotkneš. A ostatních také ne.“

Snažil se tvářit neohroženě, jenže mu moc to nešlo. I když lasici několikanásobně převyšoval, měl srdce ze zlata a mouše by neublížil. Zato zjizvený čumák a roztřepené ucho jeho protivnice prozrazovaly, že pro ni nejsou tvrdé boje žádnou novinkou. Byla rychlá, mrštná a bavilo ji, když mohla někomu ublížit. Kdyby se do sebe pustili, s větším a silnějším Jankem by to nejspíš špatně dopadlo. Věděl to on, věděla to ona, věděla to noc kolem nich.

Ale přesto byl odhodlaný necouvnout. Protože to bylo jejich vejce, ať už krotké, nebo ne! A jejich kurník, jejich slepičky! Tady neměla žádná lupička co pohledávat!

Jenže lasice se jeho rostoucímu hněvu okatě vysmívala.

„No co uděláš, hafíku?“ provokovala ho a poskakovala před ním sem a tam, až ji oko sotva stačilo sledovat. „Oblízneš mě? Dáš mi pac? Mávneš na mě ocasem? Jejdamane krucipes, z toho se asi nevzpamatuju!“

Janek se rozkročil, jak to viděl dělat strýčka Kubu, když si potřeboval něco vyříkat s obzvlášť tvrdohlavým beránkem. Pak se zamračil, nahrbil se a potichu prohlásil: „Nehraj si se mnou. Jestli se do tebe pustím, popelášíš odsud, jako by ti za ocasem hořelo.“

„Božínku, božínku,“ zapitvořila se lupička, „můj nebohý ocásek, co jen ho čeká za děsivý osud, to bych asi měla honem zmizet, ne?“

„To ano, jestli je ti ocas milý.“

„Tak já ti něco povím,“ zvážněla kolčava, přestala hopsat a neohroženě přistoupila k Jankovi tak blízko, že se jejich čumáky skoro dotýkaly. „Jestli okamžitě vy tři šaškové nezmizíte, vypráším vám kožichy, že vás vlastní máma nepozná.“

„A pozná bez oháňky tebe ta tvoje?“ ozvalo se jí náhle za zády. A něco slabě křuplo.

Lasice vypískla, napůl leknutím a napůl bolestí. Tam, kde ještě před chvilinkou nikdo nestál, se najednou temněla silueta jakéhosi krvelačného tvora, jenž se jí vší silou zahryzl do ocasu. Několik dlouhých pištivých okamžiků trvalo, než se z jeho sevření vysmekla, a pelášila pryč, jako by ji honily rozzlobené přízraky všech předchozích večeří.

Nebylo to však žádné strašidlo, jež přišlo zlotřilou lasici ztrestat za všechny její hříchy. Byla to Čarnota, která se hned na začátku rozplynula ve tmě a potichu, neslyšně vetřelkyni obešla, aby mohla v pravou chvíli nečekaně zasáhnout. Janek i ostatní štěňata o ní celou dobu věděli. A vy přece také, ne?

Teď drobná černá fenečka vyplivla z tlamky hrst rezavých chlupů a ušklíbla se: „Ta se jen tak nevrátí.“

„A my bychom měli taky zmizet,“ souhlasila Ještěrka. „Nerada bych, aby nás tady někdo chytil. Pištěla tak, že by probudila i bernardýna.“

Vejce souhlasně píplo.

„No jo, ale co s tímhle užvaněncem?“ ukázal Pulec čumákem na sněhobílou kořist.

„Nemůže bouchnout, když dělá takové zvuky?“ zeptala se Čarnota. „Nebliká na něm nějaké červené světýlko?“

„Prosím tě, to vajíčka přece nedělají,“ obrátila oči v sloup Ještěrka a opatrně pípající předmět ze všech stran očuchávala.

„No já ti nevím,“ usmála se Čarnota a ve tmě z ní byly vidět jen oči a zuby. „Předevčírem se Jackoule přimotala pod nohy ovčákovi, když jich nesl z kurníku plné plato. Zakopl o ni a celá snůška popadala na kamennou cestičku. Věř mi, vejce umí vybuchnout, když chtějí.“

„Hele, já bych ho prostě zkusil vysedět,“ navrhnul Janek.

Ještěrce se to ale nezdálo. „A co když má Čarnota pravdu a ono pod tebou exklo… pexlo… prostě práskne?“ namítla.

„Hm, to by se mi asi nelíbilo. Možná bychom ho měli vrátit,“ prohlásil, ale pak se zarazil. „Hele, ale pokud ho dáme pod slepici a ono bouchne...“

„To by byla bžunda!“ zajásala Čarnota, která si to okamžitě představila. „To musíme zkusit!“

Janek se na ni káravě zahleděl a řekl: „Něco takového bys přece neudělala, vždyť to by bylo… to by bylo…“ A zatímco hledal správná slova, tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu a ocásek se mu divoce rozmával. „Máš recht, to by byla psina!“

Natolik se ponořili do debaty, kolik legrace by si mohli užít s vejcovitou petardou, že zapomněli na okolní svět. Proto by se v nich krve nedořezal, když se k nim z výšky náhle sklonila velká štíhlá hlava se žlutýma očima a temně se zeptala: „Co tady zase kujete za lotrovinu, lumpapsiska jedna?“

Byla to Šňupka, nejstarší z místních oveček. Takhle v noci ale vůbec nevypadala jako ten neškodný balík vlny přežvykující trávu, který znali za slunečních paprsků.

Ztěžka polkli. Vůbec si nevšimli, kdy k nim přišla.

„My jsme tady tento... že jo... normálka,“ vykrucovala se Ještěrka a marně se snažila tělem zakrýt vejce, které se poplašeně rozpípalo. „Jak to, že ještě nespíš?“

„Hlídám,“ zabručela statná ovce a podezíravě si jednoho po druhém prohlížela. „Poslední dny se sem z lesa stahuje všelijaká verbež.“

„No jo,“ přikývl horlivě Pulec. „Jako ta lasička, kterou jsme před chvílí vyplašili, že jo?“

Šňupka zamyšleně mlaskla. „Lasička? Žádnou jsem neviděla.“

„Vážně jsme ji tady načapali! Kolčavu, tááákhle velikou! Ale zahnali jsme ji a už se tady nikdy neukáže.“

„Opravdu? Takže chcete říct, že jste vylekali tááákhle velkou lasici, sebrali jí vejce, které ukradla, a teď ho jdete vrátit?“ Nevěřila jim. Celé její stádo mělo s těmihle ďáblovými výlupky špatné zkušenosti. Pořád by jen řádili a prováděli skopičiny a pro to nemají ovce žádné pochopení. Ty ze všeho nejvíc milují svůj klid, a když byla v dohledu tahle čtyřka, mohly si o něm nechat leda tak zdát. Tedy, nemohly si o něm nechat zdát – a to byl ten problém.

Štěňata si vyměnila rozpačité pohledy a pak sklopila zrak k trávě, která v nočním šeru vypadala jako tmavý koberec. Na různé lumpačiny měli talentu na rozdávání, ale lhaní jim šlo jako psovi pastva.

„Teda, víš…“ dostala ze sebe nakonec Ještěrka, „to vajíčko jsme vlastně čmajzli my. Ale jinak to je celé pravda pravdoucí!“

„Co že jste udělali?“ sklopila k nim hrozivě hlavu veliká ovce.

„Jenomže to bylo k ničemu,“ zadurdil se Janek, který si jejího výhružného tónu nevšímal. „Zbytečná námaha. Sebrali jsme špatné. Potřebovali jsme nějaké hodné, krotké vajíčko, a tohle pořád pípá a vůbec se chová strašně nezodpovědně.“

Šňupka se na psíka zkoumavě zahleděla a snažila se zjistit, jestli si z ní náhodou nedělá dobrý den. Po chvíli prohlásila: „Vy jste chtěli hodné vajíčko. Krotké. A to má jako vypadat jak?“

„No to právě nevíme,“ svěsil uši. „Ale strašně nutně ho potřebujeme. Pro mámu, víš? My jsme na ni dneska vylili hrneček s medem… omylem, opravdu! A ona nám začala hubovat, že jsme jeden jako druhý z divokých vajec. Tak jsme jí chtěli dát jako dárek nějaké hodné, aby nám mohla vysedět ještě nějakého bratříčka nebo sestřičku, který by ji tak netrápil a se kterým by neměla tolik starostí. Říkali jsme si, že když my jsme z divokých vajec, musí existovat i nějaké krotké. To přece dává smysl, ne? Jenže nám nikdo neřekl, jak ho poznat od ostatních. Nejspíš jsme vzali špatné, protože co jsme ho odnesli, začalo pípat. To klidná vejce asi nedělají, že?“

Ovce mlčela a zvolna tu záplavu informací přežvykovala jako odpolední seno. Pak konečně prohlásila: „Nevím nic o divokých nebo krotkých vejcích, ale tohle vejce je hotové. Pípá, protože se z něj brzy vyklube kuře. Nejspíš už ráno.“

Štěňata na ni pohlédla jako opařená.

„Tak to ho musíme vrátit!“ řekla nakonec Ještěrka to, nad čím přemýšleli všichni čtyři.

„Po tom všem, co jste museli udělat, abyste ho získali? Vy už ho nechcete?“

„O to přece nejde,“ zamračil se Janek, který nechápal, jak může být někdo tak trestuhodně hloupý. „Jestli se z něj vyklube kuře, bude potřebovat mámu! A máma bude potřebovat jeho! Nemůžeme ho jen tak sebrat, to... to by nebylo správné!“

„Ani kdybyste tím udělali radost Kýnce?“

„Takhle by to určitě nechtěla. Budeme se muset poohlédnout po nějakém jiném.“

Šňupka se usmála. Pro štěňata to byl neobvyklý pohled, většinou ji vídali jen nabručenou a rozhněvanou – za což skoro pokaždé mohli oni sami.

„Myslím, že nebudete potřebovat žádné,“ prohlásila. „Stačí, když se mámě omluvíte a budete se chovat častěji jako teď. Myslet víc na druhé a míň na sebe. Tak ho upalujte vrátit, vy... divoká vejce.“

K údivu všech účastníků onoho půlnočního setkání znělo to oslovení skoro přátelsky.

 

< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář