OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Víc než povinnost

 

„V celém Navrinaku – ba co dím, od mrazivých vrcholků Throngladu až po rozpálené pláně Lar-Dalessy daleko za hřebenem Vladařových štítů – nenajdete místo bezpečnější a duchovně čistší než Refiretitový klášter. Nevím, zda jsou věže hlavního sídla Ochránců skutečně vyrobeny z převzácného kovu, od nějž odvozuje své jméno, ale pokud si to někdo může dovolit, je to právě tento řád neúnavných a hrdinných bojovníků proti zlovolným silám a intrikám Prokletých, kterému i císařský dvůr projevuje respekt a podporu neskonale větší, než by odpovídalo jeho oficiálnímu postavení. Jistě, mohl jsem se na tuto věc zeptat přímo Bdělého. Nechci se chlubit (a jak moji věrní čtenáři dobře vědí, skromnost patří mezi mé mnohé charakterové přednosti), ale opravdu jsem s ním hovořil, dokonce mě pohostil u svého stolu. Rozhodl jsem se však, že nebudu plýtvat drahocenným časem tohoto velikána naší doby na něco tak přízemního, jako jsou debaty o střešní krytině, a raději jsme se věnovali hlubokomyslnějším tématům.

Ačkoliv je Refiretitový klášter dechberoucí místo plné úžasných zázraků techniky a nehynoucí moudrosti, po dvou dnech jsem byl rád, že mohu pokračovat ve svém putování dál na jih. Zdejší pivo totiž bylo teplé a postele studené – a jak je o mně známo, dávám přednost opačnému uspořádání.“

Trevis Lonholm
Putování za divy naší říše, svazek III.

 

Kapitola I. – Černý kámen

 

Ten veliký kámen vyrůstal snad ze samých útrob země. Byl černý jako smola, tyčil se do výšky tří dospělých mužů a pohled na něj už z dálky vzbuzoval bázeň. Člověk si v porovnání s ním připadal malý, bezvýznamný a nicotný. Tento respekt se však se zkracující se vzdáleností vytrácel. Mohly za to především ony tucty obscénních nápisů a rytin, jimiž bylo skalisko pokryté tak vysoko, kam jen místní omladina dosáhla – a pár malůvek přidali nějací odvážlivci dokonce až na samotný vrchol. Těžko říct, zda byl místní kovář skutečně tak obdařený, jak obrázek naznačoval, a jestli temný obelisk ozdobil tímto uměleckým dílkem on sám, nebo některá z jeho obdivovatelek, každopádně však tvořil dominantu, která přitahovala zraky všech pocestných. Tito dva nebyli výjimkou.

Maryn shodil ze zad tlumok, do spoutaných rukou svého společníka vložil čutoru s vodou a raději stočil pohled k dřevěným střechám na obzoru. Ne snad, že by vyobrazenému řemeslníkovi záviděl, ale podobné očumování mu přišlo nepatřičné.

„Stejně si myslím, že to je blbost,“ zabručel kysele Iorvek a zhluboka se napil, až ho chladná tekutina zastudila na zubech. Pak nádobu vrátil, promnul si zápěstí a pokračoval: „Kdybychom neodbočovali k pobřeží a vzali to rovnou na jih, mohli bychom být už zítra v Navirnaku. Tak proč do háje tahle zacházka… kam? K pitomý vesnici, která smrdí nudou a rybinou?“

„Protože se mi nechce spát tři noci po sobě někde v mlází,“ odvětil klidně Maryn, protáhl si záda a zhluboka se nadechl slané vůně moře, kterou nesl mírný vítr až k nim. Svou těžkou, dva palce silnou okovanou hůl si opřel o balvan, jenž měl být až do skonání věků nedobrovolným heraldem kovářovy chlouby, pak shodil ze zad tornu a začal se v ní přehrabovat. „Nebaví mě pořád usínat na kamení a probouzet se s tváří mokrou od rosy a oslintanou od jezevců. Děkuji, nechci. To si radši kus zajdu a užiju si trochu pohodlí. Ne snad, že by tady v Bílé byl kdovíjaký komfort, ale lepší než nic. Už jsem tu párkrát byl a starosta je fajn chlap.“

„Slečinko,“ ušklíbl se druhý muž a vycenil svých pár zbývajících zažloutlých zubů. „To já v tvým věku –“

Ramenatý mladík pozvedl hlavu od zavazadla a probodl svého společníka pohledem. „Nevím, co ty v mém věku, ale já už strávil v lesích víc nocí, než tysʼ vychlemtal piva, a to je co říct. Narukoval jsem ve čtrnácti a služba Kruhu tam u nás, to není žádné dřepění na zadku někde v teple na radnici. Proto si vážím každé příležitosti, kdy se můžu vyspat pod střechou. Jestli se ti to nelíbí, můžu tě klidně na noc přivázat v lese ke stromu a jít za zdejším staršinou sám. A zatímco ty budeš drkotat zuby někde ve vývratu, já si nacpu břicho čerstvě vyuzenou rybou, zaliju ji pivem a pak se rozvalím v měkkých peřinách.“

Iorvek obrátil oči v sloup. „Jasně, promiň. Jsi ostřílenej zálesák, samozřejmě. Jako bych nic neřekl.“ Odmlčel se, sáhl si spoutanýma rukama na zátylek a obouruč se podrbal. „Takže vážně půjdeme do vesnice?“ zeptal se o stupeň tišším hlasem a kousl se do rtu.

„Jo,“ přikývl Maryn a postavil se. Přes rameno měl přehozený plášť a deku, které vyndal z tlumoku. „A ty do toho nemáš co kecat, tak se s tím smiř. Snad si nemyslíš, že tam narazíme na někoho z tvých bývalých kámošů? To by byla hodně divná náhoda, že by se někdo z nich ukrýval zrovna tady, v takovéhle díře. Všichni se tu navzájem znají a každý pocestný je hned nápadný. Zrovna ty bys to už mohl vědět. A i kdyby tě někdo poznal, musel by se nejdřív dostat přese mě. Tak ukaž ruce,“ vyzval rázně staršího muže, který jej bezmyšlenkovitě poslechl. Mladík zkušeným pohledem zkontroloval pouta, ověřil, zda kožené pásky drží palce v dlaních, a přehodil muži plášť ledabyle přes spojená zápěstí.

Ten zaraženě pozvedl obočí. „Co blbneš?“

„Nebudeme těm křupanům přece dělat divadlo, ne? Nemusí strkat nos do věcí, po kterých jim nic není. Teď buď chvilku v klidu,“ rozkázal Maryn a dřepl si Iorvekovi k nohám. Chvíli zápasil se zámky na kožených poutech kolem jeho kotníků, upravil jejich šíři a posunul mu je až pod kolena. Když s tím byl hotov, znovu je zamkl a omotal vězni deku kolem pasu jako dlouhou suknici, která vše bezpečně skryla. Pak vstal, odstoupil a zhodnotil pohledem svoje dílo. „Jo, to by šlo,“ prohlásil spokojeně. „Vypadáš sice jako hastroš, ale aspoň zapadneš mezi místní.“

Spoutaný muž jen něco zabručel.

„Uvidíš, že to proběhne v klidu. Mlč, chovej se nenápadně, nesnaž se o žádné blbosti. Najíme se, vyspíme a ráno půjdeme dál. A kdyby něco, jsi pod mojí ochranou.“ Tázavě se zahleděl na svého společníka, zda s ním souhlasí, ten však jen mlčky stál a přemýšlel.

„Tak jdeme,“ poplácal ho Maryn po rameni.

Vesnice se pomalu blížila. Záhy zjistili, že domy, které viděli z dálky, tvoří jen část ze zdejších budov. Přinejmenším jednou tolik se jich tisklo ke stěnám bílých útesů, jež příkře spadaly do moře a daly vsi její jméno, a několik domků se dokonce houpalo v zálivu na plovoucích dřevěných ostrovech spojených s břehem propletencem lávek, můstků a žebříků. V tomto směru se Bílá nelišila od ostatních rybářských osad a městeček v celé říši: na souši se žilo, na moři pracovalo.

„Víš, za poslední dva roky se lidi hrozně změnili,“ prohlásil znenadání Iorvek tichým hlasem. „Dřív se stačilo držet při zemi, nebudit zbytečnou pozornost a každej tě nechal na pokoji. Nikdo nic neřešil. Do háje, vždyť u mě nakupovali dokonce i lidi ze stráže a nikdy si nestěžovali. Jenže teď?“ Vrásčitá tvář se mu stáhla v kyselé grimase. „Teď jsou všichni jak jeblí ráhnem. Stačí jenom podezření, že ses zapletl s nějakým Prokletým, a žádnej pranýř, žádná šatlava. Lůza tě prostě rozsápe na kusy, jen aby se zalíbila těm nahoře.“

„Zákony mluví jasně –“ poznamenal Maryn, ale vězeň se jen uchechtl.

„Zákony, zákony… S tím na mě nechoď, prosím tě,“ odplivl si. „Teď stačí na někoho na ulici bez důkazů ukázat prstem a do večera se po něm slehne zem. To jsou nějaký zákony? Říkám ti, Kruh lidi úplně zblbnul. Zfanatizoval. A oni se rádi nechali.“

Mladík zamyšleně pokýval hlavou. „Jeden by řekl, že by ses už nejradši viděl v Navirnaku, pěkně v cele pod zemí. V chládku a bezpečí.“

Tu poznámku nechal postarší hubený muž bez komentáře. Ovšem z jeho protažené tváře Maryn snadno vyčetl, že udeřil hřebík na hlavičku.

 

 < Předchozí kapitola      Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář