OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Kapitola II. – Soud na tržišti

 

Maryn předpokládal, že jejich příchod do Bílé vzbudí zvědavý zájem. V podobných osadách a vískách to tak chodilo pokaždé – kdykoliv se na návsi, v hospodě nebo na radnici objevil někdo cizí, upnula se na něj hned pozornost všech místních obyvatel. Je to kupec? Neprodává něco, co by se nám mohlo hodit? Jedná-li se o potulného řemeslníka, neměli bychom pro něj práci? A pakliže dorazil nějaký poutník zdaleka, určitě se alespoň nad pivem rád podělí o různé historky a zprávy z druhého konce říše. Život mimo velká města byl náročný a k uzoufání nudný, vytržení z každodenního stereotypu tak představovalo vítané rozptýlení.

Ovšem zdálo se, že tentokrát se tu o rozruch postaralo něco jiného. Oběma příchozím, kteří zvolna kráčeli zaneřáděnými uličkami mírně se svažujícími k čelu útesu, nevěnoval nikdo druhý pohled – a často dokonce ani ten první. A to přesto, že působili nepatřičně jako rybí hlava v koláči. Nehodili se k sobě, lišili se jako noc a den. Jeden elegantní a upravený, druhý navlečený jako hastroš. Jeden mladý, pohledný, s pečlivě zastřiženým plnovousem a jiskrou v oku, druhý postarší, unavený a s hubenou tváří pokrytou vráskami a ďolíčky od neštovic. Jeden vybavený na dlouhou cestu a opásaný mečem, druhý nalehko, jen s pláštěm nedbale přehozeným přes sepjaté ruce. Nic z toho však lidi z Bílé nezajímalo. Každý, koho Maryn s Iorvekem mezi nízkými dřevěnými domky potkávali, měl někam napilno. A všichni pospíchali stejným směrem.

„Kam to utíkají?“ zabručel Iorvek, zatímco udiveným pohledem sledoval tělnatou matrónu v dlouhé sukni, která ztěžka funěla kolem. Na tváři jí samou námahou naskákaly červené fleky. „To sem přijeli kejklíři? Nebo moře vyvrhlo narvala s pokladem?“

„Možná připlula nějaká loď z Východu,“ nabídl poněkud střízlivější vysvětlení Maryn, jenž právě se znechuceným výrazem hledal něco, o co by si mohl otřít z boty lejno, do kterého vinou vlastní nepozornosti šlápnul.

Jeho vězeň se pochybovačně uchechtl. „Loď z Východu. Tady. V takovéhle řiti. To bych to spíš šacoval na toho narvala.“

„No co, tak se zeptáme… Hola, krásko, počkej!“ zavolal mladý strážce zákona na pihovaté děvče s mohutným copem světlých vlasů, jež se jim právě snažilo vyhnout a dohnat ostatní. „Co se to děje? Kam mají všichni tak naspěch?“

Dívka se zastavila, zmateně se rozhlédla, zda ten vysoký pohledný muž mluví skutečně na ni, a polil ji ruměnec. Odhrnula si z čela neposedný pramínek vlasů a usmála se. Oči jí zářily. „Vy to nevíte? Bude soud s Prokletou! Konečně! Už na to čekáme kolik dní!“

Maryn pozvedl obočí. „Prokletá říkáš? Tak to mě zajímá. Kdo ji bude soudit? Váš staršina? Jak on se to jen jmenuje… Bordeck? Borcroft? Tak nějak to bylo. Takový malý, tlustý, vypadá jak hokynář…“

„Kdepak, vážený pane,“ vysvětlovala ochotně mladá vesničanka a drobná ňadra se jí pod bleděmodrou halenkou dmula – snad zadýcháním, snad kvůli tomu, jak ji onen cizinec oslovil. „Prý sem kvůli tomu přijel Ochránce, až z Navirnaku. Věřili byste tomu? Jakmile se to rozkřiklo, všichni všeho nechali a hned pospíchali na radnici. Tohle si nemůže nikdo nechat ujít, to dá rozum! Vždyť jak často uvidíte na vlastní oči někoho z Bratrů, zvlášť tady u nás!“

„To chápu, to je rozhodně velký den,“ pokýval hlavou Maryn a loupl okem po Iorvekovi, kterému se koutek úst zkřivil ve špatně maskovaném úšklebku.

„Co nevidět začnou, tedy pokud už nejdeme pozdě. Já se zdržela, protože jsem to běžela říct naší bábě. Jenže ona je stejně hluchá jako poleno a na nohy nemůže… Ale co vám to vykládám, stejně vás to nezajímá,“ mávla rukou dívka a trochu se zarděla. „Jdete se podívat také?“

„Leda až budou ryby lítat,“ zabručel sotva slyšitelně hubený vězeň.

Maryn mu naoko přátelsky položil ruku na rameno, bolestivým stiskem mu však dal najevo, že na takovéto komentáře není zvědavý. Mile se při tom na plavovlásku usmál. „To si piš, že ano. Říkala jsi, že to je na radnici? Tam cestu znám, už jsem tu byl. Utíkej napřed, ať o nic nepřijdeš. Určitě se tam uvidíme,“ mrknul na ni. „Jak se jmenuješ?“

„Beka,“ vyhrklo děvče a po kratičkém zaváhání se rozběhlo za posledními lidmi, kteří již mizeli za rohem. Cestou se však po Marynovi ještě jednou ohlédlo, div při tom nezakoplo.

Oba poutníci, strážce i jeho vězeň, osaměli. Doléhal k nim jen občasný štěkot psů, střežících ošuntělé domovy svých pánů, a vzdálené hučení. Že by už byl znovu čas přílivu? Ne, tohle bylo něco nebezpečnějšího a hladovějšího než moře. Dav. Dav, který se nemohl dočkat nadcházejícího představení.

Iorvek konečně setřásl Marynovu ruku z ramene. „Do velrybí řitě,“ ulevil si. „No neříkal jsem to? Lidi zmagořili. Šílejʼ po krvi. Nějaká chudák holka dokáže předpovídat počasí nebo za někoho dokončila větu a hned: ‚Prokletá, Prokletá! Pověsíme ji, rozsekáme na kousky!‘ Vždyť i to škvrně, kterýmu jsi kdovíproč motal hlavu, se nemohlo dočkat, až uvidí ten tyátr…“

„Nebo ta tvoje nebožačka taky může mít na svědomí desítky životů. Třeba to je bestie, co nechává zmizet lodi na moři, a teď dostane, co si zaslouží. Nevíš, o co tu jde,“ pronesl smířlivě strážný, popotáhl si opasek a úsporným pohybem hlavy naznačil, že je čas vyrazit. „Půjdeme se podívat na ten soud.“

Ve vězňově hlase byla cítit žluč. „Jakej soud? Snad poprava, ne? U toho já bejt nemusím.“

„Ptal jsem se tě snad na názor?“ blýsklo Marynovi varovně v oku. „Musím mluvit se staršinou, ať se o nás postará. Tak padej. A jestli se ti nebude líbit, co uvidíš, zavři oči.“

I kdyby to byla Marynova první návštěva v Bílé, při cestě k bachratému domu honosně nazývanému „radnicí“ nemohl zabloudit – dav, jenž se před ní shromáždil, by totiž přeslechl jen hluchý. A kdyby snad tato nápověda nestačila, mohl by se spolehnout též na čich. Přímo vedle oné jednopatrové budovy se štítem zdobeným kýčovitými soškami z červeného robodového dřeva, která uzavírala svažující se volný prostor na kraji vysokého útesu a visela zadní polovinou přímo nad zálivem, se totiž krčila drobná manufaktura na zpracování rybího odpadu. Slanou vůni moře plnou dálek tak nemilosrdně přebíjel puch, ze kterého cizincům slzely oči. Místní na něj ovšem zřejmě byli zvyklí.

Maryn s Iorvekem se zastavili u nízkého zábradlíčka, od kterého klesalo krátké schodiště dolů k radnici a k malému tržišti, jež se rozprostíralo před ní. Ze své vyvýšené pozice měli jako na dlani nejen záliv a širé, vzdouvající se moře za ním, nýbrž i hlavy vesničanů, tísnících se mezi stánky. Sešla se tu jistě celá Bílá. Trhani i obchodníci, rybáři, tesaři, matky od rodin i s dětmi, v přední řadě dokonce nechybělo několik vyšňořených zástupců „lepší společnosti“. Čtveřici pochopů v kožených vestách se s pomocí dřevců jejich pík jen stěží dařilo držet reptající a pokřikující zvědavce dál od vyvýšené kamenné terasy, na které byla radnice postavena. Před budovou tak vznikl půlkruhový ostrůvek klidu. V jeho středu stál malý obtloustlý človíček v drahé prošívané vestě, plátěných kalhotách a nízkých kožených botách, jenž se snažil okolní dav překřičet. Tvář kolem dlouhých zrzavých licousů měl brunátnou – těžko říct, zda námahou, nebo vztekem.

„Tady vládne spravedlnost, kurva!“ chraptěl ze všech sil. „Spravedlnost a já. A já říkám, že každý má nárok na soud.“

Tím ovšem jen přilil olej do ohně.

„Slyšíte ho?“ zaskřehotala nějaká babizna v šedivém šátku a rozhlédla se po svých sousedech. „Už ho taky očarovala! Stejně jako Dorbena!“

„Jasně, měli jsme ji zabít hned!“ souhlasil s ní osmahlý muž s povislým knírem, který ji podpíral. „No nemám pravdu, lidi? Staršina Porcroft ji měl tejden zavřenou v šatlavě, byl tam s ní pod jednou střechou – a už nad ním má moc. Hele, jak ji teď pustí na svobodu, uvidíte. A ona se nám bude mstít. Zabít ji, zabít!“

„Ticho!“ zařval starosta ze všech sil. Konečně se jeho snaha setkala alespoň s částečným úspěchem. Lidé umlkli, ovšem v očích se jim zračil nesouhlas hraničící s pohrdáním. Nadechl se a klidnějším, přesto však rozhodným hlasem pokračoval: „Nikdo se zabíjet nebude, aspoň ne bezdůvodně. Zjistíme, jestli je skutečně vinná – a pak se podle toho zařídíme.“

„A jak to chceš asi udělat?“ pozvedl hlas podmračený pořízek v první řadě. „Očaruje tě, vleze ti do hlavy. Ani se nenaděješ a udělá z tebe svojí loutku. Už jenom mluvit s ní je risk. “

„Jasně!“ přidal se kdosi z druhé strany tržiště. „Bavil by se s ní jenom blázen. A navíc, jaké další důkazy potřebujeme? Vždyť všichni víme, že je Prokletá. No ne, sousedi?“

Prostranstvím se zvedla vlna souhlasných odpovědí. „Jasně, jasně! Přiveďte ji, vyřídíme to s ní okamžitě, tady a teď! Na co dál čekat? Dřív, než bude pozdě!“

Dav se dal do pohybu, a ačkoliv se jej drábové snažili odtlačit od terasy, dařilo se jim to stejně, jako kdyby chtěli zastavit příliv.

„TAK DOST!“ zaburácel nad tržištěm hlas hluboký jako varovné troubení mlžného rohu zámořského korábu. Z otevřených dveří radnice se vynořil holohlavý ramenatý muž. Opíral se o jakousi dlouhou, tři palce silnou hůl opatřenou hojným kováním a táhly, druhou ruku měl významně položenou na jílci mohutného tesáku uloženého v pouzdru za opaskem. Zraky všech ovšem přitahovalo něco zcela jiného: zlatá destička velká jako dlaň, kterou měl vrostlou do kůže na levém předloktí. Lidé strnuli, těch jeho pár slov zchladilo horké hlavy jako zimní moře. O Ochráncích se vyprávělo mnoho různých historek a nikdo z vesničanů nehodlal zjišťovat, nakolik jsou pravdivé a co už je bohapustá lež.

„Kdo se pokusí stát v cestě výkonu práva, bude mít co dělat se mnou!“ ryčel dál člen navirnackého Bratrstva jako rozzuřený býk a na svalnatém krku mu naběhly modravé žíly. „Nemáte právo soudit. Nemáte právo rozhodovat. Já ano!

Na celém prostranství před radnicí zavládlo naprosté ticho rušené jen šuměním moře a slabým cinkáním zvonečků na bójích. Lidé bázlivě klopili zraky, rozpačitě šoupali nohama a zvolna se stahovali zpět pod kamennou terasu. Dokonce i na Maryna, který vše sledoval zpovzdálí, udělal Ochráncův příchod dojem a po Iorvekově tváři přeletěl stín strachu.

„Žádné blbosti,“ sykl Maryn a chytil svého vězně za rukáv, aniž by spustil zrak z toho muže, který si během jediného okamžiku dokázal získat respekt téměř stohlavého davu před sebou. S překvapením si uvědomil, že navzdory impozantnímu prvnímu dojmu nebyl Ochránce vlastně ničím zvláštní nebo nápadný. Vzhledem k příběhům vyslechnutým za roky své služby očekával obra, jenž bude převyšovat okolí o dvě hlavy, s rukama jako lopaty a s pažemi silnými jako stehna. A přitom před ním stál na pohled obyčejný člověk, kterého by si – nebýt onoho vybledlého tetování na lebce a hrubě snýtované hluboké jizvy na levé tváři – při návštěvě nějaké přístavní krčmy nejspíš ani nevšiml.

Až na ty oči. Z těch šel strach.

Všichni na tržišti stáli jako uhranutí. Muž zvolna kráčel ke kraji terasy a vesničané pod ním stejně rychle couvali; každý se snažil, aby mezi ním a členem obávaného řádu z Refiretitového kláštera bylo alespoň několik sáhů místa. Touhu po krvi, která ještě před chvílí prosycovala vzduch, vystřídal obyčejný strach o vlastní kůži.

Ochránce se zastavil na samém okraji obřího kamenného soklu a bledým pohledem probodával lidi pod sebou, všechny dohromady i každého zvlášť. Nikdo ani nedutal.

„O tom, co se stane, rozhodnu !“ burácel do ticha.

Starosta si odkašlal, upravil si zdobenou vestu a postoupil o kousek vpřed. „Tady bratr Galmor, alurim s pověřením přímo od samotného Kruhu, před chvílí dorazil na mou žádost z Navirnaku,“ nesl se jeho chraplavý hlas tržištěm. „Postará se, aby bylo zákonu učiněno zadost. Prosím vás všechny, abyste respektovali nejen jeho postavení, ale i rozhodnutí, k němuž dospěje – ať už bude jakékoliv. Jeho zkušenostem s Prokletými silami se nikdo z nás nemůže měřit.“

Rozhlédl se po obyvatelích Bílé, a když se tentokrát neozval ani náznak nějakého protestu, otočil se k jednomu z pohůnků a kývl na něj: „Přiveď ji.“

Oslovený ozbrojenec zbledl, nehnul se však z místa. Jen několikrát naprázdno otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, a prsty se mu křečovitě sevřely na ratišti píky.

„Neslyšel jsi snad?“ zasyčel staršina vesnice, výhružně vyvalil oči a licousy na ruměných tvářích se mu naježily.

„A-ano, pane,“ vykoktal pochop a rozhlédl se po svých kolezích, jako by u nich hledal oporu. „Ale… ale přece za ní nemůžu do cely sám. Vždyť tam nikdy další není. Co když mě… co když…“ Hlas se mu vytratil.

Starosta Porcroft si povzdechl a po chvilce váhání kývnul ještě na jednoho vojáka, aby se pro vězenkyni vydali společně.

„Teď něco uvidíme,“ zabručel Iorvek a přejel pohledem hlavy lidí pod sebou. „Přichází spravedlnost. Neomylná a rychlá spravedlnost davu. Všichni ji odsoudili dřív, než měla vůbec šanci pronést aspoň jediné slovo na svou obhajobu.“

Maryn pozvedl obočí a pousmál se. „Zajímavé.“

„Co zas?“ odsekl vězeň, kterého bohorovnost jeho strážce popouzela.

„Ale nic. Jen že se chováš úplně stejně.“

Iorvek se naštětil, ale než stačil něco namítnout, Maryn pokračoval: „Ty také nečekáš na žádné důkazy a už předem je ta Prokletá… údajná Prokletá v tvých očích nevinná. I ty máš jasno. Ovšem kromě spravedlnosti davu a spravedlnosti zločince existuje ještě jedna – spravedlnost Ochránce. A v tu bys důvěru mít měl. Protože pokud ne v ni, tak v co jiného může člověk věřit?“

A když viděl, že se jeho společník nemá k odpovědi, poplácal ho po rameni v téměř přátelském gestu a stočil pohled zpátky k terase před radnicí. „Jen sleduj. Snad ti to dodá trochu důvěry, že ještě existuje nějaké právo a řád. Půjde se ti pak v Navirnaku před soud s lehčím srdcem, uvidíš.“

Zdola se náhle ozval mnohohlasý křik plný nadávek a nenávisti – dvojice pochopů právě vyváděla z radnice vězenkyni. Poháněli jí násadami svých pík a dávali si bedlivý pozor, aby se jí sami ani nedotkli a pokud možno na ni ani nepohlédli. Nevypadala přitom nijak nebezpečně, naopak. Dlouhé rozcuchané vlasy plné slámy jí sice propůjčovaly vzhled divoženky, ale Maryn si nedovedl představit, že by tato drobná, hubená, k smrti vystrašená dívka mohla někoho ohrozit. Vlastně ne „dívka“, nýbrž „žena“, opravil se v duchu. K hrudi si tiskla dítě zavinuté do zašpiněného povijanu. Spalo, ukolébáno pochybným bezpečím matčiny náruče.

Strážní ji dovedli až k Ochránci, kde se ztěžka zhroutila do kleku. Odevzdaně sklopila hlavu, její vlasy přikryly nemluvně jako opona.

„To je ona, alurime Galmore. Jmenuje se Ira,“ oznámil starosta s pohledem upřeným na tu trosku lidské bytosti, která před nimi čekala na svůj verdikt. Maryn si v Porcroftově tlusté tváři s údivem povšiml náznaku soucitu a smutku.

„Chci vědět, co se stalo,“ pronesl úsečně vyšetřovatel z Navirnaku. „Rychle, stručně.“

Zatímco staršina hledal vhodná slova, z davu se ozval nějaký ženský hlas: „Je to Prokletá! Prašivá čarodějnice! Tak to je! Nosí smůlu! Škodí!“

„Jasně, mně se kvůli ní málem v bouři převrátila loď!“ přidal se ihned někdo další.

„Usmála se na mě a já pak prohrál v kostkách!“

„Zabila Dorbena! Má na rukou jeho krev!“

Ochránce Galmor zbrunátněl a silně udeřil do země koncem své duté hole, ve které Maryn konečně poznal obávaný toston. Dosud ho sice nikdy na vlastní oči nespatřil, ale už o něm slyšel. Jako každý. „Ptal jsem se snad vás, červi!?“ zařval alurim ze všech sil. Dav okamžitě utichl, už ovšem nebyl tak pokorný jako prve. Blížilo se to, na co ti lidé tak dlouho čekali. Konečně.

Starosta se tvářil, jako by se několik posledních okamžiků vůbec neseběhlo, a klidným chraplavým hlasem vyšetřovateli sděloval: „Ira není místní, přišla k nám před nějakými čtyřmi lety. Byla tehdy ještě skoro děcko. Moc nemluvila, těžko říct, čím vším si prošla,“ povzdechl si a sklopil pohled ke klečící ženě. „Když je holka sirota a sama na světě, kdejaký darebák toho zneužije… vždyť sám víš, pane, jak to chodí. K cizím se lidi často chovají hůř než zvěř. Ale u nás se měla dobře. Dorben, směnmistr z naší provaznické manufaktury, se jí ujal. Vdovec, slušný chlap. Pečoval o ni jako o vlastní, jako o císařovnu. Starala se mu o domácnost, prala, vařila – a za to dostávala jídlo a stravu. Dokonce ji ani moc nebil. No řekni, pane, copak by si mohla přát víc?“

Zamračený Galmor jenom něco zabručel a snýtovaná tvář se mu trochu stáhla v grimase, která mohla znamenat cokoliv – úsměv i úšklebek. V tom divném obličeji nebylo snadné se vyznat.

„Jenže pak –“

Větu už otylý staršina nedokončil, přerušilo ho několik výkřiků z davu: „Očarovala ho! Uhranula! A udělá to samé i s námi!“ Kromě slov proletěl vzduchem i kus nějakého shnilého ovoce, který se rozprsknul schoulené, chvějící se Iře o hlavu.

Než stačil Ochránce něco říct, mávl Porcroft buclatou paží a zjednal si klid.

„Nevím, jestli Dorbena skutečně uhranula,“ pokračoval, „ale povila s ním dítě. A pak…“

„Zabila ho, aby po něm mohla dědit! Uřkla ho a zavraždila! Roztrhala ho na kusy!“

Tentokrát už starosta dav netišil. Jenom se podíval Galmorovi do očí a souhlasně přikývl. „Je to tak,“ prohlásil, když opět bylo slyšet vlastního slova. „Před týdnem sousedi zaslechli, jak se z jeho domu ozýval křik a pláč. Normálně si takových věcí nikdo nevšímá. Co se děje v soukromí, do toho nikomu nic není. Ale tentokrát to bylo něco víc. Dorben řval, nadával a hulákal, Ira křičela, spratek ječel, jako by ho na nože brali. A najednou ticho. To bylo snad ještě děsivější než ten virvál prve. Když pak lidi bušili na dveře, nikdo se neozýval. Tak tam vtrhli… mladý Horfist, který běžel jako první, se hned na prahu, odpusť mi ten výraz, poblil jako ožralý mrož a ostatní to nenesli o moc lépe. Celou sednici jako by někdo vymaloval na rudo. Nábytek na třísky, kolem se válely kusy masa a kostí, krev kapala ze stropu, stékala po stěnách, pokrývala úplně všechno… až tady na Iru. Seděla uprostřed, dítě v náručí, a jakmile chlapy uviděla, už otevírala hubu k nějakému dalšímu kouzlu. Asi z nich taky chtěla nadělat fašírku. Tak ji tady Fergus vzal rychle lopatou po hlavě a zavřeli jsme ji pod zámek. A hned poslali pro tebe.“

„Dítě jste jí nechali,“ konstatoval suše Ochránce.

Porcroft mu věnoval vyčítavý pohled. „Jsme přece lidi, pane!“

Galmor nic nenamítal, jen mlčky přikývl. Pak mávnutím paže poslal jednoho z pochopů do radnice. Ten zřejmě věděl, co se po něm žádá, jelikož vzápětí vyběhl s naditým vakem v náručí. Ochránce si jej zamračeně převzal, odložil si ho na nízkou zídku lemující terasu, a začal se v něm přehrabovat. Vyndal několik broušených fiólek, skleněných misek a prapodivných zařízení, o jejichž účelu se mohli všichni jen dohadovat. Pak zručně smíchal z různých pečlivě odměřených přísad dvě podivné tinktury, zelenomodrou si nakapal do levého oka a červenou do pravého. Zakousl se do rtu, na skráni mu naběhl pletenec svalů. Když bolest povolila, pomocí dvojice kožených řemenů si připevnil na hlavu zvláštní kovový mechanismus s pohyblivými výměnnými čočkami a začal si soukat levou ruku do zvláštně tvarované tuhé rukavice s manžetou sahající až k lokti. Teprve teď si Maryn všiml, že muž má na levačce jen tři prsty – z ukazováčku a prostředníčku mu zbývaly akorát kratičké pahýly. Rukavice tomu byla uzpůsobena.

Starosta chvilku společně s ostatními fascinovaně sledoval Ochráncovo počínání, pak si ale vzpomněl na své povinnosti a otočil se k Iře. Ta stále klečela na kamenné dlažbě, choulila se strachy, tiskla si k hrudi spokojeně vrnící dítě a ani nedutala. Pouze ramena se jí třásla marně potlačovanými vzlyky.

„No? Co k tomu řekneš?“ vyzval ji Porcroft ne zcela nevlídným hlasem. „Co se toho večera seběhlo?“

„Já… já… nevím,“ pozvedla Ira bázlivě hlavu. „On… bil mě, tloukl. Nejen tehdy, už dlouho…“

„Proto jsi ho chtěla zabít?“ ptal se starosta a díval se, jak Galmor ženu obchází a přes onen mohutný okulár ježící se páčkami ji bedlivě pozoruje ze všech úhlů.

„Ale já nechtěla!“ ohradila se. „Nevím, co se stalo… Najednou… najednou bylo rudo… všude krev…“

„Rostl v tobě hněv?“ zachraptěl Ochránce. Naklonil se k ní, trojicí prstů v rukavici ji chytil za bradu a zblízka se jí zahleděl do pravého oka. „Co jsi cítila?“

„Strach…“ pípla.

„Stejně jako teď?“

„Ne! Ne, on… Vždycky, když přišel z hospody, bil mě a nutil mě, abych mu byla po vůli,“ chrlila slova jedno za druhým, jako by doufala, že mají sílu ji zachránit. „Ale už jsem si za ty roky zvykla, vždyť tak přišla na svět i naše dcera. A ona je největší dar, který jsem od něj kdy dostala. Ten den ovšem přebral asi trochu víc, byl surový. Surovější. Udeřil dokonce i malou, mrštil s ní do křesla a mě srazil na podlahu. Víc… víc už si nepamatuju.“

Ochránce něco nespokojeně zabručel. Vrátil se k vaku, z dřevěného pouzdra vytáhl dlouhou dutou jehlu, otočil se a zabodl ji dívce do ramene. Ta překvapeně sykla a cukla sebou, neodvážila se však ani slůvkem zaprotestovat. Na rozdíl od její dcerky, kterou onen nečekaný pohyb vytrhl ze sladkého dřímotu: otevřela oči a začala pofňukávat. Galmor to ignoroval, otočil se k oběma zády a nechal krev skápnout do prohlubně v malém sklíčku, přidržel jej nad olejovým kahanem a zaujatě pozoroval, jak se rudá tekutina vypařuje.

Fňukání děcka se změnilo v pláč.

„Uklidni si toho fakana, Iro,“ sykl starosta.

„Má hlad,“ zašeptala provinile dívka a snažila se kolébáním svou dcerku utišit. Bez úspěchu, dítě zřejmě vycítilo okolní napjatou atmosféru a jeho nářek nabíral s každým nádechem na hlasitosti.

Vyšetřovatel z Navirnaku si zvolna stáhl rukavici, sňal si okulár a čistým hadříkem si vytřel uslzené oči.

Starosta se k němu přitočil a tiše se zeptal: „Už jsi hotov, pane? Co jsi zjistil? Budeš se chtít podívat do Dorbenova domu, kde se to stalo?“

Galmor navrtěl hlavou. „To nebude zapotřebí. Není pochyb o tom, že to, k čemu tu došlo, bylo dílem Prokletých sil.“

To byl signál, na který dav čekal.

„Zabijte ji! Čarodějnice! Pověste ji! A toho jejího pancharta s ní!“

„Těmi silami však nevládne ona!“ pozvedl Ochránce hlas.

Lidé na tržnici zmateně zmlkli.

„Tak kdo to tedy byl?“ zajímalo Porcrofta – stejně jako všechny přihlížející.

Galmor přistoupil ke klečící Iře, která k němu vzhlížela s novou nadějí v očích.

„Já… já…“ nadechla se, Ochránce však nečekal na to, co mu chce říct. Tasil z pouzdra u pasu svůj mohutný tesák a jediným plynulým pohybem usekl hlavu její dcerce. Dětská hlavička odletěla stranou, dlouhý cákanec krve zasáhl šokované vesničany v přední řadě. Bezhlavé tělíčko v matčině náručí znehybnělo. V celém prostranství by rázem bylo slyšet dopadnout hrách do ošatky.

„A ty,“ zachraptěl ostře vykonavatel rozsudku k dívce, „jak to, že jsi nenechala dítě otestovat? Nevíš snad, co říká zákon?!“

Ira neodpověděla. Její oči vytřeštěné hrůzou jej snad ani neviděly, přestala vnímat svět kolem sebe. Jen si tiskla mrtvé torzo k hrudi a bezhlesně si něco šeptala.

„Možná nevěděla…“ začal Porcroft.

„Neomlouvá,“ zamítl rázně obhajobu Ochránce a zabodl Iře nůž do srdce až po střenku.

 

< Předchozí kapitola      Další kapitola >

  << Zpět na obsah

 

Přidat komentář