OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Kapitola III. – Náhody a nehody

 

Do čtvercové místnosti s vysokým stropem se skrz zaprášená okna prodíraly poslední paprsky dne. Prach tančil vzduchem jako plankton v mořském proudu a šikmé žluté prsty světla na něm vykreslovaly prapodivné obrazce, jako by se společným dováděním snažily naplno využít poslední okamžiky před příchodem noci.

Maryn zvolna přecházel sem a tam a bezmyšlenkovitě si pohrával se zeleným kamínkem, který měl pověšený na kožené tkanici kolem krku. Dřevěná prkna mu slabě povrzávala pod odřenými škorněmi a od téměř holých stěn se odrážela slabá ozvěna jeho kroků. Bez zájmu si prohlížel okolní výzdobu. Ne snad, že by stála za řeč. Místní lidé byli praktičtí, a tak neplýtvali námahou a prostředky na přehnané dekorování místa, které využili jen několikrát do roka, když zrovna potřebovali někoho uvítat na tomto světě, oddat ho nebo se s ním naposledy rozloučit.

V krbu u zdi naproti vchodu netopilo už několik měsíců, a ačkoliv venku již jaro pomalu dospívalo do léta, v místnosti panovalo vlhko a lezavo. Chlad, který stoupal ze zálivu, tu neměl žádného protivníka.

„Jak jsem to měl asi vědět!“ dolehl do síně z vedlejší kanceláře rozčilený chraplavý hlas. „Nestojím každému za zadkem! Na takové blbosti nemám čas!“

Odpovědi nebylo dobře rozumět, z tónu hlasu však běžel mráz po zádech. Maryn se radši tvářil, jako by nic neslyšel, a stejně tak i pochop, který stál v nedbalém pozoru vedle dveří, za nimiž Porcroft právě ctihodnému alurimovi vysvětloval svůj podíl na celé záležitosti s Prokletou. Ozbrojenec se lhostejně opíral o halapartnu, a zatímco hlídal, aby oba návštěvníci nedělali žádné nepřístojnosti, dával okatě najevo svůj nezájem a z vykotlaného zubu lovil jazykem zbytek oběda.

Iorvek seděl na dřevěné lavici u jednoho z matných oken, upíral prázdný pohled několik stop před sebe a mlčel. Už notnou chvíli neřekl ani slovo.

Maryn odstoupil od sady nepříliš zdařilých rytin a přešel k parapetu, na kterém stála sada dřevěných sošek pomalovaných vybledlými barvami. Ať se snažil sebevíc, nedokázal rozpoznat, co mají představovat. Možná alegorické ztvárnění ročních období, možná členy císařské gardy. Nebo děti na poli. Opatrně vzal jednu z postaviček do ruky, aby si ji prohlédl zblízka, ostré zakašlání od dveří ho však upozornilo, že strážný navzdory své nedbalosti není přece jen úplně slepý.

„No jo, jasně,“ zabručel Maryn a s přehnanou opatrností postavil figurku zpět na její místo. „Vždyť ji nechci ukrást.“ Pak na ni ještě jednou pohlédl a dodal: „To opravdu ne.“

Povzdechl si, podrbal se v krátkých hnědých vousech a zadíval se z okna na sluneční kotouč, jenž už zvolna mizel za střechami. Každý okamžik strávený mezi zdejšími čtyřmi stěnami mu přišel delší a delší.

„Už by taky mohli skončit,“ prohodil otráveně do prostoru. „Ještě chvíli a ustelu si tady, ať se to někomu líbí, nebo ne. Hele,“ otočil se na pohůnka, „nemůžeš tam juknout a zeptat se, na jak dlouho to budou mít?“

Pochopův výraz ovšem jasně sděloval, že tu není od toho, aby si nechával rozkazovat od nějakého cizince. Jen tam stál, mlčel a křivil hubu.

„No nic, no,“ povzdychl si Maryn, založil si ruce za zády a vydal se opět na svou nekonečnou cestu podél oken. Patnáct kroků tam, zastavit se, zhoupnout se na patách, patnáct kroků zpátky.

„Když jsem tu byl předloni,“ začal vyprávět, aby zaplašil ubíjející ticho, „chtěl mě starosta uložit na noc v jednom z baráků dole v zálivu. No jsem snad rybář, Iorveku, abych spal v nějaké chajdě na pontonech? Kdo se na moři narodil, tomu možná to ustavičné houpání nevadí, ale já patřím na pevnou zem. Tak jsem ho přesvědčil, aby mě nechal přespat tady na radnici. Tenkrát tu ovšem ještě nestála ta hrozná manufaktura, co páchne na hony daleko. Teď už bych tu nocovat nechtěl. Těžko říct, co je horší – jestli ten její smrad, nebo moře. Nejlepší by bylo, kdyby nás uložil dál odsud, třeba v hostinci nebo u někoho z místních. Jenže to se nestane,“ povzdechl si, opřel se dlaněmi o parapet okna a zahleděl se ven. „Přece jenom jsi zločinec, a i když s sebou máš vlastního hlídače, nikdo si tě pod střechu nevezme. Holt budeme muset vzít zavděk tím, co dostaneme. Iorveku, posloucháš mě vůbec?“

Vězeň konečně pozvedl tvář a probodl svého strážce podrážděným pohledem. „A posloucháš se ty? Tvoje starosti bych chtěl mít. Aby ses dobře vyspal. To jediný tě trápí.“

„Nechápu, že tě to pořád tak žere,“ pokrčil rameny Maryn, zapažil a s gustem se protáhl, až mu luplo v zádech.

Iorvek jen něco tiše zabručel, nervózně si promnul spoutaná zápěstí a sklopil zrak zpátky k podlaze.

„Vždyť víš, že udělal, co musel. A co je správné,“ zdůraznil Maryn. „Ta holka porušila zákon. Ohrozila celou vesnici. Jednoho člověka už zabila, tak ji nelituj. Její manžel byl možná zmetek a násilník, ale přesto si takový konec nezasloužil. Stát se to o pár let později, místo jednoho ožraly by to odskákala třeba půlka vsi. A všechnu krev by měla na rukou jen ona.“

Iorvek se nevesele uchechtl a hlas se mu trochu třásl: „Tobě se to mluví. V mojí kůži bys to viděl kapku jinak.“

„Tak o tohle tu jde?“ pozvedl mladík obočí. „Tobě je putna, co se stalo s ní. Bojíš se o sebe. O vlastní kejhák.“

„No a divíš se snad? Jestli se ten magor dozví, že jsem se taky zapletl s Prokletejma, dopadnu stejně! Šmik a utop se ve vlastní krvi, panáčku.“

„Zbytečně přeháníš,“ zavrtěl hlavou Maryn a sedl si na rozklíženou lavici vedle Iorveka.

Ten se na něj ostře podíval. Bělma s naběhlými žilkami zářily v té svraštělé, vyhublé tváři jako dva obviňující drahokamy. „Vážně? A kdo mu v tom zabrání? Ty snad?“

„Ano, já,“ přikývnul mladík a se slastným vydechnutím si natáhl nohy. „Je to moje práce. A kdyby to nestačilo, ochrání tě glejt od Kruhu,“ ukázal bradou na svou tornu opřenou o zeď. „Tomu se nebude protivit ani on. Jsou na něm podpisy lidí z Bratrstva. Ať si je třeba alurim, ale stejně musí skákat, jak pískají.“

„Hm… vsadíš na to krk?“

Strážný se zakřenil. „Tvůj určitě.“ Pak Iorveka poplácal po rameni a mírným hlasem řekl: „Jen klid. Věř mi.“

Maryn chápal, z čeho má eskortovaný zajatec strach. Rozsudky Ochránců prosluly svou rychlostí a nezvratností a členové Řádu o správnosti svých rozhodnutí zásadně nepochybovali. Nikdy. Navíc již v dřívějších dobách, kdy byli pouhými „bratry z Refiretitového kláštera“ a téměř nevycházeli za zdi svého sídla, o nich kolovalo množství divokých zkazek. Když pak z nich nový císař udělal krátce po svém dosazení na trůn jednu z opor své moci jako protiváhu Kruhu, neodvážil se jim už nikdo zkřížit cestu. Nezodpovídali se nikomu jinému než Nejvyššímu zákonu – a ten představovali oni.

V obecní síni zavládlo ticho, které rušily jen nezřetelné hlasy vycházející zpoza zavřených dveří do starostovy kanceláře. Maryn napínal uši, ale přesto se mu nedařilo zjistit, o čem se tam ti dva baví. Dovedl si to ovšem domyslet.

Iorvek náhle tiše, ale naléhavě pronesl: „V Laerstallu jsi tvrdil, že když budu spolupracovat, za pár let se vrátím domů. Všechno skončí. Doufám, že sis nevymýšlel, žes to myslel vážně.“

„Máš moje slovo. Nemluvím jen tak do větru,“ přisvědčil strážný a myslel to smrtelně vážně. Ačkoliv mnozí viděli v Kruhu jen obyčejné nemyslící sluhy spravedlnosti, pro něj měla ta práce hlubší smysl. Připomínala mu, že není jako jeho otec. „Klidně jsem tě mohl předhodit psům, udělat našim podobné divadlo, jako si vychutnali tady v Bílé. Ale každý by měl dostat šanci napravit svoje skutky. Proto jsem ti zajistil ono slyšení před tribunálem v Navirnaku. Když budeš spolupracovat, dobře to dopadne.“

Shrbený muž pokýval hlavou, jako by nad tím vším znovu přemýšlel. „Víš, jak mi bylo ty poslední dva měsíce?“ zeptal se po chvíli. „Čekat, jestli náhodou já nebudu další, koho potká nehoda? Jako Cartletona, jako Moiu… Toho už mám plný zuby. Chci přestat utíkat. Vidět zase ženu a syna.“

„Je ti ale jasné, že i když to půjde dobře, počkáš si pěkných pár let, než se ti to splní?“

Iorvek zvedl pohled k pohůnkovi, který pořád stál s tupým pohledem opodál, a prohlásil: „Na tom přece vůbec nesejde.“

„Kolik jsi říkal, že tomu tvému klukovi je?“ zajímal se Maryn. „Deset?“

„Jedenáct.“

„Až ho znova uvidíš, možná se už bude sám plavit po moři a prohánět sukně. Žena na tebe třeba počká… a třeba taky ne. Třeba se nebudeš mít kam se vrátit. Uvědomuješ si to?“

Vězeň mlčel, jen po vrásčité tváři se mu mihl temný stín. Pak odpověděl otázkou: „Už jsi někdy miloval někoho víc než vlastní život, Maryne? Tak moc, že bys dal cokoliv, jen abys s ním zase mohl být? Že bys vyměnil všechny peníze světa za možnost vidět vrásky kolem manželčiných úst, když se usmívá, pevně obejmout syna kolem ramen na jeho svatbě? Ženu jsem poznal… to už je víc než dvacet let. První dítě nám zemřelo ještě v kolíbce. Pak dlouhá léta nic. Když už jsme to chtěli vzdát, přišel Ister. Nemám na světě nikoho jiného než ty dva a udělám cokoliv, abychom opět žili jako rodina. Chápeš to?“

„Budeš muset mluvit před Tribunálem,“ konstatoval strážce z Kruhu. „Zopakovat před ním, cos mi řekl v Laerstallu. Zradit své bývalé parťáky, všechny do jednoho. A ti už nevyváznou jen s několika lety žaláře. Jakmile je chytíme, čeká je popraviště.“

Iorvek ztěžka polkl, ale souhlasně přikývl. „Vím to.“

Maryn se sám pro sebe spokojeně usmál a pak bez špetky škodolibosti prohlásil: „Tady vidíš, proč spravedlnost vždycky zvítězí. Tobě jde především o sebe. Nevěříš v žádný vyšší princip, v něco většího než je lidský život. Klidně hodíš přes palubu svoje přátele, jen abys dosáhl svého.“

Postarší muž se na něj zkoumavě zadíval, unaveně se opřel hlavou o stěnu a zavřel oči. „To nemůžeš pochopit. Nikdy jsi nikoho nemiloval, takže nevíš, o čem mluvím,“ prohlásil s lhostejným pokrčením ramen.

„No dovol, já že jsem nikdy… To je ale kravina,“ zasmál se pobaveně Maryn.

„Nemiloval,“ konstatoval suše Iorvek. „Jasně, měl jsi ženskou. A asi ne jednu. Šeptal jsi jim sladký slovíčka, ony zase tobě, možná jste to i mysleli vážně… Jenže žádnou z nich jsi skutečně nemiloval.“

„Fakt si to myslíš?“

„Rozhodně. Protože jinak by ses nemohl takhle blbě ptát. Časem to pochopíš.“

„Možná máš pravdu, možná ne,“ prohlásil Maryn a zamyšleně pohladil svůj přívěšek se zeleným kamínkem. „Ale stejně věřím, že existuje něco víc než já a moje štěstí. A že když jde opravdu o hodně, měl by mít člověk jasné priority. Jen tak ze zvědavosti…“ blýsklo mu v oku, „opravdu tohle děláš kvůli své rodině a touze být opět s nimi? Necítíš někde uvnitř, že je na čase, aby promluvila spravedlnost?“

Iorvek otevřel oči a věnoval svému společníkovi pohled plný pochybností o jeho duševním zdraví, nic už však říct nestihl. Dveře do starostovy kanceláře se rázně otevřely, až se pohůnek, dosud zcela netečný, lekl a sotva stačil uskočit, aby uhnul ramenaté postavě, která se v nich zjevila. Alurim Galmor se nezdál být v dobré náladě. Chladné oči v oné podivné tváři, jíž přetínala dlouhá rozšklebená jizva držená pohromadě několika kovovými cvoky, se upřely na Maryna na dobu mnohonásobně delší, než bylo mladému strážnému příjemné. Měl pocit, jako by jej Ochránce na místě soudil.

Pokud ano, dostal milost. Protentokrát.

Aniž by Galmor hnul brvou, stočil svůj mrtvolný rybí pohled na Iorveka. Vězeň ztuhnul a z tváře mu zmizela všechna barva, zrak však od mlčenlivého Bratra odtrhnout nedokázal. Jen drobné cukání spodního rtu prozrazovalo, že se nepřeměnil na kámen. Maryn už otevíral ústa, aby zasáhl, soudce se však nakonec beze slova otočil k východu. Kráčel trochu ztuha a opíral se o svůj toston, který ani v starostově kanceláři neodložil.

Maryn se po očku rozhlédl, jestli si nikdo nevšiml jeho úlevného vydechnutí, když za Ochráncem konečně zapadly dveře. Rychle si ovšem uvědomil, že veškeré jeho obavy jsou zbytečné. Pochop s halapartnou opět nasadil svůj netečný výraz, Iorvekovi se ještě nestačila vrátit krev do obličeje a co se starosty Porcrofta týkalo, jeho orosené čelo a zplihlé tváře jasně sdělovaly, že vůdce zdejší komunity strážcovy pocity jednoznačně sdílí.

„No, a teď vy dva,“ prohlásil unaveně tělnatý staršina Bílé a zažloutlým kapesníkem si přetřel olysalé temeno. „Počkat, tebe znám, že ano? Ty jsi Maryn, ten zástupce Kruhu z Laerstallu. No, tys mi tu chyběl. A ten druhý patří k tobě? Aha, už vidím pouta. Jasně, že patří. Tak pojďte dál.“

Ustoupil ze dveří, aby mohli návštěvníci projít do kanceláře, a zkoumavě se přitom zadíval na Iorveka. Na čele mu naskočila vráska a zamyšleně nakrčil obočí, pak ale sotva znatelně pokrčil rameny, zavřel dveře a přešel ke svému stolu, který se ztrácel pod hromadou lejster.

„Někam si sedněte,“ pokynul jim k bytelným židlím a ošoupaným mechanickým křesadlem zapálil kahan pod svíticím krystalem upevněným na zdi. Terbril už dosluhoval a pokrývala jej hustá pavučina prasklin, přesto jeho kalné žluté světlo dokázalo zaplašit nadcházející soumrak a s ním i tíživou atmosféru plnou nervozity a strachu, kterou zde zanechalo předchozí jednání.

„Nechceme tě obtěžovat, pane Porcrofte,“ začal zeširoka Maryn, „ale rád bych využil privilegia Kruhu a požádal o nocleh a něco k jídlu.“

„Jako obvykle,“ zafuněl otylý starosta a zamyšleně poklepal prstem na stůl. „Nemysli si, že se na tebe nepamatuju. Přespíte v rybářské kantýně, teď na noc v ní nikdo nebude. Kavalce tam nějaké jsou a o jídlo nouzi mít nebudete.“

Strážný se ani nesnažil zakrýt své zklamání. „Pane Porcrofte… doufal jsem, jestli by se pro nás nenašlo něco jiného. Třeba zase tady na radnici. Já a moře si zrovna –“

„Ne, už jsem řekl,“ odmítl staršina nesmlouvavě. „Vždyť říkám, že si tě pamatuju. Na pevnině tě nechci. Víš, cos mi nadrobil při té své minulé návštěvě? Slib mi prosím, že se tentokrát nebudeš chovat nevhodně.“

„Nevhodně?“ zazubil se Maryn a skrz jeho krátké husté vousy zableskl bílý chrup. Věděl, že se pohybuje po tenkém ledě, ale nedokázal si pomoci. „Vždyť jsem nedělal nic, co by nechtěla. Naopak, to ona si začala – a vezmu-li v potaz všechny okolnosti a co měla na sobě, myslím, že moje chování bylo naopak velice vhodné.“ Unavený pohled Porcroftových krhavých očí ho ovšem upozornil, že starosta nemá na žerty náladu. Radši zvážněl a pokračoval: „Neboj se, pane. Stejně se tady od parťáka nemůžu hnout na krok, a když je poblíž on, žádného vhodného chování se účastnit nehodlám. A děkujeme za tvou vstřícnost.“

„Hm,“ odfrknul si muž za stolem a trochu se uvolnil. „Nemáš zač. Promiň, jestli jsem příkrý, ale ten… to předchozí jednání bylo náročné. Nejsem zrovna ve své kůži.“

„To si dovedu představit,“ přikývl chápavě Maryn. I z oněch pár střípků zaslechnutých přes dveře si dal dohromady, že se nejednalo o přátelskou rozmluvu mezi dvěma dobrými brachy.

„Ještě mě kvůli tomu chce hnát k zodpovědnosti!“ vyplivl náhle Porcroft křivdu, která jej tížila. „Mě, věrného poddaného císaře! Dodržuju zákony, dělám, co je v mých silách, abych to tu nějak držel pohromadě, a tohle mám za to?“

Strážce i jeho vězeň překvapeně mlčeli, ten nenadálý výbuch emocí je zaskočil. Brunátný starosta chvíli ztěžka oddechoval s pohledem upřeným z okna, pak s heknutím vstal a pár kroky přešel ke zdobně vyřezávané skříni z lakovaného dřeva. Vyndal z ní poloprázdnou láhev kalné jantarové tekutiny a naučeným pohybem z ní vytáhl špunt. Kanceláří začpěl ostrý pronikavý pach velrybářské pálenky a Porcroft si zhluboka přihnul, až se mu zježily licousy.

„Zmetek jeden,“ ulevil si, když si vytřel slzy z očí. „No, ještě štěstí, že už zítra odjede. Hned ráno se vrací zpátky do Navirnaku.“

„No vida,“ zamnul si Maryn spokojeně ruce. „Tak to můžeme jít společně! Aspoň nám cesta líp uteče. Co ty na to, Iorveku?“

Jeho společník jen zalapal po dechu a naprázdno otevřel ústa.

Strážce se usmál a dodal: „To byl žert. Pochopitelně. Nebudeme alurima obtěžovat svou přítomností. Ani ho s ní provokovat, to by byl nerozum.“

„Hlavně že se dobře bavíš,“ zavrčel Iorvek nerudně.

Porcroft si ještě jednou krátce přihnul a vrátil lahev na její místo. Pak se opět posadil a kývl bradou k vězňovi. „Co vlastně udělal? Mám zesílit stráže? Asi ti nemusím vysvětlovat, že ze všeho nejmíň tu teď chci mít nějaký další poprask. Dnešek mi naprosto stačil.“

„Můžeš se ho zeptat přímo, není němý. Ale žádný strach. Tady Iorvek nebude dělat žádné problémy. Je se mnou dobrovolně… tedy, skoro. Že?“

„No, když to říkáš…“ pronesl pochybovačně Porcroft a opřel se na židli, až pod jeho vahou zapraštěla. „Tváří se jako vrah.“

Maryn jen mávl rukou. „Toho si nevšímej. Léta dělal pro Zaremina. Na Severním útesu u Prorokova zálivu měl nožířství, ve skutečnosti to však byla zástěrka pro překupnictví s magickými předměty, takže je trochu nervózní z toho, že jsme tu narazili na Ochránce. To je všechno. Bojí se, že by si spravedlnost mohla najít zkratku. On tadyhle Iorvek nebyl zrovna malá rybka. Mohl sis u něj koupit prakticky cokoliv – od lektvarů a drog přes bábinu chloubu až po očarované zbraně a zámky. Jenže spadla klec.“

Starosta se na Iorveka podíval a poklepal si prstem na masitý spodní ret. „Vzpomínám si, vzpomínám. Před měsícem to Kruh posílal v hlášení. A dokonce…“ začal se přehrabovat v listinách, jež se v neuspořádaných sloupcích vršily na jeho stolu, „… ano, tady to je. Nedávno jsem dostal tohle,“ řekl a vytáhl z chaosu úzký štůsek papírů.

Strážný si zběžně prohlédl sadu podobizen nevalné kvality, narychlo vyleptaných do tiskařských desek. „Vida, Iorveku, tohle jsi ty. Sice máš víc vlasů a větší ústa, ale jinak tě celkem trefili. A tohle jsou další zareminovci, kterým se podařilo vzít včas nohy na ramena a zmizet, že ano? No, je jich docela dost.“

„To je pravda,“ souhlasil Porcroft, „ale i tak byl pro Ochránce ohromný úspěch, že rozprášili takovou tlupu.“

„To je právě to, žádný úspěch to nebyl,“ oponoval Maryn, odložil laciné výtisky zpět na stůl a otřel si do kalhot prsty začernalé od tiskařské barvy. „Myslím, že se podařilo chytit jen mřenky, co plavaly na povrchu. Někdo je musel krýt, jinak by jim to nemohlo tak dlouho procházet – ne v Navirnaku, s palácem visícím přímo nad hlavou. A ten někdo pochopitelně prásknul do bot se zbytkem gangu… nebo ještě hůř, pořád sedí tam, kde je, a všem se pod vousy směje. No a tady do toho vstupuje Iorvek,“ nedokázal potlačit samolibou jiskru v oku. „Podařilo se mi ho přesvědčit, aby spolupracoval. Mohl by Kruh dovést k chybějícím nitkám. K těm, co vedou až nahoru.“

Pak se zarazil. Natáhl se znovu pro kresby a nakrabatil čelo. Zvolna procházel jeden list po druhém. „Pane Porcrofte,“ zeptal se po chvíli, „kdy vám ty portréty dorazily? A jakým způsobem? Běžnou služební poštou, nebo ji doručil osobně někdo z Kruhu?“

Starostu ta otázka zaskočila. „Jo, tak to už nevím, hochu. Takové věci hned pouštím z hlavy, mám jiné starosti. Ale z Kruhu tu oficiálně nikdo nebyl už delší dobu, to bych si pamatoval. Tak asi v poště, ta chodí dvakrát do měsíce. Ne, počkej, už vím,“ klepl se do nosu. „Před pár dny je přinesli nějací dva lidé. Nechali je tady, že prý kdyby se tu někdo z těch výlupků objevil, máme ho zadržet. Že se tu brzy zase staví.“

„Do prdele,“ zašeptal Iorvek, v obličeji náhle celý šedivý.

„Děje se snad něco, co bych měl vědět?“ zachraptěl podezřívavě Porcroft. „Měl jsem za to, že to byli nějací tajní. Myslíš, že ne? Že se nejednalo o normální pátrání? Pokud vím, po Zareminových lidech přece jde každý, kdo má ruce a nohy.“

„Těžko říct,“ prohlásil neurčitě Maryn. „Těžko říct. Hm. Říkáš, že tu byli před pár dny?“

„Víc to rozhodně nebude,“ potvrdil starosta.

„Takže až potom, co jsi poslal zprávu do Navirnaku?“ zašeptal ostře vězeň ke svému strážci. „Povídám ti, to není jen tak.“

Porcroft si nesouhlasně založil paže na hrudi. „Vidíte problémy tam, kde nejsou,“ prohlásil. „To, že sem dorazili právě teď, mohla být jen náhoda.“

„Náhoda. Jasně. Náhody mám nejradši,“ zatvářil se nespokojeně Maryn. „Vždycky mi dokážou udělat život mnohem zajímavější.“

„Jeden den… už jenom jeden zkurvenej den do Navirnaku,“ syčel Iorvek. „Já ti říkal, že si nemáme zacházet. Zítra jsme tam klidně mohli dorazit. Bylo by po všem.“

„A pokud bychom měli smůlu, cestou by nás potkala nějaká náhoda. Ne, udělali jsme dobře, že jsme se tady stavili. Pane Porcrofte, ty nám asi nemůžeš dát na cestu nějakou eskortu?“ zeptal se strážce, ale odpověď předem znal.

Staršina Bílé se krátce zasmál. „Myslíš někoho, kdo by ti byl co platný v boji? Zkus hádat.“

„Do prdele,“ zavrtěl Iorvek hlavou a přetřel si dlaněmi obličej. „Co budeme dělat? Jestli mě tady někdo v okolí hledá a ví, kam máme namířeno…“

Maryn se trpce usmál. „Obávám se, že nakonec budeme přece jen muset velectěného alurima naší přítomností obtěžovat. Ale neboj, můj slib platí. Jsi pod mou ochranou.“

„No to mě fakt uklidňuje,“ hlesl Iorvek, kterému kalné světlo terbrilu náhle připomnělo hasnoucí pohled dívky, jež umírala s tesákem zabodnutým v hrudi a s bezhlavým dítětem v náručí.

 

< Předchozí kapitola      Další kapitola >

  << Zpět na obsah

 

Přidat komentář