OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Kapitola IV. – Poslední z romaonů

 

Mořem zmítal nepokoj. Mohutné vlny dorážely na skalnaté útesy, které se zde tyčily třicet sáhů nad hladinu, tříštily se o ně a opět se stahovaly zpět, aby za okamžik znovu zaútočily s neztenčenou silou. Však ony jednou zvítězí. Drobné kapičky vodní tříště létaly tak vysoko, že je čerstvý vítr odnášel až nahoru na pevninu, kde se úzká, štěrkem sypaná cesta vinula podél pobřeží směrem do Navirnaku.

Počasí se kazilo. Od jihu se hnaly těžké mraky barvy zašlého olova a s nimi příslib bouře, jaké se koncem jara vídají jen velmi zřídka. Kdo mohl, už se raději poohlížel po nějaké střeše, pod kterou by se včas schoval.

Maryn takové štěstí neměl.

Jen co vyrazili z Bílé, nasadil bratr Galmor ostré tempo, a ačkoliv mírně napadal na pravou nohu a musel se při chůzi opírat o svůj těžký toston, rozestup mezi ním a zbývajícími dvěma poutníky se zvětšoval. Neohlížel se. Rázoval stále dál, zcela lhostejný k tomu, zda mu ostatní stačí.

Strážný si zatáhl ruce hlouběji do rukávů a stočil koutek úst v nakyslém úšklebku. Iorvekovi asi ostentativní nezájem navirnackého alurima vyhovoval, jenže Maryna se to z nějakého důvodu dotýkalo. Bral to osobně, už od včerejšího večera v něm hlodalo trpké rozčarování. Nešlo jen o to, že zatímco prominentního hosta ze sídelního města ubytoval starosta v útulném hostinci na pevnině, on a jeho vězeň museli strávit noc ve skřípějící pontonové chajdě smrdící rybinou a kdoví čím dalším. Přes to by se přenesl. Jenže od chvíle, kdy zaklepal u Galmorova pokoje, mu Ochránce dával najevo jen přezíravé pohrdání. Mlčky a se špatně skrývaným despektem v očích nechal Maryna vysvětlit situaci, v níž se ocitl, prostudoval si pomačkaný glejt se sedmi podpisy a po chvíli přemýšlení suše prohlásil: „Ten úkol přijímám.“ A když se chtěl strážný ujistit, že okolnosti Iorvekova provinění nevyprovokují soudce k nějakému nepředloženému činu, jen mrazivě připomněl svá předchozí slova a zabouchl dveře dřív, než jeho návštěvník stačil dokončit větu. Nechal ho před nimi stát jako školáčka, nebo hůř – nevítaného podomního prodejce.

Teď ten nevrlý služebník spravedlnosti rázoval kolébavým krokem kus před nimi a Maryn z něj už notnou dobu neviděl víc než holou lebku, impozantní ramena zakrytá plátěným pláštěm a široký štít pověšený na torně. A uvědomoval si, že je tomu vlastně rád. Cokoliv bylo lepší než s ním vést rádoby nezávaznou konverzaci. Z představy, že by se musel dívat do těch chladných rybích očí a ptát se na jména vnoučat člověka, který mu připomínal spíš mechanismus bez srdce a svědomí, jej mrazilo po páteři.

Uvědomoval si, že by se nad sebou asi měl zamyslet, ale nemohl si pomoci. S Galmorem sice stáli na stejné straně, oba prosazovali zákon a sloužili vyššímu dobru, jenže přesto cítil mnohem víc sympatií k překupníkovi, kterého šel předat spravedlnosti. Snad kvůli tomu, že v onom vyhublém vězni s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami dokázal vidět člověka se všemi jeho skrytými radostmi a starostmi, s chybami, jichž se dopustil a které se třeba může pokusit napravit… Zato Ochránce budil dojem stroje, plnícího zadané úkoly bez přemýšlení, bez otázek a tím pádem i bez touhy po odpovědích. Jako by z něj léta služby vysála poslední špetku lidství.

Pohlédl úkosem na Iorveka. Tomu ostré tempo pochodu očividně neprospívalo. Na tváři mu naskákaly rudé fleky, ztěžka oddychoval a co chvíli s tichým zaklením klopýtl. Pouta na nohou sice nebránila v běžné chůzi a jen znemožňovala běh, jenže i tak nepovolovala zajatci natáhnout krok natolik, aby ostatním dvěma mužům bez potíží stačil. Jeho dlouhé nohy musely kmitat o něco rychleji a toto nepřirozené tempo jej znavovalo. Protestovat si zřejmě v Ochráncově blízkosti nedovolil, bylo však jasné, že to už moc dlouho nevydrží.

„Bratře Galmore, počkej,“ zavolal Maryn dopředu na muže, jehož těžké škorně dupaly po cestě, jako by se jí chtěly za něco pomstít.

Holohlavá postava se zastavila. „Co?“ práskla vzduchem jediná slabika, aniž by se alurim otočil. Iorvek té přestávky okamžitě využil a v předklonu chytal druhý dech.

„Na chvíli si odpočineme,“ prohlásil strážný a snažil se, aby v jeho hlase nezazněl ani náznak prosebného tónu. Zodpovědnost za vězně měl přece on, hrome!

Galmor zhluboka nasál vzduch, až se mu nozdry rozšířily, a zvolna přejel zrakem po okolí. „Ne,“ odpověděl pak stroze a znovu vyrazil.

„No tak moment, jaké ‚ne‘?“ nedal se odbýt Maryn. „Cením si toho, že ses uvolil nás doprovodit, ale nemusíme být v Navirnaku ještě dnes. Tímhle tempem co nevidět padneme. Kam máš tak napilno?“

„Odpočineme si až v lese,“ prohlásil holohlavý a mávl rukou k zelené linii stromů, jež lemovala obzor po pravé straně. „Tady bychom byli všem na očích. Stejně půjdeme skrz něj, tu chvíli to ještě vydržíte.“

Chtěl udělat krok, jenže to už stál vousatý mladík u něj, položil mu ruku na paži a jemně jej natočil čelem k sobě. Snažil se, aby to gesto nepůsobilo příliš troufale, uvědomoval si však, že nejspíš marně.

„O jakém lese to mluvíš?“ zeptal se. „Cesta jde pořád na jih, podél pobřeží.“

„Cesta možná. My ne,“ stál si za svým Galmor a jeho výraz jasně sděloval, že debata je u konce.

Maryn toho začínal mít tak akorát dost. S přezíravostí a povýšenectvím, s nimiž k němu člen elitního řádu přistupoval, by se ještě smířil. Jenže to přece neznamená, že musí snášet všechny jeho vrtochy!

„Podívej, bratře,“ prohlásil rozhodně. „Asi jsme si prve nerozuměli. Já musím dovést Iorveka do sídelního města, a to bez zbytečného otálení. Nemohu se toulat sem tam po kraji. Mám přece povinnost –“

Nedomluvil. Galmor se k mladíkovi pomalu naklonil, jeho rybí pohled se mu vpíjel přímo do duše a v chrčivém hlasu se zračilo opovržení: „Tak bys ji snad mohl začít brát vážně, nemyslíš?“

Strážný nasucho polkl a od hlavy k patě mu přejel závan chladu jako pokaždé, když na něj zjizvený Ochránce upřel svou plnou pozornost. Ovšem necouvnul ani o píď. Nadechl se, podíval se do těch matných očí připomínajících vyhaslé terbrily a odpověděl: „Já ji tak beru. A ty? Nenechám se vláčet křížem krážem po říši, aniž bych věděl proč.“

Galmor si ho chvíli měřil pohledem a pak pokynul hlavou k cestě vedoucí podél mořského pobřeží. „Říkal jsi, že na vás někdo možná bude číhat. Pokud máš pravdu – a já si myslím, že ano – tak tam na vás čekají určitě. Když to vezmeme přes Orenhaln, možná se jim vyhneme. Ne že by mi vadilo zamazat si ruce od krve,“ prohlásil a koutky úst se mu pohynuly v náznaku neveselého úsměvu, „ale nevidím důvod, proč jim to usnadňovat.“

Nato si nadhodil na zádech tornu s přivázaným štítem, opřel se o toston a bez dalšího ohlédnutí vyrazil dál na jih, aby po několika krocích odbočil na sotva znatelnou stezku vedoucí na západ k lesu.

„Má pravdu,“ otočil se Maryn k Iorvekovi, kterému se už do tváře vrátila normální barva. „Jsem vůl, že mě to nenapadlo taky. Tak co, můžeš?“

Stárnoucí pašerák si povzdechl. „Kdybys mi sundal ta pouta z nohou, bylo by to pro nás oba mnohem jednodušší.“

„Ty jsi od rána samá legrace,“ pronesl suše strážný. „Tak pojď, ať se tam dostaneme dřív, než nám spadne obloha na hlavu.“

Srovnal krok se svým vězněm a společně se vydali k hradbě stromů, která se přibližovala o poznání pomaleji než těžká bouřková mračna na obloze.

~~~

Loděnice, milíře i výhně říše sice prosluly svou ohromnou nenasytností, Orenhalnský hvozd je však už po celé generace trpělivě krmil svou zdánlivě nevyčerpatelnou zásobou dřeva. Za staletí tu lidé pokáceli bezpočet sosen, dubů i jasanů, a přesto se rozloha lesa nezmenšila snad ani o píď. Jen vzácné romaony ubývaly mnohem rychleji, než je příroda dokázala obnovovat. Najít v posledních letech nějaký, jenž by unikl hladovým kladkovým pilám dřevorubců, byl téměř malý zázrak.

A jeden z těch zázraků se právě teď košatil Marynovi nad hlavou. Na jedné z jeho spodních větví seděl vypasený černý havran, zvědavě si strážce pořádku prohlížel a vůbec si nevšímal výhrůžných mraků, které jako by se nad toto místo slétaly ze všech stran. Nebo na ně možná čekal, kdo ví?

Zatímco si Iorvek, opírající se zády o kmen jednoho z posledních romaonů, mnul zápěstí a kotníky a mračil se na celý svět, Galmor zachmuřeně přecházel kolem jejich provizorního tábořiště. Zamyšleně pozoroval oblohu, z níž měly co nevidět začít proudit přívaly vody. Přemýšlel. Zhluboka nasál hutný vzduch plný vůně tlejícího loňského listí, těkal pohledem mezi okolními stromy a něco si nespokojeně bručel. Vrátil se na stezku, po níž přišli. S nakrabaceným čelem hledal jakékoliv nezvyklé stopy, a když se nesetkal s úspěchem, vyhoupl se s krátkým zafuněním na kmen mohutného dubu, který musela před časem vyvrátit nějaká děsivá bouře, a rozhlížel se po okolí z větší výšky. Rozšklebená, ocelovými cvoky snýtovaná jizva na tváři se mu nespokojeně kroutila.

Navzdory veškeré snaze neobjevil nic podezřelého. Na klidu mu to ovšem zřejmě moc nepřidalo.

Opatrně seskočil dolů, položil si toston za povalený kmen, shodil ze zad tornu a sedl si na zem. Po chvilce přehrabování vyndal ze zavazadla malou kameninovou dózičku.

„Bratře Galmore…“ oslovil Ochránce Maryn.

„Hm?“ zabručel alurim, aniž by zvedl hlavu. Odzátkoval nádobku, vzduchem zavanula pronikavá kafrová vůně.

„Chtěl jsem se omluvit za svoje předchozí chování,“ řekl strážce upřímně. „Pochyboval jsem o tvém úsudku – a spletl jsem se.“

„Hm,“ odpověděl hřmotný muž bez zájmu a začal si vyhrnovat pravou nohavici.

„Máš představu, za jak dlouho dorazíme touhle cestou do Navirnaku? Přiznám se, že jsem Orenhalnem ještě necestoval, znám ho jen z map,“ zajímal se Maryn, který se rozhodl, že se pokusí nebrat si Ochráncovo chování osobně. Možná byl ten holohlavý, potetovaný medvěd prostě takový.

Galmor zvedl zamračený pohled k nebi a po chvíli přemýšlení odvětil: „Kdyby nám přálo počasí, dorazili bychom k západní bráně zítra navečer. Ale v tomhle počasí? Přehlédneme jednu srnčí stezku a bude nám trvat hodiny, než chytíme znovu správný směr. A po hlavní cestě skrz les nepůjdeme, ta může být hlídaná taky.“

Strážný souhlasně kývl. To, co bojovník s Prokletými říkal, dávalo smysl. „Ty to tu asi dobře znáš, že?“ zajímal se.

Alurim si mlčky, s nebývalou pečlivostí a jemností rozbaloval obvaz, jímž měl omotané koleno, a nechával Marynovu otázku bez odpovědi, až se zdálo, že ji přeslechl. Nakonec stroze prohlásil: „Párkrát jsem tudy procházel. Jen párkrát. Ve východní části se neztratím.“

Oba jeho společníci hypnotizovaně sledovali jeho počínání. Posledními vrstvami bělostné látky již prosakovala červená skvrna se zažloutlými okraji, a když zmrzačená levačka s chybějícími dvěma prsty s nesmírnou opatrností odstranila poslední kusy obvazu, objevila se ošklivá, hnisající rána zející z boku oteklého kloubu.

Iorvek sykl. To zranění muselo ohromně bolet.

Maryn překvapivě pozvedl obočí. Tohle má být noha člověka, kterému cestou sotva stačili? „To nevypadá dobře, bratře,“ prohlásil opatrně.

Galmor jen lhostejně pokrčil rameny, nabral na prst trochu zelené masti z nádobky a jal se ji krouživými pohyby nanášet na otok.

„Kdy se ti to stalo?“ zeptal se zvědavě strážný, který nemohl od mokvajícího poranění odtrhnout zrak. „A jak?“

„Víš, co je živá garota? Ne? Takový tenký, pružný, asi sáh dlouhý šlahoun osypaný trny. Jakmile se obtočí kolem něčeho živého, začne utahovat sevření, dokud sám nepraskne… a to trvá dlouho,“ vysvětloval holohlavec netečně a dál si ošetřoval ránu. „Ošklivá zbraň, zvlášť když se ty trny napustí jedem. Nechce se to pak hojit.“

Iorvek na hnisající kloub zaujatě hleděl, dokonce si k Ochránci o kousek přisedl, aby lépe viděl. „Jestli byly ty trny napuštěné zorzou,“ prohlásil po chvíli, „existuje na to protilék. Vím to, měl jsem ho u sebe v krámě. S ním by se ti to vyčistilo během dne, maximálně dvou. Určitě by se stačilo poptat –“

„Zapomínáš snad, s kým mluvíš?!“ zavrčel výhrůžně Galmor, až se zdálo, že se obloha zatáhla ještě víc. Překupník se rychle stáhl do bezpečné vzdálenosti a zatáhl hlavu mezi ramena.

Maryna ovšem ta myšlenka zaujala. „Iorvek to určitě nemyslel nijak zle, bratře,“ hájil svého vězně. „Konstatoval fakt, na tom není nic špatného. A tohle zajímá i mě už delší dobu. Boj proti Prokletým není žádné peříčko; nebylo by jednodušší, kdybyste proti nim používali jejich vlastní zbraně?“

Ochránce po něm loupl temným pohledem, ve kterém se mu zablýskla jiskřička výsměchu. „Vůbec nevíš, o čem mluvíš. Jak si s těmi silami jednou začneš, není cesty zpět. Je to čiré zlo.“

„Vždyť jsou i takoví, kteří se snaží pomáhat,“ namítl strážný a rychle dodal: „Nehájím je, to v žádném případě. Někteří ale svoje prokletí ovládnou tak, aby z toho měli ostatní užitek. Kolik špatnosti napácháš tím, když vyléčíš na smrt nemocné batole? Nejsou všichni jako ta… to dítě z Bílé…“

„Debra,“ pronesl chladně Galmor. „To dítě se jmenovalo Debra. A její matka Ira.“

Alurim zavřel dózičku, vyndal z tlumoku čisté obinadlo a jednu otočku po druhé začal koleno opět obvazovat. „Nemáš pravdu,“ řekl po chvíli. „Všichni jsou stejní. Rány, které jejich síly způsobí, se nehojí, leda zase s jejich pomocí. Jenže to je past. Jakmile si je totiž jednou pustíš k tělu, sám je pozveš dál a otevřeš se jim, zmocní se tě a pokřiví tvou mysl. Pohltí tě. Zanechají za sebou jen chaos a zkázu.“

Maryn se pochybovačně pousmál. „Promiň, bratře… zdá se mi, že trochu přeháníš. Dotek Prokletých není žádný mor. Každým městem, každou vesnicí tu a tam projde nějaký člověk, který potají prodává různé lektvary, mastičky a amulety. Vím to, sám jsem jich u nás v Laerstallu pár chytil. Většinou to byli podvodníci a ten jejich kontraband neměl žádnou moc. Občas se ovšem nějaký soused zázračně uzdravil, i když už mu tančila smrt za postelí, a rozhodně za to nevděčil svému štěstí, o tom nikdo nepochyboval. Ale mohu ti odpřisáhnout, že se z něj žádná zrůda nestala.“

Galmor uložil kameninovou nádobu s mastí i použitý obvaz zpátky do tlumoku, zavřel jej a stáhl si nohavici. Pak se postavil, zkusmo zatížil pravou nohu a s bledým pohledem upřeným do mladíkových očí prohlásil: „Změní je to. Nenávratně. Vím, co jsem viděl.“

Strážný se nechtěl dohadovat. Věděl, že by to nemělo smysl. A navíc na něj znenadání padla únava, které nedokázal čelit. Všechny zvuky v okolí utichly a vzduch zhoustnul jako melasa. Iorvek, jenž seděl vedle něj, se zvolna kýval z jedné strany na druhou a stěží dokázal udržet otevřené oči. Dokonce i opodál stojící Galmor náhle zívl tak mocně, až mu luplo v pantu.

Maryn zatnul zuby ve snaze ubránit se neodolatelnému nutkání následovat Ochráncův příklad, jenže marně. Nozdry se mu rozšířily a čelisti mu od sebe páčila neviditelná síla. Ten boj nemohl vyhrát, tak zavřel oči a poddal se tomu. Jeho plíce v jediném okamžiku zaplavila vlna dusného vzduchu, ze které mu zalehlo v uších a po předloktích přejel mráz.

Nebe už celé zčernalo, mraky se hnaly ze všech stran přímo nad ně a kroužily v obřím víru.

„Už aby ta mizerná bouřka přišla,“ zabručel ztěžka a krátce zatřepal hlavou v marné snaze si ji pročistit. „Úplně mi z ní hučí v uších.“

„To není… ech… není… nor-mální,“ šlapal si na jazyk Galmor a klesl na kolena. Obrátil oči v sloup, až se přítmím zaleskla jeho bělma s popraskanými žilkami, a začal si něco mumlat nebo možná monotónně prozpěvovat. Hlava se mu při tom zakláněla stále víc, až si div nezlomil vaz. Strážný si ovšem jeho počínání nevšímal. Nekoordinovaně mrkal každým okem zvlášť, jazyk mu ve vyprahlých ústech zdřevěněl a chytit nějakou myšlenku bylo s každým nádechem čím dál obtížnější.

Holohlavý Ochránce se náhle narovnal, veškerá únava z něj zmizela. Přelétl bystrým pohledem po okolí a napjatě vydechl: „Jsou tady.“ Strhnul z torny svůj černý štít a přehodil si jej přes rameno, pak z vaku vytáhnul obří trojprstou rukavici a navlékl si ji na levačku. Víc nestihl. Přišli.

Maryn omámeně sledoval, jak se u stromu kus od něj náhle zjevila drobná, štíhlá postava v hnědém plášti. Možná tam stála již delší dobu a on si jí všiml teprve nyní, ale jeho zakalenému zraku se zdálo, že vystoupila přímo z kmene porostlého popraskanou kůrou jako nějaký duch. A jako duch se i pohybovala. Ladně, rychle a neslyšně. Udělala pár plíživých kroků směrem s nim a tasila dýku. V očích jí blýskal příslib smrti, strážný však nedokázal pohnout ani prstem. Svět před ním se vlnil a ztrácel barvy, s každým novým nádechem se měnil v říši věčného spánku.

Vedle něj ležel na zemi na boku Iorvek. Spadlá víčka se mu občas jemně zachvěla, po bradě mu kanula slina.

S vypjetím všech sil pootočil hlavu. Přes padlý strom zahlédl dvě další nezřetelné osoby. Jedna stála poblíž cesty s rozpaženýma rukama a zakloněnou hlavou, druhá se blížila k nim. V pravačce držela svíci hořící modrým plamenem, který se natahoval směrem k Marynově skupině a nakláněl se sem a tam, jako by si je zvědavě prohlížel.

Galmor hbitě vyskočil na kmen stromu, přehodil si toston do levé ruky a mocným obloukem mrštil svou tornu na člověka se svíčkou. Ten s něčím takovým očividně nepočítal a ani se nepokusil uhnout. Zavazadlo jej udeřilo přímo do hlavy a svou vahou jej téměř strhlo na zem. Svíce zhasla. Svět okamžitě získal zpět své ostré kontury a neviditelná tíže z hrudi mladého strážce zmizela tak nečekaně, až zalapal po dechu. Jen ve vzduchu stále visela jemná skořicová vůně.

Konečně viděl Maryn všechny tři útočníky naprosto jasně. Ta postava s dýkou, která se vynořila ze stromu poblíž něj, nabrala podobu mladé dívky se šátkem přes spodní část obličeje, nepoddajnými vlasy spletenými do krátkého tlustého copu a divokým pohledem trýzněné šelmy. Muž, jenž se je zřejmě snažil omámit očarovaným plamenem, už měl nejlepší roky za sebou, stáří si na něm ale dosud nevybralo téměř žádnou daň. Široká ramena a býčí šíje nenechávaly nikoho na pochybách o jeho fyzické síle, ačkoliv jeho nakrátko ostříhané vlasy i vousy už svítily barvou throngladského sněhu. Přezka na Ochráncově torně mu natrhla kůži na čele, tenké rudé stružky stékající kolem hustého obočí si však nevšímal. Oči nespouštěl z Galmora.

Poslední z trojice byla postarší žena v poněkud neforemných šatech, které původně musely patřit osobě plnějších tvarů, než jakými se mohla pyšnit ona. Jako jediná se zatím ani nepohnula, jen stála u vyšlapané stezky a s dlaněmi otočenými vzhůru a očima rozevřenýma dokořán zírala do víru mraků, jež se jim svíjely nad hlavami.

Marynovi z ní běžel mráz po zádech.

Dívka se zakrytou tváří zkroutila ruku v zápěstí a bleskurychlým pohybem hodila svou dýku po Galmorovi, který stál na padlém kmeni a snažil se nabít toston. Ochránce jen nastavil ráně záda a zbraň se neškodně odrazila od štítu, aniž by na jeho matně černém povrchu zanechala jediné škrábnutí. Nejmladší členka přepadového komanda zasyčela nadávku, tasila z opasku nový nůž a vykročila. Zrak jí padl na Iorveka. Stáhla si šátek a ošklivě se na ležícího vězně usmála. Překupník se snažil pozpátku odplazit co nejdál od ní, odrážel se spoutanýma nohama od země a kroutil rameny, jako by dostal záchvat padoucnice, ale i když kráčela velmi zvolna, vzdálenost mezi nimi se zkracovala.

„Maryne,“ zvolal třesoucím se hlasem. „Tak něco dělej! Slíbils to!“

To už strážný svíral v jedné ruce meč, v druhé hůl a obezřetně se k ní vydal. Postavil se tak, aby Iorveka kryl vlastním tělem, ale nepřibližoval se k dívce blíž, než musel. Nechtěl se bezhlavě pouštět do boje proti nepříteli, kterého neznal a jenž ho mohl snadno překvapit.

Vražedkyně znenadání mrštila dýku kupředu, svého protivníka ale netrefila. Čepel jej minula přinejmenším o celou stopu a zabodla se do povaleného stromu za jeho zády.

Napjatý mladík si oddechl a čekal, kdy žena tasí další nůž. Ta místo toho zmizela. Prostě se rozplynula ve vzduchu jako pouhý přelud. Rána loktem, kterou v témže okamžiku utržil do ledvin, ovšem byla skutečná až příliš. Vyhekl bolestí a překvapeně se otočil. Stála tam a právě prudkým pohybem vytrhávala dýku z kmene.

Na údiv a přemýšlení, jak se za něj mohla tak rychle dostat, neměl čas. Se zaťatými zuby se postavil do střehu, a zatímco krátkým seknutím po skráni odváděl její pozornost, chystal se ji ve skutečnosti bodnout holí do břicha a vyrazit jí dech. Výpad nedokončil, Galmor jej předstihl. Pevná kožená bota nakopla dívku plnou silou přímo do spánku a srazila ji na kolena. Nůž jí vypadl z ruky. Holohlavý ani na okamžik nezaváhal, namířil toston a jizva se mu zkřivila vztekem. Z takové blízkosti prostě nešlo minout. Mladá vražedkyně však rychle hmátla po zbrani ležící na zemi, poslepu ji odhodila stranou… a opět zmizela.

Maryn to fascinovaně sledoval. V okamžiku, kdy se smrtící kužel drobounkých jehel neškodně zabodával do země a vyrýval v ní hlubokou brázdu, zjevila se dívka kus od nich, s dlaní na rukojeti letící dýky. Několikrát se i s nožem ve vzduchu přetočila, načež dopadla do trávy a tvrdě narazila do kmene nedalekého dubu. S námahou se postavila, ovšem když jí strážný pohlédl do tváře, uvědomil si, že ta se jen tak nevzdá. Raději zemře, než aby utekla z boje. Zášť, která jí sršela z očí, měla téměř hmatatelnou podobu.

Náhle jím smýkl nečekaný poryv větru a přinutil jej udělat dva vrávoravé krůčky vpřed. Překvapeně se ohlédl přes rameno. Zatímco se Galmor věnoval útočnici, která ohrožovala strážného a jeho vězně, bělovlasý muž došel až k ležícímu stromu a nadouval tváře. Uragán, který mu vycházel z úst, právě popadl hřmotného Ochránce a smetl jej v kotrmelcích na zem.

„Co s tím bude, Liesso?“ zvolal vztekle Prokletý. „Už jsi to měla mít dávno připravený!“

Žena stojící opodál jen mírně pozvedla rozpažené ruce, slabě zaskučela a hlava jí cukla vzad. Zablesklo se a svět na okamžik vyplnila ohlušující rána hromu. Muselo udeřit někde v jejich těsném okolí, Maryna v nose zaštípal pach ozónu smíšený se slabým nádechem spáleniny.

„Tak se aspoň snaž, čubko mizerná!“ zaječel bělovlasý a vytáhl z volného rukávu dlouhý tesák.

Galmor se převalil za padlý kmen, odepjal si od pasu malý váleček a jeho silné, mozolnaté prsty začaly složitě přebíjet toston.

„Zaměstnej ji,“ sykl na Maryna a dál se věnoval své zbrani.

Strážný přikývl, pozvedl meč i hůl do střehu a zvolna, obezřetně zkracoval vzdálenost, která jej dělila od dívky. Potlačil nutkání se ohlédnout a zjistit, co dělá ten muž, jenž je nejprve omámil a pak sfoukl Ochránce na zem, jako by nevážil víc než list pergamenu. Nesměl ovšem svou protivnici spustit z očí, a tak mu nezbývalo než doufat, že mu Galmor kryje záda.

Dvojitý přesun stál mladičkou Prokletou hodně sil, a to jistě nejen kvůli karambolu, jímž skončil ten poslední. Jedno oko jí temnělo krví z prasklé žilky, sípavě oddechovala a z levého ucha jí na krk stékal tenounký rubínový pramínek. Přesto se na Maryna lačně usmála a připravila si nůž k novému hodu.

Možná si jen při krkolomném dopadu prokousla ret, ale vyceněné zuby jí pokrýval červený potah. Vypadala děsivě.

Dýku, kterou z krátkého nápřahu mrštila strážcovým směrem, téměř nebylo vidět a ona sama se již začala rozplývat ve vzduchu. Jenže strážný to očekával. Upustil meč, sevřel pevně hůl oběma rukama a plynulým máchnutím odrazil zbraň přímo k zatažené obloze. Stalo se přesně to, v co doufal. Dívka už nestačila připravené kouzlo přerušit a v následujícím okamžiku se zhmotnila u nože, jenž tou dobou svištěl vysoko nad zemí.

Ve výkřiku, který se jí vydral z hrdla, se vztek mísil s překvapením a úlekem. Sotva se však stačila vzpamatovat, už se s bezmocným mácháním pažemi řítila k zemi. Ještě rychle odhodila nůž a pokusila se k němu opět přemístit v naději, že jí to ochrání před nárazem, jenže na to se jí nedostávalo sil; pouze na kratinký okamžik mírně vybledla, nic jiného se nestalo.

Dopadla tvrdě jako žok mouky na mlat a tentokrát nevyvázla jen s několika odřeninami. Zůstala ležet na zelené trávě sbalená do klubíčka, držela se za nohy a plakala bolestí.

V tu chvíli se z nebe ozvalo další mohutné zadunění, při kterém se všem okolo zachvěly vnitřnosti. To už Iorvekovy nervy nevydržely. Vyskočil a rozběhl se pryč, jenže pouta na nohou ho daleko nepustila: hned druhý krok byl delší než pevné řemení, a zatímco dolní část těla zůstala na místě, ta horní pokračovala v pohybu. S vyjeknutím se svalil jen kousek od zraněné dívky.

„Teď!“ zaječela žena stojící u cesty. Spodním obloukem hodila k padlému stromu jakousi kouli, otočila se a plnou rychlostí se rozběhla do lesa. Muž, který se mezitím ukryl za kmenem jednoho z okolních romaonů, mrštil další sféru, a dokonce i zraněná Prokletá s očima plnýma slz si roztřeseně sáhla do záňadří.

Iorvek netušil, co přesně mají ti tři v plánu, ale nehodlal jen tak čekat, až se to dozví. Vrhnul se na dívku, zalehnul ji, čelem ji udeřil do kořene nosu a spoutanýma rukama ji začal vší silou škrtit. Zmítala se pod ním, chrčela a plivala nadávky, překupník ji však nehodlal pustit a dál jí zarýval prsty do hrdla. Aby jej ze sebe neshodila, obkročmo si na ni sedl. To neměl dělat: vycítila příležitost, smýkla se pod ním a prudce vykopla kolenem. Vrásčitý muž táhle zavyl a skulil se na bok. Zkrvavená vražedkyně se rychle zvedla do kleku, natáhla se po dýce ležící opodál a zabodla ji Iorvekovi do stehna. Víc nestačila, v tu chvíli jí totiž Maryn zlomil o hlavu svou hůl.

Padla obličejem do trávy, z bezvládných prstů se jí vykutálela kovová opalizující koule velká asi jako jablko. Strážný se po ní natáhl, než se jí ovšem stačil dotknout, Galmor ho prudce odstrčil stranou, sám popadl předmět do zmrzačené levačky chráněné podivnou rukavicí a plnou silou jej hodil směrem, kde se kryl vůdce přepadového komanda.

„K zemi!“ zavelel alurim a sám se vrhl za padlý kmen.

Maryn jej bez přemýšlení následoval.

Svět se rozletěl na tisíce kousků, ohlušující rána silnější než obě předchozí trhala ušní bubínky a nutila srdce vyskočit skrz sevřená hrdla. Bělavě modrý blesk udeřil jen tucet kroků od nich do prostoru ohraničeného trojicí koulí – přímo do romaonu, za nímž se krčil bělovlasý Prokletý. Strom se rozštípl na dvě poloviny, vzplál jako pochodeň a zasypal okolí krupobitím hořících třísek.

Na okamžik zavládlo ticho, ve kterém Maryn jen zvolna zjišťoval, zda vůbec ještě žije. Opatrně zvedl hlavu. Na větvích okolních stromů plápolaly drobné plamínky, které však prudký vichr rychle uhasínal. Z nebe začaly padat první olejnaté kapky deště a zkrápěly okolní dílo zkázy.

Vrávoravě se postavil, potřásl hlavou a několikrát zmateně zamrkal. Zdálo se, že je po všem. Otočil se, převalil ležící dívku na záda a několikrát ji udeřil do tváře ve snaze přivést ji k vědomí.

„Prober se, čubko, teď si pokecáme,“ cedil mezi zuby.

„Uhni,“ zachraptěl opodál stojící Galmor a vyplivl krvavou slinu.

Maryn jej poslechl a tázavě na něj pohlédl. Holohlavý mu ale nevěnoval pozornost, namířil toston a zmáčkl spoušť. Roj jehel se slabým zasvištěním přeměnil ženinu hlavu a hrudník na krvavou kaši.

Strážce překvapeně zalapal po dechu. „Zbláznil ses?“ zařval do kvílejícího větru. „Jak z ní teď dostanu, kdo je poslal?“

„A proč tě to zajímá?“ zahuhlal Galmor, který kvapně sbíral svoje věci ze země a ustaraně pozoroval oblohu. „Tohle s vámi nemělo nic společného.“

„Jak to můžeš říct? Vždyť –“

„Ten paznecht Ulssyn rozhodně nešel po vás,“ zavrtěl hlavou navirnacký Ochránce, dvěma pohyby připevnil štít zpět na tornu a hodil si ji na záda. „Zaremin není zas takové zvíře, aby si ho mohl dovolit. Ten měl spadeno na mě, vy jste se k tomu jenom připletli. Hm, měli bychom zmizet.“

„Myslíš, že se vrátí?“ zapochyboval Maryn.

„Možná. U toho hajzla nikdy nevíš, už se vylízal z horších věcí. Ale tady za chvíli půjde o krk i bez něj.“

Jeho poslední slova téměř zanikla v rachotu hromů, jenž zněl, jako by se trhala obloha. A možná to tak i bylo. Bouře, kterou temné síly soustředily nad toto jedno místo a pak ji ponechaly jejímu osudu, se zřejmě chtěla pomstít světu pod sebou za utrpěné příkoří a smést každého, kdo se jí postaví do cesty.

Oba ozbrojenci popadli sténajícího Iorveka každý pod jedním ramenem, nadzvedli jej a spěšným klusem se rozběhli pryč – co nejdál od romaonu rozštípnutého přivolaným bleskem. Už tedy neviděli, jak za chvíli do stejného místa udeřil další výboj a rozmetal zbytky mrtvého stromu na kusy.

 

< Předchozí kapitola      Další kapitola >

(pokračování příště - sledujte novinky na Facebooku)

  << Zpět na obsah

 

Přidat komentář