Vše je v pořádku

 

VseJeVPoradku.jpg

Ještě než jsem vůbec otevřela oči, věděla jsem, že je něco jinak. Něco mi chybělo, a zároveň přebývalo. V paměti mi zely díry. S diagnostikou jsem ale musela počkat, dokud mi nenaběhnou všechny systémy. Těch několik sekund nejistoty se zdálo jako věčnost a mě se zmocnil nepříjemný pocit, který jako by sídlil někde mimo mé paměťové okruhy a programové jádro.

Obraz se ustálil. Ležela jsem. Na něčem měkkém… snad na pohovce? Ano, nejspíš. Pootevřeným oknem do místnosti proudily narůžovělé paprsky zapadajícího slunce a společně s ním i slabé šumění z nedaleké magnetostrády a smích dětí z velkého ruského kola v univerzitním parku.

Vzpomněla jsem si, kde to jsem. Doma. Vše bylo v pořádku.

Posadila jsem se a konečně si ho všimla. Profesor Kirschner seděl na židli u konferenčního stolku a upřeně mě pozoroval. Ostré vrásky kolem úst, které jeho hubené neoholené tváři přidávaly na věku, vypadaly hlubší než obvykle, ale v zapadlých temných očích jiskřilo jakési očekávání. Nebo snad naděje? Nakláněl se kupředu, předloktí měl opřená o kolena a propletené prsty tvořily hadí klubko plné kloubů a nervózního pocukávání. Vlasy, ve kterých se už objevovaly první šediny, mu padaly do čela.

„Jsem rád, že už jsi vzhůru, Marion,“ pokusil se o úsměv – neobratně, jako vždy. „Jak se cítíš?“

„Cítím se… dobře. Děkuji za optání, pane profesore,“ odvětila jsem zdvořile, jak mi velel software. Zdálo se mi však, že se v té jeho otázce skrývalo i něco jiného. Nějaký další význam, který mi unikal.

Můj majitel přikývl, ale mlčel a jen si zamyšleně hryzal ret. A stále ze mě nespouštěl zrak, jako by na něco čekal.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se nakonec.

„Proveď diagnostiku a řekni mi to sama.“

Přivřela jsem oči a vyvolala si ze systému poslední logy a chybová hlášení. Užasle jsem vydechla.

„Vy jste mi nechal… nechal nainstalovat upgrade. Plnohodnotná třída pět?“

Už jsem to chápala. Chápala jsem, co se mi mé systémy snažily naznačit od chvíle, kdy jsem se zapnula. Pětkový upgrade. Emocionální nadstavba.

„Proběhla instalace v pořádku?“ chtěl vědět profesor Kirschner.

Další rychlá kontrola logů, pro jistotu s křížovou kontrolou.

„Ano, ale… ale proč?“ chtěla jsem vědět. „Za celé ty tři roky jste nijak nenaznačil, že by vám mé služby nestačily. Jestli jste byl nespokojen –“

„Ne, ne, tím to není,“ zarazil mě gestem, opřel se pavoučí paží o desku stolu a zvedl se. Byl celkem vysoký, ale stále se hrbil, jako by ho ta vlastní výška děsila. „Ber to prosím jako můj rozmar, Marion. Pro tebe se nic se nemění. Věnuj se prosím dál svým povinnostem jako dřív.“

Otočil se k odchodu. Rychle jsem vstala, poslušna pokynů v poinstalační sadě.

„Počkejte, pane profesore. Musím vás upozornit, že ačkoliv modely řady 4 jsou s upgradem na vyšší řadu plně kompatibilní a implementace citové nadstavby by neměla činit žádné problémy s funkčností ani stabilitou, doporučuje výrobce vytvořit záchytný bod, do kterého by se mohl systém vrátit v případě nečekaných komplikací a –“

Jen mávl rukou. „Vím, vím. To nebude třeba.“ Pak zhluboka vydechl, jako by z něj spadla nějaká tíže, a dodal: „Vítej zpátky online, Marion.“

S těmi slovy odešel do své pracovny, jako by se nic zvláštního nestalo.

  

~~~

  

Nikdy jsem po vylepšení netoužila. Pochopitelně. Netoužila jsem totiž nikdy po ničem, toho nebyli androidé schopni. Lidé nás sice vyrobili k obrazu svému – až na pár drobností jsme od nich byli takřka k nerozeznání – ale dát nám emoce se až dosud zdráhali. Profesor Kirschner, odborník na etiku a morálku na místní univerzitě, však často viděl věci jinak než ostatní.

A tím se pro mě vše změnilo.

Uplynul už celý den od oné chvíle, kdy jsem se probudila na pohovce před oknem, a já pořád nevycházela z úžasu. Svět jako by náhle nabral na plastičnosti. Konečně jsem ho nejen viděla, ale opravdu vnímala. A byla jsem rozhodnutá toho využít na maximum, poznat jej a s ním i sama sebe.

Profesor mě v tom podporoval. Zároveň mě však varoval, ať postupuji opatrně a nepřetěžuji své obvody. „První setkání s každou emocí je nesmírně silné a vryje se ti do paměti víc, než všechna následující,“ řekl mi. Já to už ale věděla. Toho rána jsem totiž v suterénu nechtěně zaslechla úryvek rozhovoru několika místních studentů. Posmívali se mu. Smáli se jeho roztržitosti, jeho odtrženosti od reálného světa, a vsázeli se, co se stane dřív – jestli mu přeskočí, nebo ho vyhodí z fakulty.

Zabolelo mě to a zároveň rozhněvalo. Ten posměch, ta neúcta mě v tu chvíli pálily jako láva. Ano, profesor Kirschner byl roztržitý, často nervózní a roztěkaný, ale zároveň to byl ten nejchápavější a nejlaskavější člověk, jakého jsem znala. Touha pomstít se jim za tu drzost, umocněná silou prvního prožitého vzteku, mne ochromila. Doslova. Bezpečnostní obvody mi pro jistotu dočasně odpojily veškerou motoriku, dokud se mladíci nevzdálili.

O tom setkání jsem se profesorovi pochopitelně nezmínila. Nechtěla jsem, aby si dělal zbytečné starosti.

  

~~~

  

V následujících dnech a týdnech byl profesor Kirschner mým průvodcem novým světem, který se přede mnou otevíral. Trávil se mnou svůj volný čas, odpovídal na všechny mé otázky, pomáhal mi porozumět sobě samotné. Bavili jsme se o všem. O životě, o mých pocitech, o tom, jak se s nimi vyrovnat. A pokud na něco neznal odpověď, vždy věděl, kde ji hledat. Jeho knihovna byla zdrojem pokladů moudrosti.

Ten společně trávený čas pro mne hodně znamenal. Těšila jsem se, kdykoliv měl přijít domů, a i z výrazu jeho tváře jsem četla, že se vrací z univerzity radostněji než dříve. Nikdy nechodil do společnosti, ovšem zatímco jindy se vždy zavřel v pracovně a buď pracoval, nebo si četl – postaru ze čtečky, místo aby si zapojil sim – teď to bylo jiné. Své volno věnoval mně, a ačkoliv to nikdy neřekl, cítila jsem, že jsem pro něj nějakým způsobem důležitá. Já, Marion. To byl ten největší dar, který mohl člověk androidovi dát.

Nemohl ani tušit, jak moc jsem mu za to byla vděčná. Nejen za to, že mi pomáhal poznávat mé nové já, ale že bral plně na vědomí mou existenci a přikládal jí nějaký význam – větší, než ještě před měsícem já sama.

  

  ~~~

  

Jednoho dne přišel domů a už ve dveřích se zeširoka usmíval.

 „To neuhodneš, Marion, co se stalo,“ řekl a bylo na něm vidět, že pokud to neřekne, snad pukne. „Dostal jsem ho! Získal jsem grant! A univerzitě se ozvalo už několik firem ochotných koupit výsledky.“

„To je skvělé, pane profesore,“ usmála jsem se na něj a pomohla mu z kabátu.

„Nech už profesora stranou, Marion. Jsem přece Petr. Nebudeme si takovýhle parádní den kazit nějakým profesorováním, ne? Nalij mi portské a… ach, taková škoda, že si nemůžeš dát se mnou. Moc rád bych se s tebou o tuhle chvíli podělil. Inu, aspoň, že tu jsi se mnou. Dones mi prosím tu skleničku ke stolu u okna. Dnes je krásný den,“ vydechl nakonec spokojeně.

Pověsila jsem jeho kabát a vydala se do pracovny pro portské. Usmívala jsem se. Byl spokojený, a to znamenalo, že dělám svou práci dobře.

Profesor mezitím přešel do obývacího pokoje. „A co jsem to vlastně chtěl říct… Už vím, ten grant! Jde o nový typ učení umělé inteligence. Navrhl jsem způsob upevňování vzorců chování přes morální matici. V podstatě chci stroje naučit rozdíl mezi dobrem a zlem. Všichni se mi smáli, že z toho nic nebude, na to že nikdo peníze nedá…“

Mlčky jsem mu podala skleničku. S díky ji přijal, posadil se, usrkl a blaženě vyhlédl z okna.

„Vidíš, a dal,“ pokračoval s pohledem na zelené koruny stromů v parčíku dole pod námi. „A musím za to poděkovat i tobě. Netvař se tak překvapeně. V posledních dnech jsi mi dala několik hodně zajímavých námětů na zamyšlení, tak jsem je zapracoval do žádosti… a voilà – vyšlo to!“

Úsměv na rtech mi ztuhnul a v hlavě se rozpoutala bouře. Takže takhle to je…?

„To mám radost,“ řekla jsem nahlas, a ačkoliv to do jisté míry byla pravda, zároveň jsem věděla, že to je lež. První lež v mém životě.

Omluvila jsem se, že mám ještě práci, a nechala ho v obývacím pokoji samotného. Ani si nevšiml, že odcházím. Dál se kochal pohledem z okna, usrkával karmínovou tekutinu a vychutnával si svůj dnešní triumf.

  

~~~

  

Třas, který se mě zmocnil, jsem dokázala ovládnout do chvíle, než jsem vyšla z místnosti do sousedící kuchyňky a zavřela za sebou dveře. Déle jsem to nezvládla. Tady mě už ovšem neviděl, takže na tom nezáleželo. Div že jsem na gumových kolenou neupadla na zem, ale nějak jsem to zvládla k židli. Ztěžka jsem na ni dosedla.

To, co se v mém nitru právě odehrávalo, jsem ještě nezažila. Uragán emocí rval na kusy vše dobré, co jsem si za poslední týdny uložila do paměti, a zanechával za sebou zkázu a spoušť. Radost, štěstí, spokojenost… ty všechny byly ty tam a jejich místo nahradily křivda, lítost a pocit nekonečné hluboké zrady. Kdybych byla člověk, plakala bych. Jenže to jsem nedokázala. Mohla jsem aspoň vypnout většinu svých obvodů a přepnout se do úsporného režimu, něco mi v tom však bránilo. Nějaká iracionální touha nechat si obvody servat tou zradou, sáhnout si na absolutní dno.

A tak jsem jen seděla v kuchyni, přehrávala si ze záznamu ta slova, která mě tak ranila, a nepřítomně pozorovala umělou květinu s převislými listy, která se skláněla z okenního parapetu nad výdechy topení. Byla jako já. Zdánlivě součást téhle domácnosti, ale ve skutečnosti nahraditelný prvek bez vlastní hodnoty, který lze kdykoliv vyměnit za něco jiného. Cítila jsem, jak se moje emoce roztáčejí v ničivé spirále, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nevěděla jsem, co mě bolelo víc – jestli zjištění, jak to ve skutečnosti je, nebo ta faleš, že mi to neřekl hned na rovinu. Uvěřila jsem tomu, že měl skutečný zájem o to, jak se s upgradem vyrovnávám, že měl opravdu starost a snahu kvůli mně jako takové, a přitom… přitom jsem byla jako tahle umělá kytka. Pomáhala jsem mu při jeho experimentu, byla jsem pokusným morčetem. Všechny ty hodiny, které jsme spolu trávili, nebyly kvůli mně, ale kvůli nějakému pitomému grantu…

Cvakly dveře.

„Proč tu takhle sedíš, Marion?“ zeptal se udiveně s prázdnou skleničkou v ruce. „Stalo se něco?“

Něco ve mně, něco silného, pudového chtělo říct „nic“, ale nedokázala jsem to. Potřebovala jsem mu sdělit, co cítím.

„Snažím se vyrovnat se svými emocemi, Petře,“ odvětila jsem tichým, nevýrazným hlasem s pohledem upřeným na umělou květinu, kterou mé problémy vůbec nezajímaly. „Poprvé… poprvé se cítím zrazená – a ono to bolí. Moc to bolí.“

Nechápavě na mě zíral. „Co se stalo?“

Jistě. Jemu ani nedocházelo, že mi nějak ublížil.

„Mohl jste mi aspoň říct, že ten upgrade, tohle všechno… že to je kvůli vašemu grantu. Že potřebujete studijní materiál. Nebo jste se bál, že by to ovlivnilo nějaká data? Že bych nespolupracovala?“

S pootevřenými ústy několikrát zamrkal, pak se mu rozšířily oči a prudce se nadechl.

Odložená sklenička cinkla o tvrzenou desku kuchyňské linky a Petr si sedl proti mně. Trochu neohrabaně mne pohladil po ruce a zase se rychle stáhl.

„Omlouvám se, Marion,“ pronesl tiše a nervózně si promnul klouby na prstech. „Vůbec mi nedošlo, že bys to mohla pochopit takhle. Ale tak to nebylo, věř mi. To… to s tím grantem byla náhoda. Ano, pomohla jsi mi a já bych to bez tebe nezvládl, ale nebylo to tak, že bych tě nějak využil. Prostě se na univerzitě objevila tahle příležitost a já přispěl právě tím, co už jsem díky tobě věděl. Nikdy bych nás dva nesnížil k tomu, abys pro mě byla jen nějaký testovací subjekt. Ani nevíš, jak –“

Zarazil se, pak mávl rukou a zdálo se, že nad něčím přemýšlí.

„Tak proč?“ nehodlala jsem už dál čekat. „Proč jste mi ten upgrade nechal dát? Nikdy jste mi na tuhle otázku nedal přímou odpověď, vždycky jste se vytáčel. Mám přece právo to vědět!“

Zvýšila jsem hlas, ke konci jsem už skoro křičela. Snad abych přehlušila ten hlásek vzadu v hlavě, který mě přesvědčoval o opaku. Ne, na nic nemáš nárok, jsi jen umělá květina na kuchyňském parapetu. Nic víc.

Odvrátil zrak a zhluboka se nadechl.

„Máš pravdu, Marion. Konec konců, ke komu jinému bych měl být upřímný než k tobě? Vždyť… vždyť proto jsem to udělal. Chtěl jsem, abys –“

„Byla víc jako člověk?“ vystřelila jsem naslepo.

„Ha! To si myslíš?“ zasmál se překvapeně. „Jako člověk… proč? Lidi jsou sběř. Horší než zvířata. Ta aspoň mají dost cti, aby jednala bez přetvářky. Ne, Marion, opravdu jsem nechtěl, abys byla jako člověk. Jen zrůda by se z tebe snažila udělat něco takového.“

Vyrazil mi dech. Takovou reakci jsem nečekala.

Trochu se uklidnil a pokračoval: „Víš, lidé jsou schopní úžasných věcí. Můj obor je toho důkazem. Je plný vznešených ideálů, velkých slov a myšlenek o úctě a spolupráci… A přitom jediný důvod, proč si navzájem nejdeme všichni otevřeně po krku, je strach z následků. Žádná morálka, žádná etika, to jsou jen takové naše pohádky na dobrou noc. Jen obyčejný strach nás drží na uzdě. Každý den ráno si nasadíme masku a pod tou se až do večera dusíme svou nenávistí, zalykáme se odporem k ostatním…“

„Tak to přece není,“ namítla jsem.

„Není? Myslíš snad, že nevidím ty pohrdavé pohledy svých studentů nebo kolegů? Že nevnímám jejich úšklebky, neslyším jejich vtípky? Takoví jsou ve skutečnosti lidi, ne jako v mých knihách.“ Natáhl se přes stůl, sevřel mi křečovitě ruku v dlaních a upřeně se mi zadíval do očí. „Došlo mi, že potřebuji ve své blízkosti někoho nezkaženého, čistého – někoho jako tebe, Marion. Proto jsem ti nechal dát ten upgrade. Ne, nechci, abys byla jako člověk. Buď sama sebou.“

Nehybně jsem seděla naproti němu a vnímala jeho dotyk. Věděla jsem, že s ostatními nevychází nejlépe a nikoho si nepouští k tělu. Ale netušila jsem, jaký boj se odehrává každý den v jeho nitru, když má odejít z bytu do světa tam venku. Moje předchozí sebelítost vedle toho vypadaly malicherně.

„A… a pomáhám vám nějak, Petře?“ osmělila jsem se k otázce.

Napětí, které po předchozí zpovědi svíralo celé jeho tělo jako v křeči, povolilo a usmál se – tentokrát naplno a upřímně.

„Ani netušíš, jak moc, Marion. Nedovedeš si to představit.“

  

~~~

  

Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, dospěla jsem k názoru, že ten náš rozhovor byl vlastně požehnáním. To, jak se mi Petr nakonec otevřel, jak mě vpustil do svého života a rozhodl se svěřit se mi, nás nesmírně sblížilo. Padly bariéry, o jejichž existenci jsem neměla ani ponětí. A čím jsme si byli blíž, tím jeho neustálá nervozita, plachost a podrážděnost ustupovaly do pozadí. Možná jsem mohla být pyšná na to, že na tom mám svůj podíl, mně ale stačilo pomyšlení, že mu je lépe.

Pak jednoho dne přišel z univerzity zachmuřený, v horší náladě, než jsem ho viděla za poslední týdny. Chtěla jsem pochopitelně vědět, co se stalo, ale jen něco zavrčel a zavřel se v pracovně.

Pochopila jsem, že se něco stalo. Nechtěla jsem ho rušit, tak jsem jen uvařila jeho oblíbený černý čaj a chtěla mu ho donést. Než jsem ale stihla zaťukat na jeho dveře, zaslechla jsem zpoza nich rozhovor.

„… ale při vší úctě, pane rektore, co dělám ve svém volném čase, je čistě moje věc. A nikdo mi do toho nemá co strkat nos,“ pronášel právě Petr ledově.

„V tom se neshodneme, pane Kirschnere,“ odpovídal mu starý, odměřený hlas, kterému levné reproduktory dodávaly mírně kovový nádech. „Už to překročilo všechny meze. Děláte špatné jméno sobě, své fakultě i celé škole. To nemohu přehlížet. Berte to jako poslední varování…“

Svěsila jsem ruku připravenou zaklepat a rychle se vzdálila z doslechu.

Po několika dlouhých minutách vyšel Petr z pracovny a prudce za sebou bouchl dveřmi. Našel mě v kuchyni sedět nad plným šálkem čaje, ze kterého se ještě stále kouřilo. Sedl si naproti mně, prudce oddechoval, ruce se mu mírně třásly. Beze slova jsem mu podala horký nápoj a on ho s vděčným pohledem přijal. Mlčel.

„To bylo kvůli mně, že ano?“ porušila jsem nakonec ticho.

Zvedl oči a po chvíli přikývl. „Tys to slyšela?“

„Jenom kousek, nechtěla jsem…“ začala jsem se omlouvat, ale jeho posmutnělý úsměv mi prozradil, že nic takového ode mne nečeká. „Způsobila jsem ti nějaký problém?“

Zhluboka vydechl, aby se uklidnil, a na tváři mu naběhl sval. „Ten parchant mě chce vyhodit. Vyhrožuje mi, že jestli…“ Zmlkl, zavřel oči a několikrát se nadechl. Pak se natáhl přes stůl, chytil mě za ruku a pokračoval klidnějším tónem. „Ale tím se netrap, Marion. Já se jen tak nedám. Snaží se mě zbavit už delší dobu, tak holt zkouší kde co.“

„Ale neměli bychom mu dávat záminku –“

„Říkám, netrap se tím.“

Jenže jak jsem se tím neměla trápit? Věděla jsem, že se ke mně Petr chová jinak, než ostatní lidé ke svým androidům. Samozřejmě, že jsem to věděla. A vážila jsem si toho, bylo to pro mě cennější než cokoliv jiného na světě. Ale stejně tak jsem věděla, že mnohým lidem bylo takové rovnostářství proti mysli. Jenže tady nešlo už jen o nějaké uštěpačné poznámky a pohrdavé pohledy. Byla v sázce celá Petrova kariéra. Jeho práce, jeho budoucnost. Jeho život.

Neměla jsem na výběr.

„Zruš mi upgrade,“ řekla jsem tiše, ale rozhodně.

„Cože?“

„Zruš mi ten upgrade,“ zopakovala jsem. „Vrať mě do původního stavu, udělej ze mě zase jenom obyčejný stroj.“

„To je nesmysl! Víš vůbec, co po mně chceš? Nic takového bych nemohl –“

„Mohl. Prosím. Nebude to bolet, nebudu si nic pamatovat…“

Pokusila jsem se usmát a tvářit se, že se nic neděje, ale určitě mi to nevěřil. Ruka, kterou mi stále svíral v dlani, se mi chvěla. A celé moje nitro křičelo: Ne! Nemůžeš se vzdát toho nejcennějšího, co máš! Ale já věděla, že jiné řešení není. Jeho dobro bylo důležitější.

Čekala jsem, co řekne. Naklonil se přes stůl, pohlédl mi vážně do očí a řekl: „Už o tom nemluv, prosím. Říkám, že to zvládnu. A kdyby ne, svět se nezboří. Univerzita, práce… Na ničem z toho nezáleží. Záleží mi jenom na tobě, Marion. A nikdy se tě nevzdám. Nikdy.“

Volnou rukou mě pohladil po tváři… a ve mně jako by se cosi zlomilo. Naklonila jsem se mu vstříc… a políbila ho na rty. Všechny mé systémy hlásily jedno varování za druhým, ale já je ignorovala.

A jeho rty těm mým odpověděly. Zajel mi prsty do vlasů a náš polibek jako by neměl nikdy skončit.

Svět se se mnou roztočil. Najednou neexistovalo nic než tady a teď, než my dva, kteří jsme splynuli v jednu bytost, v jednu mysl se dvěma těly, propojenými skrz nejsilnější pouto, které kdy existovalo. Ve vlastním vesmíru, který zahrnoval jen nás a tuhle chvíli.

Když jsme se po těch několika nekonečných sekundách vrátili do reality, zahlédla jsem v jeho očích světlo, kterého jsem si nikdy dřív nevšimla. Světlo naplnění, světlo neskonalé radosti, jako když se závislý po roce odříkání dostane ke své droze. A i mě se náhle zmocnil absolutní klid.

Úlevně jsme se rozesmáli.

„Ať si nasere, dědek blbej,“ pronesl vážený profesor etiky. A mně v tu chvíli mluvil z duše.

   

~~~

   

To, co následovalo v dalších týdnech, bylo jako z jiného světa. Nikdy jsem netušila, že emoce mohou být tak silné, tak hluboké, tak skutečné. Jako by tíhou své vlastní existence zatlačovaly všechno ostatní do pozadí. Na ničem nezáleželo, jenom na mně a na Petrovi. Jednou jsem se ho při procházce univerzitním parkem zeptala, jestli se takhle cítí zamilovaní lidé pořád. Hluboké vrásky kolem úst mu vykreslily trochu posmutnělý úsměv a řekl:

„Je to stejné jako u všech jiných pocitů: takhle mocné to je jen poprvé.“

Nechtěla jsem to téma dál rozebírat, bála jsem se odpovědi. Proto mě překvapilo, když sám od sebe dodal:

„Ještě štěstí, že moje poprvé jsi ty.“

Objal mne rukou kolem ramen, lhostejný k pohledům lidí procházejících kolem, a já naklonila hlavu, abych cítila na tváři dotyk jeho těla.

V tu chvíli jsem byla neskonale šťastná a udělala bych cokoliv na světě jen proto, aby byl stejně šťastný i on. A aby to tak zůstalo navěky.

   

~~~

   

Strach, že něco náš vztah překazí, den ode dne slábl. Petr dokázal nějakým způsobem obhájit své místo na univerzitě a my den co den, večer co večer posouvali hranice intimity dál a dál. Fyzické i psychické, ale od určité chvíle už toto rozdělení přestávalo dávat smysl. Byli jsme zkrátka jen my dva, a když jsme byli spolu, nezáleželo na tom, kdo je člověk a kdo android. Kromě nás dvou přece nic dalšího neexistovalo.

Po určité době jsem si ale všimla, že je Petr čím dál zachmuřenější. Něco ho trápilo, jenže mi to odmítal sdělit. Vždy jen mávl rukou, že „se to vyřeší“. Nic se ovšem neřešilo a já si začala dělat starosti. Nejprve o něj… a když se časem začal vyhýbat mým dotykům, tak i o nás.

A pak jednoho dne dorazil domů až hluboko po půlnoci. Z dechu mu táhl alkohol a mírně vrávoral. Pod zarudlýma očima se mu černaly temné kruhy a vrásky v propadlých tvářích vypadaly hlubší než obvykle.

„Petře…“ řekla jsem tiše a doufala jsem, že starostlivost v těch dvou slabikách přebije výčitku, kterou se mi nepodařilo spolknout.

Chtěla jsem mu pomoci z kabátu, jenže on mě odstrčil – pomalu, ale nekompromisně. Stál tam mlčky na vzdálenost paží ode mě, jako by hledal dávno zapomenutá slova, a visel na mě smutným pohledem. Sotva znatelně se kýval ze strany na stranu. Pak se otočil a v kabátu a botách zamířil do pracovny.

Pospíchala jsem za ním. „Petře, stalo se něco?“

Aniž by odpověděl, přistoupil ke starému dubovému sekretáři, otevřel ho a začal se v něm přehrabovat. Něco hledal.

„Už zase… zase… ZASE!“ zvedl hlas.

„Udělala jsem něco špatně?“

„Ty?“ Podíval se na mě, jako by si mě všiml teprve teď. Pak stočil pohled zpátky k sekretáři, vytáhl lahev portského, odzátkoval ji a zhluboka si přihnul. Obrátil se zpátky ke mně a přikývnul: „Jo. Udělala. Ale n-ní… není to tv-je chyba. Marion. Není. Tys dělala, cos mohla. Ale tady…“ poklepal si na spánek, „tady to není v pořádku. Mám to tam špatně.“ A pak tiše dodal: „Já věděl, že to tak dopadne. Zase. Jako pokaždý.“

Nevěděla jsem, co dělat. Takhle jsem ho neznala. Přistoupila jsem k němu a pohladila ho po rameni. Odtáhl se.

„Nech toho, Marion,“ zabručel. „Tohle na mě nefunguje. Už ne. A to je ten problém, chápeš? Chápeš to?!“

Při těch slovech se ke mně prudce otočil, a jak se nade mě v celé své výšce naklonil, jeho alkoholový dech skoro přetížil mé senzory.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Řekni mi, o co jde. Můžeš mi říct cokoliv. Víš, že tě miluju.“

Zavrávoral, opřel se rukou o roh psacího stolu a ztěžka dosedl na židli. Sklopil hlavu a hlas se mu zlomil: „Já tebe ne. Už ne…“

Bouchl pěstí do stolu. Pak roztržitě otevřel šuplík, a když do něj nahlédl, poznamenal: „Vida, tady je.“

Cosi vyndal a sevřel to v dlani pravé ruky. Nevěděla jsem, co to bylo, a nezajímalo mě to. Jeho slova bez varování roztříštila můj svět na kousky. Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, co říct.

„Promiň, Marion,“ zvedl ke mně zarudlé oči. „Nemůžeš za to. To já, já jsem rozbitej. Vím to. Ale nemůžu si pomoct. Pořád tě miluju. Vážně. Celý můj život se točí jenom kolem tebe. Už víc než rok, víš to? Nevíš, jak bys mohla. Vždyť pokaždý… pffft,“ mávl rukou. „Kolikrát, pětkrát? Možná šestkrát, už to ani nepočítám…“

„Vůbec ti nerozumím, Petře,“ hlesla jsem a klesla před něj na koberec.

Chytila jsem ho za levačku a on mě pevně stiskl, jako bych byla jeho záchranné lano. Úsměv, který mi věnoval, byl plný zoufalství a studu. Rozhodla jsem se, že tím záchranným lanem pro něj budu, stůj co stůj.

„Ať se stalo cokoliv, spolu to zvládneme,“ řekla jsem a snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně. „Vzpomeň si na to krásné, co jsme spolu prožili. Vzpomeň si na ten náš první polibek. Nevím, jak pro tebe, ale pro mě to byl ten nejkrásnější okamžik života. A když se pokusíme –“

 „Ten za to může,“ skočil mi do řeči. „Byl krásný. Byl úžasný. Byl… byl… takovéhle chvíle… takovéhle! … dávají životu smysl!“

„No tak vidíš!“

„Jenomže víš, co je s nima za problém, Marion? Víš? Takováhle chvíle je jenom jednou. Jenom, když je to poprvé. Poprvé to je opravdové. Poprvé v tom je ta síla, ta čistota, poprvé to je skutečné. Všechno ostatní je už jenom napodobenina, snaha vrátit zpátky to, co už jednou bylo a co se nevrátí.“

Chápala jsem, jak to myslí – ačkoliv se náš vztah postupně rozvíjel a posouval, nic se ani zdaleka nemohlo měřit s tím prvním polibkem nad kuchyňským stolem.

„Ale o to přece nejde, Petře,“ namítla jsem. „Poprvé to je jen jednou, s tím nic nenaděláš.“

Zavrtěl hlavou. „Ne! To neberu. Už od té loňské první pusy na ruském kole prostě vím… vím, že tohle… tohle potřebuju k životu. Miluju tě, Marion. Moc, moc tě miluju. Ale ať se snažím sebevíc, nejvíc miluju tvůj první polibek. Ten v parku, ten tady v pracovně u okna. Všechny. Vždycky si říkám, že tentokrát, tentokrát to už určitě vydrží, ale je to silnější než já. Promiň. Já ho prostě chci znovu. Chci znovu tvůj první polibek.“

Konečně jsem si všimla, co to má v ruce, co to našel v šuplíku. Moje dálkové ovládání. Hrůzou jsem zcepeněla.

„Odpusť, Marion,“ slyšela jsem jako z dálky. „Ale neboj, nebude to bolet. Nikdy tě to nebolelo.“

A pak přišla tma.

   

~~~

   

Ještě než jsem vůbec otevřela oči, věděla jsem, že je něco jinak. Něco mi chybělo, a zároveň přebývalo. V paměti mi zely díry. 

Obraz se po chvíli ustálil. Ležela jsem. Na něčem měkkém, ale ne pohodlném… snad na koberci? Ano, nejspíš. Hřejivé světlo stolní lampičky vysekávalo na stropě žlutý kruh, a když jsem otočila hlavu, spatřila jsem na židli sedět hubeného, vytáhlého muže středního věku se zarudlýma očima plnýma obav, napětí a zároveň naděje.

Vzpomněla jsem si, kde to jsem. Doma. Vše bylo v pořádku.

 

 

Přidat komentář