OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Zelený poklad

 

Tenounké stéblo travičky, nesměle vykukující z doposud prokřehlé země, se zachvělo. A znovu. A ještě jednou. Nebylo to ovšem kvůli chladu, který jen neochotně ustupoval před doteky zlatavých paprsků dopoledního slunce. Spíš za to mohlo ono slabé, avšak vytrvalé funění vycházející z dvojice nozder, jež se tohoto prvního posla jara téměř dotýkaly. Nozdry patřily černému čumáku, čumák štíhlé hlavě s elegantní bílou lysinkou a hlava psovi. Borderákovi, abychom byli konkrétní. Jmenoval se Markýz Chopper Alkyran III., ale kdybyste ho tak oslovili, hned by se ohradil, že pro všechny kamarády je prostě „Kubíček“, tak na co ty formality?

Tentokrát by ovšem hafan nechal podobné porušení protokolu bez povšimnutí. Měl práci! Musel přesvědčit jaro, že už skutečně nadešel jeho čas. Byl to důležitý úkol a on nehodlal nic zanedbat.

Fu. Fu. Fuuu, proudil z čenichu teplý vzduch na zelený výhonek, váhavě rašící u jižní strany kamenné studny.

Kubík ležel s hlavou položenou mezi předními tlapami a oříškovýma očima hypnotizoval to zelené nic, které vykukovalo na svět. Staral se o něj, jako by to byl největší poklad široko daleko. A žádný div. Zima, jíž se dlouhé měsíce nechtělo odejít, všechny pořádně potrápila. Ovečky se na seně tiskly k beránkovi Vendelínovi, kočky k ovečkám a myši ke kočkám, to vše, aby se aspoň trochu zahřáli. Takový to byl mráz. A i když ta největší sibérie už před pár týdny povolila, jaro se stále ne a nechtělo ukázat. Kdoví proč, možná se zapomnělo, možná mělo důležitou práci někde jinde. Každopádně tady na statku ho už všichni netrpělivě vyhlíželi.

Když tedy Kubíček po ránu náhodou narazil na tohoto jeho posla, neodvažoval se jej pustit z očí. Co kdyby se mu něco stalo a zima se zase vrátila? Proto u něj ležel, opatrně ho zahříval vlastním dechem a doufal, že pokud se bude opravdu hodně snažit, zazelená se konečně celý dvůr i pastvina a on zase bude moci dovádět s ovečkami na louce tak, jak to miloval.

Z myšlenek na zpěv ptáčků a válení se v pampeliškách jej náhle vytrhl hromský hlomoz. Vycházel z dřevníku a byl tak silný, až se nahrubo omítnuté stěny kůlny otřásaly. Rachot polen padajících jedno přes druhé zakončilo kovové zadunění plechového sudu, které jako obří činel ohlašovalo příchod…

„Pomóóóc, pomóóóc!“ vyletěla z přístavku rozčepýřená fenečka Kýnka s vykulenýma očima, ušisky přitisknutými až někam na zátylek a s nějakou tou hoblinou zatoulanou v hustém límci bílých chlupů. Doplachtila téměř až do poloviny dvora, kde se setrvačností několikrát překulila, načež vyskočila na své krátké nožky a rozběhla se ke Kubíčkovi.

„Zachraň mě,“ halekala, až vyplašila dvojici vran, které vyspávaly za komínem. „Sežerou mě zaživa! Nemám nějakou na zádech? Ne? Ani jednu? Přísahala bych, že je tam cítím. Kubínku, podívej se, prosím!“

Zastavila se smykem u borderáka a strčila mu záda pod čenich. A pořád se kroutila a vrtěla, jako by jí pod kůží rejdil taneční sbor mravenců.

„A co tam jako máš mít?“ zeptal se zmateně Kuba a tlapkou mírně odstrčil Kýnku od stébla, aby si na něj náhodou nesedla.

„Musí tam být,“ trvala na svém a snažila se zkroutit krk tak, aby si zkontrolovala hřbet sama. „Sápaly se po mně, lezly jedna přes druhou a kvičely, až mi z toho ještě teď píská v uších…“

„Ale kdo?“

„Krysy!“ vyštěkla fenka a otřepala se odporem. „Máte tady krysy! Celé stádo! “

„Myslíš asi hejno,“ opravil ji Kubíček a popolehnul si kousek bokem, aby zahříval výhonek travičky zase z jiné strany. Ve vzduchu byla přece jen pořád cítit zima a on měl strach, že by se mohla rostlinka leknout a schovat zpátky pod zem.

Kýnka ovšem neměla na žádné slovíčkaření náladu. „To je snad jedno, na co se krysy měří, aťsi třeba na věrtele. Prostě jsem spokojeně spala, měla jsem krásný sen o větroních z jitrnic, a najednou… Brrr,“ otřásla se, až se hobliny rozletěly vzduchem, „najednou byly všude kolem.“

„Jitrnice?“

„Krysy přece! Ty mě snad vůbec neposloucháš!“

Kubíček se na ni soucitně podíval, zuby jí z kožichu vytáhl pár zatoulaných stébel slámy a zeptal se: „A nezdálo se ti to náhodou? Každý o tobě přece ví, že máš představivost živější než mraveniště před deštěm.“

„No vážně! Chtěly mě zblajznout zaživa. Klidně ti to odpřisáhnu – na mé uši, na psy v buši,“ hájila se huňatá Kýnka a vrhla na svého kamaráda ukřivděný pohled. Do hlasu se jí náhle vetřelo neblahé tušení. „Hele, nechybí mi někde něco?“ natočila se ke Kubíčkovi bokem a začala s kontrolou jednotlivých součástek. „Kormidlo mám,“ zamávala ocasem, „směrovky taky,“ zastříhala ušima, „a co podvozek?“ podívala se ze strany na břicho. „U všech huňatých! Ony mě vážně kus sežraly! Poslední měsíc si spokojeně tloustnu, už mě byl pořádný kus, a najednou? No podívej se na mě, jak jsem teď hubená! To ještě včera nebylo!“

Pak nahrbila záda, aby se mohla podrbat zadní nohou na břiše, a znejistěla. „A co je tohle?“ Drb, drb. „To vypadá jako...“ Drb. „… boláky! Nejen, že mě ty krysy sežraly, ale ještě jsem od nich chytila mor!“

Kubíček však na rozdíl od ní zachoval klid a dokonce se trošku pousmál. „A jiné vysvětlení tě nenapadá? Opravdu ne?“

„Tak mně tady jde o život a tobě to je k smíchu?“ zadurdila se Kýnka, otočila se k borderákovi a s výhrůžným výrazem kolem čenichu k němu udělala pár kroků. Velká tlapka, jejíž rozměry zdaleka neodpovídaly její veskrze drobné konstituci, dopadla jen těsně vedle osamělého stébla trávy.

„Ne, to rozhodně ne,“ pospíšil si Kubík. „Jenomže... Žádné krysy tě neohlodaly a už vůbec tě nenakazily morem. Žádné tu totiž nemáme.“

„Tak se běž podívat sám, ty chytráku! Jasně, že tam jsou. Vždyť to jejich pištění je slyšet až sem.“

„Kýničko,“ řekl laskavě Kubíček a pokusil se odkormidlovat rozezlenou a zmatenou čubičku dál od svého pokladu. „To nejsou ani myši, ani krysy, ani žádní jiný hlodavci. To jsou přece...“

„No co?“

„Nic tě nenapadá?“

„Brzo asi napadnu tebe, jestli to ze sebe nevyklopíš,“ zavrčela varovně.

„Štěňátka přece.“

Kýnka se zarazila, pozvedla tázavě obočí a naklonila hlavu na stranu. „Kde by se tam vzala? Jako že někdo přišel a vysypal na mě pytel štěňat, zatímco jsem spala? To je nějaký nesmysl, ne?“

„Nikdo je nepřinesl. No přemýšlej, jak se tam asi mohla dostat?“

Feneččina hlava ani obočí se nepohnuly byť o bleší pšouk. Stále vyjadřovaly zmatené nepochopení a čekaly, až Kubíčkova řeč začne dávat smysl.

„Jsou to tvoje štěnda,“ řekl pes pomalu a s důrazem na každé slovo. „Tvoje vlastní.“

Kýnce začalo svítat. A to nejen obrazně, nýbrž doslova. V očích se jí pomalu rodila záře, která v nich dosud nikdy nebyla, ale jež už neměla nikdy odejít. Podívala se znovu z boku na svou siluetu, pak na Kubíčka, na pískací dřevník, pak zase na borderáka a nakonec si ohromeně sedla na huňatý zadek.

„Moje štěnda,“ zašeptala. „No jasně, moje štěnda!“ zvolala najednou nadšeně. „To dává smysl! Konečně vyletěla z hangárků, letadýlka moje! A to znamená…“ svalila se na záda, vytrčila packy k nebi a přitiskla hlavu k hrudi, aby si zamžourala na břicho poseté malými zarudlými hrbolky, „… aha, jasně! To není mor, tohleto, že ne?“

Kubík se usmál a tlapkou opatrně ometl zrnko hlíny, které Kýnka vymrštila na jím opečovávané stéblo. „Ne, to jsou přece cecíky.“

„Houbeles cecíky,“ vyštěkla rozjařeně huňatá fenka. „Nemám přece žádná obyčejná štěňata jako nějaká hej počkej. Zapomínáš, kdo já jsem? Já jsem Kýnka. Takže mám štěnda-letadýlka! Jsem jejich mateřská loď a tohle jsou tankovací ventily na přisávací ploše. Což mi připomíná – ta moje érka asi chtěla doplnit palivo, že jo? Proto se po mně tak sápala. Asi bych se k nim měla rychle vrátit, nemůžu je nechat dlouho čekat. Tak se měj a pokračuj v tom, co… co ty tady vlastně děláš?“ zeptala se Kýnka zvědavě.

Kubíček byl rád, že má konečně příležitost ukázat jí to, co tady od rána opatroval. Hrdě vypjal svou hustou, zářivě bílou náprsenku a ukázal čumákem ke křehkému stéblu: „Podívej, co jsem tu našel.“

„Ty bláho, ty jsi čaroděj!“ zvolala čubinka obdivně. „Jak jsi to věděl? Přesně tohle potřebuju! Od rána mám žaludek jako na vodě.“

A než stačil borderák jakkoliv zasáhnout, chramst! Kýnka osamělé stéblo uhryzla, párkrát si ho převalila na růžovém jazyku a bylo to tam.

„Jo, to bodlo,“ zamlaskala spokojeně.

Kuba na ni zíral jako opařený. „Ale… to přece… to bylo… nemůžeš… zima teď...“

„No co je?“ podivila se. „Děláš, jako bych provedla kdoví co. A přitom tamhle raší další tráva. A vedle další. A u špejcharu hned celý trs, jen se podívej.“ Pak zamyšleně naklonila hlavu a prohlásila: „Hele, vypadá to, že zatímco ses tu povaloval, přišlo jaro. Všiml sis toho vůbec?“

Kubík zamrkal. Měla pravdu. Zatímco tak fascinovaně hlídal ono jediné stéblo, nepozorovaně se kolem vyrojila spousta dalších. Jestli bylo na dvoře u studny o jedno víc, nebo míň, na tom nemohlo nic změnit.

Zadíval se za kamarádkou, která s ocáskem nahoru klusala zpátky k dřevníku za svými kníkajícími „letadýlky“, a spokojeně si povzdychl. Ačkoliv na to bylo ještě brzy, přísahal by, že už teď k němu vlahý vánek nese vůni rozkvetlých zahrad a zelených pastvin.

Podíval se dolů k tlapkám, mezi nimiž mu zvolna rašilo jaro. Zamyslel se a opatrně jeden lístek ukousl.

Kýnka měla pravdu. Tohle mu opravdu bodlo.

 

Další kapitola >

<< Zpět na obsah

Přidat komentář